ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.836.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 836/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2011 o dovolání, které podal obviněný P. R . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 To 25/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 64/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 1 T 64/2010, byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v J. n. N. v době od 04. 08. 2010 od 23,30 hodin do 05. 08. 2010 do 02,00 hodin ze žárlivosti a ve vzteku strhl přítelkyni J.K.,, která u něho byla v bytě v ulici B.na návštěvě, kabelku z pravého ramene a silou oběma rukama jí strčil do hrudníku, až upadla na zem a udeřila se hlavou o radiátor a zvýšeným hlasem neustále opakoval, že se mu bude smát a poškozená mu odpovídala, že ne a zvedla se ze země a podezřelý jí z její kabelky podal peněženku s tím, že zbytek vyhodí z okna a poškozená si peněženku vzala a více podezřelému nechtěla odporovat a podezřelý se k ní přibližoval blíže a blíže a poškozená couvala ke zdi a podezřelý se jí zvýšeným hlasem ptal, s kým se vídá, a když mu poškozená odpověděla že s nikým, fyzicky jí napadl tak, že jí udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a podezřelý zvýšeným hlasem se dotazoval, jak se jmenuje osoba, se kterou se stýká a opět 1 x udeřil otevřenou dlaní pravé ruky poškozenou na její levou tvář a vzápětí hřbetem pravé ruky na pravou tvář a poté poškozené vyčítal, že se o ní staral a poškozená již nereagovala a prosila, ať přestane a podezřelý ji opět udeřil pěstí pravé ruky do levé tváře a stále jí něco vyčítal a poškozená stála opřená o zeď a s podezřelým nekomunikovala, a proto jí levou rukou chytil za krk a tlačil jí tělem na zeď a opět jí otevřenou dlaní pravé ruky udeřil přes levou tvář a vyčítal poškozené, že ho nemá ráda a že mu ubližuje, poté se rozčílil a otevřenou dlaní pravé ruky jí udeřil do levé tváře a vzápětí hřbetem otevřené dlaně pravé ruky do levé tváře a poškozená ho uklidnila tím, že ho ujišťovala, že ho má ráda a vztah končit nebudou a oznamovala mu, že půjde domů, že je unavená, ale podezřelý jí uchopil za ramena a posadil na postel se slovy, že chtěla být s ním, tak s ním bude a poškozená se snažila 2x odejít, ale podezřelý ji strhl za ramena na postel, na kterou jí posadil a když ho prosila, aby jí pustil domů, odpověděl, že chce, aby byla v bytě do rána a že nikam nepůjde a kabelku s osobními věcmi, doklady a klíči od domova poškozené uschoval pod postel, aby nemohla z bytu odejít, a když podezřelý usnul, poškozená si vzala kabelku a z bytu utekla“. Za tento přečin byl obviněný podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši sto denních sazeb po 500,- Kč, tj. celkem 50.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v délce pěti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 To 25/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „v J.n.N. v době od 4. 8. 2010 od 23,30 hodin do 5. 8. 2010 do 02:00 hodin ze žárlivosti a ve vzteku napadl přítelkyni J. K., která u něho byla v bytě v ulici B. na návštěvě tak, že jí strhl kabelku z pravého ramene a silou oběma rukama ji strčil do hrudníku, až upadla na zem a udeřila se hlavou o radiátor, z kabelky jí podal peněženku s tím, že zbytek vyhodí z okna, dotazoval se poškozené s kým se vídá a poté, když mu odpověděla, že s nikým, pokračoval v napadání tak, že jí opakovaně udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a jednou hřbetem pravé ruky na pravou tvář, když s ním poškozená nekomunikovala chytil ji levou rukou za krk, a tlačil ji tělem na zeď, a opět ji několikrát udeřil, takže ho poškozená ujišťovala, že ho má ráda a vztah končit nebudou a oznamovala mu, že půjde domů, že je unavená, ale obžalovaný ji uchopil za ramena a posadil na postel se slovy, že chtěla být s ním, tak s ním bude a poškozená se snažila 2x odejít, ale obžalovaný ji strhl za ramena na postel, na kterou jí posadil a když ho prosila, aby jí pustil domů, odpověděl, že chce, aby byla v bytě do rána a že nikam nepůjde a kabelku s osobními věcmi, doklady a klíči od domova poškozené uschoval pod postel, aby nemohla z bytu odejít, a když obžalovaný usnul, poškozená si vzala kabelku a z bytu utekla“. Za to obviněného podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výši sto denních sazeb po 500,- Kč, tj. celkem 50.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřil náhradní trest odnětí svobody v délce pěti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že od počátku trestního řízení popírá svoji vinu a tvrdí, že poškozená se mu podaným trestním oznámením snaží po rozpadu jejich vztahu znepříjemnit život, neboť žárlí na jeho novou přítelkyni. Prohlásil, že poškozená v jeho bytě vůbec nebyla a ani nikdo ze svědků jí neviděl do bytu jít. Shledal, že jeho tvrzení v tom smyslu, že toliko šel poškozené dolů k hlavním dveřím půjčit peníze, je podporováno svědectvím L. B., která u hlavního líčení vypověděla, že z bytu šel pouze na chvíli něco vyřídit ke hlavnímu vchodu do domu a poté se hned vrátil. Navíc záměr půjčit si od něho peníze prostřednictvím poškozené potvrdil i svědek B. Vyjádřil podiv nad tím, že soudy bez jakéhokoliv odůvodnění neuvěřily svědku S., vytěženému Policií ČR bezprostředně po incidentu. Připomněl, že tento svědek vypověděl, že trpí chronickou nespavostí a že by rány a křik v panelovém domě, který málo tlumí zvuky, jistě slyšel, obzvlášť jestliže by byly takové intenzity, jak popisuje poškozená a obžaloba. Podotkl rovněž, že poškozená si na svědky vzpomněla teprve při hlavním líčení, přičemž jejich jména nedokázala ani správně vyslovit. Zhodnotil, že takto fatální váhání a tápání v paměti poškozené stran svědků, které by měla důvěrně znát, by mělo být pro soud jasným signálem o nevěrohodnosti její výpovědi. Konstatoval, že soud si musel i při běžné pozornosti a pečlivosti k interpretovaným důkazům těchto zcela zásadních rozporů ve výpovědi poškozené, které ji celkově znevěrohodňují, povšimnout a vypořádat se s nimi. Navíc podle zásad formální logiky by soud nikdy nemohl dospět k závěru, že svědek, který poškozenou jen přivezl na schůzku a jiný svědek, který ji pouze odvezl a viděl ji, že je ubrečená a opuchlá (navíc bývalý přítel), mohl být přítomen předmětným událostem, a na těchto svědectvích vyslovit jeho vinu. Zdůraznil, že poškozená nikdy nevypověděla, že by ji uzamknul, spoutal nebo jiným způsobem znehybněl v bytě tak, že by z něho nemohla svobodně odejít. Uvedla, že z bytu odešla sama ve 2.00 hod, když usnul. Byt tedy nebyl uzamčený a ona mohla odejít. Namítl, že pokud soud uvěřil poškozené, jiné přímé či nepřímé důkazy o skutku totiž nejsou, nemohl podle výše uvedených zjištění vůbec uvažovat o tom, že došlo ke spáchání přečinu omezování osobní svobody. Podle jeho názoru by mohl nanejvýše uzavřít, že spáchal přečin ublížení na zdraví, ale ani tomuto jednání neodpovídá, kromě výpovědi poškozené, žádný z důkazů. Soudy obou stupňů tak naprosto zásadním způsobem pochybily v hodnocení provedených důkazů, z nichž ani jeden jej neusvědčuje z trestné činnosti kladené mu za vinu. Soudům také vytkl porušení procesní zásady in dubio pro reo s tím, že pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené je nutné brát v úvahu. V neposlední řadě poznamenal, že když důkazy předložené obžalobou (fotografie poškozené) jednoznačně prokazovaly, že nemohlo dojít ke spáchání skutku tak, jak bylo popsáno v obžalobě, odvolací soud přizpůsobil popis skutku důkazům. Uzavřel, že rozdílný popis skutku v obžalobě a v napadeném rozsudku představuje porušení zásady obžalovací.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl nebo věc vrátil k dalšímu projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 To 25/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a zásady obžalovací (podle jeho mínění nebyla v obžalobě a v napadeném rozsudku zachována totožnost skutku) a vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil, že poškozená v inkriminované době v jeho bytě nebyla, a dále - pro případ akceptace výpovědi poškozené - prohlašuje, že z této výpovědi nevyplývá, že by poškozená nemohla z jeho bytu svobodně odejít). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a zásady obžalovací a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku právně posoudil alespoň jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž zřejmé, že obviněný poškozené J. K. mj. bez oprávnění bránil užívat osobní svobody. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dále Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Vyplývá to např. z ustanovení §221 odst. 1 tr. ř., podle něhož ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu (tedy skutkových okolností), může soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření, jen je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Z toho nutno dovodit (argumentum a contrario), že v případě, kdy takového dalšího šetření není třeba, protože věc po skutkové stránce byla např. objasněna důkazy provedenými při hlavním líčení, je soud oprávněn i takové změny okolností případu v rámci téhož skutku převzít do svých skutkových zjištění, pokud se tím nemění přímo podstata skutku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 953/2008).
Právní teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže a) je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že v dané věci byla totožnost skutku zachována, a to jak shodou jednání, tak shodou následku. K porušení zásady obžalovací tedy nedošlo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý