infNsVec22,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2011, sp. zn. 6 Tdo 942/2011 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.942.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.942.2011.1
USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný Ing. J. K proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 10 To 48/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 268/2009, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J.K. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 268/2009, byl obviněný Ing. J. K.uznán vinným, že v přesně nezjištěné době od jara roku 2008 do odstranění dne 5. 12. 2008 v domě v obci K., okr. P. – z., úmyslně nainstaloval, bez výslovného souhlasu uživatelů bytové jednotky a jejich vědomí, v bytové jednotce užívané poškozenou J.K., a jejími nezletilými dětmi A.K., a Š. K., záznamové a odposlechové zařízení, které zde nainstaloval jednak v době, kdy sám tuto bytovou jednotku užíval a jednak v době, kdy věděl, že tuto bytovou jednotku opustí, a to tak, že minikamerou snímal obytnou místnost, později toto zařízení přeinstaloval do spodního plastového krytu bojleru v koupelně, kdy minikameru umístil do větracího otvoru krytu, a to tak, že směřovala na pravou část rohové vany a monitoroval tak bytovou jednotku, přičemž nahrávací zařízení, a to DVD rekordér zn. Pioneer a přijímací anténu umístil v garáži u bytového domu v obci K., kde toto bylo nalezeno poškozenou, přičemž takto monitoroval, zaznamenával a později i prohlížel získané nahrávky předmětné bytové jednotky a jejich uživatelů, přičemž poškození J. K. a nezl. děti neměli o jeho počínání žádné povědomí, a tyto osoby tak uvedl v omyl ohledně nerušeného užívání bytové jednotky a nezasahování do jejich práv, čímž hrubě zasáhl do intimity soukromí a osobnostních práv, která jsou garantována zejména Listinou základních práv a svobod, jakož i zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů. Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §181 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu uloženému v 60-ti denních sazbách v částce po 500,- Kč, celkem 30.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to: - DVD přehrávače zn. Pioneer DVR - 545HX, stříbrné barvy, výr. č. GBUK020384EW, o rozměrech 42 x 30cm, výška 7,5 cm, - DVD zn. Verbatim DVD - RW, 4,7 GB, - přijímače stříbrné barvy, zn. Radio AV Receiver, o rozměrech 8 x 11,5 cm, síla 2 cm, napájení 9-12V, AUDIO a VIDEO výstup, anténa o délce 11 cm, - napájení zn. Ericsson. Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 10 To 48/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Usnesení odvolacího soudu obviněný Ing. J. K. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný vyslovil přesvědčení, že v daném případě nejde o přečin (trestný čin), ale maximálně o přestupek, jak původně okresní soud rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 2 T 268/2009-125, kdy postoupil věc správnímu orgánu, neboť dospěl k názoru, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že jeho jednání nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž soud vycházel zejména z výpovědí jeho bývalé manželky, ale i obviněného. Ve své podstatě soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud vůbec byl monitorován pohyb dětí, tak po dobu pouhých dvou měsíců, a tudíž skutek nedosahuje intenzity trestného činu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č. j. 10 To 414/2010-131, bylo ke stížnosti okresního státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zmíněné usnesení zrušeno a věc byla prvostupňovému soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Soud druhého stupně dospěl k názoru, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání není nižší než nepatrný, a proto soud prvního stupně nepostupoval správně. Následně bylo rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 23. 11. 2010, č. j. 2 T 268/2009-139, rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Dále obviněný konstatoval, že za stejné důkazní situace prvostupňový soud rozhodl zcela odlišně, než původně. Zároveň dospěl k závěru, že nová právní úprava je pro něho příznivější, neboť již základní skutková podstata koncipovaná trestním zákoníkem je mírnější, a proto jednání posoudil podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného však důvod posuzovat trest podle trestního zákoníku nebyl dán, neboť v nové právní úpravě lze navíc uložit trest ve formě zákazu činnosti, což může být trest i přísnější, když původně bylo možno uložit kromě trestu odnětí svobody pouze trest peněžitý. Taktéž uvedl, že při posuzování společenské nebezpečnosti trestného činu soud nevycházel z toho, že šlo o obrannou reflexi ze strany otce na ochranu svých dětí, nikoli o to, aby porušoval jejich intimitu, neboť přítel rozvádějící se manželky jeho děti napadal a tyto z něj měly strach. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Rovněž připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obsah obviněným uplatněných dovolacích námitek. Státní zástupce konstatoval, že námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají deklarovanému důvodu dovolání, avšak neshledal je za důvodné. Na podporu tvrzení, podle kterého souzený skutek může být pouze přestupkem, obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci kromě citace některých částí odůvodnění zrušeného usnesení prvostupňového soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 2 T 268/2009, o postoupení věci. Navíc pominul, že soudy věc posuzovaly podle zákona č. 40/2009 Sb., který již s korektivem společenské nebezpečnosti neoperuje. Podle státního zástupce okresní soud svůj dřívější závěr o absenci materiálního znaku trestného činu (věc posuzoval podle zákona č. 140/1961 Sb.) odůvodnil značně stručně odkazem na údajnou krátkost doby, po kterou byl monitorován pohyb poškozené a dětí v bytě, když poškozená se v bytě fakticky zdržovala až od října 2008 a k monitorování tedy docházelo po dobu cca dvou měsíců. Tuto argumentaci označil za zcela nepřesvědčivou, když za určitých okolností může být i zcela krátkodobé monitorování činnosti poškozeného technickými prostředky spojené s jeho „nahráváním“ považováno za způsobení vážné újmy na jeho nemajetkových právech (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1028/2010). Připustil, že v předmětné trestní věci nešlo o tak intenzivní zásah do osobnostních práv jako ve věci řešené zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu (poškozený byl „nahráván“ při pohlavním styku); nicméně šlo o dvouměsíční monitorování a „nahrávání“ poškozených v koupelně bytu, tj. v prostoru, kde mimo jiné prováděli intimní hygienu. Podle jeho názoru není takovýto zásah do osobních práv poškozených natolik krátkodobý a bagatelní, aby bylo možno dovozovat, že nešlo o jednání společensky škodlivé ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. že nebyl dán materiální znak trestného činu ve smyslu dřívější právní úpravy. V tomto směru odkázal na argumentaci odvolacího soudu na str. 3 – 4 usnesení, s níž se ztotožnil. Důvodnými státní zástupce neshledal ani námitky obviněného, podle kterých měla být věc posuzována podle dříve platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. Upozornil, že ustanovení §181 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu poškození cizích práv a ustanovení §209 odst. 1 tr. zák. o trestném činu poškozování cizích práv jsou shodná, pokud jde o vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu a sazby trestu odnětí svobody. Rozdíl je pouze v tom, že ustanovení §209 odst. 1 tr. zák. výslovně umožňovalo místo trestu odnětí svobody uložení samostatného trestu peněžitého, kdežto ustanovení §181 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje uložení samostatného trestu zákazu činnosti. Trest zákazu činnosti je třeba považovat za mírnější sankci nežli trest peněžitý, což vyplývá z jeho zařazení ve výčtu trestů v §52 odst. 1 tr. zákoníku, kde jsou tresty uspořádány mimo jiné podle jejich závažnosti. Navíc u trestu zákazu činnosti, a to na rozdíl od trestu peněžitého, nikdy nemůže dojít k jeho „přeměně“ na trest odnětí svobody. Z formálního hlediska je ustanovení §181 odst. 1 tr. zákoníku pro pachatele příznivější a věc byla v souladu se zněním §2 odst. 1 tr. zákoníku správně posuzována podle nyní platného trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Dále státní zástupce uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný pouze citoval jeho zákonné znění, ale žádnou konkrétní argumentaci nevznesl. Poznamenal, že uložení peněžitého trestu – byť v §181 odst. 1 tr. zákoníku není výslovně uveden – bylo přípustné s ohledem na znění §67 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž trest byl uložen ve výměře plynoucí z ustanovení §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. I trest propadnutí věci – předmětů použitých k monitorování a „nahrávání“ poškozených – byl uložen v souladu se zněním §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu, než je navrhováno, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Obviněný Ing. J. K.v podstatě namítá, že soudy na předmětný skutek chybně aplikovaly trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) a nikoliv trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.). Rovněž vytýká, že daný skutek nevykazuje zákonné znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ani trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale že jde maximálně o přestupek. Tyto námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda hmotné právo bylo správně aplikováno. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku – zákona č. 40/2009 Sb., jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle judikatury Ústavního soudu, jež se týká časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01). Taktéž je potřebné poukázat i na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikováno pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.), v němž se konstatuje: „Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. o trestném činu poškozování cizích práv a ustanovení §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o přečinu poškození cizích práv jsou shodná, a to pokud jde o vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu (přečinu) a sazbu trestu odnětí svobody (až na dvě léta). Odlišnost je toliko v tom, že místo trestu odnětí svobody ustanovení §209 odst. 1 tr. zák. umožňovalo uložení samostatného peněžitého trestu a ustanovení §181 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje uložení samostatného trestu zákazu činnosti. Současně je nutno uvést, že s ohledem na vymezení skutku v pravomocném výroku o vině v rozsudku Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 268/2009, nepřipadalo vůbec v úvahu uložení trestu zákazu činnosti. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku totiž platí, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností . Navíc ustanovení §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku uložení samostatného peněžitého trestu umožňuje, tj. jako trestní zákon, přičemž takovýto druh trestu byl obviněnému dokonce pravomocně uložen. Lze tudíž souhlasit s dovoláním, že správně měl být na předmětný skutek aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť pozdější trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb., nebyl pro obviněného příznivější. Tento nedostatek však není nezbytně nutné napravovat, jak bude popsáno níže. Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Je vhodné zopakovat, že zcela totožně je vymezen přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku . Ustanovení §209 tr. zák. i §181 tr. zákoníku shodně chránění jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., i práva právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. Právy se zde tudíž rozumějí nemajetková práva. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu Praha – západ (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, že obviněný Ing. J. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl. Toto konstatování je namístě, neboť bez výslovného souhlasu uživatelů bytové jednotky nainstaloval záznamové a odposlechové zařízení, kdy minikamerou snímal obytnou místnost, později toto zařízení přeinstaloval do koupelny, přičemž takto monitoroval, zaznamenával a později i prohlížel získané nahrávky bytové jednotky a jejich uživatelů, přičemž poškození J. K. a nezletilé děti neměli o jeho počínání žádné povědomí, a tak je uvedl v omyl ohledně nerušeného užívání bytové jednotky a nezasahování do jejich práv, čímž hrubě zasáhl do intimity soukromí a osobnostních práv . Jelikož obviněný zjevně chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, lze v jeho činu důvodně shledat úmysl přímý ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák. Jednání obviněného, byť jde o osobu, která doposud žila řádným životem, naplňuje materiální znak trestného činu. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je vyšší než nepatrný a spočívá ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který obviněný vyšší formou úmyslného zavinění, a to po zjištěnou dobu, při monitorování a „nahrávání“ poškozených osob i v koupelně bytu, tj. v místnosti, která je mimo jiné určena k provádění i velmi intimní hygieny, porušil. Nelze tudíž souhlasit s námitkou obviněného, která byla vznesena v dovolání, že se mohl dopustit maximálně přestupku. Krajský soud v Praze v odůvodnění usnesení správně připomněl, že: „…čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, podle čl. 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Rovněž důvodně zdůraznil: „V posuzovaném případě je nepochybné, že obžalovaný instalací zařízení, které pořizovalo obrazový a zvukový záznam z bytu obývaného jeho (dnes již bývalou) manželkou a dětmi, závažným způsobem porušil především jejich právo na ochranu soukromí, a takový zásah je třeba považovat za vážnou újmu na právech…“ Taktéž mimo jiné oprávněně uvedl: „…s ohledem na umístění zařízení neobstojí ani obhajoba obžalovaného, že vše činil jen z obav, aby přítel poškozené nenapadal jeho děti“ (vše na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí). Jak již bylo řečeno, obviněný uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vytýká, že nebyl důvod posuzovat trest podle trestního zákoníku, který pro něho není příznivější. Vzhledem k tomu, že námitka prioritně souvisí s aplikací ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (§2 odst. 1 tr. zákoníku), Nejvyšší soud věnoval její problematice pozornost již výše, a to v souvislosti s právním posouzením předmětného skutku. Současně lze poznamenat, že obviněnému byl podle §181 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen přípustný druh trestu – peněžitý trest a v rámci zákonné trestní sazby, což platí i pro stanovený náhradní trest odnětí svobody (§69 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (věcí v rozsudečném výroku blíže specifikovaných) je trestem přípustným. I když soudy obou stupňů neposoudily předmětný skutek správně, tak náprava nedostatku není nezbytně nutná. Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného Ing. J. K. a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Toto tvrzení je namístě, neboť obviněnému by bylo možno podle §209 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. [tj. pokud by byla rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšším soudem zrušena a bylo by rozhodnuto o jeho vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.] uložit peněžitý trest, a to v totožné výši, včetně podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovení shodné výměry náhradního trestu odnětí svobody. Rovněž by mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. ukládán shodný trest propadnutí věci. Současně je nutno vzít v úvahu, že judikaturou byla otázka problematiky ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (§2 odst. 1 tr. zákoníku) již vícekrát řešena a ani jinak v rozhodovací soudní praxi její řešení zpravidla nečiní potíže. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný Ing. J.K. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
265b/1h
Datum rozhodnutí:09/30/2011
Spisová značka:6 Tdo 942/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.942.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození cizích práv
Dotčené předpisy:§181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25