Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2011, sp. zn. 6 Tdo 427/2011 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.427.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.427.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 427/2011-31 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání, které podal obviněný D. J . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 67 To 303/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 30/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 T 30/2010, byl obviněný D.J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1.) a 2.)] pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1.) dne 2. 6. 2010 kolem 15:28 hodin v P., jako řidič taxislužby AAA Taxi s.r.o. (dnes XX Taxi s.r.o.) řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Roomster, barvy žluté, a to z rohu ulic S. n. a K. S. do ulice O., kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž vykonal předraženou placenou jízdu ve výše 755,- Kč, tedy účtoval jízdné v hodnotě více než 200,- Kč za kilometr, na které pasažérům nevydal stvrzenku, a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že již na základě rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy č.j. MHMP 143622/2009/DOP-T/Do ze dne 24. 2. 2009, které nabylo právní moci ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy č.j.: 46P/2009-190-TAXI/3 dne 12. 5. 2009 a kterým byl mu současně s uložením pokuty odebrán průkaz řidiče taxislužby na dobu 2 let, se stal osobou nespolehlivou ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/94 Sb., o silniční dopravě, čímž ztratil jednu ze čtyř základních podmínek pro výkon práce řidiče taxislužby podle §9 odst. 2 písm. e) zák. č. 111/94 Sb. a dále na základě ztráty spolehlivosti obviněného byl společnosti AAA Taxi s.r.o. (dnes XX Taxi s.r.o.) rozhodnutím Městského úřadu B. n.L. – S. B., odboru dopravy, ze dne 15. 2. 2010, č.j. 150/33972/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje, odboru dopravy, ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 007898/2010/KUSK/4, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2010, odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby znějící na jméno D. J., 2.) dne 10. 6. 2010 v době okolo 14.24 hod., v P., v křižovatce ulic S. n. a K.S., jako řidič taxislužby AAA Taxi s.r.o. (dnes XX Taxi s.r.o.) řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Roomster, žluté barvy, zde naložil pasažéra a následně vykonal placenou jízdu do ulice V C., P., za kterou mu byla pasažérem vyplacena částka ve výši 130,- Kč s jednotnou cenou 40 Kč za 1 km, a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že již na základě rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy č.j. MHMP 143622/2009/DOP-T/Do ze dne 24. 2. 2009, které nabylo právní moci ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy č.j.: 46P/2009-190-TAXI/3 dne 12. 5. 2009 a kterým byl mu současně s uložením pokuty odebrán průkaz řidiče taxislužby na dobu 2 let, se stal osobou nespolehlivou ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/94 Sb., o silniční dopravě, čímž ztratil jednu ze čtyř základních podmínek pro výkon práce řidiče taxislužby podle §9 odst. 2 písm. e) zák. č. 111/94 Sb. a dále na základě ztráty spolehlivosti obviněného byl společnosti AAA Taxi s.r.o. (dnes XX Taxi s.r.o.) rozhodnutím Městského úřadu B. n. L. – S.B., odboru dopravy, ze dne 15. 2. 2010, č.j. 150/33972/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu S.kraje, odboru dopravy, ze dne 16. 4. 2010 sp. zn. 007898/2010/KUSK/4, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2010, odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby znějící na jméno D.J.,“ . Za tento přečin byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 67 To 303/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a o trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání jednoho roku z napadeného rozsudku obviněného odsoudil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti práce řidiče taxislužby v trvání dvou let. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že předmětný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Prohlásil, že výrok rozsudků soudů obou stupňů je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem, neboť z něho (a ani z odůvodnění rozhodnutí) nelze zjistit skutkový závěr o tom, z jakých konkrétních důvodů a důkazů soudy určily jeho vinu. Podle něho jsou též skutková zjištění soudů dříve ve věci činných v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Nalézacímu soudu vytkl, že ve svých hodnotících úvahách neodrazil výpovědi svědků P. J. a M.Š., resp. že se bez řádného odůvodnění rozhodl z nich nevycházet s poukazem na údajnou nevěrohodnost svědků. Argumentoval, že soud v rozporu s právní zásadou co není zakázáno, je dovoleno uvedl, že spolupráce dvou provozovatelů taxislužby využívajících služeb jednoho řidiče se zdá být podezřelá, že se jí autodopravci pokoušejí obejít zákon, když by ze zákona spolupracující autodopravci museli služby svých řidičů vykonávané ve prospěch druhého provozovatele vzájemně odměňovat finančními plněními. K tomu podotkl, že soud nepřihlédl k možnosti, že vzájemná prospěšnost obchodních subjektů se může odrazit i v jiné formě, než v poskytnutí úplaty, a to např. ve formě přenechávání zakázek či zákazníků v závislosti na vytíženosti jednotlivých provozovatelů, aniž by taková forma odměny musela být zakotvena např. v písemné smlouvě o spolupráci uzavřené podle obchodního zákoníku. Upozornil, že svědek P. J. potvrdil, že mu umožnil provozovat činnost s vozidlem AAA TAXI s.r.o. proto, že měl vydán průkaz způsobilosti řidiče taxislužby na jiného provozovatele, resp. potvrdil i autenticitu listinného důkazu „Potvrzení“, z něhož mj. vyplývá, že vykonával činnost řidiče taxislužby s platným průkazem o způsobilosti řidiče taxislužby vydaným dopravním úřadem B. Odsuzující rozsudek a zejména uložený trest se podle jeho slov jeví jako exemplární zúčtování s taxikáři a výstraha, než jako výsledek po právu provedeného trestního řízení. Poté shledal, že ačkoliv z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud si byl vědom úpravy v zákoně č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle jehož §9 odst. 2 písm. e) odpovídá podnikatel (provozovatel taxislužby) za to, že řidič taxislužby je osobou spolehlivou ve smyslu tohoto zákona, přesto vyvodil jeho trestní odpovědnost za tvrzené porušení tohoto ustanovení namísto subjektu, jemuž je zmíněná norma adresována a jenž by za její porušení mohl případně nést odpovědnost správně právní. Vyzdvihl, že podstatou přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je, že pachatel vykonává činnost, která mu byla zakázána, nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění. Zdůraznil, že subjektem, který byl postižen odebráním průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby znějícího na jméno D. J., byla společnost AAA Taxi, s.r.o., nikoliv on. Navíc šlo pouze o odebrání průkazu, nikoliv o odebrání průkazu vydaného Městským úřadem B., odborem dopravy, který je stále platný a nebyl nikdy odebrán. Shledal, že jelikož mu správními orgány nebylo odňato oprávnění k činnosti řidiče a ani mu tato činnost nebyla zakázána, nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Akcentoval, že do okamžiku uložení trestu zákazu činnosti napadeným rozsudkem odvolacího soudu disponoval oprávněním vykonávat činnost řidiče taxislužby, a to přinejmenším na základě průkazu vydaného Městským úřadem B. Dodal, že kvalifikace podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by byla namístě pouze v případě, kdy by vykonával činnost řidiče taxislužby poté, co mu bylo odňato oprávnění k výkonu řidiče taxislužby obecně. K ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo, neboť toliko společnosti AAA Taxi s.r.o. byl odňat průkaz o způsobilosti řidiče. Podle jeho názoru jednání popsané ve výrokové části napadeného rozsudku, i kdyby se stalo tak, jak je zde uvedeno či obdobně, ­nevykazuje takovou společenskou škodlivost, aby ho bylo možné kvalifikovat jako přečin. Poukázal též na usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 28. 6. 2010, č.j. ZK 232/2010-8, kterým tato ve skutkově totožné věci rozhodla o odevzdání věci k projednání správnímu orgánu jako případný přestupek, s tím, že se s argumentací tohoto rozhodnutí plně ztotožňuje a činí ji součástí svých dovolacích námitek. Rovněž brojil proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se podle něho nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Dále vyjádřil přesvědčení, že také aplikace hmotného práva na skutek, který nebyl totožný s žalovaným skutkem, způsobuje nesprávnost právního posouzení skutku (v této souvislosti poukázal na článek JUDr. Petra Hrachovce Pátý rok dovolání v trestním řízení v Bulletinu advokacie 11-12/2006). Namítl, že nalézací soud ve výroku svého rozsudku nepřípustným způsobem modifikoval popis skutkového jednání oproti dříve vydanému trestnímu příkazu i návrhu na potrestání. Jinými slovy, skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obsahuje jiné skutečnosti, než pro které bylo vedeno trestní stíhání a proti kterým směřovala jeho úspěšná procesní obrana, čímž došlo k porušení totožnosti skutku, zásady obžalovací a zásady rovnosti zbraní. Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“) bylo zasaženo též do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“). Konkretizoval, že zatímco v návrhu na potrestání a v trestním příkazu bylo v popisu skutku uvedeno, že měl poskytnout přepravní službu: „ačkoli si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu B. n. L. – S.B., odboru dopravy, ze dne 15. 2. 2010, č.j. 150/33972/2009, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje, odboru dopravy, ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 007898/2010/KUSK/4, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2010 odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby“ , ve výroku rozsudku soudu první instance samosoudkyně poopravila identifikaci správních rozhodnutí, jejichž maření se měl údajně dopustit, a skutek popsala, jak je uvedeno shora. Jinak řečeno, rozsudek dovozuje objektivní stránku trestného činu ve vztahu k odlišnému údajně mařenému rozhodnutí, než bylo činěno v předchozím průběhu trestního řízení, když namísto rozhodnutí Městského úřadu B. n. L. – S. B. mělo být nově mařeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 24. 2. 2009. Konstatoval, že samosoudkyně takovým postupem vytvořila zcela jiný skutkový základ, který mu nebyl do vynesení rozsudku nalézacího soudu znám, a proti kterému byla tudíž zcela vyloučena možnost jakékoliv obhajoby. Přitom poznamenal, že nemůže souhlasit s konstrukcí, že by totožnost skutku byla zachována tím, že při hlavním líčení byl čten správní spis Městského úřadu B. n. L. – S.B., v němž je obsaženo i rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy. Odmítl také závěr odvolacího soudu, že zařazením odlišného údajně mařeného rozhodnutí do odsuzujícího výroku došlo k pouhé precizaci jeho jednání ve vztahu k souzené trestné činnosti. Zdůraznil, že trestní řízení, pokud má být vedeno tzv. fair, se nesmí v jakémkoliv svém stádiu ocitnout mimo zákonný rámec. Ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývající skutečnosti, že obviněný není povinen prokazovat svou nevinu, zcela jasně vyplývá základní rámec, ve kterém se má trestní řízení odehrávat. Požadavkům kladeným na obsah řízení a dokazování odpovídá povinnost soudu jednat o skutku, který je předmětem obžaloby (příp. návrhu na potrestání). Je přitom nepřípustné, aby soud nahradil původní podklad pro zahájení trestního stíhání podkladem jiným, který nebyl důvodem trestního řízení. Postupem soudu tak podle jeho mínění došlo nejen k porušení zákona, ale zejména ústavních předpisů. Rovněž argumentoval, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty. Za naprosto zavádějící označil argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že jeho vyjádření obsažené v rámci odvolání, které podal ve správním řízení proti rozhodnutí o odebrání průkazu řidiče taxislužby, svědčilo o naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke stíhanému jednání. Podle jeho slov z tvrzení soudu o údajně osvědčené volní složce jeho chování ve vztahu ke způsobenému následku nelze dovodit ani to, v čem soud existenci této volní složky spatřuje, popř. o jaký způsobený následek se má jednat. Pokud by způsobeným následkem mělo být vykonávání činnosti, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu, pak nutno připomenout, že v době jeho shora zmíněného vyjádření mu příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu ještě odňato nebylo, takže jakýmkoli svým tvrzením nemohl založit subjektivní stránku ve vztahu ke svému budoucímu jednání. Zhodnotil, že konstrukce soudu uvedená v napadeném rozsudku je v tomto ohledu až absurdní a nese jasné prvky libovůle ve vztahu k jeho osobě, přičemž podotkl, že si je vědom, že důvodem podjatosti soudce nemůže být postup soudu při hodnocení důkazů a odůvodňování rozhodnutí, ale že nelze přehlédnout, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, potvrzené napadeným rozsudkem, prvky možného vztahu k předmětu řízení a účastníkovi vykazuje. Seznal, že jeho zmíněné vyjádření naopak subjektivní stránku ve vztahu ke stíhanému jednání vylučuje, když svědčí o jeho vnitřním přesvědčení, že jeho jednání je po právu a do rozhodnutí správního soudu by tak na něj mělo být pohlíženo. Mimoto, laické vyjádření jeho osoby k poměrně komplikované právní otázce, jakou je bezesporu otázka vzniku kvalifikované „nezpůsobilosti“ ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě i otázka přípustnosti či nepřípustnosti používání průkazu vydaného jinému provozovateli, než kterému byl předchozí průkaz odebrán, jistě nemůže vést soud k závěru, že pro případ, že by jeho následné jednání soud posoudil jako trestné, byla na jeho straně dána subjektivní stránka, tedy že by přinejmenším věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Uzavřel, že soudy dostatečně nezohlednily ani skutečnost, že byl bezúhonnou osobou, nikdy nebyl trestán ani vyšetřován, resp. že posuzované jednání bylo v jeho životě naprosto výjimečným skutkem, jehož motivaci lze dovodit ze zcela relevantního zájmu jeho osoby vykonávat pracovní činnost a zabezpečit sebe i svou rodinu. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 67 To 303/2010, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 T 30/2010, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím. Zároveň požádal o odložení výkonu napadeným rozsudkem uloženého trestu zákazu činnosti do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání. K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitce obviněného stran totožnosti skutku uvedla, že v daném případě totožnost skutku uvedeného v návrhu na potrestání, jakož i v trestním příkazu v porovnání s popisem skutku, vyjádřeného ve výroku prvostupňového odsuzujícího rozsudku ve znění rozsudku odvolacího soudu, je zachována jak totožností jednání, tak i totožností následku. Mj. přitom konstatovala, že z konečné verse skutkového děje vyplynulo, že původně označené správní rozhodnutí Městského úřadu v B. n. L. ve spojení s tam specifikovaným rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje se z popisu přisouzeného skutku nikterak nevytratilo, ale bylo uváděno z hlediska doby zpravomocnění jakožto v pořadí další rozhodnutí, kterým došlo k odebrání průkazu obviněného o jeho způsobilosti řidiče taxislužby, vedeného. Pokud se v pořadí prvým takovým správním rozhodnutím v popisu přisouzeného skutku stalo výše označené rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ve spojení se shora uvedeným rozhodnutím Ministerstva dopravy (týkající se obviněného průkazu způsobilosti řidiče), pak tomu bylo z toho logického důvodu, že jeho zpravomocnění časově předchází výsledku rozhodovací činnosti Městského úřadu v B. n. L. Není tak pochyb o tom, že jde o pouhé upřesnění popisu zcela totožného jednání, spočívajícího v tom, že se jej obviněný dopouštěl za stavu, že k odebrání průkazu způsobilosti k výkonu jeho zaměstnání došlo i přes opakovanost úředního rozhodnutí o pozbytí taxativních podmínek, se kterými zákon spojuje oprávnění k výkonu takové činnosti Lze tedy plně akceptovat závěr odvolacího soudu, že k porušení zásady totožnosti skutku v daném případě nedošlo. Dále státní zástupkyně shledala, že pokud obviněný namítl, že v hlavním líčení prokázal, že má platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, a to průkaz vydaný MÚ B., pak takovou námitkou vybočil z popisu skutkového děje, který se týkal okolností, za kterých došlo k odnětí uvedené podmínky pro výkon jeho zaměstnání. Podle §9 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě se totiž za spolehlivou nepovažuje osoba, která je trestána za prohřešky proti řádnému výkonu taxislužby a mj. osoba, které byl odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby podle §21 odst. 9 věta druhá citovaného zákona, a to do doby, než jí je průkaz navrácen. Je tedy zřejmé, že za stavu pravomocného správního rozhodnutí o nezpůsobilosti řidiče taxislužby, spojeného s odebráním příslušného průkazu na jeho jméno, je zcela vyloučeno bez odpovídajícího řízení, vedeného v totožné správní věci za účelem opětovného navrácení takového průkazu, přistoupit k obcházení zákona za pomoci vystavení tzv. náhradního dokladu na jméno téhož řidiče, opatřeného však od zcela jiného orgánu státní správy ve prospěch odlišného provozovatele taxislužby. Stran dovolací argumentace vztahující se k otázce adresnosti správního rozhodnutí, kterým bylo obviněnému odňato oprávnění k výkonu činnosti řidiče taxislužby, státní zástupkyně poznamenala, že taxislužbu bez toho, aby byl na jméno konkrétního řidiče vydán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, nelze řádně vykonávat, resp. že konstituování určitého oprávnění svědčícího jen určité osobě se podává mj. z formy zmíněného dokumentu, který je veřejnou listinou. Podotkla, že byť o příslušný průkaz žádá dopravce, dikce zákona o silniční dopravě hovoří o nespolehlivosti osoby, které byl takový průkaz odebrán [viz §9 odst. 3 písm. g) zákona o silničním provozu], což nasvědčuje spíše tomu výkladu, že na základě vydaného průkazu může určitá osoba pro určitého dopravce vykonávat taxislužbu, a proto se nejeví logickým argument, že subjektem, který byl postižen odebráním průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, znějícího na jméno D. J., byla společnost AAA Taxi, s. r. o., nikoliv její jmenovaný zaměstnanec a následně s poukazem na znění skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dovozovat, že správními orgány nebyla obviněnému žádná činnost ani zakázána a již vůbec mu nebylo odňato oprávnění k činnosti. V návaznosti na to odmítla tvrzení obviněného o absenci subjektivní stránky jeho jednání s tím, že právní závěr nalézacího soudu, kterým z dovolatelova procesního postoje před druhostupňovým správním orgánem dovodil jeho zaviněné jednání, není důvodu odmítat a označovat jej za logicky neudržitelný. Nepřehlédnutelným faktem z hlediska subjektivní stránky jeho jednání stále zůstává, že vykonával práci řidiče taxislužby, ačkoliv mu bylo přisouzenými správními rozhodnutími již dvakráte odňato oprávnění k výkonu takové činnosti. Také zdůraznila, že rozhodnutí o odnětí průkazu k výkonu činnosti řidiče taxislužby z důvodu ztráty jeho spolehlivosti ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb. je svou povahou ve vztahu k němu, jakožto dotčenému řidiči, již z logiky věci, kterou musel vnímat i on, rozhodnutím globálního, nikoliv lokálního významu. Proto mu muselo být zcela zřejmé, že při výkonu činnosti taxislužby za použití tzv. náhradního dokladu, vystaveného za výše uvedených okolností správním orgánem jiného okresu, nemůže takovou činnost vůbec vykonávat. Závěrem se ztotožnila se způsobem, jakým nalézací soud provedl vyhodnocení podmínky trestnosti jednání obviněného ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v pasáži, věnované jeho společenské škodlivosti, aniž by byl vázán odlišným právním posouzením věci ve skutkově obdobné kauze (viz věc Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. ZK 232/2010). Pokud tedy došlo k vyvození trestní odpovědnosti obviněného za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze mít důvodně za to, že soudy v tomto směru pochybily. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 67 To 303/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ohledu tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Rovněž argumentaci obviněného v tom smyslu, že v jeho trestní věci nebyla zachována totožnost skutku (v důsledku čehož podle jeho přesvědčení došlo k porušení zásady obžalovací a zásady rovnosti zbraní a nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny bylo též zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vzhledem k její procesní povaze (§220 odst. 1 tr. ř.) pod jím uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř. Obiter dictum však Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Vyplývá to např. z ustanovení §221 odst. 1 tr. ř., podle něhož ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu (tedy skutkových okolností), může soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření, jen je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Z toho nutno dovodit (argumentum a contrario), že v případě, kdy takového dalšího šetření není třeba, protože věc po skutkové stránce byla např. objasněna důkazy provedenými při hlavním líčení, je soud oprávněn i takové změny okolností případu v rámci téhož skutku převzít do svých skutkových zjištění, pokud se tím nemění přímo podstata skutku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 953/2008). Právní teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže a) je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku popsaného v návrhu na potrestání v porovnání se skutkem vyjádřeným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zachována již úplnou shodou jednání obviněného. V daném případě pak nalézací soud ve svém rozsudku, v logické návaznosti na skutečnosti nově zjištěné v rámci důkazního řízení, toliko upřesnil popis skutku v tom smyslu, že se jej obviněný dopustil za stavu, že k odebrání průkazu způsobilosti k výkonu jeho zaměstnání řidiče taxislužby došlo i přes opakovanost úředního rozhodnutí o pozbytí podmínky, s níž zákon spojuje oprávnění k výkonu takové činnosti. V průběhu dokazování před soudem první instance totiž vyšlo najevo, že původně v popisu skutku výhradně označené správní rozhodnutí Městského úřadu v B.n.L. ve spojení s příslušným rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje bylo z hlediska doby nabytí právní moci až v pořadí druhým rozhodnutím, kterým došlo k odebrání průkazu způsobilosti řidiče taxislužby stran obviněného. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že výrok rozhodnutí soudů obou stupňů je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem, lze v daných souvislostech poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy . Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady obžalovací a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ Dále je třeba upozornit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného v tom smyslu, že uložený trest se mu jeví spíše jako exemplární zúčtování s taxikáři a výstraha, než jako výsledek po právu provedeného trestního řízení, resp. že soudy náležitě nezohlednily skutečnost, že byl bezúhonnou osobou, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoníku na přečin, jímž byl uznán vinným. Jestliže obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak je na místě upozornit na skutečnost, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Obviněný ovšem rovněž namítl, že (stručně řečeno) nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku přečinu, jímž byl uznán vinným a dále že jeho jednání nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost k tomu, aby ho bylo možné kvalifikovat jako přečin podle trestního zákoníku. Takovou argumentaci lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel: a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Podle §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě ve znění pozdějších předpisů, je podnikatel v silniční dopravě povinen zajistit, aby práce řidiče taxislužby vykonávala pouze osoba 1. starší 21 let, 2. bezúhonná, 3. spolehlivá, 4. která má průkaz o způsobilosti řidiče vykonávat taxislužbu. Podle §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě se za spolehlivou nepovažuje osoba, která se jako řidič vozidla taxislužby v průběhu posledních tří let dopustila jednání, za nějž byla provozovateli taxislužby pravomocně uložena sankce za porušení právních předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy. Nejvyšší soud v návaznosti na shora předestřená zákonná a teoretická východiska konstatuje, že argumentace dovolání obviněného dotýkající se otázky adresáta správního rozhodnutí, kterým byl odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby znějící na jeho jméno, zcela odhlíží od klíčového skutkového zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný jako řidič taxislužby AAA Taxi s.r.o. řídil osobní motorové vozidlo přesto, že si byl vědom skutečnosti, že již rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č.j. MHMP 143622/2009/DOP-T/Do ze dne 24. 2. 2009 (založeno na č. l . 55 a 56 spisu), které ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy č.j.: 46P/2009-190-TAXI/3 nabylo právní moci dne 12. 5. 2009, mu byl, jako provozovateli taxislužby, odebrán průkaz řidiče taxislužby na dobu dvou let. Současně mu bylo známo, že již dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se stal osobou nespolehlivou ve smyslu §9 odst. 3 písm. e), g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a ztratil tak jednu ze základních podmínek pro výkon práce řidiče taxislužby stanovených v §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, neboť na tuto skutečnost byl v citovaném rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy výslovně upozorněn. Nutno zdůraznit, že subjektem postiženým rozhodnutím správního orgánu o odebrání průkazu řidiče taxislužby byl nepochybně právě a pouze obviněný, který okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí pozbyl oprávnění k výkonu činnosti řidiče taxislužby na celém území České republiky. Počínaje tímto momentem již byl další výkon činnosti řidiče taxislužby jeho osobou v přímém rozporu s rozhodnutím orgánu veřejné moci, a to bez ohledu k tomu, jakou formou, resp. prostřednictvím jakého dalšího provozovatele taxislužby byl realizován. Posléze, z důvodu výše zmíněné ztráty spolehlivosti obviněného ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, byl provozovateli taxislužby společnosti AAA Taxi s.r.o. rozhodnutím Městského úřadu B.n. L. – S. B., odboru dopravy, ze dne 15. 2. 2010, č.j. 150/33972/2009 (založeno na č. l . 9 až 13 spisu), ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu S. kraje, odboru dopravy, ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 007898/2010/KUSK/4 (založeno na č. l . 15 a 16 spisu), podle §21 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě pravomocně odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby vystavený na jméno obviněného (nutno podotknout, že podle nalézacího soudu byl tento průkaz vydán v době, kdy již proti obviněnému bylo vedeno správní řízení o nespolehlivosti, jež je podmínkou vydání tohoto průkazu). Tímto rozhodnutím bylo společnosti AAA Taxi s.r.o. odňato právo zaměstnávat obviněného jako řidiče taxislužby a obviněnému bylo již podruhé kvalifikovaně (aktem orgánu veřejné moci) odňato oprávnění k výkonu činnosti řidiče taxislužby. Státní zástupkyně správně upozornila, že taxislužbu bez toho, aby byl na jméno konkrétního řidiče vydán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, nelze řádně vykonávat, resp. že konstituování určitého oprávnění svědčícího jen určité osobě (jen konkrétní řidič má pak právo vykonávat taxislužbu, jen konkrétní provozovatel má pak právo na to, aby tento řidič jeho jménem vykonával taxislužbu) se podává mj. z formy zmíněného dokumentu, který je veřejnou listinou. Tento doklad nemůže užívat žádný další řidič. Přestože o příslušný průkaz žádá dopravce, dikce zákona o silniční dopravě hovoří o nespolehlivosti osoby, které byl takový průkaz odebrán [viz §9 odst. 3 písm. g) zákona o silničním provozu], což svědčí tomu výkladu, že na základě vydaného průkazu může určitá osoba pro určitého dopravce vykonávat taxislužbu, než tomu úsudku, že na základě vydaného průkazu může dopravce prostřednictvím konkrétní osoby (taxikáře) vykonávat taxislužbu. Proto se nejeví logickým argument, že subjektem, který byl postižen odebráním průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, znějícího na jméno obviněného byla pouze společnost AAA Taxi, s.r.o., nikoliv obviněný jako její zaměstnanec, a následně s poukazem na znění skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dovozovat, že správními orgány nebyla obviněnému žádná činnost ani zakázána a již vůbec mu nebylo odňato oprávnění k činnosti, jak je v rozsudku tvrzeno. Obviněný v rámci správního řízení o odebrání průkazu řidiče taxislužby též nacházel v samostatném postavení účastníka řízení za podmínek §27 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, a měl právo opravného prostředku, kterého využil. Pokud obviněný v dovolání tvrdí, že v inkriminované době byl oprávněn vykonávat činnost řidiče taxislužby přinejmenším na základě průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby vydaného dne 24. 9. 2008 Městským úřadem B., odborem dopravy pro provozovatele taxislužby M. Š., pak k takové argumentaci Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní poznamenává, že bez odpovídajícího řízení, vedeného v totožné správní věci za účelem opětovného navrácení průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby nelze přistoupit k vystavení dokladu na jméno téhož řidiče, opatřeného však od jiného orgánu státní správy ve prospěch odlišného provozovatele taxislužby. Jestliže v posuzovaném případě k vydání takového průkazu došlo, jednalo se již se zřetelem ke skutečnostem výše zmíněným v souvislosti se správním rozhodnutím, jímž byl obviněnému odňat průkaz řidiče taxislužby, jednoznačně o nepřípustné, nadto vědomé a záměrné, obcházení zákona. O tom svědčí též sdělení Městského úřadu B., oboru dopravy ze dne 26. 7. 2010 založené na č. l . 51 spisu v tom smyslu, že na základě zjištění, že obviněný má v centrálním registru dopravců vyznačenu „ztrátu spolehlivosti řidiče taxislužby“ s platností od 17. 9. 2008 do 17. 9. 2011, bude zdejším odborem dopravy zahájeno správní řízení o odebrání průkazu způsobilosti řidiče taxislužby provozovatele M. Š. Lze tak učinit mezitímní závěr, že obviněný vykonával činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu a tím mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný totiž jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně. Nejen z odvolání obviněného, jež podal proti rozhodnutí o odebrání průkazu řidiče taxislužby, je evidentní, že dobře věděl, že mu bylo rozhodnutím orgánu veřejné moci odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu podmiňující možnost výkonu činnosti řidiče taxislužby. Toto rozhodnutí však po zamítnutí jeho odvolání proti němu podaného nerespektoval, nerespektoval ani navazující výše specifikované správní rozhodnutí a činnost řidiče taxislužby vykonával i nadále. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v žádném případě nemůže zpochybnit ani obhajoba obviněného poukazující na (z jeho pohledu vnímanou) složitost otázky přípustnosti či nepřípustnosti používání průkazu, vydaného jinému provozovateli taxislužby, než kterému byl předchozí průkaz odebrán. Tato obhajoba opět přehlíží především existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy č.j. MHMP 143622/2009/DOP-T/Do ze dne 24. 2. 2009, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy č.j.: 46P/2009-190-TAXI/3 dne 12. 5. 2009, kterým byl obviněnému na dobu dvou let odebrán průkaz řidiče taxislužby, a v němž byl navíc poučen o důsledcích tohoto rozhodnutí. Lze nadto přisvědčit státní zástupkyni, že také rozhodnutí o odnětí průkazu k výkonu činnosti řidiče taxislužby z důvodu ztráty jeho spolehlivosti ve smyslu §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě je svým charakterem ve vztahu k dotčenému řidiči, již z logiky věci, kterou musel vnímat i obviněný, rozhodnutím s celorepublikovou, nikoliv místní působností. Proto mu muselo být zcela zřejmé, že činnost řidiče taxislužby nemůže ani za použití dokladu následně vystaveného za výše popsaných okolností správním orgánem jiného okresu, nikde na území České republiky vykonávat. Obviněný v neposlední řadě namítl, že jeho jednání nevykazuje takovou společenskou škodlivost, aby ho bylo možné kvalifikovat jako trestný čin, tedy de facto vyslovil názor, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio. K tomu Nejvyšší soud uvádí, následující. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů vyplývající z trestního zákoníku poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva). Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck 2005, str. 4). Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, neboť nevykazuje potřebný stupeň společenské škodlivosti. Taková argumentace je v posuzované trestní věci (mj. s ohledem pokračování jeho trestně právně relevantního jednání v průběhu velmi krátkého období, nadto spojeného s účtováním několikanásobně předraženého jízdného, navíc bez poskytnutí odpovídajícího příjmového dokladu) zcela nepřípadná. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných správních vztahů, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se skutek obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeným rozsudkem uloženého trestu zákazu činnosti, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. června 2011 Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:06/29/2011
Spisová značka:6 Tdo 427/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.427.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy:§337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25