ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1207.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1207/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2011 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 142/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 150 T 33/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 142/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 150 T 33/2010, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §228 odst. 1
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon trestu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců a o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228
odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 8 To 142/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle názoru obviněného dáno tím, že výše škody byla stanovena podle subsidiárního hlediska – účelně vynaložené náklady na uvedení poškozené věci v předešlý stav, přestože mělo být postupováno podle prioritního hlediska – jímž je cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn.
7 Tdo 758/2008. Podle mínění obviněného měly soudy při „posouzení otázky viny trestným činem poškozování cizí věci v této kauze vycházet ze zjištění, jakou cenu mělo vozidlo před poškozením a jakou cenu mělo po poškození. Jde tedy o zjištění, v jakém rozsahu se v důsledku poškození snížila cena vozidla“. Dále soudům vytýká, že neuvěřily výpovědím svědků, kteří potvrzovali jeho výpověď a v tomto směru bylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Je přesvědčen, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy a soud ve svém rozhodnutí se s tímto trestnímu řádu odporujícím postupem nevypořádal tak, jak mu ukládá nejen trestní řád (zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010), případně rozhodnutí Ústavního soudu. Za situace, kdy nebyla soudy respektována zásada in dubio pro reo, navrhl, aby rozhodnutí napadené dovoláním stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedla, že rozhodující kritéria pro stanovení výše škody jsou vymezena v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. V dané věci tedy soudy správně vycházely z kritéria, podle něhož pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje. Takový způsob určení výše škody je vhodný i z toho důvodu, že umožňuje vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu při započítání amortizace věci, ale i ceny práce, kterou bylo třeba (vedle náhradních dílů či jiných věcných nákladů) na tyto účely vynaložit (viz č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí posouzení jednání obviněného, jakož i vyčíslení výše způsobené škody náležitou pozornost. Vycházely z odborného vyjádření, doplněného výslechem zpracovatele tohoto vyjádření svědka M. R., jež uvedl, že oprava promáčkliny na levých zadních dveřích vozidla taxi, tov. zn. Ford Mondeo, kterou způsobil obviněný M. D., by činila v autorizovaném servisu 9.133,-Kč, s tím, že se jedná o opravu dveří, spočívající v jejich odstrojení, klempířské práci, spočívající ve vyklepání, lakýrnické práci, kdy se dveře tmelí, brousí a lakují a zase přistrojí na auto. Výsledná částka je vlastně uvedení věci do původního stavu. V daném případě tedy došlo k opravě dveří poškozených obviněným uvedením v původní stav a nikoliv k výměně poškozených dveří za nové, jak se obvykle opravy ve značkových servisech provádějí, a nedošlo tedy tímto způsobem ke zhodnocení dveří jejich opravou. Státní zástupkyně uzavřela, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitku obviněného k problematice §137 tr. zákoníku (stanovení výše škody) je možno v daném případě označit za námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Rovněž tak rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 758/2008, které obviněný ve svém dovolání zmiňuje, je Nejvyššímu soudu známo. V této souvislosti však poukazuje Nejvyšší soud v rámci svého rozhodnutí na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, které bylo publikováno v pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v této části souhlasí s obviněným v tom, že stanovení výše škody, je i v tomto stanovisku zmíněno až na druhém místě, neboť na prvním místě je konstatováno, že rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií bude výše škody stanovena v případě poškození věci trestným činem, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Z výše uvedeného stanoviska však dále vyplývá i to, že „pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje.“ Takový postup přichází v úvahu např. při poškození určitého funkčního celku, kterou lze opravit a uvést do původního stavu (přední čelní sklo u motorového vozidla, oprava poškrábané karoserie, rozbité světlomety apod.). V souvislosti s otázkou určení kritérií zjišťování výpočtu škody způsobené trestným činem je třeba mít na paměti, že také nepatrným poškozením věci (resp. takové poškození, které by nemělo vliv v daném místě a v čase na celkovou cenu vozidla – např. poškození již staršího motorového vozidla), které by se nepromítlo na její ceně jako celku, může majiteli vzniknout skutečná škoda, která by se rovnala právě nákladům, které by bylo třeba vynaložit, aby se věc uvedla do předešlého stavu. Větu první je třeba aplikovat přednostně, ovšem pouze za předpokladu, že je tato aplikace možná a vede ke spolehlivému
a správnému zjištění výše skutečné škody. Pokud tedy obviněný v podaném odvolání uváděl stáří poškozeného vozidla (rok výroby 1997), celkové opotřebení a dospěl k závěru, že rozdíl mezi hodnotou vozidla před poškozením a po poškození dveří by byl rozhodně nižší než 5 000,- Kč, pak právě zmíněná argumentace Nejvyššího soudu na tento případ dopadá, neboť bezpochyby k poškození vozidla poškozeného došlo, soudy konstatovaly, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a poškozený by musel vynaložit minimálně částku 9.133,- Kč na uvedení vozidla – dveří do původního stavu (vyklepáním – popis práce byl rozveden soudy). [Obdobně – tedy za použití kritérií uvedení v předešlý stav, bylo postupováno Nejvyšším soudem mj. ve věci sp. zn. 8 Tdo 239/2006, které bylo rovněž součástí zmíněného stanoviska, kdy při způsobení škody na vozidle útokem obviněného – rozbití zadního skla s vyhříváním, čelního skla a bočního skla, způsobil škodu ve výši 5850,- Kč, bylo dovolání obviněného odmítnuto]. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že na trestní věc obviněného nelze automaticky vztáhnout stejné podmínky, které zmínil ve svém rozhodnutí pod. sp. zn. 7 Tdo 758/2008 Nejvyšší soud.
[V této souvislosti pro správnost výše uvedených úvah odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 858/2010, ve spojitosti s rozhodnutím Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 644/2011].
Takto uplatněnou námitku je tedy nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o další okruh námitek, tyto lze označit za námitky procesní, tudíž dovolací důvod nenaplňující. Námitka obviněného, kterou je soudům vytýkáno, že nepostupovaly
podle zásady in dubio pro reo, je námitkou, která směřuje proti nesprávnému hodnocení důkazů, což ve své podstatě znamená popření zjištěného skutkového stavu obviněným. Takto byla námitka uplatněna jednak v souvislosti s hodnocením důkazů soudy, a to ve vztahu k okruhu svědků, kteří mohli podporovat výpověď obviněného a poškozeného, jednak k nevyslechnutému svědkovi, kterého obviněný navrhl v rámci řízení u odvolacího soudu. Pokud obviněný zmiňuje nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, nutno upozornit, že jde
o námitky procesního charakteru, přitom je však třeba upozornit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí jednak ztotožnil s hodnotícími závěry soudu prvního stupně a rovněž reagoval
a v odůvodnění vysvětlil, proč neprovedl výslech obviněným navrženého svědka. V tomto směru tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by nerespektoval ustanovení §134 odst. 2
tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně k důkazům před soudem provedeným jsou pak rozvedeny podle §2 odst. 6 tr. ř. na str. 4 rozsudku (např. proč soud nepovažoval výpovědi svědků L. a M. za věrohodné a naopak, proč považoval za věrohodnou výpověď poškozeného).
Pokud obviněný ve svém dovolání dále zmiňuje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedená rozhodnutí jsou mu známa, je však přesvědčen, že jejich odkaz na trestní věci obviněného je nepřípadný, a to ani z ev. náhledu
a vázanosti na tzv. extrémní rozpor. Uvedenou problematikou se zabývala např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04, tuto váže ke skutečnosti, že „v dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění“. V této souvislosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že v uvedených rozhodnutích Ústavní soud cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu,
stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn.
I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich
hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů a náhledu stran trestního řízení na uvedenou problematiku, kdy obviněný mj. poukazuje na porušení ustanovení čl. 36 Listiny, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní, tudíž by přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann