ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.910.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 910/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 dovolání, které podal obviněný P.A. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 To 84/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 227/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 17 T 227/2010, byl obviněný P. A. v bodě 1) výroku uznán vinným, že
dne 3. září 2010 v době od 17:30 hodin do 17:35 hodin na ulici C. ve Z. při chůzi chytil za řidítka jízdního kola poškozeného L. K., který jel na jízdním kole značky RAVO Vertigo 5, po pravém chodníku směrem od obchodního domu K. ke křižovatce ulic S. a T., kdy poškozenému, který byl mladší, menší a měl z obžalovaného strach, sdělil, že se jedná o jeho jízdní kolo, které mu mělo být v minulosti ukradeno, přidržel jednou rukou poškozeného na místě a druhou rukou mu kolo vytrhl, dále mu vytrhl z ruky mobilní telefon značky Iphone i68/i9, neboť jej poškozený pevně nedržel, s odůvodněním, že si ho ponechá jako zástavu, načež z místa na takto získaném jízdním kole odjel po ulici C. směrem k obchodnímu domu K., čímž způsobil poškozené majitelce I. K., celkovou škodu odcizením ve výši 11.295,- Kč, přičemž kolo i telefon v krátké době poté prodal.
\.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dále v bodě 2) výroku uznal obviněného vinným skutkem, který posoudil jako přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. P., škodu ve výši 200,- Kč a K.P., škodu ve výši 17.702,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 To 84/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výrok o vině v bodě 1) rozsudku, navazující výrok o trestu a náhradě škody, napadl obviněný P.A. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Namítl, že výrok o vině u skutku loupeže ve vztahu k poškozenému L.K. je zatížen vadou, jež spočívá v rozporu mezi skutkovou větou odsuzujícího rozsudku prvostupňového soudu a právní větou, resp. závěrem, že „užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ a skutkovými zjištěními soudu. Podle jeho názoru nevyplývá ze skutkových zjištění, jakož i z popisu ve skutkové větě výroku, kdy „ chytil za řídítka, přidržel jednou rukou poškozeného na místě a druhou rukou mu kolo vytrhl, a dále mu vytrhl mobilní telefon z ruky“ intenzita jednání, kterou má na mysli trestní zákoník pro naplnění objektivní stránky zločinu loupeže, přičemž tento konkrétní popis nevyplývá z provedeného dokazování ani není projevem násilí vůči jiné osobě. Dodal, že z výslechu svědkyně I.S.(dříve K.), matky poškozeného L. K., nelze zjistit přesný popis jeho jednání, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a převzatého v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle obviněného neodpovídá popis skutku požadavkům zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, s nímž je spojena sazba trestu odnětí svobody od dvou do deseti let nepodmíněně. Upozornil, že v dané věci existuje nesoulad mezi zcela nedostatečnými skutkovými zjištěními soudu a přisouzenou právní kvalifikací. Odvolacímu soudu vytkl, že neshledal absenci požadovaného popisu skutku, a tím zjevnou právní vadu ohledně užití násilí vůči jiné osobě, a tudíž skutek nesprávně posoudil. Proto nelze dovozovat, že je dán objektivní znak zločinu loupeže. Pro právní kvalifikaci, že se pachatel dopustil dané trestné činnosti by musel užít proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což se nestalo a nebylo to dokazováním prokázáno. Skutek nebyl správně posouzen ani správně kvalifikován v souladu s ustanovením §13 odst. 1 tr. zákoníku promítajícím se v ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále obviněný popřel, že by vůči poškozenému využil násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci; násilí neužil ani nebyl dán úmysl ve vztahu ke kolu jako cizí věci. Při správném právním posouzení měly soudy posoudit skutek jako přečin krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, se sazbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věty za středníkem tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 To 84/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat, případně, aby po současném zrušení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 12. 2010, č. j. 17 T 227/2010-139, soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat.
Předseda senátu Okresního soudu ve Znojmě nechal ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P.A. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného P. A., že z výslechu svědkyně I. S. (dříve K.), matky poškozeného L. K., nelze zjistit přesný popis jeho jednání, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a převzatého do odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je zpochybňováno v soudním řízení učiněné skutkové zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech vytýká, že předmětný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, což obsahově deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.
Lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že se násilí uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud ve Znojmě (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v souladu s trestním zákoníkem, když jednání obviněného P.A. pod bodem 1) výroku o vině (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) posoudil jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ve skutečnosti, kdy obviněný mimo jiné chytil za řidítka jízdního kola poškozeného L.K., kterého přidržel jednou rukou na místě a druhou rukou mu kolo vytrhl, nutno považovat za použití fyzické síly k překonání očekávaného odporu, jež byla prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Nutno připomenout, že ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže, protože o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Nižší intenzitu násilí lze pouze vyjádřit při ukládání trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně na str. 4 rozsudku oprávněně konstatoval: „…násilí nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat, nýbrž i za akt násilí je nutno považovat jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. Je zřejmé, že poškozený nebyl ochoten bez výhrad věci obžalovanému vydávat, o čemž svědčí i snaha kontaktovat matku. Obžalovaný využil své fyzické převahy oproti poškozenému a na základě takto vytvořeného stavu nedovoleně získal kolo…“. Prvostupňový soud důvodně na str. 5 rozsudku shledal v jednání obviněného naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslné zavinění, které zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný P. A. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl v bodě 1) rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně uznán vinným, a to i při uvážení ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě i příslušná tzv. právní věta. Právní námitku, která byla v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněna, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. A., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k