ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.576.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 576/2011-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání, které podal obviněný V. K . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 573/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 10 T 12/2010, byl obviněný V. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §250b odst. 1, 3 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 3. 2. 2009 při obchodním jednání v restauraci J. v O., okr. R. n. K., po předchozí vzájemné domluvě uzavřela obv. R. v postavení dlužníka s poskytovatelem úvěru společností Santander Consumer Finance a.s. úvěrovou smlouvu ve výši celkem 104.000,- Kč, a to v rámci nabízeného produktu s názvem Spotřebitelský úvěr Auto-Moto na nákup osobního motorového vozidla zn. ALFA Romeo 145 v kupní ceně ve výši 119.000,- Kč, kdy prodávajícím vozidla měl být dle úvěrové smlouvy obž. K., který současně úvěrovou smlouvu jménem společnosti Santander Consurner Finance a.s. jako její obchodní zástupce připravil a uzavřel, ačkoliv ve skutečnosti byl úvěr dle sdělení obv. R. sjednán pro potřeby třetí osoby, o čemž měl být obž. K. srozuměn, především však nešlo ve skutečnosti o spotřebitelský úvěr za účelem nákupu konkrétního motorového vozidla, jak bylo vůči věřiteli formálně ve smlouvě prezentováno, ale záměrem účastníků bylo od samého počátku vyplacení úvěrové částky přímo v hotovosti k rukám obv. R., potažmo třetí osoby, k čemuž také nakonec došlo, neboť žádný prodej vozidla zn. ALFA Romeo 145 mezi prodávajícím obž. K. a kupující obv. R. realizován nebyl, načež po vyplacení úvěru ve výši 104.000,- Kč nedošlo ze strany obv. R., popř. další třetí osoby k zaplacení byť jen jediné úvěrové splátky ve výši 3.351,- Kč měsíčně, jenž měly být dle úvěrové smlouvy hrazeny dlužníkem po dobu celkem 60-ti měsíců, čímž byla společnosti Santander Consumer Finance a.s. způsobena škoda ve výši nejméně 104.000,- Kč“ . Za tento trestný čin byl obviněný podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 80.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Santander Consumer Finance a.s. částku 104.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Usnesením ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 573/2010, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. poškozenou společnost Santander Consumer Finance a.s. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v souladu s nejnovější judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) (viz např. věc sp. zn. 8 Tdo 211/2010) je základním předpokladem pro trestněprávní odpovědnost pachatele podle §250b tr. zák. okolnost, že se jednání zde vymezeného dopustí při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). V případě jiných smluv (o půjčce, o spotřebitelském úvěru) by bylo možné zvažovat maximálně naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Upozornil, že §4 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru vymezuje, co se rozumí spotřebitelským úvěrem, resp. že pokud smlouva o úvěru splňuje předpoklady pro spotřebitelské úvěry a nejedná se o žádnou z výjimek, pro něž zákon č. 321/2001 Sb. svou aplikaci vylučuje, je nutné vzhledem ke vztahu speciality mezi zákonem č. 321/2001 Sb. a zákonem č. 513/1991 Sb. kvalifikovat smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru vyloučenou z rámce §497 a násl. obch. zák., a tedy i z rámce §250b tr. zák. Následně konstatoval, že úvěrová smlouva, na jejímž základě společnost Santander Consumer Finance, a.s. poskytovala zákazníkům peněžní prostředky, tedy i úvěrová smlouva uzavřená mezi ním a T. R., je nepochybně smlouvou spotřebitelskou ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., a proto není smlouvou o úvěru ve smyslu §497 a násl. obch. zák., tj. smlouvou, na níž §250b tr. zák. váže naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Z těchto důvodů nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu ani jako pomoc k takovému trestnému činu.
Dále obviněný připomněl, že pomocníkem na trestném činu může být pouze ten, kdo jinému úmyslně umožní nebo usnadní spáchání určitého trestného činu. Poznamenal, že jednání, které je mu kladeno za vinu, není pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu, jelikož zde chybí jeho úmysl. Prohlásil, že soudy dříve ve věci činné usuzovaly na existenci jeho úmyslu z nesprávných skutečností. Jeho srozumění s tím, že nejde o spotřebitelský úvěr za účelem nákupu konkrétního motorového vozidla, ale o vyplacení úvěrové částky v hotovosti k osobním účelům třetí osoby, odvozovaly z údajné vzájemné domluvy jeho osoby s T. R. Shledal, že v řízení však nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by bylo možné usuzovat na jeho srozumění se skutečnostmi rozhodnými pro posouzení jeho trestní odpovědnosti (např. o existenci shora zmíněné domluvy). V této souvislosti poukázal na výpověď T. R. a manželů H. Podle jeho slov nelze na jeho srozumění s tím, že úvěr má v konečném důsledku sloužit manželům H., usuzovat ani ze skutečnosti, že M. H. den před rozhodným skutkem jeho prostřednictvím neúspěšně požádala o poskytnutí úvěru. Zdůraznil, že vykonává činnost zprostředkovatele pro více úvěrových a leasingových společností a každodenně je telefonicky oslovován minimálně 7 až 10 zájemci o zprostředkování úvěru. Vzhledem k počtu klientů, množství a rozličnosti jejich požadavků, proto nemůže být schopen dávat si bez dalšího dohromady požadavky různých zákazníků, srovnávat je a usuzovat na případné nekalé úmysly, příbuzenské či jiné vztahy apod. Mimoto, dokud není úvěr společností Santander Consurner Finance, a.s. schválen, není zapotřebí věnovat případu bližší pozornost. Podrobnější pátrací činnost, kterou by podle závěrů odvolacího soudu měl každý obchodní zástupce vyvinout, není po účastnících spravedlivé požadovat. Akcentoval, že je úkolem společnosti Santander Consumer Finance, a.s. stanovit podmínky pro poskytnutí úvěrů, zkoumat, zda je zákazníci splňují či nikoliv a rozhodnout o poskytnutí úvěru. Také namítl, že jeho úmysl nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že byl v úvěrových smlouvách společnosti Santander Consumer Finance, a.s. na poskytnutí spotřebitelského úvěru AutoMoto označen jako prodávající. Podotkl, že i odvolací soud připustil, že jmenovaná společnost stavěla své dealery, tedy i jeho, do pozic údajných prodejců, ačkoliv věděla, že tito ve skutečnosti takovou činnost neprovádějí (viz též výpovědi svědků, především Z. T.). Podle něho tak společnost Santander Consumer Finance, a.s. nemohla být údajem o osobě prodávající motorové vozidlo uvedena v omyl. Také strany úvěrové smlouvy věděly, že vozidlo bude zakoupeno od jeho majitele uvedeného v technickém průkazu, nikoliv od jeho osoby. Zmínil, že odvolací soud rovněž konstatoval, že poškozené společnosti muselo být zřejmé, že úvěrové prostředky zasílá stále na stejný účet dealera, a tedy, že dealer poskytuje peněžní prostředky z úvěru klientovi v hotovosti ze svých vlastních prostředků dříve, než společnost přislíbený úvěr vůbec poskytne. Odvolací soud ale tyto skutečnosti nepovažoval za důležité pro své rozhodnutí, což v širší souvislosti vedlo k nesprávnému právnímu posouzení existence jeho úmyslu. Odmítl též závěr odvolacího soudu, že byl srozuměn s hotovostní výplatou poskytovaného úvěru bez vazby na prodej motorového vozidla. Seznal, že tento závěr nebyl žádným způsobem prokázán, přitom odkázal na výpověď svědkyně O. Shrnul, že neměl žádný důvod se domnívat, že úvěr má sloužit k jinému účelu než ke koupi příslušného motorového vozidla, resp. že po poskytnutí úvěru vozidlo zakoupeno nebude. Dodal, že v dalších obchodních případech proběhlo poskytování úvěrů a nákupy vozidel vždy bez problémů. Ohradil se proti závěru soudů, že pokud vozidlo neprodával přímo on, jenž byl ve smlouvě o úvěru označen jako prodávající, je zřejmý jeho úmysl ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, alespoň ve formě účastenství na tomto činu. Akcentoval, že nejen v případě společnosti Santander Consumer Finance, a.s. je běžnou praxí, že v při účelovém navázání úvěru či půjčky poskytovatel úvěru plní buď přímo prodávajícímu nebo zákazníkovi, který je povinen úvěr použít k zakoupení určité věci, tak tomu bylo i v posuzované věci. Svědci T. a O. potvrdili, že hotovostní výplata úvěru klientovi byla společností Santander Consumer Finance, a.s. tolerována. Doplnil, že pokud zákazník nepoužije prostředky z úvěru ke sjednanému účelu, může to vyvolat např. požadavek okamžitého vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Za nesplnění povinností zákazníka však nemůže být sankcionována osoba sjednávající za poskytovatele úvěr. V opačném případě by se jednalo nejen o přenášení trestní odpovědnosti na nevinné subjekty, ale i o počátek přílišné kriminalizace soukromoprávní sféry. Zhodnotil, že žádná ze skutečností, z níž soudy dovozovaly jeho úmysl ve vztahu k naplnění pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, nebyla prokázána, že se jedná pouze o nepodložené domněnky a spekulace. Při sjednávání úvěrové smlouvy nebyl a vzhledem k okolnostem ani nemohl být srozuměn s tím, že hotovostní výplatou úvěru dojde k obejití účelu úvěrové smlouvy a že motorové vozidlo nebude zákazníkem zakoupeno. Rovněž nemohl existovat jeho úmysl ve vztahu ke způsobení škody, jelikož neměl a ani nemohl mít povědomí o tom, že osoba, jíž byl úvěr poskytnut, jej nebude splácet.
Dále zdůraznil, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (jde o tzv. zásadu akcesority účastenství), přičemž z aktuální soudní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 303/2004) vyplývá, že má-li být obviněný uznán vinným některou z forem účastenství, musí soud do výroku o vině zahrnout popis všech právně významných skutečností jak samotného účastníka, tak i hlavního pachatele trestného činu. Přitom shledal, že z výroku rozhodnutí není zcela zřejmé, v čem trestná činnost, jíž měl napomáhat, spočívala a kdo měl být hlavním pachatelem (R. či zmíněná třetí osoba). Z formulace výroku o vině, že „byl úvěr sjednán po potřeby třetích osob“ , ještě nelze usuzovat na současné uvedení nepravdivých údajů R. a jeho osobou v úvěrové smlouvě. Byla to R., která se zavázala k vrácení poskytnutého úvěru. Za tímto účelem uvedla správně veškeré své identifikační údaje, jakož i další údaje rozhodné pro uzavření smlouvy. Pohnutka, která jí k uzavření úvěrové smlouvy vedla, nemůže být sama o sobě bez dalšího rozhodující. Podle jeho slov uvedení nesprávných údajů v úvěrové smlouvě nenasvědčuje bez pochybností ani výslovné vymezení skutku, z něhož vyplývá, že pochybení je spatřováno v hotovostní výplatě prostředků z úvěru k rukám R., popř. třetí osoby. Vyslovil názor, že v návaznosti na prokázanou zavedenou praxi společnosti Santander Consumer Finance, a.s. bylo od počátku zřejmé, že finanční prostředky jsou jmenovanou společností vypláceny zákazníkům v hotovosti s tím, že oni sami si následně vozidlo určené ve smlouvě, jehož existenci prokázali poskytovateli úvěru předložením technického průkazu k vozidlu, zakoupí. Na uvedení nesprávných údajů jako jednoho ze základních předpokladů pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nelze usuzovat ze skutečnosti, že motorové vozidlo prodávajícímu neuhradil přímo poskytovatel úvěru, resp. jeho obchodní zástupce, nýbrž sám zákazník. Jelikož nebyly ve výroku rozsudku nalézacího soudu, potvrzeného napadeným rozhodnutím bez pochybností vymezeny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu hlavního pachatele ani účastníka – jeho osoby, není zřejmé, v čem spočívalo uvedení nesprávných, popř. hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných okolností a nemůže být posouzeno ani krytí těchto znaků jeho zaviněním na trestném činu. Uzavřel, že soudy nižších stupňů jeho jednání po právní stránce nesprávně posoudily jako pomoc trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., ačkoliv pro takovou právní kvalifikaci nebyly splněny zákonné předpoklady.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 573/2010, ve výroku II. podle §265k tr. ř. zrušil a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, jímž ho v celém rozsahu zprostí obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podle jeho názoru převážná část dovolání obviněného naplňuje jím zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v některých jeho částech jeho námitky (zejména v otázce zavinění) směřují výhradně do skutkových zjištění a závěrů soudů nižších stupňů, neboť zde obviněný sporuje svědectví T. R., podle níž věděl o záměně v osobě dlužníka a o absenci úmyslu, ať již skutečného, tak formálního dlužníka zakoupit z úvěru motorové vozidlo, s čímž také korespondují další provedené důkazy (např. neúspěšná žádost o naprosto shodný úvěr ze strany jiné osoby, která byla následnému sjednání úvěru s T. R. fyzicky přítomna, přičemž šlo o stejný druh úvěru, stejnou výši úvěru, stejné splátky, stejné vozidlo, stejného prodávajícího, stejného zprostředkovatele úvěru, pouze dlužník byl jiný atd.). Dále shledal, že námitky obviněného ke znění skutkové věty ve vztahu k osobě hlavního pachatele úvěrového podvodu a jeho skutku se stejně jako námitky skutkové míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku považuje za dostatečný, zejména proto, že jednání T. R. je ve skutkové větě popsáno takovým způsobem, že obsahuje všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250b tr. zák., jehož se jmenovaná jako hlavní pachatel dopustila.
Následně státní zástupce konstatoval, že výklad ustanovení práva obchodního a v návaznosti na ně i práva trestního provedený obviněným není správný a že tento také nesprávně interpretuje judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k dané problematice, konkrétně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 211/2010. V něm totiž Nejvyšší soud mj. uzavřel, že zákon definuje jednotlivé smlouvy na základě stanovených podmínek, které se však v některých skutečnostech mohou shodovat, a proto nelze vždy jednoznačně určit, o jaký smluvní vztah se jedná. V takovém případě je proto nutné pečlivě konkrétní ujednání zkoumat, a posuzovat, zda jde o smlouvu o půjčce, smlouvu úvěrovou nebo o smlouvu spotřebitelskou podle zákona č. 321/2001 Sb. Pro závěr o druhu smlouvy nelze vycházet jen z toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale toto ujednání je nutné vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu, neboť jen podle konkrétních podmínek ve smlouvě uvedených lze stanovit, o který z naznačených smluvních vztahů se v daném případě jedná. Státní zástupce prohlásil, že s odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu má za to, že právní závěr o tom, že se na straně obviněného jednalo o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., je v souladu s později vydaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 211/2010, neboť bylo bez pochybností zjištěno a prokázáno, že předmětná smlouva splňuje podmínky §497 a násl. obch. zák. o úvěrové smlouvě.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 10 To 573/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových závěrů soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, popř. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (výlučně z těchto argumentů vyvozuje závěr o absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu a do značné míry i stránky objektivní). V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, popř. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však uplatnil i další námitky, jež lze pod uplatněný důvod dovolání formálně podřadit – jedná se o výhrady vůči právnímu posouzení povahy uzavřeného smluvního vztahu a námitky stran otázky účastenství. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tím o dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o otázku účastenství pak lze v ryze teoretické rovině obviněnému přisvědčit, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství), přičemž z aktuální soudní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 303/2004) vyplývá, že má-li být obviněný uznán vinným některou z forem účastenství, musí soud do výroku o vině zahrnout popis všech právně významných skutečnosti jak samotného účastníka, tak i hlavního pachatele trestného činu. V konkrétních souvislostech je ovšem nutno konstatovat, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku je zcela dostatečný, neboť jednání T. R. je ve skutkové větě popsáno takovým způsobem, že obsahuje všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250b tr. zák., jehož se jmenovaná jako pachatel dopustila. Je zde uvedeno, že uzavřela vlastním jménem konkrétní úvěrovou smlouvu, ačkoli ve skutečnosti byl úvěr sjednán pro potřeby třetí osoby (jmenovaná tedy neměla být dlužníkem, jímž ve skutečnosti byl někdo jiný), a že i jejím úmyslem bylo využití úvěru pro jiný než sjednaný účel. Z údajů uvedených v popisu skutku lze také současně dovodit, že T. R. neměla v úmyslu úvěr nikdy splácet, neboť tak podle vzájemné dohody měli činit skuteční dlužníci manželé H.
Zejména je ovšem nutné zdůraznit, že skutek obviněného zjištěný soudy nižších stupňů měl být správně kvalifikován již jako pachatelství, resp. spolupachatelství, trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Tohoto trestného činu se jako pachatel (§9 odst. 1 tr. zák.) totiž dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele - poskytovatele úvěru (např. doloží úvěrovou smlouvu padělaným písemným prohlášením ručitele ve smyslu §546 obč. zák.). V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1 tr. zák. spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009). Podle zjištění stručně, leč výstižně shrnutých v rozhodnutí odvolacího soudu obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně [(ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.] uvedl nepravdivé údaje jak co do určení a skutečného charakteru úvěru, tak i ve vztahu k osobě příjemce úvěru.
Správně ovšem již odvolací soud poznamenal, že tato právní kvalifikace nepřicházela v úvahu s ohledem na zákaz reformace in peius (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal, jak shora uvedeno, pouze obviněný), takže tím spíše tento závěr platí i v dovolacím řízení.
K výhradě obviněného stran povahy uzavřené smlouvy je nutné uvést následující skutečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak škodu velkého rozsahu.
Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a tedy nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků.
Smlouvu o úvěru upravuje ustanovení §497 až §507 obch. zák. Úvěrovou smlouvou se ve smyslu §497 obch. zák. zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsensuální (tj. projevující shodnou vůli smluvních stran) a pro její vznik postačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák., tedy o závazku jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, o určení výše poskytovaných peněžních prostředků, a o závazku druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Jde o smlouvu absolutní (viz §261 odst. 3 obch. zák. spočívající v tom, že právní vztah vzniká ostatním konkrétně neurčeným subjektům), která nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo. Jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se např. u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze dohodnout úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (§499 obch. zák.). Tuto úplatu, která přichází v úvahu pouze u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání (např. družstevních záložen, leasingových společností apod.), je třeba odlišovat od úroků. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§501 odst. 2 obch. zák.). Výše úvěru bude zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky „do určité částky“, bude vyhotovovat i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zaváže úvěr poskytnout přímo jako určitou částku, nikoliv jako limit (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8 vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 1160 - 61).
Dále lze zmínit, že v době spáchání činu byl účinný zákon č. 321/2001., Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru o změně zák. č. 64/1986 Sb., jehož účelem bylo chránit spotřebitele před účtováním nepřiměřených plateb v souvislosti s poskytnutou půjčkou či úvěrem na nákup zboží. Podle tohoto zákona se spotřebitelským úvěrem rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická anebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti). Smlouva o spotřebitelském úvěru není zvláštním smluvním typem. Úvěr může být sjednán v různých typech smluv, např. v souvislosti se smlouvou kupní. Zákon vyžaduje písemnou formu smlouvy, obsahující závazek poskytnout spotřebitelský úvěr, stanoví vzorce pro výpočet procentní sazby úroku a obsahové náležitosti smlouvy. Zákon č. 321/2001 Sb. je speciální k občanskému zákoníku i obchodnímu zákoníku (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, str. 876).
Pro závěr o druhu smlouvy nelze vycházet jen z toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale toto ujednání je nutné vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu, neboť jen podle konkrétních podmínek ve smlouvě uvedených lze stanovit, o který smluvní vztah se v daném případě jedná. Právě tato otázka má z hlediska posuzované trestní věci rozhodující a podstatný význam, neboť pro správnost právního závěru o tom, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. (resp. účastenství na tomto trestném činu), je nezbytné bez pochybností stanovit, zda předmětná smlouva splňuje podmínky §497 a násl. obch. zák. o úvěrové smlouvě (v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., pochopitelně za situace, že by byly dány i všechny další znaky jeho skutkové podstaty).
Ve smyslu §250b tr. zák. není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Jestliže však obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení §250b tr. zák. (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a č. 5/2006 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci Nejvyšší soud především z obsahu předmětné smlouvy a z obsahu Všeobecných smluvních podmínek společnosti Santander Consumer Finance a.s. pro poskytování spotřebitelských úvěrů, tvořících ve smyslu bodu 1.2 těchto podmínek její nedílnou součást, zjistil, že jde o smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. Ostatně, to vyplývá již z bodu 1.2 Všeobecných smluvních podmínek, kde se výslovně uvádí, že právní vztahy mezi poskytovatelem (společností Santander Consumer Finance a.s.) a zákazníkem se řídí ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb. v platném znění a že úvěrová smlouva je uzavřena mezi zákazníkem a poskytovatelem podle §497 a násl. obch. zák. Toliko v otázce určení roční procentní sazby nákladů (při poskytnutí peněžních prostředků – úvěru) byl použit zákon č. 321/2001 Sb.
Spolehlivě ovšem přitom lze stanovit, že se v daném případě nejedná o tzv. odloženou platbu ve smyslu §2 písm. a) zák. č. 321/2001 Sb. upravující, že spotřebitelským úvěrem je poskytnutí peněžních prostředků nebo odložené platby.
Byť se tedy ve smlouvě hovoří o spotřebitelském úvěru, stále se v podstatě věci jedná o závazkový právní vztah upravený obchodním zákoníkem (ustanovením §497 a násl. obch. zák.), v němž je (v souladu s účelem zák. č. 321/2001 Sb. chránit spotřebitele před účtováním nepřiměřených plateb v souvislosti s poskytnutou půjčkou či úvěrem na nákup zboží a se zřetelem ke vztahu speciality tohoto zákona k obchodnímu zákoníku) nad tento základní právní rámec doplněk v podobě roční procentní sazby nákladů.
Je proto nutné uzavřít, že z hlediska podstaty věci se v daném případě jedná o takový typ smluvního vztahu, na který ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod. č. 6/2004-I. a rozhodnutí č. 5/2006 Sb. rozh. tr. dopadá ustanovení §250b tr. zák.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevatní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý