ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1082.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1082/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 dovolání obviněného P. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 60/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na dvacet čtyři měsíců. Podle §82 odst. 2, §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena jako přiměřená povinnost, aby se podvolil vhodným programům psychologického poradenství, a jako přiměřené omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nekontaktoval cíleně a úmyslně poškozenou M. M., a to ani osobně, ani telefonicky, zprávami SMS, žádnou formou elektronického styku (např. e-mail, skype, ICQ, facebook apod.); dále v případě náhodného kontaktu aby se k ní nepřibližoval na vzdálenost menší než sto metrů.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že „v době od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 pronásledoval bývalou spolužačku M. M., a to tak, že opakovaně vyhledával její osobní blízkost v místě bydliště na adrese K., K., a ve škole na adrese B., L., a téměř s každodenní četností ji kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu z různých telefonních čísel ať již voláním nebo SMS zprávami, ve kterých jí vulgárně nadával a vyhrožoval, dále kontaktoval poškozenou prostřednictvím e-mailů a sociální sítě F., a to i přesto, že mu poškozená opakovaně sdělila, že si kontakt s ním nepřeje, a žádala ho, aby svého jednání zanechal, kontaktoval i rodinné příslušníky poškozené jako její sestru K. T. prostřednictvím sítě Facebook a jejím prostřednictvím vyhrožoval poškozené i zabitím, rovněž kontaktoval kamarády poškozené a ve svém jednání pokračoval, ačkoli věděl, že věc je šetřena policií, dne 1. 3. 2010 na ni čekal ve škole na adrese B., L., kdy se snažil ji chytit za ruku a také ji obejmout i přes výslovný nesouhlas, a v důsledku jeho jednání k ochraně práv poškozené, jakož i její osoby bylo dne 6. 4. 2010 Městským soudem v Brně vydáno i předběžné opatření sp. zn. 72 Nc 14/2010, které obviněný převzal dne 13. 4. 2010, kterým mu byla uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou, jakož i navazování kontaktů s ní, a dále povinnost zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování poškozené jakýmkoli způsobem, přesto v období od 13. 4. 2010 do 30. 4. 2010 se opakovaně pokusil M. M. celkem ve dvaceti případech kontaktovat ze svého mobilního telefonu z telefonního čísla a zároveň ve stejném období poškozené posílal SMS zprávy, v nichž se dožadoval, aby se mu ozvala, neboť s ní potřebuje mluvit, a dále jí vyčítal, že mu zničila život, přičemž jednání obviněného bylo pro poškozenou vysoce obtěžující a psychicky vyčerpávající, omezovalo ji v obvyklém způsobu života tím, že si musela vypínat mobilní telefon, neboť byla neustále zahlcována SMS zprávami a telefonáty ze strany obviněného, a z tohoto důvodu se jí nemohli dovolat rodinní příslušnici, příp. známí, obtížně se v důsledku toho připravovala na zkoušky na vysoké škole, bála se, když obviněný napsal sestře, že ji zabije.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud ve věci učinil. V prvém případě k odvolaní obviněného usnesením ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 5 To 531/2010, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soud v Brně ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně jakožto soudu druhého stupně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel měl za to, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je neurčitý a nepřezkoumatelný co do popisu toho, ve kterém jeho konkrétním jednání je spatřována ta která zákonem taxativně stanovená forma nebezpečného pronásledování, a zároveň že popis jeho jednání neodpovídá skutkovému stavu věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn v rámci provedeného dokazování. Z provedeného dokazování totiž v žádném případě nevyplývá, že by se vůči poškozené dopouštěl jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako vyhrožování poškozené ublížením na zdraví, vyhledávání její osobní blízkosti nebo omezování v jejím obvyklém způsobu života. Podle obviněného není vůbec zřejmé, na základě kterých skutečností soud dospěl k závěru o tom, že jeho jednání dosahuje charakteru dlouhodobosti, nutné k naplnění formálního znaku předmětného přečinu. Dovolatel dále uvedl, že u výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou újmou musí podle komentáře jít o jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, přičemž záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí, apod. Pakliže toliko v jediném případě napsal sestře poškozené, že poškozenou zabije, šlo zjevně toliko o jeho neadekvátní reakci na určité sdělení poškozené, která byla sice krajně nevhodná, současně však neschopná skutečně důvodnou obavu ze splnění této výhrůžky vzbudit. Stejně tak nebyl naplněn ani znak omezování v obvyklém způsobu života, neboť existence takového omezení nebyla objektivně prokázána. Dovozovaly-li soudy toto omezení v obvyklém způsobu života toliko z intenzivní elektronické komunikace obviněného s poškozenou, měl za to, že došlo k záměně dvou různých forem jednání uvedených v §354 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku. Zpochybnil i naplnění znaku vyhledávání osobní blízkosti poškozené, když podle něho nebylo prokázáno, že by k tomu došlo ve více než několika ojedinělých případech. Byla-li poškozená jeho spolužačkou, lze mu stěží klást k tíži, že se s poškozenou setkal u školy. Vzhledem k výše uvedenému tvrdil, že závěr o tom, že by se dopouštěl jednání jiného než vytrvalého kontaktování poškozené pomocí prostředků elektronických komunikací, se nezakládá na provedeném dokazování.
Obviněný se dále domníval, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav věci, spočívající v jeho jednání vůči poškozené v rozhodném období od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010, neboť jej za účelem posouzení naplnění formálního znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování v podobě dlouhodobosti zcela nepřípustně vztáhly k jednání, k němuž docházelo před tímto obdobím. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho jednání před 1. 1. 2010 a po tomto datu v žádném případě nelze spatřovat jednotu skutku. Jeho jednání vůči poškozené před datem 1. 1. 2010 je v rámci právního hodnocení naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování naprosto irelevantní.
Soudy obou stupňů v rámci právní kvalifikace nezohlednily všechny významné skutkové okolnosti, zejména že jeho jednání bylo reakcí na chování poškozené vůči němu. V této souvislosti poukazoval na to, že poškozená, ačkoliv uvedla, že její vztah k němu je čistě na úrovni spolužáka, ani ne kamaráda, svým jednáním (cesta za prací do I., přespávání, výlety do V.) ho udržovala v naději, že kamarádský vztah přejde v něco bližšího. Tomu odpovídaly i závěry PhDr. B. Z., znalkyně z oboru psychologie, která klasifikovala poškozenou jako nezralou osobnost, která svým chováním zapříčinila, že jednání obviněného nabíralo na intenzitě a trvalo tak dlouho. Kdyby poškozená od počátku vztahy s obviněným odmítala, pronásledování by netrvalo tak dlouho a zřejmě by neeskalovalo až do současné podoby. Uvedené skutečnosti bylo podle něho rovněž nutné vzít na zřetel ve vztahu k hodnocení intenzity, dlouhodobosti a společenské nebezpečnosti jeho jednání, stejně tak jako k posouzení otázky naplnění formálního znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování v podobě možnosti vzbuzení důvodné obavy o život či zdraví poškozené nebo osob jí blízkých. Připustil, že jeho jednání nebylo v určitém okamžiku poškozené příjemné a mohlo být obtěžující, měl však jednoznačně za to, že vzhledem ke své osobě, kdy je mladým studentem vysoké školy bez jakékoliv předchozí přestupkové či trestní minulosti, a s ohledem na dřívější chování poškozené vůči němu, nebylo jeho jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o život či zdraví poškozené nebo osob jí blízkých. Svého jednání vůči poškozené pochopitelně velice lituje a nepovažuje je za malicherné, současně je však přesvědčen, že by v jeho jednání nemělo být spatřováno více, než čím předmětné jednání bylo, a to sice pouhou mladickou nerozvážností zamilovaného člověka, uchylujícího se k zoufalým činům pod tíhou neopětované lásky k poškozené, která jej příležitostně udržovala, byť možná neúmyslně, v naději na to, že jeho city by mohly být opětovány.
I kdyby jeho jednání naplňovalo formální znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, nedosahovalo takové intenzity, aby je bylo možno hodnotit jako jednání společensky škodlivé, v důsledku čehož nelze dle názoru obviněného v tomto případě v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Obviněný v tomto smyslu odkázal na právní závěr obsažený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a převzatý v usnesení soudu druhého stupně, podle něhož jeho jednání před 1. 1. 2010 sice naplňuje formální znaky některých trestných činů dle zákona č. 140/1961 Sb., avšak nenaplňuje materiální znak v podobě společenské nebezpečnosti. Podle jeho mínění se jeho jednání k poškozené před 1. 1. 2010 nikterak neliší od jednání k poškozené od tohoto data včetně, přičemž pakliže předmětné jednání nebylo dle názoru obou soudů společensky nebezpečné před 1. 1. 2010, nemělo by být opačně hodnoceno ani po tomto datu.
Dovolatel namítal, že soudy obou stupňů se rovněž dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda byla naplněna subjektivní stránka přečinu nebezpečného pronásledování, kterou charakterizuje úmysl. Soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že jednal v úmyslu přímém, neobjasnil však, jak k tomuto závěru dospěl. Domníval se, že úmysl by v tomto případě musel směřovat ke způsobení újmy poškozené, a to ať již ve formě psychické, tak i fyzické, což nebylo provedeným dokazováním zjištěno, když kontaktoval poškozenou pouze za účelem toho, aby si s ní promluvil o navázání bližšího vztahu, nikoli však proto, aby jí způsobil jakoukoliv újmu.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku a v souladu s ustanovením §48 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upustil od jeho potrestání za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, stanovil mu zkušební dobu a uložil dohled.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku žádné výhrady neuplatnil.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není žádného rozumného důvodu odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových podstatách jiných trestných činů (např. vydírání, nebezpečné vyhrožování, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.
Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhrůžky je zde konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 77, T 1401.). Výhrůžka musí být provedená nedovoleným způsobem a prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým, čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a bezpečí takových blízkých osob.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace je považováno zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv. telefonním terorem, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době.
Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 3006 až 3011).
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledával jeho osobní blízkost nebo jej sledoval a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval a omezoval jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví.
Soud prvního stupně odůvodnil závěr o naplnění znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku tím, že se jednalo o typický příklad nebezpečného pronásledování, kdy obviněný v důsledku utkvělé představy o blízkém vztahu s M.M. a neschopnosti reálného úsudku jmenovanou osobně či zprostředkovaně intenzivně kontaktoval a vyhledával její fyzickou přítomnost prakticky již od září 2008. Jeho jednání bylo zpočátku spíše nenápadné, od září 2009 nabývalo postupně na intenzitě, a to přes zřejmou bezvýslednost snahy obviněného získat přízeň poškozené. Jednání obviněného vygradovalo až do zprostředkované výhrůžky, že poškozenou zabije, či do situace, kdy obviněný ve škole, resp. prostřednictvím facebooku různými způsoby šířil o poškozené, že je zlodějka, čímž mohlo dojít k újmě na její pověsti. Tyto jednotlivé útoky, samostatně nijak výrazně škodlivé, v celkovém kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly, nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života, zejména ve zkouškovém období. Se zřetelem k okolnostem případu vyvozoval, že obviněný se uvedeného přečinu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz strany 17, 18 rozsudku). Pro úplnost je třeba dodat, že nalézací soud také vysvětlil, jakými úvahami byl veden, dospěl-li k závěru, že jednání obviněného před datem 1. 1. 2010, tj. do účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., nevykazuje znaky žádného trestného činu.
Odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně souhlasil. I on měl za to, že jednání obviněného od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 poškozenou značně obtěžovalo, psychicky vyčerpávalo a jinak omezovalo v obvyklém způsobu života a bylo jednoznačně způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o život a zdraví, a že tedy vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku (strana 3 napadeného usnesení).
Třebaže soud prvního stupně věnoval objasnění věci nezanedbatelnou pozornost a jeho úsilí se odráží jak v rozsahu prováděného dokazování, tak v zevrubném odůvodnění jeho rozsudku, nelze jeho právní úvahy bez pochybností přijmout. Ani dovolací soud nepolemizuje se správnými, provedenými důkazy podloženými a přesvědčivými skutkovými závěry soudu, od nichž se odvíjí úsudek, že obviněný dlouhodobě a přes výslovný nesouhlas poškozené M. M. vyhledával osobní setkání se jmenovanou, že ji téměř denně kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu, a to dokonce z různých telefonních čísel, voláním i SMS zprávami, jež nezřídka mívaly též vulgární obsah, že ji kontaktoval též prostřednictvím e-mailů a facebooku, obrátil se rovněž na kamarády poškozené a dokonce i na její rodinné příslušníky, především sestru K. T. a jí též adresoval na facebooku sdělení, v němž vyhrožoval, že poškozenou zabije. Ve svém jednání neustal ani poté, co již věděl, že věc je šetřena policií a že mu bylo označeným rozhodnutím soudu uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou, navazování kontaktů s ní a povinnost zdržet se jejího nežádoucího sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem. Opakovaně se pokusil poškozenou celkem ve dvaceti případech kontaktovat ze svého mobilního telefonu a zároveň ve stejném období poškozené posílal SMS zprávy, v nichž se dožadoval, aby se mu ozvala, neboť s ní potřebuje mluvit. Tato skutková zjištění mají spolehlivou oporu ve výpovědích poškozené M. M., svědků K. T., V. B., K. K., L. M. či Mgr. E. Š., jež byly v odůvodnění rozsudku zevrubně reprodukovány. Podle názoru soudu bylo jednání obviněného „pro poškozenou vysoce obtěžující a psychicky vyčerpávající, omezovalo ji v obvyklém způsobu života tím, že si musela vypínat mobilní telefon, neboť byla neustále zahlcována SMS zprávami a telefonáty ze strany obviněného, v důsledku čehož se jí nemohli dovolat rodinní příslušnici, příp. známí, obtížně se připravovala na zkoušky na vysoké škole, bála se, když obviněný napsal sestře, že ji zabije“. Proto čin obviněného kvalifikoval jako jednání, jímž jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledával jeho osobní blízkost nebo jej sledoval a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval a omezoval jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví.
Obviněný s tímto právním závěrem nesouhlasil. Jeho polemika se soustředila k těm formám nebezpečného pronásledování, jež měly spočívat v tom, že vyhrožoval poškozené ublížením na zdraví, vyhledával její osobní blízkost a že ji omezoval v obvyklém způsobu života, a to zejména pro absenci dlouhodobosti. Namítal, že toliko v jediném případě napsal sestře poškozené, že poškozenou zabije, ale šlo zjevně toliko o jeho neadekvátní reakci na určité sdělení poškozené, která sice byla krajně nevhodná, ale jinak nezpůsobilá vzbudit důvodnou obavu ze splnění této výhrůžky. Tvrdil, že nebylo prokázáno ani omezování v obvyklém způsobu života; pokud ho soudy dovozovaly pouze z intenzivní elektronické komunikace s poškozenou, nepřípustně směšují dvě různé formy jednání uvedené v §354 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku. Stejně tak nebylo prokázáno, že by - s výjimkou několika ojedinělých případů - vyhledával osobní blízkost poškozené. Poškozená byla navíc jeho spolužačkou, a proto mu lze stěží klást k tíži, že se s ní setkal u školy.
Výhrady obviněného nejsou opodstatněné, směřují-li vůči závěrům soudů o dlouhodobosti jeho jednání a vůči existenci těch forem nebezpečného pronásledování, jež jsou uvedeny v ustanovení §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, přičemž nutno dodat, že naplnění alternativy uvedené v §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jež spočívá v posuzovaném případě ve vytrvalém kontaktu prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, dovolatel nezpochybnil.
Především je třeba uvést, že není správná úvaha dovolatele, že ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, jak jsou vyjmenovány v §354 odst. 1 pod písmeny a) až e) tr. zákoníku, je třeba splnit požadavek dlouhodobosti. Požadavek dlouhodobosti, jak vyplývá z logiky věci a neodporuje tomu ani znění ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba vztáhnout k jednání obviněného, majícímu povahu nebezpečného pronásledování, jako celku, nikoliv k jeho jednotlivým formám, neboť jen tak může být přiléhavě a komplexně vystihnuta jeho povaha a závažnost. V této souvislosti není od věci dodat, že pokud by měla být posuzována dlouhodobost izolovaně ve vztahu ke každé z forem nebezpečného pronásledování, nebylo by možné adekvátně reagovat na ty případy, kdy se formy takového jednání mohou měnit, přičemž jen v celkovém kontextu dokážou vydat správný a objektivní obraz o povaze nebezpečného pronásledování a jeho promítnutí do poměrů poškozené. Dále je třeba také upozornit, že splnění požadavku dlouhodobosti je dozajista závislé na formě nebezpečného pronásledování a intenzitě, s jakou byly zákonem vyjmenované formy nebezpečného pronásledování jednáním obviněného naplněny, přičemž platí, že čím závažnější forma a vyšší intenzita jejího naplňování, tím kratší doba postačí pro vyslovení závěru, že jde o jednání dlouhodobé. V konkrétním případě je doba páchání skutku vymezena několika měsíci, což lze v obecné rovině považovat za období vyhovující požadavku dlouhodobosti (k tomu přiměřeně např. č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Nad rámec již řečeného nutno uvést, že z hlediska trestnosti činu obviněného nelze přihlížet k jeho jednání před 1. 1. 2010, byť i mělo též znaky nebezpečného pronásledování. Z ústavního principu nullum crimen, nula poena sine lege (čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny) totiž plyne, že skutek, za nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání; retroaktivita trestního zákona je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba spáchání skutku (u pokračujících či trvajících deliktů) zahrnuje dobu jednak před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze odsoudit pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti trestní normy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Aplikace této zásady by pochopitelně neměla žádný vliv na případné vyvozování trestní odpovědnosti za útoky spáchané do 1. 1. 2010 podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což ale v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, jak konstatovaly shodně soudy obou stupňů.
Přiléhavá není ani bagatelizace úsilí obviněného o osobní kontakt s poškozenou a dopadů jednání obviněného do jejích osobních poměrů. Úsilí obviněného osobně se s poškozenou setkávat daleko přesáhlo kontakty běžně očekávatelné byť u studentů stejné školy, obviněný dokonce neváhal opakovaně vyhledat poškozenou v místě jejího bydliště. Dovolací soud též zcela sdílí závěry soudu prvního stupně, že jednotlivé ataky obviněného, samostatně nijak výrazně škodlivé, v celkovém kontextu poškozenou permanentně obtěžovaly, stresovaly, nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života, zejména ve zkouškovém období, což je závěr, který není spojován jen a výlučně s obviněným nijak nezpochybňovanou nepřiměřenou a obtěžující elektronickou komunikací.
Pakliže v uvedeném ohledu dovolání obviněného důvodným neshledal, nemohl pominout opodstatněnost výtky, jejíž smysl spočíval v přecenění výhrůžky zabitím poškozené, již v komunikaci na facebooku obsahovalo jeho sdělení adresované K. T., sestře poškozené. Tato výhrůžka, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, byla důvodem, pro který bylo jednání obviněného kvalifikováno jako forma nebezpečného pronásledování uvedená v §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož žádné jiné jednání, mající povahu výhrůžky ublížením na zdraví nebo jinou újmou poškozené nebo osobám jí blízkým, v tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu již obsaženo není. Současně, a to je zvláště důležité, byla právě tato výhrůžka relevantní pro závěr, že jednání, jež by jinak mohlo být subsumováno pod formy nebezpečného pronásledování uvedené v §354 odst. 1 pod písm. a) až d) tr. zákoníku, bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, což je stěžejní podmínka pro vyvozování trestní odpovědnosti obviněného za přečin podle §354 odst. 1 tr. zákoníku.
Důvodná obava o život nebo zdraví, jak již bylo výše vyloženo, nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo. Právě tato hlediska však na posuzování pronesené výhrůžky ale beze zbytku uplatněna nebyla.
Soudy obou stupňů vyšly především z doslovného znění obsahu výhrůžky, aniž by důsledně hodnotily okolnosti, za nichž jí bylo užito, a to ve spojení s poznatky o chování obviněného k poškozené. Soud prvního stupně z výpovědi svědkyně K. T., s níž korespondují i záznamy komunikace mezi ní a obviněným na facebooku založené ve spise, zjistil, že v komunikaci s ní se obviněný ve dnech 11. 2. a 12. 2. 2009 vyjádřil tak, že „ju zabije“, přičemž z kontextu jeho sdělení bylo patrné, že tím míní poškozenou a že tak chce učinit za vulgární nadávky, jimiž ho označila právě poškozená (č. l. 29, 30). Tyto výhrůžky byly důvodem, proč svědkyně usoudila, že je třeba situaci řešit. Svědkyně pak projevy obviněného komentovala tak, že se kloní k tomu, že obviněný není agresor nebo zločinec, ale že je spíš nemocný (č. l. 174). Poškozená M. M. ve výpovědi v hlavním líčení uvedla, že se bála, když obviněný začal psát sestře, že ji zabije, jí osobně nikdy takto nevyhrožoval, nikdy ji ani fyzicky nenapadl. Současně též uvedla, že jednání obviněného ji hlavně psychicky vyčerpávalo (č. l. 163-166). Je třeba dodat, že zkušenosti s obviněným vedly poškozenou i její sestru k opodstatněnému závěru, že obviněný není agresivní, nikdy se nepřesvědčily, že by měl sklony k fyzickému násilí, což dokládají i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalkyň MUDr. M. H. a PhDr. B. Z. (č. l. 179-195), podle nichž obviněný projevuje sklon k dráždivosti a slovní agresivitě, sklon k agresivitě fyzické nevybočuje z mezí normy. Soudy nižších stupňů proto uspokojivě nevysvětlily, proč se zřetelem ke konkrétní situaci i s ohledem na zkušenosti s obviněným byl vznik obavy o život u poškozené reálný, a nebyla tak vyvrácena obhajoba obviněného, že ve skutečnosti se jednalo jen o nevhodnou reakci na vulgární slova poškozené.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se této zásadní námitce obviněného věnoval a aby přesvědčivěji než dosud vyložil, jakými úvahami byl veden, učinil-li závěr, že výhrůžka obviněného zabitím byla způsobilá vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví a že čin obviněného skutečně vykazuje všechny znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, či zda nepřichází v úvahu uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je třeba poznamenat, že správné právní posouzení skutku obviněného je závislé také na důsledném respektování zákazu reformationis in peius.
Dovolací soud nemohl nechat bez povšimnutí pochybení, jehož se nalézací soud dopustil v řízení po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku a jež ve svých důsledcích znamená porušení zákazu reformationis in peius. V této souvislosti nelze než odkázat na právní názor Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004).
Zákon v ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., jež se týká řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku, stanoví, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius). To znamená, že soud prvního stupně po projednání věci v rozsahu pokynů odvolacího soudu a při respektování jím vysloveného právního názoru nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného, a to s výjimkou případu, když byl rozsudek zrušen též (nebo jen) v důsledku odvolání podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Těmito zásadami se nalézací soud důsledně neřídil. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 2 T 60/2010, byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, jehož doba páchání byla vymezena od 1. 1. 2010 do 20. 3. 2010, a pod bodem 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem spáchaným v době od 13. 4. 2010 do 6. 5. 2010, přičemž jednání obviněného pod bodem 2. spočívající v nerespektování předběžného opatření Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 72 Nc 14/2010, tím, že přes vyslovený zákaz se poškozenou opakovaně pokusil kontaktovat ze svého mobilního telefonu a zasílal jí SMS zprávy, nebyla právně kvalifikována jako přečin nebezpečného pronásledování. To ve svých důsledcích znamená, že došlo nejen k významnému prodloužení časového vymezení skutku posuzovaného jako tento přečin (oproti původnímu datu do 20. 3. 2010 na 30. 4. 2010), ale současně je jako tento přečin kvalifikováno i jednání, které tak v prvním odsuzujícím rozsudku posuzováno nebylo. Na závěru, že objektivně bylo zhoršeno postavení obviněného, ač si odvolání podal jen on sám, nic nemění ani skutečnost, že byla ve prospěch obviněného mírně zkrácena doba, po niž mařil rozhodnutí o předběžném opatření soudu, jakož i četnost pokusů o kontakt s poškozenou, a že mu byl uložen stejný trest.
Soud prvního stupně se proto bude muset věnovat i této otázce a rozhodnout v souladu se zákazem reformationis in peius, a to se zřetelem k již prvnímu svému odsuzujícímu rozsudku.
Veden těmito závěry Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 To 29/2011, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn 2 T 60/2010; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková