Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 6 Tz 89/2011 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.89.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.89.2011.1
sp. zn. 6 Tz 89/2011-17 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. R. proti usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného M.R. Usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 13. 10. 1953, sp. zn. T 76/53, byl obviněný M.R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jentrestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „dne 7. 9. 1953 po nástupu 21-ti denního vojenského cvičení odmítl u svého útvaru T. obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho vyznání, protože je vyznavačem víry S. J.“ Za to byl podle §270 odst. 1 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §43 trestního zákona u něho byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 trestního zákona na dobu pěti roků. Podle §68 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, byl zavázán k povinnosti nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Tento rozsudek se stal pravomocným dne 13. 10. 1953 vyhlášením, neboť obviněný M. R. trest ihned přijal a nižší vojenský prokurátor s rozsudkem souhlasil. Podáním ze dne 22. 3. 1991 požádala manželka obviněného M. R. B. S., ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též „zákon o soudní rehabilitaci“), ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Vojenský obvodový soud v Brně o rehabilitaci obviněného M. R., tragicky zemřelého dne 27. 6. 1954 při výkonu prací v J., v D. B. během výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen shora citovaným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně. Podanou žádostí se domáhala zrušení výroku o vině i výroku o trestu z předmětného rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 13. 10. 1953, sp. zn. T 76/53. Vojenský obvodový soud v Brně k žádosti jmenované rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 13. 10. 1953, sp. zn. T 76/53, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 1991. Vojenský obvodový soud v Brně dále usnesením vydaným dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, v neveřejném zasedání trestní stíhání obviněného M. R. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil na základě čl. V z důvodu části II, čl. III amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. K žádosti obhájce obviněného M. R. ze dne 19. 1. 1992 o pokračování v řízení, zastaveného z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, nařídil Vojenský obvodový soud v Brně na 6. 2. 1992 ve věci sp. zn. 4 Rtv 39/91 hlavní líčení, ve kterém rozhodl rozsudkem tak, že se při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 13. 10. 1953, sp. zn. T 76/53, kterým byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, z důvodu §227 tr. ř. trest obviněnému M. R. neukládá. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 22. 2. 1992. Proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. R.. Vytkl v ní, že v tomto rozhodnutí a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona v neprospěch obviněného M. R., resp. že v návaznosti na toto usnesení jsou vadné i další výše uvedená rozhodnutí tohoto soudu, a to především rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 39/91, který nabyl právní moci 22. 2. 1992. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti upozornil, že podle §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 téhož právního předpisu činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání. Podle §2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Následně ministr spravedlnosti konstatoval, že Vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině. Podle jeho názoru nebylo soudem náležitě zváženo, že obviněný M. R. uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ačkoliv Ústava 9. května z roku 1948 deklarovala v čl. 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odst. 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jenListina“), nelze považovat jednání obviněného M. R., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v měsíci září roku 1953 z náboženského důvodu, za trestný čin. Usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, je proto třeba hodnotit jako rozhodnutí, kterým byl porušen zákon. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) - podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a to v neprospěch obviněného M. R., - podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 39/91, - a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Jak již bylo zmíněno výše, podle §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 téhož právního předpisu činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. V souvislosti s předmětnou problematikou Nejvyšší soud, ve shodě s ministrem spravedlnosti, poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. P l . ÚS 42/02, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné věci v tom smyslu, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavnou 9. května z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše (v rozhodnutí Ústavního soudu) citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“ . Z tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 13. 10. 1953, sp. zn. T 76/53, se podává, že obviněný : „…po nástupu … vojenského cvičení odmítl u svého útvaru … obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho vyznání, protože je vyznavačem víry S. J.“ . V odůvodnění tohoto rozsudku je stran postoje obviněného k popsanému činu konstatováno, že : „…se ke svému jednání doznal a uvedl, že si je vědom trestních následků svého jednání. Dodal, že je vyznavačem víry S.J. od r. 1947 a že z jeho příbuzných jsou téhož přesvědčení jeho manželka a její rodiče. O vojenské službě uvedl, že ji vykonával od r. 1941 do r. 1945 a voj. cvičení v r. 1950 prý konal také, ale bez stejnokroje. U hlavního líčení znovu prohlásil, že není ochoten plnit uložené mu povinnosti, protože mu to zakazuje jeho víra.“ Vojenský obvodový soud v Brně ve svém usnesení ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, sice v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí citoval obhajobu obviněného M. R. (viz shora), avšak ze skutečnosti, že jmenovaný obviněný odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu, což bylo v souladu s jeho náboženským přesvědčením, nevyvodil odpovídající závěry ve vztahu k zaručenému právu na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení (viz shora). Ve svém usnesení, které je napadeno stížností pro porušení zákona, Vojenský obvodový soud v Brně shledal pochybení Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, výhradně v tom směru, že (s ohledem na okolnosti případu) tento při ukládání trestu postupoval nepřiměřeně přísně, když obviněnému M. R. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Ze skutečností shora uvedených je tedy zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Brně ve svém usnesení ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. (v tehdy účinném znění), podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí, objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, přitom hodnotí důkazy podle svého přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. S ohledem na to, že nebylo důsledně postupováno v souladu se zněním ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zmíněnými ustanoveními Listiny a Ústavy 9. května, nemohlo být Vojenským obvodovým soudem v Brně postupováno ani v souladu se zněním §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Z těchto důvodů byla shledána stížnost pro porušení zákona důvodnou. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, byl v neprospěch obviněného M.R. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, proto usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 39/91, zrušil a současně podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně se přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. listopadu 2011 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2011
Spisová značka:6 Tz 89/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.89.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vyhýbání se výkonu služby
Dotčené předpisy:§1 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb.
§1 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb.
§2 odst. 5 tr. ř.
§2 odst. 6 tr. ř.
§270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26