ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1155.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1155/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 o dovolání obviněného M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 515/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 135/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 5 T 135/2009, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 2. 7. 2008 v době kolem 22.00 hodin v D. ulici v L., okres L., vnikl přes balkon a po vytlačení okna do přízemního bytu v domě, ve vlastnictví S. b. d. SCHZ, se sídlem T., L., z kterého byl ten den vystěhován, a který byl v uvedenou dobu neobydlený, a zde v úmyslu způsobit výbuch zemního plynu, otočil kohouty plynového sporáku zn. Mora 212 GAS do polohy otevřeno, čímž došlo k volnému unikání a hromadění zemního plynu v bytové jednotce, přičemž dne 3. 7. 2008 ve 14.30 hodin byla v chodbě bytu ve výšce 1,5 metru nad zemí naměřena koncentrace zemního plynu v hodnotě 5 %, k výbuchu včasným zjištěním úniku plynu M. P., nedošlo, nicméně v případě výbuchu plynu by došlo tlakovou vlnou k vyražení oken a dveří bytové jednotky, k poškození sousedních bytů, obvodového zdiva budovy a příček v bytové jednotce a v panelovém domě, současně by došlo k požáru v bytové jednotce a v prostorách panelového domu, který v dalších bytových jednotkách obývalo nejméně 38 osob, a výbuchem by S. b. d. SCHZ vznikla škoda ve výši 412.630,- Kč, jednáním obviněného vznikla uvedenému družstvu škoda ve výši 1.297,90 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §179 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 3 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 7 To 515/2010, rozhodl o odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §179 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Galii napadl obviněný M. J. rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a uvedl v něm, že jednání, které je mu kladeno za vinu se nedopustil. Jediný důkaz, který ho měl usvědčit, byla svědecká výpověď M. K., přičemž nebylo potvrzeno, zda-li ho mohla na danou vzdálenost asi 50 metrů v noční době ze svého stanoviště rozpoznat. Svědkyně vypověděla, že se domnívala, že vidí obviněného, který se snaží dostat domů, neboť si zapomněl klíče. Byla tak v přesvědčení, že obviněný je stále uživatelem bytu, a proto došlo k záměně, když chybně identifikovala dovolatele. Soud se nevypořádal s výpovědí svědkyně M. F., jejíž výpověď byla v rozporu s výpovědí svědkyně K., neboť svědkyně M. F. uvedla, že viděla ze svého bytu, jak jistá osoba vlézá z balkonu do okna v kuchyni, resp. že viděla zadek a nohy osoby v bílých kalhotách, jak vklouzly do okna a z toho co viděla, dovodila, že se jednalo o osobu ženského pohlaví. Soud prvního stupně však tuto svědkyni nepředvolal k hlavnímu líčení, stejně tak nevěnoval pozornost výpovědi D. P., která ještě ve fázi prověřování uvedla, že viděla postávat u domu, či do něj vcházet jistou „blondýnu, která byla přítomna exekuci pana J.“. Orgány činné v trestním řízení však věnovaly svou pozornost pouze výpovědi svědkyně K. Skutečnost, že jeho byt byl exekučně vyklízen, a že tedy bude prázdný, byla velmi jednoduše zjistitelná a v okolí dobře známa, čehož mohl využít kdokoli. Výpověď svědkyně K. je zpochybňována dalšími ve věci provedenými důkazy, a je zkreslená. Za situace, kdy mu byl změněn trest, se obviněný domníval, že by měl mít možnost se takto nepředvídatelně zvýšenému trestu bránit. Dovolatel uvedl, že vždy vedl řádný život, nikdy se nedopustil žádného trestného činu, kterým by někoho ohrozil na zdraví či životě a nemůže být považován za osobu nebezpečnou pro své okolí, a proto není potřeba na něj působit nepodmíněným trestem, který je pro něj společensky likvidační.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a aby věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby byl výkon trestu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložen nebo přerušen.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., přestože odvolání bylo podáno pouze proti výroku o trestu a nyní je napadán jak výrok o vině tak o trestu. Zde platí, že když odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku, dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však plyne, že nepřezkoumával pouze výrok o trestu, proti kterému v neprospěch obviněného brojil státní zástupce, ale zabýval se také výrokem o vině, když uvedl, že „vycházeje ze správných skutkových a hmotněprávních zjištění ohledně viny obviněného, jak je v napadeném rozsudku správně a vyčerpávajícím způsobem rozvedeno, soud prvního stupně zásadně nepochybil při právní kvalifikaci zjištěného a prokázaného jednání jako trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák….i přes shora uvedené je však soudu prvního stupně třeba vytknout, jakkoli skutková zjištění, která soud v hlavním líčení učinil, nebylo důvodu přezkoumávat, že projednávaný skutek neposoudil jako trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil i tím, že úmyslně vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, ač je tak z provedeného dokazování patrno...“ (strana 3 odůvodnění rozsudku).
Poté, co se Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné a zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné připomenout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Jak z obsahu podaného dovolání vyplývá, obviněný M.J. v dovolání zejména zdůraznil, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, v předmětný večer se na místě vůbec nenacházel, a ani z dokazování nevyplynulo, že to byl právě on, kdo se dostal do bytu a tam pustil plynový sporák, a v této souvislosti se dovolával především svědectví učiněného svědkyní M. F., která se domnívala, že osoba která vnikla do bytu, je ženského pohlaví. Obviněný soudům vytkl nedostatečné provedení dokazování, hlavně proto, že jeho rozsah nepovažoval za úplný, když v hlavním líčení nebyla vyslechnuta svědkyně M. F.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria vymezující možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný v dovolání neuvedl takovou argumentaci, která by s označeným dovolacím důvodem korespondovala, neboť nezmínil jakékoliv právní námitky, ale omezil se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněný tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, neměly právní charakter.
Nejvyšší soud má na vědomí, že o obviněným požadovaný přezkum skutkových okolností by se v rámci dovolacího řízení mohlo jednat jen kdyby byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací. K tomu je však potřeba zmínit, že takový postup je průlomem do výše uvedených zásad (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Tím je zejména zajištěna zásada, že přezkumný rámec nelze vymezit tak, aby bylo omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů došlo k pochybení zásahu do jeho základního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004).
Nejvyšší soud nad rámec obviněným podaného dovolání považuje za vhodné zdůraznit, že i přesto, že v hlavním líčení nebyla vyslechnuta svědkyně M. F., neexistují pochybnosti o vině obviněného a není v daném případě místo pro použití principu „in dubio pro reo“, neboť na podkladě provedeného dokazování neexistují důvodné pochyby o tom, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným a tímto jednáním se dopustil trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Je zřejmé, že soud považoval za věrohodnou výpověď svědkyně M. K., která popsala, jak se obviněný pokoušel dostat do bytu, což se mu nakonec také podařilo a s ohledem na to, že obviněného znala delší dobu, ulice byla osvětlená, identifikovala právě jeho (č. l. 141).
V posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jak již bylo uvedeno shora, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení před soudem prvního stupně. S obhajobou obviněného se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a vysvětlil tak, že ačkoli obviněný celou dobu vinu popíral, z výpovědi svědkyně M. K. vyplynulo, že to byl právě on, kdo vnikl do bytu, ze kterého byl vystěhován a pustil kohouty od plynového sporáku. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně M. P., která uvedla, že někteří obyvatelé domu, jež znali obviněného, ho viděli za kioskem u domu „jakoby čekal, až to vybuchne“ (č. l. 140). Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil a v rozsudku uvedl, že „vycházel ze správných skutkových a hmotněprávních zjištění ohledně viny obviněného“ (strana 3 odůvodnění rozsudku).
Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významné skutečnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačující a soudy nepochybily. V daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Jestliže obviněný v dovolání poukázal také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je vhodné uvést, že podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
Výhrady směřující proti výměře trestu, ale ani žádné jiné z těch, které obviněný v podaném dovolání uplatnil, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak je z obsahu podaného dovolání patrné, obviněný v souladu s těmito kritérii dovolání neuplatnil, a proto Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad nebyl oprávněn správnost výroku o trestu přezkoumávat.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním, lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani na žádné z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová