ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1099.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1099/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 10 To 137/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 173/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 3 T 173/2010, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 19. 6. 2010 v době od 20.45 hodin do 21.05 hodin v Ch., okres H.K., poté, co se požitím alkoholu přivedl do stavu nepříčetnosti, na křižovatce ulic K. a N., v blízkosti železničního přejezdu máváním zkontaktoval a posléze zastavil hlídku Policie České republiky, Obvodní oddělení Ch. ve složení prap. Š. S. a prap. Z. H., která právě projížděla ve služebním motorovém vozidle směrem do obce N., dožadoval se odvozu do obce N.B., přičemž začal nastupovat do vozidla zadními dveřmi na straně spolujezdce, po upozornění hlídky, že tímto způsobem osoby nelze převážet, udeřil do dveří vozu a začal členy hlídky napadat vulgárními slovními výrazy, přičemž v tomto jednání pokračoval i po výzvě k prokázání totožnosti, nerespektoval výzvu k zanechání tohoto jednání pod hrozbou použití donucovacích prostředků, přičemž fyzicky zaútočil na prap. Z. H. tak, že se ho nejméně dvakrát pokusil udeřit pěstí levé ruky do oblasti obličeje, kdy se podařilo prap. Z. H. údery vykrýt, následně jmenovaného udeřil do předloktí pravé paže, kterou si napadený zakrýval obličej, poté se ho pokusil opakovaně kopnout do dolní poloviny těla, a tohoto jednání zanechal až když mu prap. Z. H. s použitím donucovacích prostředků přiložil služební pouta, a v tomto agresivním jednání pokračoval dále na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ch.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby se během zkušební doby zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 10 To 137/2011, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.
Prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Marčišina napadl obviněný usnesení odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že neopodstatněně odvolání obviněného zamítl, když dostatečně nezhodnotil, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ohledně stadia a jednání obviněného, intenzity a stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání obviněného. Vytkl i to, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyla výroková věta rozsudku v souladu se zákonem, když není úplná, resp. zní nedostatečně a nepřezkoumatelně. V dovolání obviněný podrobně namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný se aplikací návykové látky přivedl do stavu nepříčetnosti, tedy zda vůbec v takovém stavu byl, když poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 139/2000, s tím, že tak měli učinit nejméně dva soudní znalci z oboru psychiatrie. Podle dovolatele také nebylo prokázáno, že by se v údajném stavu nepříčetnosti dopustil násilí vůči úřední osobě v úmyslu působit na výkon její pravomoci podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V další části dovolání obviněný uvedl výhrady zaměřené na způsob, jakým policisté prováděli proti němu vedený zákrok, který obviněný označil za nezákonný. Z jeho podrobných námitek lze shrnout, že poukázal na to, že kromě tvrzení prap. Z. H. neexistuje žádný jiný důkaz, který by obviněného usvědčil v tom, že se pokusil ho dvakrát napadnout, ale byl to naopak obviněný, který byl při zákroku zraněn. V postupu zakročujícího policisty Z. H. shledal zejména porušení §11 písm. c) zákona o policii tím, že vyprovokoval jednání obviněného ke spáchání trestného činu. Nebyl poučen o svých právech, a pokud se jedná o jeho podpis na listině, který má prokazovat, že byl před zákrokem policisty řádně poučen, pak to nemůže být bráno jako subjektivní souhlas, když jako nepříčetný nemohl správně chápat obsah tohoto poučení. Nebylo mu umožněno, aby si zvolil obhájce při zadržení. Byl-li zadržen, byla porušena zásada zdrženlivosti a přiměřenosti a zásada výjimečnosti (ultima ratio), podle které zadržení a omezení osobní svobody by mělo být použito pouze v odůvodněných případech. Dále obviněný namítl, že když je ve výroku uvedeno, že se pokusil udeřit zasahujícího policistu, není tím naplněn obligatorní znak skutkové podstaty přečinu, tedy použití násilí s úmyslem působit na výkon pravomoci. Za pochybení odvolacího soudu považoval, že nebyl opětovně vyslechnut soudní znalec z oboru psychiatrie, ačkoli tak obviněný požadoval a neudělil souhlas se čtením protokolu o výslechu znalce.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání k vadám trestního procesu, který předcházel napadenému rozhodnutí, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení event., aby napadené rozhodnutí zrušil, obviněného zprostil obžaloby, příp. aby věc posoudil jako přestupek a věc postoupil k vyřízení přestupku, nebo aby rozhodl o upuštění od potrestání.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému byl opis dovolání doručen, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání písemně nebude vyjadřovat.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., zkoumal, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jestliže obviněný v dovolání namítal, že se činu, jenž mu je kladen za vinu, nedopustil, nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhoval, nebo proto, že soudy podle obviněného nesprávně považovaly za věrohodnou výpověď prap. Z. H., anebo že nepřihlédly k rozporům ve výpovědích prap. Z. H. a prap. Š. S., nejde o výhrady právní povahy, a proto na označený dovolací důvod, ale ani žádný jiný nedopadají. Pokud obviněný v převážné části svého dovolání vytýkal způsob, na základě něhož došlo k jeho zadržení, zejména za chybný považoval služební postup policejních orgánů při jeho zadržování, poukazoval na okolnosti procesní povahy týkající se přípravného řízení, a jde tedy i v této části dovolání o výhrady neslučitelné s jakýmkoli dovolacím důvodem.
I přes toto konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že i když není oprávněn přezkoumávat za daných okolností skutkové závěry, jež soudy ve věci učinily, neboť obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je pro posouzení právních otázek vázán zjištěným skutkovým stavem (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03) a nejde zde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, což by jedině umožňovalo výjimečný zásah do učiněných skutkových zjištěních (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), je potřebné konstatovat, že vytýkanými vadami předmětná věc netrpí. Je vhodné připomenout zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se k obdobným námitkám k odvolání obviněného předmětnými okolnostmi zabýval a jejich správnost v souladu se všemi zákonnými podmínkami a procesními předpisy posuzoval. Své závěry, podle nichž žádná pochybení neshledal, rozvedl na straně 2, 3 odůvodnění svého rozhodnutí, kde v souladu se zákonem označil závěr soudu prvního stupně, pokud pro svá skutková zjištění za věrohodné považoval především výpovědi zakročujících policistů a s nimi korespondující výpovědi svědků. Rovněž ve služebním postupu policistů při zásahu proti obviněnému neshledal takové vady, které by byly rozhodné pro skutkové a právní závěry ve vztahu k výroku o vině obviněného. Odvolací soud konstatoval i to, že pokud došlo k jistým nesrovnalostem, jež nepřehlédl, nikterak se rozhodnou měrou na uvedených závěrech nepodílely a ani je žádným způsobem pro svou nevýznamnost neovlivnily.
Nejvyšší soud též shledal, že za výhradu nikoliv hmotně právní je nutné považovat také námitku obviněného týkající se způsobu zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, zejména pokud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 139/2000 vytýkal, že znalecký posudek z oboru psychiatrie za účelem posouzení duševního stavu obviněného zpracoval jen jeden znalec z tohoto oboru, a nikoliv znalci dva. Se zřetelem na použitou právní kvalifikaci, jež vychází z nepříčetnosti obviněného, by se tato procesní otázka mohla jevit významným momentem, a proto je třeba zdůraznit, že obviněný spáchal přečin opilství dne 19. 6. 2010. Podle v této době účinného ustanovení §116 odst. 1 tr. ř. platí, že je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie. Jestliže Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 139/2000, na něž obviněný poukázal, mimo jiné konstatoval, že otázku příčetnosti obviněného mohou posoudit znalci, tj. dva znalci z oboru psychiatrie, vycházel tak z ustanovení §116 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001, neboť zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 došlo ke změně uvedeného ustanovení v tom, že na místo dvou znalců je nutné přibrat k posouzení duševního stavu obviněného jen jednoho znalce z oboru psychiatrie. Jak je patrné z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, tento požadavek byl v projednávané věci splněn. Znalec z oboru psychiatrie MUDr. A. D. byl k posouzení duševního stavu obviněného zákonným postupem přibrán, znalecký posudek písemně zpracoval a byl osobně při hlavním líčení k jeho obsahu za přítomnosti obviněného vyslechnut (viz č. l. 110 spisu). Obviněným zmiňovaná procesní vada tedy v projednávané věci nenastala a Nejvyšší soud proto neshledal ve vztahu k těmto okolnostem žádné nedostatky, jež by mohly vést k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění, které se kromě jiného i od závěrů uvedeného znaleckého posudku odvíjejí.
Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci o extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry nejedná, neboť způsob, na jehož podkladě soudy stanovily skutková zjištění, je proveden v souladu s ustanoveními §2 odst. 2, 6 tr. ř. a §105 až 116 odst. 1 tr. ř. Nejvyššímu soudu proto nic nebránilo v tom, aby na podkladě správně zjištěného skutkového stavu posuzoval právní otázky, jež obviněný ve věci namítal, a to především proto, že nenaplnil znak „násilí“, a tudíž se nemohl dopustit činu, jenž mu je kladen za vinu.
Nejprve je vhodné uvést, že přečinu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že upravuje posouzení takového jednání, jež pachatel spáchal v nepříčetnosti, kterou si zaviněně přivodil požitím nebo aplikací návykové látky. Při tomto trestném činu je pachatel zvýhodněn tím, že trestní sazba, která je pro trestný čin podle §360 tr. zákoníku stanovena, se použije jen tehdy, když je trestní sazba u činu jinak trestného přísnější. Činem jinak trestným je zde čin nepříčetného pachatele, který má jinak znaky trestného činu.
Z uvedeného je patrné, že předpokladem pro to, aby byl obviněný uznán vinným trestným činem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, je jednak zjištění, že spáchal čin jinak trestný, a to se všemi znaky konkrétní skutkové podstaty vymezené v trestním zákoníku, a poté skutečnost, že se pachatel tohoto trestného činu v době, kdy jej spáchal, nacházel ve stavu nepříčetnosti, do níž se zaviněně požitím nebo aplikací návykové látky přivedl.
Pokud jde o obsah podaného dovolání, obviněný v něm zejména vytýkal, že se nedopustil činu jinak trestného, kterým je násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchá ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování dospěly podle skutkových zjištění k závěru, že obviněný znaky tohoto činu jinak trestného naplnil tím, že poté, co zastavil policejní hlídku, chtěl nastoupit do jejich vozidla a dožadoval se svezení. Když mu toto bylo odmítnuto, nejprve vulgárními slovy, jež jsou ve spisu uvedeny, a následně fyzicky zaútočil na prap. Z. H. tak, že se ho nejméně dvakrát pokusil udeřit pěstí levé ruky do oblasti obličeje, kdy se podařilo prap. Z. H. údery vykrýt. Dále ho udeřil do předloktí pravé paže, kterou si napadený zakrýval obličej, poté se ho pokusil opakovaně kopnout do dolní poloviny těla.
Již ze samotné povahy těchto útoků nelze pochybovat o tom, že jde o násilí, jímž se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Jde tedy o takové jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (viz rozhodnutí č. 22/1966-I Sb. rozh. tr.). Obviněný jednak zaútočil na jmenovaného policistu rukou sevřenou v pěst, a když se těmto útokům napadený ubránil, udeřil ho do předloktí, nakonec na policistu zaútočil i nohou ve snaze ho kopnout. Tyto fyzické útoky jsou zjevnými projevy násilí, jímž obviněný působil na policistu, který jej v rámci svého služebního postupu nejprve napomínal za jeho vulgární urážky a nadávky, a poté se obviněného snažil zajistit, aby v dalším svém nevhodném počínání nepokračoval.
Na základě těchto zjištěných skutečností nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že obviněný takto prokázaným jednáním naplnil po formální stránce znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle této právní kvalifikace však čin obviněného nemohl být posouzen, protože jak bylo na podkladě provedeného dokazování rovněž prokázáno, v době, kdy obviněný čin spáchal, byl nepříčetný.
Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Jde tedy o stav, v němž pachatel pro duševní poruchu u něj přítomnou v době činu nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností.
Soud prvního stupně, jak je i výše uvedeno, nepříčetnost obviněného shledal, a k tomuto závěru dospěl na podkladě znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie. V odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3 uvedl, že „ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že u obviněného byly v době spáchání činu rozpoznávací schopnosti sníženy přibližně o jednu polovinu, ovládací schopnosti byly zcela vymizelé v důsledku požitého alkoholu kombinovaného požitím menšího množství léků proti bolesti. Obviněný znal účinky alkoholu na svoji osobu, přesto se za výše uvedených časových a místních okolností jeho požitím přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu, který má jinak znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku“.
Odvolací soud k námitce obviněného, že nebyla prokázána jeho příčetnost, na straně 3 odůvodnění svého usnesení rozvedl, že znalec kromě vlastního vyšetření obviněného a dalších podkladů vycházel z obsahu protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, když krev byla obviněnému odebrána dne 20. 6. 2010 v 1.35 hodin a bylo v ní zjištěno 2,054 promile alkoholu. Na tomto základě dospěl k závěru, že vyšetřením zjištěné množství alkoholu v krvi obviněného svědčilo o přibližně těžké, prosté alkoholové opilosti v době spáchání činu, kombinované ještě požitím menšího množství léku proti bolesti.
Nejvyšší soud shledal, že soudy uvedené skutečnosti dostatečně zjistily a vyhodnotily a nepochybily v závěru, že po všech stránkách byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu opilství podle §360 tr. zákoníku. Dovolání podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto považoval za neopodstatněné.
Obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tudíž dopadá na takové vady napadeného rozhodnutí, jež spočívají v tom, že některý výrok nebyl učiněn, ač měl v rozhodnutí být obsažen, tedy tam zcela chybí, anebo určitý výrok ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný, protože jeho znění není dostatečné.
Předpokladem uplatnění dovolání v souladu s tímto dovolacím důvodem je, aby byly vady, přesněji nedostatky v úplnosti vytýkány obsahu výrokové části rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. To znamená, že přezkoumávána z podnětu tohoto důvodu může být toliko výroková část napadeného rozhodnutí. V souladu s tímto zákonným vymezením je i stávající soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 20, pod T-486, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 uveřejněné tamtéž roč. 2003, sv. 23, pod T-531, ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2006, sv. 25, pod T-889 a jiných).
Pokud se obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu domáhal, že výroková věta je neúplná, resp. zní nedostatečně, pak není zřejmé, v čem, event. v jakém výroku spatřoval neúplnost. Neúplným je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. v případě výroku o vině je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta [srov. §120 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Obviněný však v dovolání nezmínil nejen žádný konkrétní výrok, jenž by měl být neúplný, ale neúplnost spatřoval toliko ve vztahu ke skutkovému zjištění, neboť jen zmínil, že „výroková věta je neúplná, lépe řečeno zní nedostatečně, a tudíž je nepřezkoumatelná“. V tomto případě, jestliže jsou vzneseny jen neurčité a nekonkrétní výhrady proti skutkovému zjištění, nelze považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za naplněný.
Jestliže obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tyto dovolací důvody naplněnými neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že obviněným vytýkané vady jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová