ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.718.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 718/2011-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 dovolání, která podali jednak obviněný I. E. a jednak nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných I. E. a J. U. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 11 To 72/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. E. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 2 T 5/2010, byli uznáni vinnými:
obviněný J. U.
- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (v bodě I. výroku),
- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (v bodě II. výroku),
obviněný I. E.
- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (v bodě I. výroku),
obviněný A. M. N.
- trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (v bodě I. výroku),
a to všichni na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný J. U. podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí, které jsou uvedeny na str. 4 rozsudku;
obviněný I. E. podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty - mobilního telefonu SAMSUNG SHG C180 IMEI se SIM kartou L. č..
Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného A. M. N. .
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí, jež jsou specifikovány na str. 5 rozsudku (poznámka: ve výrocích byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Vůči tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. U. , I. E. a A. M. N..
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 11 To 72/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných J. U., I. E. a A. M. N. zrušen ve výroku o vině v bodě I. a v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině v bodě II. ohledně obviněného J. U. odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. U. , I. E. a A. M. N. byli uznáni vinnými skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněný J. U. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. i za trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě II. rozsudku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu SAMSUNG SGH B 130, IMEI se SIM kartou Vodafone č. a napájecím adaptérem, mobilního telefonu NOKIA 3310, IMEI se SIM kartou Vodafone č. , mobilního telefonu Nokia 3310, IMEI se SIM kartou Vodafone č. , mobilního telefonu SONY ERICSSON SE R520, IMEI, diáře 2003 v kožených deskách a diáře JOY;
obviněný I. E. podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou; podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu SAMSUNG SHG C180, IMEI se SIM kartou LEBARA č..
Taktéž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného A. M. N. .
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci: 90 kusů kontejnerků obsahujících celkem 876,4 gramů kokainu, 60 kusů kontejnerků obsahujících 590,5 gramů kokainu, 28 ks plastikových sáčků s rychlouzávěrem a modrým proužkem obsahující kokain o celkové hmotnosti 12,04 gramů a 8 ks kontejnerů obsahujících kokain o celkové hmotnosti 77,40 gramů (poznámka: ve výrocích o vině, trestu a zabrání věci byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Naposledy citované rozhodnutí napadli dovoláním obviněný I. E., který tak učinil prostřednictvím obhájce a nejvyšší státní zástupce.
Obviněný I. E. směřoval dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (výroku o vině a trestu). Současně připomněl, jak rozhodly soudy obou stupňů. Zopakoval, že trestnou činnost spáchal ve finanční tísni, když chtěl pouze peníze na nájem bytu v A., neboť mu hrozilo vystěhování na ulici a v důsledku finančních potíží manželka hrozila rozvodem. Zdůraznil, že šlo o jednorázovou akci, neboť není žádným „profesionálním pašerákem“. Uvedl, že bylo využito jeho tísně a byl zneužit k jednorázovému převozu drog, o čemž svědčí i nepoměr rizika a finanční částka, kterou měl obdržet spolu s obviněným A. M. N.. Podotkl, že o jeho neznalosti a naivitě svědčí i souhlas se spolykáním nespolykatelného množství kontejnerků, i chování cestou do P., kdy z neznalosti jedli a pili. Konstatoval, že dovezl 876,4 gramů látky, z toho čistého kokainu bylo 197,87 gramů, což představuje 22,57 % drogy v přepravované hmotě. Jak následně zjistil, k pašování se používají mnohem kvalitnější, respektive čistější drogy, na potřebnou čistotu se ředí až následně. Nabyl tedy přesvědčení, že byl „obětován“ a jeho odhalení a zadržení v P. bylo součástí plánu. Podle obviněného je nesporné, že do Č. r. přivezl z A. předmětné množství kokainu, čehož velmi lituje. Dospěl tudíž k závěru, že byl podveden, neboť nevěděl, jak nebezpečnou látku převáží a nebylo to jeho úmyslem. Kdyby věděl, o co skutečně jde, nepodnikl by to, neměl úmysl dopustit se takového jednání a cítí se vinným pouze morálně, nikoliv trestněprávně. S odkazem na popsané skutečnosti vyslovil přesvědčení, že měl být obžaloby zcela zproštěn. Odvolací soud pochybil, neboť jeho jednání nesprávně právně posoudil.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přehodnotil jeho případ, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby, nebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný I. E. učinil i vlastnoruční podání v anglickém jazyce (č. l. 1723 tr. spisu, přičemž na č. l. 1726 - 1727 tr. spisu je překlad do českého jazyka), které označil za „Odvolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 72/2010, konaného dne 15. listopadu 2010 Nejvyššímu soudu“ . V podání blíže rozvedl své výhrady k rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci, eventuálně k řízení, které jim předcházelo.
Nejvyšší soud obdržel sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 1 NZO 231/2011, že vzhledem k tomu, že ve věci bylo podáno dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného I. E., se nebude Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání jmenovaného věcně vyjadřovat. Toliko podotkl, že mimořádný opravný prostředek je imperfektní, neboť neobsahuje specifikaci dovolacího důvodu. Současně vyslovil souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce (dále též i „dovolatel“) podal dovolání v neprospěch obviněných J. U. a I. E. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 2 T 5/2010, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném skutkovém stavu byli tito obvinění uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byly jim nově uloženy tresty a vysloveno zabrání věci. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně blíže připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Dovolatel konstatoval, že odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, pokud jde o uznání obviněných vinnými trestným činem podle §187 odst. 1 tr. zák. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.. Podle soudu druhého stupně byl inkriminovaným jednáním obviněných naplněn pouze formální znak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, nikoli však materiální předpoklad pro použití vyšší trestní sazby, tedy podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti jejich jednání pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Dovolatel poznamenal, že závěr o tom, že k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. došlo jednáním obviněných pouze formálně, vrchní soud opřel víceméně pouze o závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, který byl v odůvodnění rozsudku obsáhle citován. V návaznosti na to vytkl, že s tímto právním názorem vrchního soudu se nelze ztotožnit, a to pokud jde o obviněné J. U. a I. E.. Dodal, že ve vztahu k obviněnému A. M. N. je možno rozhodnutí odvolacího soudu akceptovat, protože ve věci působil pouze jako ad hoc zjednaný kurýr, aniž by se na organizaci transportu či protiprávního jednání dalších osob jakkoli aktivně podílel. Namítl, že změna právní kvalifikace ve prospěch obviněných J. U. a I. E. se pouze formalisticky přidržuje názoru vyjádřeného v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, avšak neodpovídá skutkovým zjištěním, jež byla učiněna na základě důkazního řízení provedeného soudem prvního stupně, a která odvolací soud žádným zásadním způsobem nedoplnil ani nerevidoval. Městský soud v Praze přitom bez pochybností zjistil skutečnosti, které do té míry zvyšují společenskou nebezpečnost jednání těchto obviněných, že kvalifikace jejich jednání popsaného pod bodem I. rozsudku prvostupňového soudu byla i podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. plně odůvodněna rovněž po materiální stránce ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Jak dovolatel upozornil, byl obviněný J. U. prokazatelně osobou, jež dohodla podrobnosti transportu drogy z N. do Č. r., a která za tímto účelem zajistila kurýra - obviněného I. E.; také zorganizoval prvotní kontakt mezi jmenovaným spoluobviněným a dalším N. vystupujícím v N. jako „H.“, přičemž kontakt s touto osobou udržoval i později. Právě „H.“ předal obviněnému I. E. a dalšímu jím zjednanému kurýrovi obviněnému A. M. N. drogu uloženou v tzv. kontejnercích, kterou posléze napolykali, aby ji co nejvíc ukryli před případným odhalením a zásahem příslušných orgánů. Obviněný J. U. byl rovněž dohodnut s osobou vystupující pod jménem „H.“ tak, že poté, co oba kurýři přicestují autobusem do P., předají drogu J. U. vystupujícímu pod přezdívkou „O.“. Z konkrétních okolností případu vyplývá, že to byl právě tento obviněný, kdo měl, po nelegálním dovozu drogy do Č. r., kokain dále distribuovat. Přinejmenším využil jednu další osobu - obviněného I. E. - k dovozu drogy do Č. r., přičemž se tak dělo velmi riskantním způsobem pro zdraví a život kurýra. Množství takto přepravované drogy, které je uvedeno v rozsudku, je přitom značné, takže bylo možno očekávat nejen velký finanční efekt operace pro pachatele, ale i vysoké nebezpečí škodlivých následků užívání této drogy pro řadu jejích konzumentů. Obviněný J. U. stál v hierarchii organizované skupiny, kterou sám vytvořil, na vyšším stupni, a lze jej označit za iniciátora a koordinátora činnosti ostatních členů této skupiny. Vzhledem k tomu, že obvinění prováželi drogu do Č. r. z N. přes N., je společenská nebezpečnost jeho jednání mimo jiné zvyšována i tím, že vystavil přinejmenším obviněného I. E. nebezpečí trestního stíhání v dalších státech, přičemž sám se takovému nebezpečí vyhnul tím, že se na transportu drog přímo nepodílel a zůstal v Č. r.. Obviněný I. E. byl zase prokazatelně pachatelem, který vykonával pokyny obviněného J. U. k cestě do N., tam jednal s osobou vystupující pod jménem „H.“, od které převzal množství drogy uvedené v rozsudku, za účelem jejího transportu do Č. r. a pokyny k dalšímu zacházení s drogou po příjezdu do P.. Zároveň sám zjednal za úplatu k transportu drogy z N. do Č. r. dalšího kurýra, obviněného A. M. N., čímž došlo k navýšení množství drogy, která měla být dovezena. Obviněný I. E. tudíž nevystupoval v hierarchii organizované skupiny jen jako kurýr, ale z vlastní iniciativy i jako osoba, která dalšího kurýra zjednala.
Dále dovolatel vytkl, že na výše popsané skutkové okolnosti, jež správně zjistil již prvostupňový soud, Vrchní soud v Praze nebral náležitý zřetel, když po částečném zrušení rozsudku Městského soudu v Praze v bodě I. výroku o vině uznal obviněné J. U. a I. E. vinnými pouze trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Konstatoval, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dotyčného skutku, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. v rozporu se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil a odvolací soud akceptoval. Vyslovil přesvědčení, že skutkovým zjištěním odpovídá –pokud jde o jmenované obviněné – právní kvalifikace skutku užitá městským soudem, tj. jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., přičemž nejen znak „ve větším rozsahu“, ale i znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, že je nezbytné jej vyjádřit v právním posouzení skutku.
K argumentaci odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, dovolatel poznamenal, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nezbytné ad hoc zkoumat a hodnotit v každém jednotlivém případě, není možné se spokojit pouze s formálním a mechanickým převzetím soudního rozhodnutí v jiné trestní věci, byť by šlo o rozhodnutí Ústavního soudu. Připustil, že se sice jednalo o jednorázový nelegální dovoz drogy, což ale samo o sobě nemůže vést k závěru, že je vyloučeno naplnění zmíněného zákonného znaku z hlediska materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Pokud jde o namítané srovnání společenské nebezpečnosti jednání obviněných J. U. a I. E. s nebezpečností trestných činů vraždy či loupeže a podobných deliktů, podotkl, že je třeba jednoznačně vycházet z množství drogy, kterou obvinění I. E. a A. M. N.nelegálně přivezli do Č. r., a také z toho, že šlo o tzv. tvrdou drogu s výraznými škodlivými účinky na lidský organismus. Uzavřel, že právní kvalifikace užitá Městským soudem v Praze rozhodně není v rozporu se zásadou nepřepínání trestní represe. Současně připomněl, že případné posouzení jednání obviněných podle zákona č. 40/2009 Sb., tj. trestního zákoníku, by pro ně nebylo příznivější, což plyne již z pouhého porovnání trestních sazeb odnětí svobody jednak v ustanovení §187 odst. 4 tr. zák. z roku 1961 (deset až patnáct let), jednak v ustanovení §283 odst. 4 tr. zákoníku (deset až osmnáct let).
S poukazem na výše rozvedené skutečnosti dovolatel namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to pokud jde o výroky o vině obviněných J. U. a I. E., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutkovým zjištěním, která prvostupňový soud učinil, a jež byla plně akceptována i v napadeném rozsudku odvolacího soudu, odpovídá právní kvalifikace jednání těchto obviněných jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Právní posouzení předmětného skutku Vrchním soudem v Praze je proto nesprávné a postupem soudu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněných J. U. a I. E. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 11 To 72/2010, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž navrhl, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání. I pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný J. U.. Podle jeho názoru Vrchní soud v Praze správně právně posoudil skutkový stav, a tudíž důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou dány. Konstatoval, že při odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud opíral o nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, přičemž při svých úvahách a hodnocení celého případu vycházel nejen ze znění trestního zákona, ale i z hlubšího kontextu věci než městský soud při stanovení viny a trestu. Poznamenal, že judikáty, judikatura a nálezy Ústavního soudu jsou nedílnou součástí zákonodárství České republiky. Uvedl, že vrchní soud oproti prvostupňovému soudu vzal zřetel i na jeho obhajobu, tuto v kontextu celého děje zvážil a dospěl k závěru, že je částečně důvodná. Zdůraznil, že ze strany odvolacího soudu došlo ke správnému rozhodnutí v souladu se zněním trestního zákona, což se týká i stanoveného trestu. Závěrem vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce.
Obviněný I. E. se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněného I. E. a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), nelze přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného I. E..
Byť obviněný I. E. výslovně neuvedl dovolací důvod, o který dovolání podané prostřednictvím obhájce opřel, tak z obsahu mimořádného opravného prostředku plyne, že uplatnil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, které vznesl obviněný I. E. a nejvyšší státní zástupce naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný I. E. vznáší výhrady, které dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání připomíná svoji obhajobu z předchozího trestního řízení ve věci. Uvádí, že trestnou činnost spáchal ve finanční tísni a jednalo se o jednorázovou akci. Poukazuje na to, že bylo využito jeho tísně a k převozu drog byl zneužit. Připouští, že do Č. r. přivezl předmětné množství drog, nevěděl však, jak nebezpečnou látku převáží a neměl úmysl se takového jednání dopustit. Nutno zdůraznit, že uplatněné námitky zpochybňují či pomíjí rozhodná skutková zjištění, jež byla v soudním řízení ve věci učiněna. Podle nich obviněný věděl, že převáží kokain a na jeho převoz do Č. r. dokonce zjednal jako kurýra i další osobu, a to spoluobviněného A. M. N.. Je potřebné též připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněného zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě však obviněný spojuje tvrzenou absenci úmyslného zavinění s vlastní verzí skutkového děje. V dovolání tudíž nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by napadené rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ostatně, že jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným, bude rozvedeno v části tohoto usnesení, která se týká dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání, které podal obviněný I. E. .
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného I. E., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v mimořádném opravném prostředku v podrobnostech namítá, že skutek, jenž je popsán ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, a který spáchali obvinění J. U. a I. E. , byl nesprávně právně posouzen, neboť správně měl být kvalifikován rovněž podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., což jím uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a čin spáchá jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu. Téhož trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a čin spáchá ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Zákon v §3 odst. 4 tr. zák. stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Ve stručnosti lze připomenout, že trestný čin je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z činu pachatele uvedeného v §187 odst. 1 tr. zák. značně vysoký, zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému opatří anebo přechovává pro jiného omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k této okolnosti nedbalost [§6 písm. b) tr. zák.].
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter. Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 11 To 72/2010, byli obvinění J. U. , I. E. a A. M. N.uznáni vinnými, že:
ve dnech 17. 6. 2009 až 22. 6. 2009 v P., po dohodě a v součinnosti s dalšími osobami působícími v N., zorganizoval obžalovaný J. U. dovoz zásilky kokainu z N. do Č. r., kde měl být dále distribuován, a za tímto účelem se dne 17. 6. 2009 opakovaně telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv kontaktoval s dosud blíže neztotožněnou osobu, vystupující pod jménem „H.“ a užívající n. telefonní číslo, který se pak na základě této předchozí dohody s obžalovaným J. U. dne 19. 6. 2009 v odpoledních hodinách v N. v A. setkal v přesně nezjištěné restauraci s obžalovaným I. E. , jehož zjednal jako kurýra k uskutečnění nelegálního převozu zásilky kokainu z N. do Č. r. a seznámil ho s tím, že pravým účelem cesty je převoz drog, které měl obžalovaný I. E. napolykat v tzv. kontejnercích do svých útrob a takto je nelegálně převézt do Č. r. za slíbenou odměnu 1.500 EUR, a po příjezdu do P. měl podle instrukcí od blíže neustanovené osoby „H.“ okamžitě zavolat zpět do A., a poté se měl spojit na telefonním čísle s obžalovaným J. U., vystupujícím též pod jménem „O.“, kterému měl podle předchozí dohody mezi organizátory přepravy nelegální zásilky a podle instrukcí, jež obdržel od osoby „H.“, předat zásilku kokainu, přičemž „H.“ o cestě kurýra informoval obžalovaného J. U., a na to dne 21. 6. 2009 v ranních hodinách v místě bydliště v N., A., B., převzal obžalovaný I. E. od osoby vyslané k němu „H.“ předmětnou zásilku kokainu ve formě kontejnerků s bílou sypkou látkou v umělohmotných obalech oválného tvaru o délce 45 mm a o průměru 20 mm, když ještě předtím obžalovaný I. E. na tuto cestu zjednal jako dalšího kurýra k převozu kokainu obžalovaného A. M. N., kterého rovněž seznámil s tím, že pravým účelem jejich společné cesty bude převoz kokainu dalším osobám do Č. r., ještě před cestou mu za to předal částku 400 EUR, a poté obžalovaný I. E. napolykal do svých tělních útrob 58 ks kontejnerků s bílou sypkou látkou a zbylých 32 ks těchto kontejnerků uschoval do kapsy svých riflových kalhot, které uložil do své hnědé tašky zn. Adidas, současně obžalovaný A. M. N.napolykal do svých tělních útrob 60 kusů kontejnerků s kokainem, a poté se vypravili na autobusové nádraží v A., kde dne 21. 6. 2009 v 11.45 hod. oba nastoupili do autobusu společnosti S. A., RZ:, na mezinárodní autobusové lince A.– P., s nímž oba společně přicestovali dne 22. 6. 2009 v 04.25 hod. na autobusové nádraží P.– F. v P., kde při kontrole pracovníků Hlavní skupiny mobilního dohledu – odboruxx, Celního ředitelství P., bylo u obžalovaného I. E. nalezeno a zajištěno v kapse riflových kalhot, uložených v hnědé tašce zn. Adidas, umístěné pod sedadlem č. , v uvedeném autobusu společnosti S. A., RZ:, celkem 32 kusů kontejnerků s bílou sypkou látkou v umělohmotných obalech, které obsahovaly omamnou látku kokain, následně pak obžalovaný I. E. vyloučil ze svých tělních útrob ještě 58 ks kontejnerků s bílou sypkou látkou v umělohmotných obalech, obsahujících omamnou látku kokain, a těchto 90 kusů kontejnerků obsahovalo celkem 876,4 gramů kokainu s obsahem báze 197,87 gramů, který je uveden v příloze č. 1 seznamu I. k zákonu č. 167/1998 Sb., rovněž u obžalovaného A. M. N.bylo zjištěno, že ve svých útrobách takto dovezl celkem 60 kusů kontejnerků s bílou sypkou látkou v umělohmotných obalech s obsahem 590,5 gramů kokainu s obsahem báze 108,46 gramů, který je uveden v příloze č. 1 seznamu I. k zák. č. 167/1998 Sb., jež následně vyloučil, a na to byli oba zadrženi.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněných J. U. a I. E., jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění neoprávněně opatřili, pro jiného přechovávali a dovezli omamnou látku – kokain (je uveden v příloze č. 1 seznamu I k zák. č. 167/1998 Sb.) jinému, spáchali takový čin jako členové organizované skupiny a ve větším rozsahu. Šlo o očividnou spolupráci obou obviněných, a to jmenovitě s obviněným A. M. N. a s blíže neustanovenou osobou, vystupující pod jménem „H.“. Mezi osobami, které se na této trestné činnosti podílely, byly rozhodně vztahy naplňující znaky organizované skupiny. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění byl v jednání obou obviněných naplněn úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., neboť zjevně chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem. Skutečnosti, že obvinění J. U. a I. E. spáchali čin jako členové organizované skupiny a ve větším rozsahu, pro svou závažnost podstatně ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto konstatování je namístě. Zjištěná evidentní dělba úkolů mezi členy skupiny, a v důsledku toho i plánovitost a koordinovanost jejich činů, zásadním způsobem zvyšovaly pravděpodobnost úspěšné realizace trestného činu, přičemž s ohledem na prokázané množství omamné látky [u obviněného I. E. se jednalo o 90 kusů kontejnerků obsahujících kokain o hmotnosti celkem 876,4 gramů zmíněné drogy s obsahem báze 197,87 gramů, u obviněného A. M. N. šlo o 60 kusů kontejnerků kokainu, obsahujících celkem 590,5 gramů drogy s obsahem báze 108,46 gramů] byla výrazně překročena judikovaná hodnota ohledně kokainu, aby se jednalo o větší rozsah.
Mezi osobami, které se na trestné činnosti podílely, a to konkrétně zjištěné jednání obviněných J. U. a I. E., spoluobviněného A. M. N. a osoby vystupující pod jménem „H.“, byly vztahy naplňující formální znaky organizované skupiny působící ve více státech podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť u osob působících v Č. r. a N. byla provedena určitá dělba úkolů, jejich činnost se rovněž vyznačovala určitou plánovitostí a koordinovaností. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky tohoto trestného činu obvinění jednali v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], neboť zmíněným způsobem cíleně porušovali zájem chráněný trestním zákonem. Současně bylo potřebné, aby byla splněna i materiální podmínka zakotvená v §88 odst. 1 tr. zák.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, mimo jiné konstatoval: „Trestný čin kvalifikovaný podle §187 odst. 1, 4 tr. zák. je jedním z nejzávažnějších trestných činů, jež jsou v trestním zákoně uvedeny. Zákon na něj počítá s trestní sazbou od deseti do patnácti roků odnětí svobody, což je stejná trestní sazba jako např. u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty, spojuje trestní zákon tuto trestní sazbu s těmi nejzávažnějšími následky, typicky se způsobením smrti z nedbalosti (viz např. trestný čin loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák. či trestný čin znásilnění podle §241 odst. 4 tr. zák., ve znění platném do 31. 8. 2006). Ze struktury ustanovení §187 odst. 4 tr. zák. je dále patrné, že jednání naplňující kvalifikující znak dle písm. c) tohoto ustanovení („spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle písm. a) a b) téhož ustanovení (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, resp. získání prospěchu velkého rozsahu, tzn. nejméně 5.000.000,- Kč dle §89 odst. 11 tr. zák.). Z uvedeného systematického srovnání a z vysoké trestní sazby, stanovené v §187 odst. 4 tr. zák., lze dovodit, že zákonodárce zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti, se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno.“ K aplikaci ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., a to s ohledem na požadavek stanovený v §88 odst. 1 tr. zák., Ústavní soud zdůraznil: „Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli“ (vše na str. 8 a 9 citovaného nálezu).
Jednání obviněných J. U. a I. E., ohledně jejich osob nebyly před spácháním trestné činnosti zjištěny negativní poznatky, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění a vedeni zištným motivem, byť obviněný I. E. tak činil pod vlivem těžké finanční situace, porušili významný zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §187 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu však není v posuzované trestní věci naplněna materiální stránka zakotvená v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., aby skutek spáchaný obviněnými mohl být důvodně posouzen i podle kvalifikované skutkové podstaty – ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Působení organizované skupiny ve více státech se v daném případě nevyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, ani častým využíváním mezinárodní přepravy nebo mezinárodního platebního styku. Rovněž nešlo o častější distribuci zboží (ve skutku je popsán jeden případ neoprávněného dovozu omamné látky do Č. r., přičemž není možno přehlédnout, že celá zásilka drogy byla zadržena) či peněz přes státní hranice. Taktéž rozdělení činnosti mezi členy organizované skupiny, která působila v Č. r. a N. se nevyznačovalo zvlášť významnou mezinárodní dělbou činnosti, byť v případě obviněného J. U. nutno vzít v úvahu, že byl organizátorem trestné činnosti. Nelze pominout celkové množství kokainu, které bylo přepravováno rafinovaným způsobem kurýry, jimiž byli obviněný I. E. a jím pro tuto činnost zjednaný obviněný A. M. N.[ostatně ale důvodně zhodnocené a vyjádřené v právním posouzení podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.].
Lze oprávněně uzavřít, že v posuzovaném případě okolnost, že čin obviněných J. U. a I. E. byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Rozhodnutí o dovoláních, která podali obviněný I. E. a nejvyšší státní zástupce, Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k