ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1124.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1124/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 8 To 185/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 205/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 11 T 205/2010, uznal obviněného J. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 18. 2. 2010 v době od 12.00 do 12.25 hod. v B. v trestní věci svého bratra V. J., obžalovaného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odstavec 1 trestního zákona, vedené pod sp. zn. 50 T 9/2009, před Krajským soudem v Brně, při hlavním líčení jako svědek po poučení podle §97, 101, 103 trestního řádu a po vyjádření, že je v příbuzenském poměru vůči obžalovanému, který je jeho bratrem, že svého práva nevypovídat nevyužívá a že vypovídat bude,
úmyslně uvedl nepravdu o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí, a to o své činnosti a místě pobytu dne 1. 12. 2003, kdy uvedl, že se nacházel v M. a byl přítomen provádění denaturace lihu, a to konkrétně míchání, přečerpávání, sepisování dokladů a že na místě se nacházeli Ing. P. K., J. P., J. J. ml. a že celá akce trvala 10-12 hodin, a to přesto, že se v této době nacházel na jiném místě a denaturace se nemohl účastnit“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a uložil mu za ně podle §346 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 8 To 185/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil v něm přesvědčení, že provedené dokazování neprokázalo závěr o jeho vině a skutková podstata trestného činu ve smyslu obžaloby nebyla jeho jednáním naplněna.
Dovolatel v návaznosti na tato svá obecná tvrzení poukázal na skutečnost, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou jednak postavena na základě toho, že byl shledán nevěrohodným v trestním řízení vedeném proti jeho bratru V. J. u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2009 (správně mělo být sp. zn. 50 T 9/2009) , jednak v přímém rozporu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikovaným pod č. 19/2006 Sb. rozh. trest., podle něhož soud rozhodující o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku musí okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Nevěrohodnost totiž vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové svědecké výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností. V citovaném usnesení Nejvyššího soudu se prý přitom jednalo o velmi podobnou věc, v níž bylo nutné řešit jako předběžnou otázku to, kde se obviněný v určitou dobu zdržoval, a proto dovolatel měl za to, že na základě zjištěného skutkového stavu mělo i v jeho trestní věci dojít ke zjištění, zda jako svědek uvedl v trestní věci sp. zn. 50 T 9/2009 nepravdivé údaje.
Dovolatel dále uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá znak objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to „uvedení nepravdy“. S odkazem na judikaturu (konkrétně na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu) vyslovil pochybnosti o tom, zda skutková zjištění nalézacího soudu skutečně naplňují skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Domnívá se totiž, že ve zmíněném rozhodnutí absentují zjištění ohledně skutečného stavu okolností, o nichž vypovídal. Vyjádřil proto přesvědčení, že neexistují důkazy, které by mohly pravdivost jeho výpovědi bez pochybností vyloučit, přičemž připomenul, že ve smyslu zásady in dubio pro reo ve věci nesmí zůstat pochybnost, že výpověď mohla být pravdivá.
Obviněný následně odmítl i závěr odvolacího soudu, který podle jeho názoru nejprve pouze paušálně odkázal na to, že rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů odpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a poté konstatoval, že námitkám uvedeným v odvolání nelze přisvědčit.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (správně mělo být „usnesení“) Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 8 To 185/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 11 T 205/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo podle §265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného v opise doručeno dne 16. 8. 2011, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Šlo především o výhradu, že „provedené dokazování závěr o jeho vině v uvedeném skutku dle obžaloby neprokázalo“, neboť takto formulovanou výhradou obviněný v podstatě napadal skutková zjištění soudů a nepřímo se domáhal jejich změny ve svůj prospěch. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že dovolatel dosud zmíněnými výhradami neuplatnil takovou námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku tvrzením, že soudy obou instancí při svých úvahách stran naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu pochybily (to i tím, že nezohlednily právní závěry formulované ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 19/2006 Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že jeho rozhodnutí o dovolání je závazné pouze pro rozhodování soudů v té trestní věci, v níž bylo vydáno, nikoli též pro soudy jiné (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), neboť české právo neuznává precedent jako zdroj práva a přiznává mu roli toliko výkladového materiálu, jenž má sloužit ke sjednocení soudní praxe, není dovolatelova argumentace citovaným usnesením Nejvyššího soudu – jak bude ještě dále rozvedeno – přiléhavá.
Nejprve je ale zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se jmenovaného trestného činu dopustil v té podobě, že „jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu (včetně jeho objektivní stránky) vyjadřují. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že „dne 18. 2. 2010 ... v trestní věci svého bratra V. J., ... vedené … před Krajským soudem v Brně, při hlavním líčení jako svědek po poučení podle §97, 101, 103 trestního řádu a po vyjádření, že je v příbuzenském poměru vůči obžalovanému, který je jeho bratrem, že svého práva nevypovídat nevyužívá a že vypovídat bude, úmyslně uvedl nepravdu o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí , a to o své činnosti a místě pobytu dne 1. 12. 2003, ..., a to přesto, že se v této době nacházel na jiném místě a denaturace se nemohl účastnit“ .
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je ve vztahu k posouzení skutku jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku významná především otázka, zda obviněný jako svědek před soudem skutečně uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Při jejím řešení nemůže být žádného sporu o tom, že obviněný vystupoval v trestní věci svého bratra V. J. (obviněného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona) v pozici svědka před soudem, přičemž zde vypovídal (po náležitém zákonném poučení a poté, co nevyužil svého práva svědeckou výpověď odepřít) o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí o vině jmenovaného (ostatně to obviněný v dovolání ani nerozporoval).
Sporu však nemůže být ani o tom, že podle zjištění soudů obou instancí o takových okolnostech „uvedl nepravdu“. Jak již bylo shora opakovaně citováno z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, soud prvního stupně zjistil (a odvolací soud se s jeho zjištěním ztotožnil), že obviněný „úmyslně uvedl nepravdu“ , přičemž naplnění tohoto zákonného znaku spatřoval v té části jeho svědecké výpovědi, že „dne 1. 12. 2003 ... se nacházel v M. a byl přítomen provádění denaturace lihu, a to konkrétně míchání, přečerpávání, sepisování dokladů a že na místě se nacházeli Ing. P. K., J. P., J. J. ml. a že celá akce trvala 10-12 hodin, a to přesto, že se v této době nacházel na jiném místě a denaturace se nemohl účastnit“ .
Za takto zjištěného skutkového stavu se ovšem obviněný nemohl relevantně dovolávat aplikace právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 19/2006 Sb. rozh. trest., neboť v něm nebyla řešena identická problematika. Nosná myšlenka obsažená v tomto rozhodnutí totiž spočívala v tom, že „posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností“ (jak ostatně zmínil také sám dovolatel ve svém podání). V posuzované trestní věci však soudy nižších instancí nezjistily, že by výpověď obviněného v tehdejší pozici svědka byla „nevěrohodná“, nýbrž ji jednoznačně označily za „úmyslné uvedení nepravdy“. Pak ovšem nemůže být sporu, že dovolatel také tento formální zákonný znak bezezbytku naplnil. Pouze pro úplnost dlužno dodat, že ke shora popsaným skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl po řádně a pečlivě provedeném dokazování, a to nejen listinnými důkazy a důkazem spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 9/2009, nýbrž i výslechem obviněného a jím navrhovaného svědka L. M. (v podrobnostech lze odkázat na strany 2 až 6 jeho rozsudku). S těmito důkazy se náležitě a v souladu se zákonem vypořádal a dospěl na jejich základě ke správnému a pochybnosti nevzbuzujícímu závěru o vině obviněného přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, s čímž se v odvolacím řízení identifikoval soud druhého stupně, a posléze v dovolacím řízení i Nejvyšší soud.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a