ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.349.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 349/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2011 dovolání, které podal obviněný R. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 6 To 24/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 1/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 2 T 1/2004, byl obviněný R.K. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Vůči konstatovanému rozhodnutí obviněný podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 6 To 24/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R.K.uznal vinným, že
dne 11. 7. 2003 ve 23.40 hod. na silnici u km 122,07 v J. na T.ul., okres D., po předchozím požití alkoholu, kdy hladina v jeho krvi činila 1,14 g/kg, řídil vozidlo Mitsubishi Pajero, při projíždění prudké pravotočivé zatáčky nezvládl řízení, s vozem vjel do protisměru, kde došlo ke střetu s mopedem Korado Manet s řidičem P.Ř., který při střetu utrpěl zranění - zlomeniny obou stehenních kostí s nutností operace a hospitalizací, v léčení byl nejméně do 16. 6. 2005, čímž porušil zejména ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Takto zjištěný skutek odvolací soud právně posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště D., částku 90.590,- Kč a poškozenému P. Ř., částku 206.880,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (všechny výroky) napadl obviněný R. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že ze skutkového děje, jenž připomněl, krajský soud dovodil právní závěr, podle něhož způsobil poškozenému z nedbalosti těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou v §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Podle obviněného spočívá právní vada v tom, že při úvahách o vině odvolací soud nezohlednil výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku škodného následku, když dospěl k právnímu závěru, že svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na znění §88 odst. 1 tr. zák. Vytkl, že v rámci právní kvalifikace skutkového děje soudy obou stupňů dostatečně nevzaly v úvahu všechna rozhodná hlediska, neboť vycházely jen ze skutkových zjištění jdoucích k jeho tíži. Při úvahách o právní kvalifikaci skutku měly soudy zohlednit, že i poškozený porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.; porušil povinnost jet se svým jednostopým vozidlem při pravém okraji vozovky, ačkoliv tomu nebránily žádné okolnosti a nepožít před jízdou alkohol, kdy v jeho krvi bylo po nehodě naměřeno 1,5 g/kg alkoholu. Poškozený též nebyl schopen se plně věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na silnici, jinak by jeho přijíždějící vozidlo viděl a střetu mohl předejít či alespoň omezit jeho následky. Obviněný rovněž upozornil, že v soudem označeném místě střetu nebylo vodorovné dopravní značení, resp. na vozovce dělicí čára byla, ovšem skončila několik desítek metrů před zjištěným místem střetu (viz např. fotografie č. 7 pořízené fotodokumentace). Pokud je jeho osobě soudem přičítáno porušení důležité povinnosti jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, platí, že toto porušení není s ohledem na zmíněné chybějící vodorovné značení způsobilé založit zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Správnost právní úvahy krajského soudu o tom, že okolnost, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, zpochybňuje i to, že od dopravní nehody uplynula dlouhá doba téměř sedmi roků, což vedle shora uvedeného rovněž svědčí pro závěr, že v daném případě není použití vyšší trestní sazby namístě.
Dále obviněný vznesl námitky proti procesní použitelnosti důkazů, o něž odvolací soud své závěry opřel. Namítl, že doplněk ke znaleckému posudku č. 2320-130/05, který dne 30. 6. 2008 vypracoval Ing. Jan Kubelka, nebyl v hlavním líčení u okresního soudu skončeném dne 18. 9. 2008 (tj. před změnou ustanovení §213 tr. ř. provedenou zákonem č. 41/2009 Sb.) k důkazu přečten. Odvolací soud toto pochybení neodstranil a doplněk znaleckého posudku k důkazu neprovedl. Podle obviněného tudíž nelze k tomuto důkazu v řízení přihlížet, neboť je procesně zcela neúčinný. Podotkl, že okresní soud nevydal před vypracováním doplňku znaleckého posudku opatření podle §105 odst. 1 tr. ř. o přibrání konkrétního znalce k vypracování předmětného doplňku, a to včetně formulace otázek položených znalci. Tím byl zkrácen na svých právech, neboť se nemohl vyjádřit k osobě znalce ani k formulaci otázek a specifikaci podkladových materiálů tvořících předmět doplňku znaleckého posudku. Dodal, že následně krajský soud ve veřejném zasedání vyslechl Ing. Jana Kubelku v rámci procesního úkonu výslechu znalce, a to výlučně k materii zpracované v doplňku znaleckého posudku. Namítl, že jmenovaný nebyl ke dni konání veřejného zasedání v procesním postavení znalce, neboť ke zpracování doplňku znaleckého posudku nebyl procesně konformním způsobem jako znalec ustanoven. Obsah jeho výpovědi před krajským soudem proto označil za procesně zcela neúčinný. Jelikož všechna měření a zákresy naměřených hodnot do plánku rekonstrukce dopravní nehody prováděné dne 28. 3. 2008 okresním soudem byla učiněna osobou Ing. Janem Kubelkou, jež nebyla pro účel vypracování doplňku znaleckého posudku jako znalec ustanovena, jde o rekonstrukci procesně neúčinnou, z jejíchž závěrů nelze v řízení vycházet.
V dovolání obviněný napadl i výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR i poškozenému P.Ř., a to s ohledem na spoluzavinění poškozeného. Upozornil, že pokud by poškozený splnil zákonnou povinnost jet při pravém okraji vozovky, nebyl výrazně ovlivněn alkoholem, resp. sledoval provoz a plně se věnoval řízení a před střetem brzdil či se jinak snažil vyhnout jeho osvětlenému vozidlu, ke škodě na jeho zdraví by vůbec nedošlo, resp. by vznikla v daleko menším rozsahu. Odvolacímu soudu vytkl, že při úvahách o přisouzení nároku na náhradu škody zcela pominul právní úpravu spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák. (nutno ji zohlednit i ve vztahu k nároku na náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR). Protože zjištění podílu poškozeného na vzniklé škodě krajský soud neprovedl, zatížil řízení vadou v podobě nesprávného hmotně právního posouzení.
Podle obviněného byla nesprávně právně hodnocena otázka včasnosti uplatnění nároku poškozeného P.Ř. na ztížení společenského uplatnění. Ze spisu plyne, že poškozený uplatnil včas (tj. před započetím dokazování v hlavním líčení dne 16. 6. 2005) toliko nárok na bolestné ve výši 100.000,- Kč a náhradu škody na mopedu ve výši 21.000,- Kč. Nárok na náhradu škody z titulu ztížení společenského uplatnění v částce 124.800,- Kč byl uplatněn až u hlavního líčení dne 21. 3. 2006, tedy opožděně a soudy o něm neměly vůbec rozhodovat. V této souvislosti uvedl, že nárok na náhradu škody na zdraví se rozpadá na několik dílčích a zcela samostatných nároků, zejména na nárok na náhradu věcné škody, bolestné, ztížení společenského uplatnění či náhradu za ztrátu na výdělku. Každý z těchto dílčích nároků je představován samostatnou pohledávkou poškozeného vůči škůdci (pohledávky jsou navíc samostatně převoditelné), podmínky vzniku těchto nároků se mezi sebou podstatně liší, stejně jako počátek běhu promlčecí lhůty. Každou z těchto pohledávek poškozeného je třeba v soudním řízení (trestním či civilním) uplatnit, co se týče skutkového vymezení i stanovení výše, zcela samostatně. Pokud poškozený uplatnil před zahájením dokazování pouze dvě samostatné pohledávky (věcnou škodu na mopedu ve výši 21.000,- Kč a bolestné ve výši 100.000,- Kč, jejichž včasnost není vytýkána), mohl v rámci adhézního řízení nadále disponovat jen s těmito dílčími pohledávkami (zejména měnit jejich výši). Jelikož při hlavním líčení dne 21. 3. 2006 uplatnil typově a skutkově zcela nový nárok, resp. nárok z dosud neuplatněného právního důvodu ztížení společenského uplatnění, učinil tak opožděně.
Vůči nároku poškozeného P. Ř. na ztížení společenského uplatnění obviněný zopakoval i námitku promlčení. Upozornil, že škodní událost se stala 11. 7. 2003 a jmenovaný podal policejnímu orgánu vysvětlení dne 18. 8. 2003, tj. nejpozději tento den byl vyrozuměn o totožnosti řidiče vozidla, který mu způsobil škodu. Zdravotní stav poškozeného se stabilizoval nejpozději v únoru 2004 (při podání vysvětlení dne 18. 8. 2003 uvedl, že léčení bude asi půl roku). Nárok na ztížení společenského uplatnění byl u soudu uplatněn až dne 21. 3. 2006, tj. po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Obviněný vytkl, že námitkou promlčení se krajský soud nezabýval, resp. v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč ji považuje za nedůvodnou. Tím zatížil v předmětné části rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Již z tohoto důvodu by měl být výrok o náhradě škody zrušen.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 9. 2008, č. j. 2 T 1/2004-245, který je postižen totožnými vadami a přikázal věc prvostupňovému soudu k novému projednání.
Podáním ze dne 6. 10. 2010 obviněný mimořádný opravný prostředek doplnil. Pro případ, že Nejvyšší soud vyhoví dovolání v části týkající se výroku o vině či jeho povinnosti platit poškozenému P. Ř. náhradu škody ve výši 206.880,- Kč, a byť jen jeden z napadených výroků zruší, tak s odkazem na ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. navrhl zrušit i navazující usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 2 T 1/2004, a to v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení v celkové částce 78.650,- Kč.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Konstatoval, že hlavní námitkou obviněného je tvrzení, že se poškozený spolupodílel na vzniku dopravní nehody, k čemuž měly soudy přihlížet při rozhodování o vině, trestu a náhradě škody. Spoluvinu spatřuje v tom, že poškozený porušil povinnosti jet na silnici vpravo, pokud možno při pravém okraji vozovky, nepožít před jízdou alkoholický nápoj a plně se věnovat řízení vozidla. Tyto námitky státní zástupce označil za paradoxní, neboť sám obviněný se dopustil naprosto stejných prohřešků proti pravidlům silničního provozu, a to měrou zásadnější v tom smyslu, že zatímco poškozený mu svým způsobem jízdy nevytvořil žádnou překážku a pohyboval se ve své polovině vozovky, byl to naopak obviněný, kdo se ze stejných příčin dostal s vozidlem do protisměrné poloviny vozovky a výlučně svým způsobem jízdy zavinil dopravní nehodu, jak je popsána ve výroku o vině. Na střetu obou vozidel poškozený neměl nejmenší podíl, a kdyby obviněný respektoval pravidla silničního provozu alespoň v tom směru, že by se pohyboval ve své polovině vozovky, k nehodě by vůbec nedošlo. Existence či neexistence vodorovného dopravního značení nemá na toto konstatování nejmenší vliv, protože pro rozsah povinností řidičů, co do způsobu jízdy, nebylo v daném případě zmíněné dopravní značení rozhodující. Poškozený se sice dopustil porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích v namítaném rozsahu, avšak porušení samo o sobě nevedlo k žádnému škodlivému následku. Proto nemůže být uvažováno o jeho spoluzavinění, ať z hlediska trestného jednání obviněného nebo při rozhodování o náhradě škody. Z tohoto pohledu je podle státního zástupce třeba posuzovat i námitku obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku, pokud argumentuje ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., tj. dříve platného trestního zákona. Zdůraznil, že pro posouzení viny je toto ustanovení irelevantní, neboť krajský soud zcela správně aplikoval nyní účinný trestní zákoník, v němž se žádné ustanovení obsahově ekvivalentní někdejšímu §88 odst. 1 tr. zák. nevyskytuje, přičemž souběžné uplatnění dřívější (derogované) a pozdější (derogační) normy v jednom výroku je vyloučeno.
K obviněným vznesené otázce procesní použitelnosti některých důkazů státní zástupce uvedl, že jde o námitku jednak vybočující z rámce deklarovaného důvodu dovolání, jednak zde pouze opakuje výhrady již uvedené v řádném opravném prostředku, s nimiž se soud druhého stupně náležitě vyrovnal. Dále konstatoval, že při procesním uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění není poškozený v nakládání se svým nárokem nijak limitován, pokud se s ním včas a řádně k trestnímu řízení připojil. To se také v hlavním líčení dne 16. 6. 2005 stalo, a proto jej poškozený mohl v dalším průběhu řízení před soudem upřesňovat, jak odvolací soud správně uvedl. Jestliže součástí skutkových zjištění soudu bylo i to, že léčení poškozeného trvalo nejméně ještě ke dni, kdy se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, tak podle státního zástupce nemohlo v žádném případě dojít ani k uplynutí subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění. Rozsah ztížení společenského uplatnění, a tudíž i náhrady za ně, není možno zpravidla vyčíslit, dokud nebylo léčení poškozeného ukončeno ve smyslu stabilizace jeho zdravotního stavu, v souvislosti s nímž je tento nárok uplatněn. Dřív nelze zpravidla objektivizovat nepříznivé následky utrpěné újmy na zdraví pro další život poškozeného. Kromě toho je odškodnění za ztížení společenského uplatnění pojímáno jako jedna ze součástí škod na zdraví, přičemž u škody na zdraví občanský zákoník vůbec nestanoví objektivní promlčecí dobu (§106 odst. 2 věta za středníkem obč. zák.). K promlčení tohoto nároku nemohlo dojít a námitce obviněného nelze přisvědčit.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že výhrady obviněného nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné (část argumentace směřuje k jiným důvodům, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř.) a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného R.K., jimiž zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů. Tak je tomu v případě, pokud dovozuje procesní nepoužitelnost některých důkazů. V této souvislosti zejména tvrdí, že doplněk znaleckého posudku ze dne 30. 6. 2008, č. 2320-130/05, jenž vypracoval Ing. Jan Kubelka, nebyl k důkazu přečten a znalec před vypracováním doplňku posudku nebyl přibrán podle §105 odst. 1 tr. ř., takže nebyl v procesním postavení znalce. Obsah výpovědi znalce před krajským soudem označuje za procesně zcela neúčinný. Rovněž vytýká, že při rekonstrukci dopravní nehody dne 28. 3. 2008 byla všechna měření provedena Ing. Janem Kubelkou, který ale nebyl jako znalec ustanoven, a tudíž je rekonstrukce procesně neúčinná. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Děčíně, plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněného, přičemž způsob vypořádání se s námitkami, jež byly k dokazování a skutkovým zjištěním vzneseny, lze označit za akceptovatelný.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný vznesl jen výhrady zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný R. K. rovněž uplatňuje námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod obsahově naplňují. V podrobnostech vytýká, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku. Taktéž brojí proti výroku o náhradě vzniklé škody, neboť podle jeho mínění nebylo zohledněno spoluzavinění poškozeného na vzniku škodného následku a namítá promlčení nároku poškozeného P. Ř. ohledně ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenými právními vadami.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu s trestním zákoníkem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto rozhodnutí) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval mimo přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady) jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Ze skutkového zjištění mimo jiné plyne, že obviněný R. K. „…po předchozím požití alkoholu, kdy hladina v jeho krvi činila 1,14 g/kg, řídil vozidlo Mitsubishi Pajero, při projíždění prudké pravotočivé zatáčky nezvládl řízení, s vozem vjel do protisměru, kde došlo ke střetu s mopedem Korado Manet s řidičem P. Ř., který při střetu utrpěl zranění (ve skutkové větě specifikované), v léčení byl nejméně do 16. 6. 2005…“ . Obviněný porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které zakotvuje, že řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem . Rovněž nerespektoval ustanovení §11 odst. 1 téhož zákona, jež zakotvuje, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak .
V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k předmětné dopravní nehodě, při které poškozený P. Ř. utrpěl zlomeniny obou stehenních kostí s nutností operace a hospitalizací, tj. zranění, které svým charakterem, délkou léčení a zejména dobou, po kterou vážná porucha zdraví u jeho osoby trvala, očividně naplňuje znak těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Současně je nutno připomenout, že porušením výše zmíněných zákonných ustanovení často dochází k dopravním nehodám se závažnými následky včetně následků na lidském zdraví. Proto skutek byl důvodně posouzen jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čemuž odpovídá v rozsudečném výroku o vině v rozhodnutí odvolacího soudu i tzv. právní věta. Jelikož trestní zákoník nemá ustanovení obsahově odpovídající znění §88 odst. 1 tr. zák., přičemž musí být zachována zásada, že nové či staré právní úpravy je nutno vždy užít jako celku, tak argumentace tímto ustanovením v dovolání je nepatřičná. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného přečinu – nedbalostního zavinění, které zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, obviněný jednal ve formě nedbalosti vědomé, jak je definována v §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Věděl, že svou jízdou, kdy nerespektoval povinnosti, které řidičům ukládá zákon o provozu na pozemních komunikacích, může porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Obviněný nedodržel jak míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětných zákonných ustanovení, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit.
S poukazem na skutková zjištění učiněná v soudním řízení nelze akceptovat námitku obviněného, kterou vznesl ohledně spoluzavinění poškozeného P. Ř. na vzniku dopravní nehody a způsobeném škodlivém následku. Zde je nutno připomenout, že „… v okamžiku střetu zasahovalo vozidlo značky Mitsubishi Pajero řízené osobou obžalovaného, asi 0,62 metru přes střed vozovky a moped řízený poškozeným P. Ř.se v tom samém okamžiku nacházel ve své polovině vozovky cca 0,5 metru od středové čáry, přičemž kdyby obžalovaný jel s vozidlem ve své polovině vozovky, ke střetu by nedošlo“ (str. 5 a 6 rozsudku soudu druhého stupně) . Nejvyšší soud zdůrazňuje, že svým způsobem jízdy poškozený nevytvořil žádnou překážku a pohyboval se ve své polovině vozovky, přičemž byl to naopak obviněný, kdo se dostal svým vozidlem do protisměrné poloviny vozovky a výlučně svým způsobem jízdy dopravní nehodu zavinil. Pokud by obviněný respektoval pravidla silničního provozu alespoň v tom směru, že by se s automobilem pohyboval ve své polovině vozovky, tak by k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Existence či neexistence vodorovného dopravního značení nemá na tento závěr žádný vliv, neboť pro rozsah povinností řidičů co do způsobu jízdy v daném případě nebylo toto dopravní značení rozhodující. I poškozený se sice dopustil porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích v namítaném rozsahu, avšak toto porušení samo o sobě nevedlo k žádnému škodlivému následku. Ostatně v tomto směru se dovolací soud ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž byl vysloven ve vyjádření k dovolání.
Obviněnému je nutno přisvědčit v tom, že soudní řízení je zatíženo značnými průtahy, které nezavinil. Odvolacímu soudu však nelze vytknout, že tento procesní nedostatek nezohlednil ve výroku o vině, jak je namítáno v dovolání, ale je nutno zdůraznit, že jej náležitým způsobem zohlednil v ukládaném trestu.
Ustanovení §415 obč. zák. zakotvuje, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle §420 odst. 1 obč. zák. platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti . Z ustanovení §441 obč. zák. plyne, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle §444 odst. 2 obč. zák. Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech . Takovým předpisem je v současnosti vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.
Náhradou za ztížení společenského uplatnění se rozumí odškodnění za nepříznivé důsledky (poškození zdraví) pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro splnění jeho životních úkolů.
Podle §100 odst. 1 obč. zák . platí, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §106 odst. 1, 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění i nárok na náhradu za bolest jsou dílčí, relativně samostatné nároky v rámci celkového nároku na náhradu škody na zdraví, přičemž u škody na zdraví občanský zákoník vůbec nestanoví objektivní promlčecí dobu (§106 odst. 2 věta za středníkem obč. zák.). Samostatně vznikají a samostatně se promlčují (srov. rozhodnutí č. 28/1970 Sb. rozh. ci.). Předpoklady pro jejich vznik jsou totiž různé a také z časového hlediska se mohou různě naplňovat. Za počátek běhu promlčecí lhůty se u odškodnění za ztížení společenského uplatnění považuje v soudní praxi den, kdy jsou prokazatelné nepříznivé trvalé následky pro životní úkony poškozeného, pro jeho životní a společenské uplatnění a pro plnění jeho životních úkolů a je možno je ohodnotit.
V posuzovaném případě byl obviněný R. K. odsouzen mimo jiné pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil zaviněným porušením právní povinnosti, kdy způsobil dopravní nehodu, při níž byla poškozenému P. Ř. způsobena újmu na zdraví a věcná škoda. Kromě trestní odpovědnosti je dána i odpovědnost občanskoprávní, neboť jednáním popsaným v odsuzujícím rozsudku porušil právní povinnost nejen ve vztahu k poškozenému, nýbrž i povinnost tzv. generální prevence (§415 obč. zák.). Protože v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, jsou ve vztahu k poškozenému naplněny podmínky obecné odpovědnosti obviněného za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Jelikož nebylo shledáno žádné spoluzavinění poškozeného, jak bylo výše zdůrazněno, tak se nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že krajský soud pominul ustanovení §441 obč. zák.
Z protokolu o hlavním líčení konaného dne 16. 6. 2005 u Okresního soudu v Děčíně (č. l. 114 spisu) plyne, že se poškozený P. Ř. před zahájením dokazování připojil s nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem ve výši 121.000,- Kč, kterou v dalším průběhu řízení před soudem upřesnil. Ještě týž den v rámci svědecké výpovědi se blíže vyjádřil ke svému zdravotnímu stavu s tím, že léčení není ukončeno. Rovněž v podrobnostech uvedl, že od obviněného požaduje 100.000,- Kč jako bolestné a 21.000,- Kč za motorku (vše na č. l. 115 spisu). U hlavního líčení dne 21. 3. 2006 zmocněnec poškozeného Mgr. Milan Špička uvedl, že za motocykl požaduje zaplatit 13.200,- Kč, a to s poukazem na předložený znalecký posudek. Dále předložil ohodnocení bolestného (654 bodů) a ztížení společenského uplatnění (1040 bodů) podle bodového ohodnocení lékaře Masarykovy nemocnice v Ú. n. L., přičemž celkově požadoval zaplacení 218.480,- Kč (č. l. 165 spisu).
Z popsané stručné rekapitulace je zřejmé, že poškozený P.Ř. se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody, který zahrnoval též odškodnění za ztížení společenského uplatnění, včas a řádně. Rozsah ztížení společenského uplatnění, a tudíž i náhradu za ně, není zpravidla možno vyčíslit, dokud nebylo léčení poškozeného ukončeno, neboť do té doby nelze objektivizovat nepříznivé následky utrpěné újmy na zdraví pro další život poškozeného. Jelikož podle skutkového zjištění byl poškozený v léčení nejméně do 16. 6. 2005, tak v době, kdy uplatnil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nemohlo dojít k uplynutí subjektivní promlčecí doby tohoto nároku a k jeho promlčení. Námitkám, které obviněný ohledně náhrady škody vznesl, proto není možné přisvědčit.
Vzhledem ke všech uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k