ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.818.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 818/2011-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2011 o dovolání obviněného V. M ., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 302/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, byl k odvolání obviněných M.K., L. T., P. K., V. M., P. V., a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podaném v neprospěch obviněného M. K. a obviněného L. T. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 302/2007, zrušen ohledně obviněného P. K. a L. T. v celém rozsahu, ohledně obviněného V. M. ve výroku o vině pod bodem 7) a ve výroku o trestu a ohledně obviněného M. K. ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody (k bodu 3) a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo mj. nově rozhodnuto ohledně V. M. tak, že tento byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně) a byl odsouzen za tento trestný čin a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. (bod 9), který zůstal tímto rozsudkem nedotčen, podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním hodnocení skutku. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že pro jeho odsouzení, tj. vydání napadených rozsudků, „neexistovaly procesně použitelné důkazy, které by prokazovaly, že se obviněný dopustil trestných jednání“. Dále obviněný argumentuje tím, že „ve skutkovém stavu není žádného důkazu o tom, že by měl vědět o úmyslech spoluobviněných“. Jeho odsouzení je vybudováno na pouhých domněnkách soudů a tyto nelze považovat za kvalifikovaný popis skutkového stavu. Ze skutkového stavu není podle obviněného patrný úmysl, který je zákonným znakem trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž tento úmysl nebyl náležitě ve skutcích popsán a prokázán. Další výhrady obviněný vznáší k jednání pod bodem 9) rozsudku soudu prvního stupně, které zůstalo soudem druhého stupně nedotčeno. Upozorňuje na to, že v tomto případě (bod 9), stejně jako v případě jednání pod bodem 7), nevěděl o tom, že přispívá svým jednáním ke spáchání trestného činu, neboť byl přesvědčen, že pouze zprostředkovává prohlídku vozidla, která bude následně vyhodnocena na základě pravdivých skutečností. Za nesprávnou považuje právní kvalifikaci jednání pod bodem 9), které mělo být kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci, shodně jako v bodě 7). V souvislosti s jednáním obviněného T. poukazuje na to, že jeho odsouzení (v bodě 9 obv. L. T.), přestože bylo závažnějšího charakteru než obviněného M., bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obdobně mělo být postupováno také vzhledem k obviněnému M. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, bylo zrušeno a věc vrácena soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na tento návrh požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl předmětným rozhodnutím uložen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Je však potřebné uvést, že dovolání obviněný prostřednictvím obhájce podal již 14. 5. 2009, jeho doplněk 19. 6. 2009, rozhodnutí soudu druhého stupně bylo obhájci doručeno 20. 9. 2009, obviněnému však až
7. 7. 2010, spis s dovoláním byl Nejvyššímu soudu předložen až v červnu 2011.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je třeba částečně souhlasit s argumentací obviněného, že popis skutku v případě výroku rozsudku soudu druhého stupně (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně, pouze částečně pod bodem 9) rozsudku soudu prvního stupně k osobě obviněného nepůsobí příliš přesvědčivě, pokud jde o vyjádření subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. V souvislosti se zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. je vhodné uvést, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že skutkové zjištění je konglomerátem podrobněji rozvedených myšlenek shromážděných v odůvodnění, a proto nelze skutkové zjištění posuzovat izolovaně. Soud prvního stupně ve svém rozsudku popsal jednotlivé výpovědi obviněných a svědků, zmínil provedené důkazy, aby následně konstatoval, že z jednání popsaného pod bodem 7) a 9) je obviněný usvědčován listinnými důkazy, kdy vozidla, která měla být zakoupena po schválení úvěru, byla ve fázi vraků, což potvrdila dokumentace, přičemž obviněný i obviněný K. (bod 7) si této skutečnosti byli vědomi, obviněný domlouval prověrku vozidla s technikem společnosti Car Detect, spol. s r. o., obviněným J. B. V tomto směru lze odkázat na závěry, které soud prvního stupně vyjádřil ve svém rozsudku na str. 18-19.
Rozhodnutí soudu prvního stupně nelze posuzovat izolovaně, neboť toto se stalo předmětem přezkumu ve smyslu §254 tr. ř. soudem druhého stupně, a proto také otázku subjektivní stránky je třeba posuzovat i v souvislosti se závěry soudu druhého stupně, který se k uvedené problematice vyjádřil podrobněji a oproti soudu prvního stupně pečlivěji. Krajský soud v Brně na str. 7 odůvodnění svého rozsudku, poukazuje na znění §2 odst. 6 tr. ř. a problematiku hodnocení důkazů. Krajský soud správně dovodil, že „pochopitelně na druhé straně i osoby, které byly smluvními partnery, si musely být vědomi dané situace. Nepochybně nejen mohly a měly si ověřit všechny skutečnosti uzavírání smluv, přičemž si lze jen stěží představit, že by někdo uzavíral úvěrové smlouvy či leasingovou smlouvu, příp. že by dodával příslušné doklady k takovým smlouvám k velmi poškozeným vozidlům po havárii, ev. totálně zničenému a navíc k vozidlu ve vlastnictví jiné osoby. I ostatní obvinění si za dané situace museli být vědomi okolností kolem uzavírání příslušných smluv a rozhodně se nemohli domnívat, že vše je v pořádku, ev. se stavět do pozice, že jim o možném podvodném úmyslu není nic známo. V této souvislosti, jak už bylo uvedeno, nelze pominout celkové okolnosti obžalovaných a jejich celkové vztahy v oblasti páchání trestné činnosti. Není pochyb o tom, že se jedná o osoby, které se navzájem v různých kombinacích znaly a které jak je zřejmé, vždy ochotně přistupovaly k činnosti jiného obžalovaného při obstarání příslušných dokladů v rámci zájmu dosažení cíle a to uzavření buď úvěrové smlouvy nebo smlouvy leasingové“. Z uvedeného vyplývá, že obviněný V. M. se znal s některými z obviněných (mj. obv. K. či obv. B.). Byť tuto skutečnost obviněný ve své strohé výpovědi připouští a popisuje svoje jednání, které podle jeho názoru nemá nic společného s trestnou činností, správně soud druhého stupně poukazuje na vazby obviněných a v této souvislosti také charakteristiku obviněných, předchozí způsob jejich života, ev. nelze přehlédnout v rámci charakteristik obviněných jejich postoj k trestné činnosti a dřívější okruh jimi páchané trestné činnosti. Za této situace nelze souhlasit s argumentací obviněného, že závěry soudu o jeho vině jsou pouhými, ničím nepodloženými spekulacemi soudu, neboť jak již bylo shora uvedeno, soudy zjišťují skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důvodné pochybnosti jsou vázány na orgán činný v trestním řízení, který ve věci rozhoduje, neboť pokud by zde existovaly pochybnosti, musel by soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. Je nepochybné, že obvinění v případě odsouzení budou vždy argumentovat, že existují důvodné pochybnosti ve zjištěném skutkovém stavu, což vyplývá mj. i z jimi podané obhajoby a jimi tvrzeného průběhu skutkového děje. Za situace, kdy obvinění trestnou činnost popírají, musí orgán činný v trestním řízení vycházet při hodnocení důkazů z uceleného řetězce nepřímých důkazů, který je bezpochyby dokreslován charakteristikou obviněných, předchozím způsobem jejich života, tím, zda se znali, zda ev. pro obdobnou trestnou činnost byli v minulosti stíháni, odsouzeni apod. V tomto směru lze tedy s obviněným částečně souhlasit v tom, že soud prvního stupně ve svém rozsudku se problematice odůvodnění subjektivní stránky nevěnoval dostatečným způsobem, který je zákonem vyžadován. Je však třeba uvést, že soud druhého stupně shora uvedené úvahy k subjektivní stránce v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil (viz shora) a za situace, kdy skutkové zjištění nelze posuzovat izolovaně bez vnitřní souvislosti s odůvodněním, je pak z jeho rozhodnutí jako celku patrno, že obviněný jednal úmyslně, tak jak vyžaduje zákon v případě trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným.
V další části svého dovolání obviněný brojí proti tomu, že jednání, kterým byl uznán vinným rozsudkem krajského soudu, je shodné s jednáním, kterým byl uznán vinným soudem prvního stupně, a že správně obě jednání měla být kvalifikována jako účastenství ve formě pomoci, jak rozhodl správně soud druhého stupně. V souvislosti s touto argumentací a odkazem na to, že u spoluobviněného T. bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, přičemž se jednalo o jednání obviněných obdobné, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jednání obviněného T. a obviněného M. na předmětné trestné činnosti je popsáno ve skutkovém zjištění zásadně jinak, jediným shodným znakem je, že bylo „jednáno po předchozí vzájemné domluvě“.
K bodu 9) výroku rozsudku soudu prvního stupně je nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně nutno uvést, že uvedené skutkové zjištění, spolu se zjištěním, že kopii technického průkazu (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně) od předmětného vozidla, potřebnou k uzavření leasingové smlouvy, získal K. od pracovnice Magistrátu města B., přičemž všichni obvinění (včetně obviněného M., který podle skutkového zjištění v tomto případě, měl domluvit fyzickou prohlídku vozidla zcela nepojízdného k vypracování odborného certifikátu potřebného k uzavření leasingové smlouvy na vozidlo v pořizovací ceně 1.560.000,- Kč) si byli vědomi toho, že k předmětnému vozidlu nemůže společnost Steel Service, s.r.o., nabýt vlastnické právo a nebude splácet leasing, svědčí pro závěr, že v daném případě obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Za této situace je ze skutkového zjištění patrno, že obvinění jednali po vzájemné předchozí domluvě, každému z nich bylo známo, za jakým účelem jednají, co je úkolem každého z nich a k jakému cíli směřuje – spáchání trestného činu. Z okolností shora uvedených je pak zřejmé, že takto popsané jednání muselo být ve vztahu k obviněnému M. kvalifikováno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jak bylo již shora uvedeno, právě skutkové zjištění, spočívající mj. v tom, že „si všichni obvinění byli vědomi toho, že k předmětnému vozidlu nemůže společnost Steel Service, s.r.o., nabýt vlastnické právo, užívat ho a nebude splácet leasing“ , svědčí pro správný závěr soudu, pokud jde o zvolenou právní kvalifikaci, a to i s ohledem na rozhodnutí č. 47/2002 Sb. rozh. tr. Výše uvedené skutkové zjištění odlišuje skutek popsaný pod bodem 7) od skutku popsaného pod bodem 9) výroku rozsudku soudu prvního stupně. (Je třeba upozornit na to, že předmětem jednání obviněného byla v jednom případě leasingová smlouva, ve druhém smlouva úvěrová).
Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání nevykazuje znaky úmyslného jednání, je pak třeba uvést následující: trestný čin je spáchán úmyslně ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., ale také v případě §4 písm. b) tr. zák., které hovoří o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti lze uvést, že obviněný připouští, že znal obviněného K. i obviněného B. Předchozí odsouzení charakterizují obviněné i z hlediska jimi páchané trestné činnosti, tudíž nelze přehlížet skutečnost, pokud se znali, že věděli nejen o své minulosti (několikráte soudně trestáni i pro majetkovou trestnou činnost), ale i svém podnikání – resp. způsobu získávání prostředků k uspokojování svých potřeb. Za situace plynoucí ze zprávy, která obviněné charakterizuje jako osoby, ke kterým nejsou v místě bydliště připomínky (mají dobrou pověst), by při výkladu zvoleném obviněným nebylo důvodu jej trestně stíhat, přesto je však skutečností, že byl v minulosti vícekrát odsouzen, tudíž i slušné chování na veřejnosti nevylučuje páchání trestné činnosti. (Tolik považuje Nejvyššího soud za potřebné uvést ke zprávě, která by měla hodnotit chování obviněného). Právě proto je třeba, aby soudy při hodnocení všech důkazů postupovaly důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z výpovědi jednotlivých obviněných vyplývá, že tito se různě znali, ev. věděli o zdrojích obživy některých ze spoluobviněných. Především tyto úvahy logicky rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně. Výpovědi obviněných, kteří v přípravném řízení doznávali svoji trestnou činnost a usvědčovali některé obviněné, vytvářejí reálný podklad správných hodnotících úvah soudu druhého stupně. Zejména skutečnosti, které charakterizují obviněné, okolnosti, za kterých byla pořizována fotodokumentace, a další k předmětným vozidlům jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Závěrem lze tedy konstatovat, že byť popis skutku pod bodem 7) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému M. může vzbuzovat pochybnosti v tom smyslu, že nevyjadřuje dostatečně přesně subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, nelze tento nedostatek posuzovat izolovaně bez souvislostí s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně a zejména pak výstižnými závěry soudu odvolacího (viz závěry shora uvedené). Za situace, kdy je výrok nedílnou součástí rozsudku s odůvodněním a z odůvodnění vyplývají závěry, které soudy vedly ke konstatování, že obviněný také po subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, nezbývá Nejvyššímu soudu než soud prvního stupně upozornit na shora uvedenou nedokonalost popisu skutku, která však s ohledem na závěry plynoucí z odůvodnění rozhodnutí zejména soudu druhého stupně, se nemohla stát důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 9) a odkaz obviněného na spoluobviněného T. a nutnost posoudit jednání obviněného podle stejného ustanovení, je třeba dodat, že k této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil shora a mj. také s ohledem na již výše uvedené rozhodnutí považoval v této části dovolání obviněného rovněž neopodstatněné.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšším soudem se stalo bezpředmětným rozhodování o návrhu obviněného na odklad výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann