ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.916.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 916/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2011 o dovolání obviněného J. M . proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 11 To 68/2011-172, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 178/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 11 To 68/2011-172, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 11. 2010, č. j. 4 T 178/2009-157, kterým byl obviněný J. M. uznán vinný trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, když podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 3 T 67/2009, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 11 To 68/2011-172, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného „podle toho, co bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, nelze v žádném případě spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.“. Obviněný poukazuje na to, že v předmětné trestní věci právní závěry nejsou podloženy odpovídajícím skutkovým stavem, neboť v daném případě nebyl v řízení použit jediný procesně použitelný důkaz, který by obviněného usvědčoval ze spáchání skutku, který byl následně kvalifikován jako trestný čin loupeže. Pokud jde o rekognici in natura, tato byla provedena za porušení procesních předpisů. V další části dovolání obviněný poukazuje na procesní ustanovení zákona, která upravují ustanovení o rekognici. Vzhledem k tomu, že rekognice provedené dne 16. 2. 2009 a 3. 9. 2009 nelze podle obviněného použít v předmětné trestní věci jako důkaz, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a „vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu řízení a projednání“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem Nejvyššímu soudu sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání a k věci se nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je patrno, že podstatou námitky obviněného, kterou uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jeho tvrzení, že jediný důkaz, který vedl soud k závěru o jeho vině, je nezákonný, tj. nemělo být přihlíženo k výsledkům provedené rekognice. V této souvislosti je vhodné zmínit, že v daném případě se jedná o námitku nikoli hmotně právního významu, ale námitku procesní, která pod uplatněný dovolací důvod nespadá (obviněný – obhájce nepřímo v podaném dovolání námitku koncipuje s vědomím této skutečnosti – viz shora). I přes tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky obsahově shodné zazněly již v řízení před soudem druhého stupně a odvolací soud se k této otázce velmi podrobně vyjádřil na str. 2-3 svého usnesení. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že nelze použít rekognici provedenou in natura, neboť správně soud druhého stupně poukázal na to, že tato byla provedena s odstupem několika měsíců po předcházející rekognici podle fotografií. Trestní řád v žádném případě nevylučuje po provedené rekognici podle fotografií provést rekognici in natura, ale rekognice podle fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Nad rámec správných úvah soudu druhého stupně je možno zmínit, že rekognice in natura nesmí být prováděna bezprostředně po rekognici podle fotografií z důvodu, aby se tak nedělo pod dojmem rekognice podle fotografií. Je potřebné rovněž zmínit, že rekognice podle fotografií je méně spolehlivá a je jen subsidiární formou ve vztahu k rekognici in natura. Přehlédnout v rámci hodnotících úvah nelze ani vyjádření poškozené u hlavního líčení a skutečnosti, jakých markantních znaků si v obličeji útočníka všimla, což nakreslila policii.
Ve vztahu k těmto výhradám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné jednak zdůraznit, že tyto námitky jsou obsahově totožné s těmi, které zazněly před soudem druhého stupně a se kterými se vypořádal také soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného, navíc jde z pohledu dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti je pak třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
S ohledem na argumentaci obviněného, ze které nepřímo vyplývá, že se trestného činu, pro který byl uznán vinným, nedopustil a obsahu jím zmíněných námitek, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy. Takové námitky je však třeba označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i
odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dně 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann