Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2011, sp. zn. 8 Tdo 1078/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1078.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1078.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1078/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 9 To 109/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 239/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá . Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 5 T 239/2009, uznal obviněného P. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „dne 18. 7. 2009 kolem 10:10 hodin v obci Š., okres K., po silnici ve směru jízdy od obce T. na obec Ž. řídil osobní automobil typu Škoda 135 LS Forman, při jízdě bez vážného důvodu nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a skutečnosti, že najíždí do ostré pravotočivé zatáčky, v důsledku čehož uvedl vozidlo v pravotočivé zatáčce u areálu zámku na mokré vozovce do smyku a přejel částečně do protisměru, kde levým předním okrajem vozidla narazil do levého boku zemědělského přívěsu zn. Horal, bez registrační značky, taženého traktorem Zetor 6718, řidiče F. H., jedoucího v opačném směru, v důsledku střetu došlo k převrácení přívěsu, na kterém seděl poškozený A. B., kdy přívěs po převrácení přimáčkl A. B. k zemi; poškozený A. B. při nehodě utrpěl zlomeninu pánve, zlomeninu jamky stehenní kosti vlevo, zlomeninu příčného výběžku 1. a 2. bederního obratle, zlomeniny 6.-10. žebra vlevo, roztržení sleziny s následným odstraněním, pohmoždění plic, podvrtnutí pravého kolene a roztržení pravého ušního boltce, přičemž pro uvedená zranění byl poškozený léčen a byl výrazně omezen v běžném způsobu života“ . Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. zák.“), a uložil mu za ně podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro K. k.– Územnímu pracovišti K. V. škodu ve výši 8.078,42 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného A. B. (dále jen „poškozený“) odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 9 To 109/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 1. 2011, č.j. 5 T 239/2009-244, zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody, pokud jde o Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Krajskou pobočku pro K. k. – Územní pracoviště K. V. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším zůstal napadený rozsudek nedotčen. Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Jasy podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Dovolatel především namítl, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění nevykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví. Podle citovaného rozsudku mělo být příčinou předmětné dopravní nehody nepřizpůsobení rychlosti jízdy povětrnostním podmínkám a projíždění ostré pravotočivé zatáčky. Obviněný měl však za to, že tento závěr byl jednoznačně vyvrácen znaleckým posudkem z oboru dopravy zpracovaným Ing. A. Ž., jenž konstatoval, že rychlost osobního vozidla obviněného byla přiměřená průjezdu zatáčky a dohlednosti. Dále obviněný poukázal na to, že ačkoli plánek místa nehody zpracovaný policií neodpovídá skutečnosti, když na něm nejsou ani správně zakreslené konečné polohy vozidel, přesto sloužil jako jeden z hlavních důkazů proti němu. Dále uvedl, že znalecký posudek stanovil, že najetím levého kola přívěsu na přední část vozidla došlo k převrácení tažného přívěsu Horal. Znalec určil místo střetu na středu vozovky s možností, že přívěs přesahoval 0,3 m do jízdního pruhu osobního vozidla. V dalším textu dovolatel zopakoval to, co vypověděl (podle jeho vlastních slov ve shodě s manželkou jakožto spolujezdkyní) již dříve, totiž že přívěs Horal zasahoval do jeho jízdního pruhu, a proto mírně přibrzďoval, ale jelikož se Horal nadále pohyboval v jeho jízdním pruhu, byl nucen prudce sešlápnout brzdu, čímž se vozidlo na mokré vozovce dostalo do smyku. Celá takto naznačená situace ovšem byla vyvolána jízdou traktoru s přívěsem. V návaznosti na tato svá tvrzení vyjádřil nesouhlas s úvahou znalce, že by mohlo dojít ke zrakovému klamu v okamžiku, kdy se traktor pohyboval v zatáčce a on (obviněný) by nabyl dojmu, že nemá dost místa k projetí, ačkoli ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ke své osobě coby řidiči uvedl, že je řidičem zkušeným, vozidlo měl v řádném technickém stavu, jel naprosto standardním způsobem a měl na mysli zejména bezpečnost života své manželky a svého čtyřletého dítěte. Naproti tomu zdůraznil, že řidič traktoru řídil traktor s přívěsem – platem, na kterém seděly tři osoby zcela nezajištěné, současně zde bylo uloženo pracovní nářadí, pily a bedna s pivem. V okamžiku, kdy přívěs najel na přední část jeho vozidla, traktor stále pokračoval v jízdě, čímž došlo k převrácení přívěsu. Traktor byl 35 let starý, neměl STK, táhl přívěs, který byl ve špatném technickém stavu, neměl registrační značku, měl poškozené závěsné zařízení a na každé nápravě byl jiný druh pneumatik. Na základě takto tvrzených skutečností obviněný dovodil, že v důsledku chování řidiče traktoru, který svým způsobem jízdy ohrožoval na životě a zdraví jej a jeho rodinu, byl přinucen k prudkému brzdění. Přestože tuto skutečnost vzal odvolací soud v úvahu a vyslovil spoluvinu řidiče traktoru F. H., ba konstatoval dokonce, že jmenovaný by měl být trestně stíhán, nezprostil ho (obviněného) obžaloby. Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyhověl podanému dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 9 To 109/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že obviněný se zprošťuje obžaloby. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je zřejmé, že zmiňovaný dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejichž obsahem byla polemika dovolatele s některými závěry znaleckého posudku a zakreslením plánku místa nehody ze strany policejních orgánů. Takto formulovanými výhradami ovšem obviněný primárně napadal správnost skutkových zjištění obou soudů nižších instancí, domáhal se jejich změny ve svůj prospěch a současně předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil jednak právní závěry učiněné soudy nižších stupňů ohledně jeho zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak (ač to explicitně nevyjádřil) existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem. Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění [srov. uvozující větu §89 odst. 7 tr. zák.]. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví (mimo jiné) poškození důležitého orgánu [srov. písm. e) citovaného ustanovení] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. ch) citovaného ustanovení]. Z tohoto pohledu nemůže být sporu o tom, že poškozený utrpěl natolik závažná zranění, která nepochybně jsou těžkou újmou na zdraví (ostatně dovolatel tuto skutečnost ve svém podání ani nezpochybňoval). Z hlediska subjektivní stránky se u posuzovaného trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §5 písm. b) tr. zák. pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. trest.). Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. trest.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah. Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ soudy obou stupňů rozhodně nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného právně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný „jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví“ . Skutková část výroku o vině z rozsudku soudu první instance citovaná v úvodu odůvodnění tohoto usnesení, s níž se identifikoval i soud odvolací, pak obsahuje taková skutková zjištění, která po formální stránce zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. naplňují. Obviněný při řízení osobního automobilu tovární zn. Škoda 135 LS Forman na pozemní komunikaci (silnici II. třídy) bez vážného důvodu nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a rovněž skutečnosti, že najížděl do ostré pravotočivé zatáčky. V důsledku tohoto jeho neopatrného počínání se jeho vozidlo na mokré vozovce dostalo do smyku a přejelo částečně do protisměru, kde levým předním okrajem narazilo do boku zemědělského přívěsu zn. Horal taženého traktorem Zetor řízeným F. H. V důsledku tohoto střetu došlo k převrácení přívěsu a ke zranění poškozeného. Podle zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční a městská, dopravní nehodu zavinil především obviněný. Znalec Ing. A. Ž., jenž k simulaci nehodového děje použil program Virtual Crash, dospěl k závěru, že vozidlo řízené obviněným se v době střetu pohybovalo rychlostí mezi 36 a 44 km/h, zatímco traktor jel rychlostí mezi 15 a 18 km/h (ani jeden z řidičů tedy nepřekročil nejvyšší povolenu rychlost v místě nehody). Vzhledem k tomu, že ke střetu došlo na středu vozovky je – podle názoru znalce i zjištění obou soudů – zcela zřejmé, že řidič traktoru by nemohl střetu s vozidlem obviněného zabránit či předejít ani za situace, že by jel ještě více vpravo ve svém jízdním pruhu, neboť vozidlo obviněného neovladatelné v důsledku smyku směřovalo do levé poloviny vozovky. K tomuto ději došlo právě proto, že obviněný neadekvátně (prudkým brzděním) reagoval na nastalou situaci, jelikož se mu jevilo, že nemá dostatek místa k projetí kolem protijedoucího přívěsu Horal, ačkoli v místě střetu je vozovka široká 6,2 metru a měl tak dost místa k projetí zatáčky ve své pravé polovině vozovky. Ačkoli soud druhého stupně připustil „výraznou spoluvinu řidiče traktoru na následku této dopravní nehody, a sice na těžké újmě na zdraví poškozeného“, neboť na přívěsu taženém traktorem se v rozporu se zákonem přepravovaly osoby a nebýt tohoto pochybení, k těžké újmě na zdraví poškozeného by vůbec nedošlo, obžaloba na řidiče traktoru F. H. podána nebyla, a proto nebylo povinností soudu prvního (a ani druhého) stupně se touto otázkou z trestněprávního hlediska meritorně zabývat. Přestože vyslovil jednoznačný závěr, že toto spoluzavinění nemůže obviněného vyvinit z trestní odpovědnosti, soudu prvního stupně vytknul, že tuto okolnost v odůvodnění svého rozsudku nezmínil a nezohlednil při ukládání trestu obviněnému (srov. stranu 3 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy nižšího stupně se obhajobou obviněného zpochybňující závěr o jeho nedbalostním zavinění pečlivě zabývaly a všechny své úvahy v tomto směru vyložily. Především na jejich základě dospěly k závěru, že obviněný jednal zaviněně (byť – jak konstatoval soud druhého stupně – jeho zavinění nebylo nikterak výrazné), a to ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. (třebaže odkaz na toto zákonné ustanovení ani jeden ze soudů nižší instance ve svém rozhodnutí výslovně necitoval), tedy že věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Další otázkou zásadního významu z hlediska podaného dovolání (navíc otázkou velmi úzce spjatou s právě řešenou kategorií zavinění) se jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného jako řidiče osobního automobilu a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví na straně poškozeného. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Právě (a především) u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku uvedeného v ustanovení §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). V posuzované věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že primární příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného bylo jednání obviněného, jež sice nebylo nijak zvlášť nebezpečné, hazardní či riskantní, avšak bylo neadekvátní nastalé dopravní situaci. Proto ani odvolacím soudem zdůrazňovaná značná míra spoluzavinění řidiče traktoru na způsobeném následku (účinku) nemohla být důvodem pro to, aby obviněnému nebyla přičítána trestní odpovědnost za způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného (míra spoluzavinění řidiče traktoru byla nadto dostatečně zohledněna v rámci trestu nově uloženého obviněnému soudem druhého stupně). Lze tak uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jeho jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích řidičem traktoru); i za této situace však jednání dovolatele zůstává takovou skutečností, bez níž by ke zjištěnému následku (účinku) nedošlo. Dlužno dodat, že zjištěné jednání obviněného navíc nebylo právně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tedy i podle odst. 2 §224 tr. zák., nýbrž jen v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (jak na to ostatně poukázal i odvolací soud na straně 3 svého rozsudku). Vzhledem k prokázané povaze jednání obviněného je třeba jeho počínání objektivně hodnotit jako neopatrné a neadekvátní vzniklé situaci, a ve shodě se soudy obou nižších stupňů dovodit, že si musel být vědom toho, že může porušit zájem chráněný (nejen) trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u něj splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní – pro vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti [ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.], která je požadována z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Pro úplnost je třeba dodat, že důvodem pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu (a případně i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně) v řízení o dovolání nemohl být ani nedostatek obou těchto rozhodnutí spočívající v tom, že v jejich odůvodněních absentují úvahy v tom směru, která konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, obviněný vlastně porušil. S ohledem na slovní vyjádření počínání obviněného bezprostředně před dopravní nehodou ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je totiž zřejmé, že oba soudy nižších instancí shledaly na straně obviněného porušení ustanovení §4 písm. a) citovaného zákona (podle něho při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu), dále jeho ustanovení §11 odst. 1 (na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak), a konečně jeho ustanovení §18 odst. 1 (rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled). S ohledem na formulaci odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů by pak bylo možno dovozovat, že spoluvinu řidiče traktoru F. H. (podle odvolacího soudu výraznou) spatřovaly v porušení již shora citovaného ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, dále jeho ustanovení §5 odst. 1, podle něhož řidič je kromě povinností uvedených v §4 dále povinen: podle písm. a) užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, podle písm. j) zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu, a zejména jeho ustanovení §51 odst. 1, podle něhož přepravovat osoby v ložném prostoru nákladního automobilu a v ložném prostoru nákladního přívěsu traktoru je zakázáno. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1l
265b/1g
Datum rozhodnutí:09/22/2011
Spisová značka:8 Tdo 1078/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1078.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25