Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2011, sp. zn. 8 Tdo 1091/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1091.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1091.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1091/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného T. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 86/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá . Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 5 T 86/2010, uznal obviněného T. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „dne 19. 6. 2009 v nákupním centru A., S., B., uzavřel se společností D.S. Leasing, a.s., smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 68.250,- Kč, když při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán ve společnosti G.O.P.A. Group, s.r.o., kde měl pobírat čistý měsíční příjem ve výši 21.500,- Kč, ačkoliv u tohoto zaměstnavatele nepracoval a uvedený příjem nepobíral, na poskytnutý úvěr následně neuhradil žádnou splátku, čímž společnosti D.S. Leasing, a.s., L., B., způsobil škodu ve výši 68.250,- Kč“ . Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zák.“), a uložil mu za něj a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 T 335/2009, a také za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 6 T 339/2009, podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (správně mělo být „trestního zákona“) zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 6 T 339/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené D.S. Leasing, a.s., se sídlem B., L., škodu ve výši 68.250,- Kč, když se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ing. Renaty Dimitrovové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. V rámci prvého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný brojil proti postupu Městského soudu v Brně, který dne 2. 7. 2010 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti přesto, že svoji neúčast na něm řádně a včas omluvil a žádal o posunutí termínu jeho konání. Svoji omluvu a žádost odůvodnil tím, že se k nařízenému hlavnímu líčení nemůže dostavit svědek M. P., jehož vyslechnutí požadoval. Dále uvedl, že předsedkyně senátu JUDr. Barbora Sýkorová mu vzkázala, ať se s ní telefonicky kontaktuje ohledně náhradního termínu, popř. že jej kvůli náhradnímu termínu obešle, a telefonicky přislíbila posunutí termínu hlavního líčení. Právě v konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a v nevyslechnutí jím navrhovaného svědka spatřoval zkrácení svého základního práva na obhajobu. Ve vztahu k soudem vydanému zatykači obviněný (k argumentaci Policie České republiky) zmínil, že při sepisování leasingové smlouvy (za přítomnosti svědka M. P.) uvedl adresu pro doručování pošty ke svým rodičům, tu však jednatel společnosti D.S. Leasing, a.s., opomněl do smlouvy napsat. V další části svého podání obviněný – aniž rozlišil, pod který z dalších uplatněných důvodů použitou argumentaci podřazuje – zopakoval svoji dosavadní obhajobu spočívající v tom, že při sepisování předmětné leasingové smlouvy uvedl pravdivé informace ohledně společnosti G.O.P.A. Group, s.r.o., neboť skutečně s panem P. Ř., který se mu představil jako jednatel jmenované společnosti (ačkoli ve skutečnosti byl jedním ze společníků, což však obviněný zjistil až později z výpisu z obchodního rejstříku), sjednal pracovní poměr s touto společností, a proto v době podpisu leasingové smlouvy již byl v pracovním poměru u společnosti G.O.P.A. Group, s.r.o. K tomu navrhl, aby byl vyslechnut P. Ř., a poukázal na to, že leasingovou smlouvu není možno sjednat bez telefonického ověření si existence pracovního poměru a mzdy ze strany D.S. Leasing, a.s. Následně obviněný uvedl, že vozidlo bylo společnosti D.S. Leasing, a.s., vráceno a on sám zaplatil akontaci, tudíž nemohla vzniknout škoda, která mu byla rozsudkem dána k úhradě, resp. nemohla vzniknout vůbec žádná škoda. Shrnul, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil a že soudy nižší instance jeho jednání nesprávně právně posoudily. V samém závěru svého podání obviněný navrhl provedení některých (explicitně vyjmenovaných) důkazů, především svědeckých výpovědí, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 5 T 86/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovoláním tvrzený důvod nesprávnosti meritorního rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn není. Připustil, že obviněný se z jednání soudu omluvil, ovšem z důvodů jiných, než tvrdí ve svém dovolání. Z rozsudku nalézacího soudu plyne, že to bylo především kvůli nedostatku peněz na cestu k soudu, a i když obviněný navrhoval výslech svědka M. P., byl tento důkaz nadbytečný vzhledem k ostatnímu důkaznímu materiálu. Státní zástupce připomněl, že shodnou námitkou obviněného se zabýval v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně, jenž v postupu nalézacího soudu žádné pochybení neshledal. Argumentace obviněného k důvodu popsanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle názoru státního zástupce v převážné míře směřuje mimo tento důvod dovolání, neboť obviněný se v zásadě pouze domáhá odlišného posouzení provedených důkazů, aniž by přitom vyvracel, že ke vzniku pracovního poměru ve skutečnosti nedošlo, což ovšem při uzavírání leasingové smlouvy zamlčel a uvedl naopak nepravdivé údaje o tom, že je zaměstnán a má pravidelný příjem. Z tohoto hlediska pokládal za zcela nerozhodné, se kterým činovníkem společnosti G.O.P.A. Group, s. r. o., obviněný jednal, neboť rozhodující skutečností je to, že pracovní smlouva platně uzavřena nebyla a obviněný pro tuto společnost nikdy reálně nepracoval. Podvodnou povahu jeho jednání při uzavírání úvěrové smlouvy proto státní zástupce shledal zcela evidentní. Dále zdůraznil, že námitky proti rozsahu dokazování a způsobu posouzení jednotlivých důkazů soudem není možno pod tento dovolací důvod podřadit, neboť svou podstatou směřují nikoli proti konkrétní aplikaci norem hmotného práva, nýbrž proti správnosti skutkových závěrů soudu; na takové výhrady však žádný ze zákonných důvodů dovolání nelze vztáhnout. V dalším textu státní zástupce uvedl, že z dostupného spisového materiálu není možno se odpovědně vyjádřit k námitce obviněného, že bylo nesprávně rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudek soudu prvního stupně označil v tomto směru za nepřezkoumatelný, neboť se k otázce náhrady škody vyjadřuje v obecně formulovaných posledních dvou větách odůvodnění, a soud druhého stupně se k otázce náhrady škody nevyjadřuje vůbec. Současně podotknul, že obviněným užitý termín „vrácení vozidla“ se nekryje s pojmem „náhrada škody“. K vadě výroku o souhrnném trestu, v jehož rámci nebyl zrušen rovněž výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 T 335/2009, takže tento trest „obživl“, uvedl pouze, že tato vada nebyla obviněným namítána, a proto ji nelze v řízení o dovolání napravit. Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve poslední z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je zřejmé, že zmiňovaný dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo procesními či hmotně právními vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládanými. Pokud jde o další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je třeba uvést, že podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Už z tohoto zákonného textu je zřejmé, že půjde zásadně o případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod je totiž zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti – rozhodující je skutečnost, zda obviněný byl fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda soud prvního stupně mohl dne 2. 7. 2010 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Ačkoliv Nejvyšší soud považoval v tomto směru obviněným vznesené výhrady za relevantně uplatněné, současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné. Podmínky, za nichž může soud konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř. [Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.); o tuto situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.] Citovaná úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu vedeného proti obviněnému (srov. §2 odst. 1 tr. ř.). Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jenListiny“)], a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Důležitost práva obviněného být přítomen u hlavního líčení je zvýrazněna i tím, že porušení ustanovení zajišťujících obviněnému toto právo zakládá jeden z dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Protože hlavní líčení, pokud se ve věci koná, je především těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají v podstatě rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě: státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný (popřípadě zastoupený obhájcem), proti němuž se trestní stíhání vede. Za jejich současné přítomnosti lze zpravidla v potřebném rozsahu provést dokazování, jeho výsledky zhodnotit a vyvodit z nich správné skutkové závěry, přičemž se právě zde mohou v nejširší míře uplatnit kontradiktorní prvky trestního řízení. Zároveň jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jehož účasti lze hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek, které mu i přes nepřítomnost zaručují v nezbytném rozsahu právo obhajoby (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.). Podle §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. Obžalobu i předvolání nutno obviněnému doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle §64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.]. Obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude konáno další hlavní líčení. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí. Ustanovení §202 odst. 3 bylo do trestního řádu zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to jako jedno z opatření k odstranění průtahů a k urychlení řízení před soudem prvního stupně, který má v hlavním líčení rozhodovat o podané obžalobě. S tímto ustanovením koresponduje postup podle §211 odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 5 věty druhé tr. ř., podle něhož lze přečíst protokol o výpovědi svědka nebo znalce anebo písemný znalecký posudek, jestliže se obžalovaný bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení nebo se bez vážného důvodu vzdálil z jednací síně. Má se tím zabránit případným obstrukcím obviněného a možnosti mařit dokazování, pokud důkazy spočívají v přečtení protokolů o výslechu svědků, spoluobviněných a znalců. Vychází se zde ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. Nejde tudíž o povinnost obviněného, proto v případech, kdy se přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování; proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti. Postup podle §202 odst. 3 tr. ř. je podmíněn skutečností, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Tak tomu bude zejména tehdy, když svoji nepřítomnost u tohoto úkonu nezdůvodnil vůbec (ač tak mohl učinit), nebo uvedl-li důvody, které nelze považovat za omluvitelné. Rovněž jeho omluvu, která nebyla včasná, zpravidla nebude možné akceptovat. Naopak důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení by mohlo být především náhlé či vážné onemocnění, které by obviněnému bránilo v účasti, nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Vedle nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení a neexistence řádné omluvy této neúčasti se pro uplatnění §202 odst. 3 tr. ř. předpokládá, že soud rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Soud tedy má možnost trvat na účasti obviněného u hlavního líčení, jestliže je zde třeba provést úkon, který vyžaduje jeho přítomnost (např. konfrontaci, rekognici), ale jinak soud může v souvislosti s úkony při zahájení hlavního líčení učinit rozhodnutí podle §205 odst. 2 tr. ř. K postupu podle §202 odst. 3 tr. ř. pak musí být kromě toho splněny i obecné podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to podle ustanovení §202 odst. 2, popřípadě odst. 5 tr. ř., a zároveň konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nesmí bránit okolnosti uvedené v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. jako např. nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby. Z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že obviněný byl k odročenému hlavnímu líčení (k prvnímu hlavnímu líčení nařízenému na den 2. 6. 2010 se obviněného nepodařilo obeslat – viz č.l. 80 spisu) stanovenému na den 2. 7. 2010 předvolán dne 18. 6. 2010 (viz doručenka na č. l. 81 p.v. spisu). Stalo se tak standardizovaným tiskopisem „vzor č. 6a“ (viz obsah tiskopisu „Tr. ř. č. 6a“ – doručení obžaloby obviněnému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného – Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. – Seznam vzorů skupiny „tr. ř.“, publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), z jehož obsahu vyplývá, že tímto způsobem předvolaný obviněný byl mimo jiné poučen o tom, že pokud „… se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostavíte, může soud za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení ve vaší nepřítomnosti“ ). Dne 1. 7. 2010, tj. pouhý jeden den před nařízeným hlavním líčením, se obviněný dostavil k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, jehož prostřednictvím žádal o odročení hlavního líčení. O tomto úkonu pracovnice obvodního soudu sepsala úřední záznam (viz č.l. 91 spisu), z nějž se podává, že obviněný jako důvod své žádosti uvedl odjezd jím navrhovaného svědka M. P. na dovolenou v termínu konání tohoto hlavního líčení s tím, že bez účasti jmenovaného svědka je pro něj (obviněného) dostavení se k hlavnímu líčení finančně náročnou záležitostí. Z protokolu o hlavním líčení založeném na č.l. 92 a násl. spisu Nejvyšší soud zjistil, že samosoudkyně Městského soudu v Brně JUDr. Barbora Sýkorová dne 2. 7. 2010 poté, co konstatovala, že lhůty k přípravě hlavního líčení byly zachovány, vyhlásila usnesení podle §202 odst. 2, 3 tr. ř. a rozhodla konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Tento svůj postup následně odůvodnila na straně 3 svého rozsudku, kde vysvětlila, že odročení hlavního líčení nařízeného na den 2. 7. 2010 nepovažovala za nutné, jelikož s ohledem na spisový materiál nebylo třeba obviněným navrhovaného svědka k hlavnímu líčení předvolávat (nadto poukázala na to, že sám obviněný se ke spáchání trestné činnosti doznal). S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací, který tento svůj postoj zdůvodnil na straně 3 svého usnesení v zásadě ve shodě se soudem nalézacím. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněný byl s možností takového postupu náležitě obeznámen a v souladu se zákonem poučen prostřednictvím výše citovaného předvolacího vzoru č. 6a tr. ř. Proto postup soudu prvního stupně v tomto směru shledal (ve shodě se státním zástupcem) zcela správným a v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Převážná většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jejichž prostřednictvím v podstatě opakoval svoji obhajobu prezentovanou už dříve v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně a spočívající v tvrzení, že v době uzavíraní úvěrové smlouvy byl zaměstnancem společnosti G.O.P.A. group, s.r.o. Pokud na podporu těchto tvrzení navrhoval provedení některých dalších (v dovolání výslovně uvedených) důkazů, nelze ani takovou argumentaci považovat za relevantní, neboť provádění dokazování a hodnocení důkazů je výsadou soudu prvního, event. druhého stupně, a Nejvyšší soud je jejich skutkovými zjištěními vázán. Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Lze tak shrnout, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Lze tak uzavřít, že zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost stanovení výše škody způsobené trestným činem s odkazem na to, že vozidlo bylo společnosti D.S. Leasing, a.s., vráceno a on sám zaplatil akontaci, tudíž společnosti D.S. Leasing, a.s., nemohla vzniknout žádná škoda, a že v důsledku toho je nesprávný i výrok o náhradě škody. Nejvyšší soud však shledal, že v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Ve shodě se státním zástupcem je především třeba konstatovat jednak to, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o náhradě škody vzhledem ke stručnosti až strohosti odpovídající části odůvodnění jen obtížně přezkoumatelný, jednak to, že pojem „náhrada škody“ se obsahově nekryje s pojmem „vrácení vozidla“. K samotné argumentaci obviněného je pak vhodné připomenout obsah spisu, z něhož je zřejmé, že předmětná smlouva o úvěru mezi obviněným a D.S. Leasing, a.s., (úvěr byl poskytován za účelem profinancování koupě věci movité – ojetého osobního automobilu) byla uzavřena podle §476 – 507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž práva a povinnosti smluvních stran se dále řídí Obchodními úvěrovými podmínkami věřitele pro poskytování úvěrů (dále jen „obchodní podmínky“), jež jsou nedílnou součástí Smlouvy o úvěru. V oddílu 7. těchto obchodních podmínek je upraveno finanční vypořádání v případě předčasného zániku Smlouvy o úvěru např. z důvodu neplnění povinnosti klienta (obviněného) rádně a včas hradit splátky dle sjednaného splátkového kalendáře (k tomu srov. čl. 4.2.5. ve spojení s čl. 6.2.1. citovaných obchodních podmínek – viz č.l. 26 až 38 spisu). Součástí těchto obchodních podmínek je rovněž smlouva o zajišťovacím převodu práva (viz čl. 8.3. obchodních podmínek na č.l. 33 až 34 spisu). Jelikož obviněný ani jednu ze splátek neuhradil (z poskytnutého úvěru tedy nic nesplatil), nastoupila ze strany společnosti D. S. Leasing, a.s., jakožto věřitele realizace zajištění spočívající ve výzvě adresované klientovi, aby ve stanovené lhůtě přistavil movitou věc, která byla na základě smlouvy o úvěru profinancována, na určené místo. Stěžejním v tomto ohledu se jeví článek 9.1.6. obchodních podmínek, který stanoví, že společnost D.S. Leasing, a.s., coby poskytovatel předmětného úvěru je oprávněna (při porušení povinnosti klienta splácet a za splnění podmínek naznačených výše a podrobně rozvedených v obchodních podmínkách) věc movitou prodat za cenu obvyklou na trhu v příslušném místě a čase. Výtěžek z prodeje použije společnost na úhradu svých pohledávek zajištěných věcným zajištěním a na úhradu nákladů spojených s odebráním a prodejem věci movité s tím, že zbývající část výtěžku z prodeje náleží klientovi. Aplikují-li se výše uvedené obecné zásady i obviněným smluvně akceptovaná pravidla pro čerpání úvěru na posuzovanou věc, nemůže být pochyb o tom, že jednáním obviněného prokazatelně vznikla škoda společnosti D.S. Leasing, a.s., a to ve výši poskytnutého a nesplaceného úvěru, tj. 68.250,- Kč. Povinnost k vrácení vozidla lze totiž pokládat za sekundární povinnost nastupující v případě nesplnění primární povinnosti spočívající v řádném a včasném splácení pravidelných měsíčních splátek úvěru. Na tomto místě je vhodné uvést, že obviněný svoji povinnost vrátit movitou věc – osobní automobil, jež byla předmětem poskytnutého úvěru, splnil (nadto nedobrovolně, neboť vozidlo bylo vypátráno hlídkou Policie ČR v ulici České družiny v Praze 6, za plotem ve dvoře domu čp. 1673/5) až dne 6. 3. 2010, tj. téměř čtyři měsíce po podání trestního oznámení (k tomu srov. č.l. 1, 48 a 49 spisu). Z obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást smlouvy o úvěru a s nimiž byl obviněný nejpozději při podpisu smlouvy obeznámen, je zřejmé, že poté, co bude vrácené vozidlo společností D.S. Leasing, a.s., reprodáno, bude postupováno podle zmíněného článku 9.1.6. obchodních podmínek. Okolnost kdy, případně zda vůbec a za jakých finančních podmínek se podaří společnosti D.S. Leasing, a.s., vrácený osobní automobil prodat, je z hlediska časového událostí poměrně nejistou, a tudíž nelze tuto skutečnost přičítat k tíži poskytovatele úvěru, který svým smluvním závazkům bezezbytku dostál, a upírat mu tím právo na adekvátní náhradu škody. Byl-li nadto poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody (příslušenství pohledávky) odkázán ve smyslu §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze v tomto směru soudu prvního stupně, s jehož názorem se identifikoval také soud odvolací, ničeho vytknout. Pro úplnost lze dodat, že ani Nejvyšší soud (obdobně jako státní zástupce) nepřehlédl pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně ve výroku rozsudku o souhrnném trestu, v jehož rámci zrušil (podle §35 odst. 2 tr. zák., který však necitoval) pouze výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 6 T 339/2009, ačkoliv měl správně zrušit též výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 T 335/2009. Tuto vadu však obviněný v podaném dovolání vůbec nenamítal, a proto ji Nejvyšší soud nemohl v řízení o dovolání napravit (srov. §265f odst. 1 tr. ř.). Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1d
265b/1g
265b/1l
Datum rozhodnutí:09/22/2011
Spisová značka:8 Tdo 1091/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1091.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25