Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2011, sp. zn. 6 Tdo 988/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.988.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.988.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 988/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podala obviněná M. N. – M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 55 To 632/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 79/2009, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 3 T 79/2009, byla obviněná M.N. – M. uznána vinnou, že: v L. dne 28. 6. 2008 v době kolem 08.00 hodin odcizila z provozovaného kadeřnického salonu na náměstí Dr. E. B. box na mytí hlavy, 2 kadeřnická křesla, 2 kusy el. sušáků, 2 kusy zrcadel, 2 kusy kadeřnických boxů, ratanové sezení skládající se ze 4 kusů křesel a 1 stolku, komodu, skříň, 2 reklamní tabule, garnýže a záclony tak, že věci z provozovny odvezla bez souhlasu podílové spoluvlastnice V. Š., vše v celkové hodnotě 54.284,58 Kč, čímž V.Š. způsobila škodu ve výši 27.142,29 Kč. Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněnou odsoudil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené V. Š., škodu ve výši 27.142,29 Kč. Proti konstatovanému rozsudku obviněná M. N. – M. podala odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 55 To 632/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Citované usnesení odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněná napadla prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná připomněla, jak je přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezen v zákoně. Upozornila, že předmětem tohoto přečinu může být pouze cizí věc, přičemž není možno se dopustit krádeže na vlastní věci. V návaznosti na to konstatovala, že se podle soudů dopustila krádeže na věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, když její podíl na věci (věcech) činí ideální jednu polovinu. Za nesprávný tudíž označila právní závěr soudu, že podílový spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže na věci náležející do podílového spoluvlastnictví, který je především v rozporu s úpravou podílového spoluvlastnictví, jak je chápe občanský zákoník. Poznamenala, že práva k nerozdělené věci může mít více vlastníků, nedělí se přitom věc sama, ale dělí se právo k věci (viz Komentář k Občanskému zákoníku, C. H. Beck, 10. vydání, 2006, str. 565). Samotné rozdělené právo k věci nemůže být předmětem trestného činu krádeže, kterým může být pouze a jedině věc. Připomněla, že teorie rozlišuje spoluvlastnictví ideální (nedělené) a dělené; v neděleném spoluvlastnictví má každý spoluvlastník ve svém vlastnictví podíl, který však neodpovídá žádné reálné části předmětu spoluvlastnictví. Poznamenala, že o případ neděleného spoluvlastnictví se jedná i v této kauze. Zdůraznila, že neodpovídá-li vlastnický podíl údajné poškozené žádné reálné části předmětu spoluvlastnictví, pak ze strany druhé podílové spoluvlastnice nemůže dojít k odcizení věci, neboť žádná reálná část předmětu spoluvlastnictví, tedy žádná konkrétní věc, není určena jako vlastnictví poškozené. Dále obviněná uvedla, že podílové spoluvlastnictví je ryze občanskoprávním institutem, přičemž občanský zákoník reguluje podílové spoluvlastnictví a obsahuje instituty sloužící k řešení konfliktních situací mezi podílovými spoluvlastníky. V tomto směru zmínila institut vypořádání podílového spoluvlastnictví a dodala, že řešení sporů mezi podílovými spoluvlastníky není záležitostí trestněprávní, nýbrž občanskoprávní. Podle jejího názoru se touto cestou měla poškozená domáhat vypořádání podílového spoluvlastnictví. Upozornila, že část věcí náležejících do podílového spoluvlastnictví má sama v držení, a rovněž i poškozená má v držení část těchto věcí, přičemž tyto jsou stále předmětem podílového spoluvlastnictví a vlastnické právo k těmto věcem stále vykonávají obě strany, když stejně tak jedna strana nemůže v současné době užívat část věcí, které má v držení strana druhá. Za důležitou skutečnost pro posouzení jejího jednání obviněná označila fakt, že v době údajného spáchání trestného činu jí poškozená svým vlastním jednáním znemožnila přístup ke všem věcem, které byly předmětem podílového spoluvlastnictví. Namítla, že pokud by byly akceptovány závěry soudu o její vině, pak se tímto svým jednáním dopustila trestného činu krádeže i poškozená. Za relevantní skutečnost obviněná označila i společenskou škodlivost svého jednání s ohledem na to, že drží věci, které jsou v jejím podílovém spoluvlastnictví společně s poškozenou. Nelze považovat za společensky škodlivé, pokud podílový spoluvlastník má věc ve svém držení, neboť je vlastníkem věci stejně jako je jejím vlastníkem další podílový spoluvlastník. Právem vlastníka je věc držet, užívat, přisvojovat si její plody a užitky a právo s ní nakládat. Jednání její osoby, která věc drží, je výkonem vlastnického práva, a proto se nejedná o jednání protiprávní (§13 odst. 1 tr. zákoníku), natož společensky škodlivé. S poukazem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 4. 2011, č. j. 55 To 632/2010-112, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a její osobu zprostil v celém rozsahu obžaloby, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby ve věci rozhodl. K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a shrnul uplatněné dovolací námitky. Státní zástupce konstatoval, že v dovolání obviněná doslovně opakuje argumentaci z odvolání i z předešlé obhajoby. Upozornil, že k problematice právního posouzení nesporně prokázaného skutku se velmi podrobně vyjadřovaly soudy obou stupňů a k jejich závěrům není třeba nic podstatného dodávat. Zdůraznil, že právní vývody vyjádřené v napadených rozhodnutích jsou logické, srozumitelné a plně odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Cizí věcí se v případě krádeže rozumí jen movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Musí jít vždy o věc cizí, proto se vlastník nemůže dopustit krádeže vlastní věci. Cizí věcí je i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví (tzv. krádež podílu), s výjimkou spoluvlastnictví v rámci společného jmění manželů, kde každý z manželů (bezpodílových spoluvlastníků) je úplným vlastníkem celé věci (Pavel Šámal a kolektiv, Trestní zákoník (EVK), 1. vydání, 2009). Shodně i judikatura Nejvyššího soudu – rozhodnutí č. 4/2002 a č. 53/1956 Sb. rozh. tr.). Dále státní zástupce uvedl, že ohledně otázky společenské škodlivosti skutku nelze přehlédnout fakt, že obviněná nereagovala na výzvu poškozené uspořádat dohodou spoluvlastnické vztahy. Při odstěhování věcí postupovala tak, aby při něm nebyla poškozená přítomna a k jejich odstěhování využila okamžik, kdy byl kadeřnický salon, jehož vybavení bylo předmětem krádeže, výjimečně otevřen mimo obvyklou provozní dobu. Proto byla naplněna podmínka ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a i uložený trest se jeví jako adekvátní. Podle státního zástupce nelze považovat námitky obviněné za důvodné. Současně je přesvědčen, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné M. N. – M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). V dovolání obviněná M. N. – M. v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnila znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou . Z ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Ve stručnosti lze připomenout, že objektem přečinu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci. Právo vlastnit věc, potažmo majetek, je jedním ze základních lidských práv. Předmětem útoku je cizí věc, jíž se rozumí jen movitá věc nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáležící jen jemu, a kterou nemá ve faktické dispozici. Krádeže se tudíž může pachatel dopustit i na věci, kterou má ve spoluvlastnictví, a to s výjimkou spoluvlastnictví v rámci společného jmění manželů, kde každý z manželů – bezpodílových spoluvlastníků – je úplným vlastníkem celé věci (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník II., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1786-1788). „I spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., jestliže se zmocní věci, která je v jeho spoluvlastnictví, v úmyslu nakládat s ní jako by náležela jen jemu samému“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1956 Sb. rozh. tr.) . Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele, a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Aplikují-li se zmíněné obecné argumenty na danou trestní věc, tak i podle Nejvyššího soudu Okresní soud v Liberci (následně v odvolacím řízení též Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) nepochybil, pokud předmětný skutek (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť obviněná M.N. – M. si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila (odejmula věci z dispozice spoluvlastnice poškozené V. Š. a zjednala si tak možnost s nimi trvale nakládat podle své vůle sama) a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (jmenované poškozené škodu ve výši 27.142,29 Kč). „ I spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví, jestliže se zmocní věci, která je v podílovém spoluvlastnictví (§136 odst. 1 obč. zák.), tím, že si ji přisvojí, pokud tak učiní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela jen jemu samotnému, a svévolně tím vyloučí ostatní spoluvlastníky z výkonu vlastnického práva, tj. z možnosti věc ve spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní (§123 obč. zák.)“ (srov. rozhodnutí č. 4/2002-I. Sb. rozh. tr., které je aplikovatelné i na ustanovení §205 tr. zákoníku) . Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 3 a 4 mimo jiné oprávněně konstatoval: „Obžalovaná se s poškozenou konkludentně dohodla na tom, že společně nabyté věci budou umístěny v kosmetickém salonu, budou sloužit k jeho chodu. Bez vědomí a souhlasu obžalovaná část společných věcí ze salonu odstěhovala, čím porušila dosavadní dohodu spoluvlastníků o nakládání s věcmi, ačkoliv k takovému stavu může dle právního řádu dojít toliko na základě dohody spoluvlastníků, nebo na základě rozhodnutí soudu o vypořádání spoluvlastnictví. Obžalovaná tak jednala zcela svévolně, a to na rozdíl od poškozené, která místo umístění věcí nezměnila, a nebyla to poškozená, kdo by vyloučil obžalovanou z možnosti věci ve spoluvlastnictví užívat…“. Po ukončení nájmu nebytových prostorů nový nájemce objekt nově zabezpečil, poškozená neměla oprávnění v tomto nájemci bránit, obžalovaná nikdy neprojevila zákonem aprobovanou vůli věci užívat, krom svévolného odstěhování věcí. Navíc to byla poškozená, jak plyne z dopisu zaslaného obžalované, která chtěla zákonnou cestou vztahy mezi spoluvlastnicemi řešit.“ Okresní soud důvodně shledal v činu obviněné úmysl přímý ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny podstatné znaky spáchaného přečinu, neboť její protiprávní jednání bylo očividně chtěné. Rovněž nelze akceptovat ani výhradu obviněné, že její jednání není společensky škodlivé. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, bylo na str. 6 mimo jiné uvedeno: „Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.“ Okresní soud v Liberci v rozsudku mimo jiné důvodně uvedl, že „…nemohl odhlédnout od skutečnosti, že obžalovaná vyvinula speciální aktivitu zaměřenou na to, aby při stěhování nábytku nebyla přítomna spoluvlastnice věcí, aby tak nemohla ovlivnit výběr odstěhovávaných věcí, neboť využila k odstěhování věcí okamžiku, kdy salon byl výjimečně otevřen. O této zcela výjimečné skutečnosti musela přitom dopředu vědět, jinak by stěhování časovala do obvyklé provozní doby salonu. Z uvedeného vyplývá, že sama tento stav musela vyvolat a zařídit, aby salon byl otevřen mimo provozní dobu. Takto přitom obžalovaná reagovala na snahu poškozené uspořádat dohodou spoluvlastnické vztahy a rozdělení věcí. Pakliže obžalovaná s návrhem poškozené nesouhlasila, nic jí nebránilo v tom, aby sama učinila poškozené nový návrh, pokusila se o dohodu či žádala o rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví soud. Prvostupňový soud v rozhodnutí rovněž oprávněně zdůraznil : „Míra svévole v jednání obžalované a skutečnost, že svým jednáním znesnadnila poškozené provoz na provozovně dostatečně naplňují ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o společenské škodlivosti trestného jednání“ (vše na str. 4 rozsudku prvostupňového soudu). Nejvyšší soud dodává, že jednáním obviněné M. N. – M. byla vyšší formou úmyslného zavinění způsobena škoda, která více než pětkrát překračuje škodu vyšší než nepatrnou. V jejím činu jde o případ společensky škodlivý, kdy je třeba uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené, neboť nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejde o případ, že by posuzovaný čin svou závažností neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím přečinům dané právní kvalifikace. Nejvyšší soud rekapituluje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněná M. N. – M. svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byla pravomocně uznána vinnou. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci i tzv. právní věta. Námitky, které byly v dovolání formálně relevantně uplatněny, proto nelze akceptovat. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podala obviněná M. N. – M., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:09/30/2011
Spisová značka:6 Tdo 988/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.988.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25