Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2011, sp. zn. 8 Tdo 775/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.775.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.775.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 775/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 102/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá . Odůvodnění: Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 2 T 102/2009, uznal obviněného J. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „v blíže nezjištěné době od 1. 10. 2008 do 13. 11. 2008 v katastrálním území V., okres B., na pozemcích, sloužících jako trvalý travní porost, které měl pronajaty na základě smlouvy o nájmu s Pozemkovým fondem České republiky na dobu od 4. 11. 2004 do 31. 12. 2008, neoprávněně a bez vědomí vlastníků pozemků vytěžil dřevo stromů různých druhů na těchto pozemcích rostoucích, a to konkrétně - na pozemku vytěžil 260,97 m3 dřeva v celkové hodnotě 242.842,60 Kč z majetku Z. Š., - na pozemku vytěžil 45,10 m3 dřeva v celkové hodnotě 21.037,10 Kč z majetku Z. Š., - na pozemku vytěžil 38 m3 dřeva v celkové hodnotě 22.671,70 Kč z majetku Pozemkového fondu České republiky, přičemž vytěžené dřevo z uvedených pozemků odvezl, částečně je použil pro svou potřebu a částečně jako úhradu za práce spojené s těžbou“ . Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. zák.“), a uložil mu za ně podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému jako podmínku osvědčení ve zkušební době uložil povinnost podle svých možností uhradit způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. ř.“), mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. Š., částku ve výši 263.880,- Kč. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a Pozemkový fond České republiky odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, z podnětu odvolání poškozeného Pozemkového fondu České republiky podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil výrok napadeného rozsudku tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit náhradu škody poškozenému Pozemkovému fondu České republiky ve výši 22.671,70 Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Přemysla Hradečného podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř. V jeho úvodu uvedl, že v rámci dvouměsíční lhůty k podání dovolání se vícekrát pokusil obstarat si nosič, na kterém je zaznamenán průběh hlavního líčení, avšak marně. Dovolatel dále tvrdil, že předseda senátu mu při odročování prvního hlavního líčení nesdělil termín konání dalšího hlavního líčení, nýbrž pouze uvedl, že se hlavní líčení odročuje na neurčito za účelem vyčkání rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o jeho stížnosti, což musí být obsaženo na nosiči se záznamem průběhu hlavního líčení. Současně vytknul, že rozhodnutí soudu druhého stupně o stížnosti, kterou podal proti rozhodnutí předsedy senátu nalézacího soudu o nepřidělení bezplatného obhájce, obdržel po několika svých urgencích v červnu 2010, tedy až osm měsíců po rozhodnutí prvoinstančního soudu o vině a trestu. V této souvislosti připomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1240/2006, a související nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/04. Hlavní porušení zákona však spatřoval v tom, že nebyl řádně obeslán k hlavnímu líčení na den 30. 10. 2009, čímž mu byla odňata možnost se u hlavního líčení bránit obvinění z trestného činu. Soud prvního stupně obdržel rozhodnutí krajského soudu o stížnosti (proti zamítavému usnesení o nepřidělení bezplatného obhájce) teprve dne 26. 10. 2009 a odsuzující jednání vedl již dne 30. 10. 2009. Proto bylo namístě hlavní líčení nařízené na tento den odročit a poskytnout mu tak dostatečnou (a zákonem požadovanou lhůtu) k zajištění právních služeb a přípravě obhajoby. V dalším textu dovolání obviněný popřel, že by se na inkriminovaných pozemcích nacházela poškozenými uváděná dřevní hmota, neboť v den, kdy převzal uvedené plochy do nájmu, tam tvrzené množství dřevní hmoty nebylo. Tyto pozemky převzal teprve v letech 2001 – 2004 na základě nájemní smlouvy a jejích dodatků. Pozemky byly v této smlouvě specifikovány jako louky a trvale travní plochy za účelem provozování zemědělské činnosti, do které patří sklizeň trav a pastva zvířat, včetně další činnosti v zemědělském oboru, a to pěstování rychle rostoucích dřevin za účelem prodeje či vlastní spotřeby. Obviněný měl tudíž za to, že v citované nájemní smlouvě byl přesně a jasně vymezen předmět nájmu, a proto se trestného činu zpronevěry nemohl dopustit, když si žádnou věc podle výkladu zákona nepřivlastnil. Pokud si ponechal tzv. klesty (větve s listím), tyto jsou odpadem při proklesťovacích pracích, jež byly objednány toliko na jeho dřevinách, nikoli na dřevinách vlastníka pozemků. Tato činnost podle jeho názoru spadá pod pojem udržovacích prací, které byly zakotveny v nájemní smlouvě coby jedna z povinností nájemce za účelem udržení pronajatých ploch v řádném stavu (patří sem např. i sběr kamene, který také nebyl vlastníkům odevzdáván, nýbrž byl likvidován odvozem). Dovolatel rovněž zpochybnil výši způsobené škody, jež byla stanovena na bezmála 310.000,- Kč. Poškozený prý doložil pouze ústním prohlášením a ne jinak, že se na pozemku nacházelo určité množství dřeva, které se mu líbilo, a počítal s tím, že zde vybuduje les. Nijak blíže množství dřevní hmoty neprokázal, nepředložil ani kupní smlouvu, z níž by množství dřeva bylo možné ověřit. Obviněný se vzhledem k naznačeným okolnostem domníval, že v jeho jednání by mohl být spatřován toliko přestupek, pokud by se tento skutečně stal. Okresnímu soudu vytknul, že nepřistoupil k hodnocení důkazů, které již dne 22. 9. 2009 navrhoval, a tyto odmítl navíc provést i odvolací soud. Zpochybnil také dobu vykácení předmětných dřevin, jež byla znalcem stanovena na období spadající do konce roku 2007 a počátku roku 2008. Dále poukázal na rozpor mezi objednávkou udržovacích prací ze dne 1. 10. 2008 co do rozsahu objednané údržby a konečným záměrem A. M. Vyslovil podezření, že jmenovaný překročil rozsah prací s úmyslem poškodit jej jakožto objednatele. Soud pak nesplnil svou nalézací povinnost, čímž porušil jeho ústavně zaručená práva, když důkazy, jež měl k dispozici, nehodnotil správně a zvýhodnil jednostranně tzv. poškozené. Důkazy jím navrhované pak vůbec nezkoumal, odmítl je obstarat a provést. Pokud by je provedl, musel by dospět k závěru, že poškozený Z. Š. nikdy nevlastnil porosty převyšující hodnotu 5.000,- Kč a že se tudíž nemůže jednat o trestný čin. Obviněný v návaznosti na svá předchozí tvrzení poukázal na to, že na pozemku byl jiný trestný čin spáchán již počátkem roku 2008. Jeho objednávka (učiněná mnohem později) pouze akceptovala nabídku A. M., že z uvedeného pozemku eliminuje vyčnívající pařezy a provede likvidaci keřů. Ze znaleckého posudku je nadto zjevné, že škoda vznikla minimálně pět měsíců před zadáním objednávky. Obvinění a rozsudek vystavěný na jediné výpovědi nepřesného a neúplného znaleckého posudku vypracovaného panem Ing. J. H. označil za nesprávný, neboť nebylo prokázáno, zda dřeviny vlastníka stojí či nestojí na pozemku dodnes. Naproti tomu upozornil, že poškozený Z. Š. nenaplnil ustanovení občanského zákoníku o nájmu zemědělských pozemků, když v souvislosti s ukončením nájemní smlouvy nepožádal nájemce o vydání pozemků, čímž se prodloužilo právo nájmu na dobu následujícího roku ve prospěch dosavadního nájemce. Kromě závěrů týkajících se způsobení škody a její výše dovolatel zpochybnil také úvahy soudů stran subjektivní stránky údajného trestného činu, jelikož jeho zavinění z potřebných hledisek nezkoumaly. K tomu upozornil, že on sám v souladu s nájemní smlouvou na předmětných pozemcích některé dřeviny vysadil a pěstoval po dobu 5 až 9 let v rámci zkušebního pěstování. Obviněný v postupu soudu prvního stupně, který konal dne 30. 10. 2009 hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, a v upření práva na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu vůbec, spatřoval naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř., jakož i porušení práva na spravedlivý proces. Skutková zjištění soudu prvního stupně nemají podle jeho přesvědčení oporu v provedeném dokazování, neboť (mimo jiné) nájemní smlouva neobsahuje žádný údaj o převzetí dřevin, ani u něj žádné dřeviny nebyly nalezeny, a proto vyjádření svědka a poškozeného Z. Š. nemůže mít za tohoto stavu žádnou důkazní hodnotu. Vyslovil proto domněnku, že soudy jednoznačně stranily poškozenému, když nepřipustily jím navrhované důkazy a neověřily jeho obhajobu, ani neprověřily věrohodnost svědka A. M. Takový postup považoval za odporující ustanovením §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., neboť soudy neměly k dispozici jediný přímý důkaz o jeho úmyslném zavinění. Pochybení spatřoval i v postupu policejních orgánů v prvotní fázi přípravného řízení, když nevěnovaly potřebnou pozornost všem podstatným skutečnostem a okolnostem případu. Znovu zdůraznil, že obsahem objednávky bylo jen proklestění stromů, nikoli těžba, jelikož věděl, že jako nájemce využije svého předkupního práva a předmětné pozemky odkoupí. Na základě takto tvrzených skutečností dovolatel shledal právní závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dále měl za to, že ani jedno z napadených rozhodnutí nedostálo požadavkům kladeným ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. na jejich odůvodnění. Jako nesprávné označil rovněž hodnocení stupně společenské nebezpečnosti svého jednání ve smyslu §3 tr. zák. Popřel, že by poškozenému Z. Š. vznikla jeho činností jakákoli škoda, neboť jmenovaný využil vyčištění pozemku, které by jinak musel provést na vlastní náklady, když tento v dubnu 2009 zadal do dotací v plné výměře 6 ha, čímž získal prospěch ve výši 80.000,- Kč ročně včetně dalšího prospěchu ze sklizené píce. Konečně uvedl, že stromy, které v roce 2008 koupil, na uvedených pozemcích stále stojí, neboť nikdy nebyly vykáceny. Obviněný proto v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, vadné řízení mu předcházející i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 2 T 102/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, tedy aby provedl řádné dokazování včetně jím navrhovaných důkazů, řádně a od počátku zajistil jeho právo na obhajobu, a to jak v podobě ustanoveného obhájce po celou dobu trestního řízení vedeného před soudem, tak i tím, že by umožnil řádně se zúčastnit celého hlavního líčení. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že námitkám obviněného směřujícím k jeho neúčasti u hlavního líčení dne 30. 10. 2009 přisvědčit nelze, jelikož dovolatel především svou účast u tohoto jednání soudu zcela nedůvodně směšuje s průběhem rozhodování o jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Jeho tvrzení o tom, že nebyl předsedou senátu při odročování hlavního líčení informován o datu, hodině a místě konání odročeného hlavního líčení, však není pravdivé. Státní zástupce z příslušného dozorového spisu státního zastupitelství, konkrétně pak ze záznamu o hlavním líčení dne 22. 9. 2009 zjistil, že po žádosti obviněného o bezplatnou obhajobu a zamítavém rozhodnutí okresního soudu, na něž obviněný reagoval podáním stížnosti, bylo hlavní líčení „odročeno za účelem rozhodnutí KS o stížnosti – na 30. 10. 2009 v 8,30 v 105B ke čtení obžaloby“. O odročení jednání a o termínu odročeného hlavního líčení byli tudíž všichni přítomní, tedy i obviněný, informováni zcela standardním způsobem. Protože tento termín nebyl dodatečně nijak změněn, měl obviněný plnou možnost v souladu se zákonem se ho účastnit. Státní zástupce proto uzavřel, že pokud se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil, neměl soud důvod znovu je odročovat, a postupoval-li v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř., odpovídá jeho postup zákonu, aniž by jím byl založen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Státní zástupce neshledal důvodnými ani námitky obviněného týkající se zkrácení jeho práva na obhajobu. K tomu konstatoval, že ve věci nebyl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., a proto chtěl-li obviněný ke své obhajobě využít služeb advokáta, byl takový krok ryze na jeho rozhodnutí. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno v dubnu 2009 a měl tedy pro zajištění obhájce dostatečný časový prostor. Že se k takovému postupu, a to navíc ve spojení s rozhodováním o nároku na bezplatnou obhajobu, rozhodl teprve o půl roku později v hlavním líčení nařízeném v této věci, bylo pouze na jeho vůli. Skutečnost, že soud prvního stupně odročil hlavní líčení kvůli rozhodování o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu, státní zástupce označil za postup nadstandardně preferující zájmy obviněného s tím, že rozhodování o bezplatné obhajobě není nijak procesně vázáno na meritorní rozhodnutí ve věci samé, přičemž o tomto nároku se zpravidla rozhoduje dodatečně po pravomocném skončení věci. K výhradě dovolatele, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o jeho nároku na bezplatnou obhajobu bylo soudu prvního stupně doručeno až 26. 10. 2009, státní zástupce uvedl, že jde o údaj nesprávný, neboť na výtisku tohoto rozhodnutí založeném v dozorovém spise státního zastupitelství je otištěno prezentační razítko Okresního soudu v Bruntále s datem 6. 10. 2009. Zásadní zjištění je ovšem takové, že v trestním stíhání pro trestný čin podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. není ze zákona stanovena povinnost, aby obviněný měl obhájce, a nenastala ani žádná jiná z alternativ předpokládaných v ustanovení §36 tr. ř. Za této situace státní zástupce konstatoval, že zákonné možnosti obhajoby nebyly postupem soudu obviněnému nijak omezeny a důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nelze mít za naplněný ani při velmi liberálním výkladu tohoto ustanovení. Podle názoru státního zástupce nelze akceptovat ani námitky dovolatele vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatnou částí argumentace dovolatele k tomuto důvodu jsou totiž námitky skutkové, kdy ve svých úvahách vychází z odlišných skutkových zjištění než soudy. Na tomto základu položené právní námitky však nemohou být relevantním důvodem pro založení pochybností o správnosti právních závěrů soudu, pokud ten vycházel z odchylné definice skutkového stavu. Totéž platí o argumentaci založené na výhradách obviněného vůči způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Pokud v této souvislosti uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu, ani v tomto ohledu mu není možno přisvědčit. Soud totiž žádný důkaz nevyložil zcela proti smyslu jím nesené informace nebo hrubě zkreslujícím způsobem, nevycházel z důkazů opatřených či provedených v rozporu se zákonem ani ze skutečností, jež by nebyly zjištěny v procesu dokazování, a pouhý nesouhlas dovolatele se způsobem, jímž ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy, nepostačuje k osvědčení této specifické námitky. Ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž v daném případě naplněn nebyl. Dále státní zástupce zmínil, že pokud dovolatel formálně uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v textu svého mimořádného opravného prostředku jej nijak blíž nespecifikoval; z kontextu jeho námitek lze nicméně usuzovat, že měl na mysli druhou alternativu tohoto ustanovení. Jejím předpokladem však je závěr, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo takovými vadami, jež samy o sobě zakládají některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž soud druhého stupně takovou vadu nenapravil ani na základě řádného opravného prostředku podaného obviněným. Existenci nedostatků, jež by naplňovaly podstatu deklarovaných (či jiných) dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. v této věci státní zástupce nezjistil, proto uzavřel, že nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve poslední z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ačkoli to obviněný výslovně neuvedl, z obsahu jeho podání je zřejmé, že zmiňovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Tato alternativa by však mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládanými. V pořadí první z obviněným uplatněných důvodů dovolání, jenž je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K této problematice je zapotřebí nejprve uvést, že uvedený dovolací důvod dopadá především na situace, v nichž obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003, publikované pod č. T 538. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281). Taková situace je potom sama o sobě důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [například čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“)], tak i ústavními předpisy. Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina)] a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) tvoří základní pilíře spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (zejména jeho §33 odst. 1), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem třeba chápat v užším smyslu, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. trest. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T-413 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006, aj.). Současně Nejvyšší soud judikoval, že uvedený dovolací důvod se může vztahovat rovněž na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 513. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 22, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 194). Systematickým a logickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dospět k závěru, že dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem, má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, které mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde by mohlo jít o situaci, že obviněný nemá v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít má. Dalším rozvedením těchto úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv. formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz odůvodnění naposledy citovaného rozhodnutí). Nejvyšší soud při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ dospěl k závěru, že v dané věci se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 a násl. tr. ř., a proto obviněnému nic nebránilo tomu, aby si obhájce kdykoli v průběhu hlavního líčení či dokonce již dříve (po podání obžaloby nebo už v přípravném řízení, neboť jeho trestní stíhání bylo zahájeno již v dubnu 2009) zvolil a realizoval tak v plném rozsahu svá procesní, zejména pak obhajovací práva. Pokud by následně byl úspěšný se svou žádostí a nárok na bezplatnou obhajobu mu byl soudem přiznán, otázka nákladů právního zastoupení by byla řešena dodatečně, takže by žádnou finanční újmu neutrpěl. V podrobnostech lze odkázat na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž se Nejvyšší soud zcela identifikoval. Nejvyšší soud tedy v této části posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Už z tohoto zákonného textu je zřejmé, že půjde zásadně o případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod je totiž zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti – rozhodující je skutečnost, zda obviněný byl fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda soud prvního stupně mohl dne 30. 10. 2009 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Ačkoliv obviněný také v tomto směru uplatnil výhrady relevantně, Nejvyšší soud současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné. Podmínky, za nichž může soud (prvního stupně) provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř. Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejednalo. Citovaná úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu vedeného proti obviněnému (srov. §2 odst. 1 tr. ř.). Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Důležitost práva obviněného být přítomen u hlavního líčení je zvýrazněna právě i tím, že porušení ustanovení zajišťujících obviněnému toto právo zakládá jeden z dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Protože hlavní líčení, pokud se ve věci koná, je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají v podstatě rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě: státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný (popřípadě zastoupený obhájcem), proti němuž se trestní stíhání vede. Za jejich současné přítomnosti lze zpravidla v potřebném rozsahu provést dokazování, jeho výsledky zhodnotit a vyvodit z nich správné skutkové závěry, přičemž se právě zde mohou v nejširší míře uplatnit kontradiktorní prvky trestního řízení. Zároveň jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jehož účasti lze hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek, které mu i přes nepřítomnost zaručují v nezbytném rozsahu právo obhajoby (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.). Podle §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. Obžalobu i předvolání nutno obviněnému doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle §64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.]. Obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude konáno další hlavní líčení. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí. Ustanovení §202 odst. 3 bylo do trestního řádu zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to jako jedno z opatření k odstranění průtahů a k urychlení řízení před soudem prvního stupně, který má v hlavním líčení rozhodovat o podané obžalobě. S tímto ustanovením koresponduje postup podle §211 odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 5 věty druhé tr. ř., podle něhož lze přečíst protokol o výpovědi svědka nebo znalce anebo písemný znalecký posudek, jestliže se obžalovaný bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení nebo se bez vážného důvodu vzdálil z jednací síně. Má se tím zabránit případným obstrukcím obviněného a možnosti mařit dokazování, pokud důkazy spočívají v přečtení protokolů o výslechu svědků, spoluobviněných a znalců. Vychází se zde ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. Nejde tudíž o povinnost obviněného, proto v případech, kdy se přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování; proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti. Postup podle §202 odst. 3 tr. ř. je podmíněn skutečností, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Tak tomu bude zejména tehdy, když svoji nepřítomnost u tohoto úkonu nezdůvodnil vůbec (ač tak mohl učinit), nebo uvedl-li důvody, které nelze považovat za omluvitelné. Rovněž jeho omluvu, která nebyla včasná, zpravidla nebude možné akceptovat. Naopak důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení by mohlo být především náhlé či vážné onemocnění, které by obviněnému bránilo v účasti, nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Vedle nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení a neexistence řádné omluvy této neúčasti se pro uplatnění §202 odst. 3 tr. ř. předpokládá, že soud rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Soud tedy má možnost trvat na účasti obviněného u hlavního líčení, jestliže je zde třeba provést úkon, který vyžaduje jeho přítomnost (např. konfrontaci, rekognici), ale jinak soud může v souvislosti s úkony při zahájení hlavního líčení učinit rozhodnutí podle §205 odst. 2 tr. ř. K postupu podle §202 odst. 3 tr. ř. pak musí být kromě toho splněny i obecné podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to podle ustanovení §202 odst. 2, popřípadě odst. 5 tr. ř., a zároveň konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nesmí bránit okolnosti uvedené v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. jako např. nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl o konání odročeného hlavního líčení stanoveného na den 30. 10. 2009 v 8,30 hodin vyrozuměn řádně a včas. Stalo se tak při předchozím hlavním líčení dne 22. 9. 2009, v jehož závěru samosoudce vyhlásil jednak usnesení, že obviněný nemá nárok na bezplatnou obhajobu, a jednak usnesení, že se hlavní líčení odročuje na den 30. 10. 2009 v 8,30 hodin z důvodu vyčkání rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o stížnosti obviněného proti prvému z těchto usnesení. Obviněný, který byl tomuto hlavnímu líčení přítomen, vzal termín odročeného hlavního líčení na vědomí s tím, že již nebude písemně obesílán (srov. č. l. 213 spisu). Pokud tedy v dovolání namítal, že nebyl soudem k odročenému hlavnímu líčení na den 30. 10. 2009 v 8,30 hodin řádně obeslán, nelze této jeho výhradě přisvědčit, neboť se nezakládá na pravdě, jak ostatně výstižně zdůvodnil již státní zástupce ve vyjádření k předmětnému dovolání. Aplikoval-li Nejvyšší soud shora rozvedené obecné principy a teoretická východiska na posuzovaný případ, musel dospět k závěru, že pokud samosoudce soudu prvního stupně za popsaného stavu rozhodl podle §202 odst. 2 tr. ř. o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, postupoval v souladu se zákonem. V písemném odůvodnění svého rozsudku se otázkou splnění podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podrobně zabýval. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 10. 2009 vyplývá, že takové rozhodnutí mělo svůj podklad ve zjištění samosoudce, že obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil, ačkoli byl o něm řádně a včas vyrozuměn (stejně jako státní zástupce) při předchozím hlavním líčení, když již předtím převzal opis obžaloby a pro konání hlavního líčení byly splněny i další zákonné podmínky (č. l. 236 spisu). Pokud za těchto okolností soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že hlavní líčení provede v nepřítomnosti obviněného, je třeba jeho závěry akceptovat. Přítomnost obviněného v hlavním líčení může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k hlavnímu líčení předvolat a dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Tak se tomu v posuzované věci nestalo. Obviněný byl k prvnímu hlavnímu líčení nařízenému na den 22. 9. 2009 předvolán standardizovaným tiskopisem „vzor č. 5a“ (viz obsah tiskopisu „Tr. ř. č. 5a“ – předvolání obžalovaného k hlavnímu líčení – Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. – Seznam vzorů skupiny „tr. ř.“, publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), jehož obsahem bylo i poučení o možnosti konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (referát a doručenka na č. l. 205 spisu). Už s ohledem na to musel obviněný zcela důvodně předpokládat, že nedostaví-li se bez řádné a včasné omluvy k hlavnímu líčení, může soud buď použít některý ze sankčních prostředků, anebo rozhodnout, že bude konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Není pochyb ani o tom, že splněny byly další zákonné předpoklady spočívající v tom, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování. S ohledem na konkrétní důkazní situaci soud prvního stupně dostál i té podmínce, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud se dále zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 30. 10. 2009 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněnému výše uvedené právo upřeno nebylo, ten však svoji neúčast řádně neomluvil, ani si řádně a včas nezvolil obhájce, který by jeho práva před soudem náležitě hájil. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy nebyl tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů jsou přesvědčivé a konal-li soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, učinil tak opodstatněně. Jeho rozhodnutí bylo přitom zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007, publikované pod č. T 996. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 36, Praha: C. H. Beck, 2007; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného je i v této části zjevně neopodstatněné. Dalším (a celkově posledním) dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, je důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v tomto směru uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, jejichž obsahem byla polemika dovolatele s některými závěry znaleckého posudku, svědeckými výpověďmi a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Je tudíž zjevné, že takto formulovanými výhradami obviněný pouze napadal skutková zjištění obou soudů nižších instancí a současně předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje. Tím zásadně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Lze tedy shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil (s jistou mírou tolerance) relevantně v té části, v níž zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že nebyla naplněna jednak jeho subjektivní stránka ve formě zavinění, jednak jeho stránka materiální v podobě vyššího nežli nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Taktéž námitka vztahující se k údajně nesprávnému vyčíslení, resp. obviněným tvrzené neexistenci způsobené škody je pod citovaný důvod dovolání obsahově podřaditelná. Nejvyšší soud však shledal, že i tyto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné. K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Zákonným znakem tohoto trestného činu je přisvojení si cizí věci. Z povahy trestného činu zpronevěry plyne, že zpravidla půjde o věc individuálně určenou. Zpronevěřit lze však i věci zastupitelné (např. peníze), má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci a nikoli jen věci téhož druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem, avšak pouze v souladu s účelem svěření. Za přisvojení si cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jímž zmaří základní účel svěření, získá možnost trvalé dispozice s věcí a současně vyloučí vlastníka věci z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud v době svěření cizí věci nabude platně vlastnické právo k této věci osoba, jíž byla předtím svěřena, a pokud tato osoba pak odmítne věc vydat původnímu vlastníkovi, nejde o zpronevěru. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněného zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci. Po subjektivní stránce je třeba v případě tohoto trestného činu úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Úmysl přisvojit si cizí věc, která byla pachateli svěřena, zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci (v takovém případě by šlo o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.). Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou . Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil tím, že „... na pozemcích, sloužících jako trvalý travní porost, které měl pronajaty na základě smlouvy o nájmu s Pozemkovým fondem České republiky na dobu od 4. 11. 2004 do 31. 12. 2008, neoprávněně a bez vědomí vlastníků pozemků vytěžil dřevo stromů různých druhů na těchto pozemcích rostoucích, ... přičemž vytěžené dřevo z uvedených pozemků odvezl, částečně je použil pro svou potřebu a částečně jako úhradu za práce spojené s těžbou“ . Z citovaného vymezení skutku je patrné, že nalézací soud, s jehož závěry se ztotožnil také soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný provozoval na pozemcích č. 219, 249/3 a 256/1 patřících Pozemkovému fondu České republiky (dále jen „PF ČR“) zemědělskou činnost a že se tak dělo na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a PF ČR dne 4. 11. 2004. Smlouva byla časově omezena na dobu určitou, konkrétně od 4. 11. 2004 do 31. 12. 2008. Dne 30. 4. 2008 koupil pozemky (označené jako trvalý travní porost) od PF ČR Z.Š., jenž navázal na výše zmíněnou nájemní smlouvu sepsáním dodatku č. 4, v jehož obsahu bylo vyjádřeno, že Z. Š. nabyl vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem a obviněný je nadále oprávněn na nich hospodařit v souladu s původní nájemní smlouvou, a to až do 31. 12. 2008. Jelikož rozsah vzájemných práv a povinností zakotvených původní nájemní smlouvou nebyl přechodem vlastnických práv dotčen, zůstal v platnosti (mimo jiné) také její článek III písm. g), podle kterého byl obviněný povinen vyžádat si souhlas pronajímatele při realizaci zúrodňovacích opatření a zakládání travních porostů na těchto pozemcích nebo při provádění změny druhu pozemku (k tomu srovnej č.l. 65 a násl. spisu). I přes toto smluvní ustanovení obviněný bez vědomí majitelů (PF ČR a Z. Š.) v období od 1. 10. 2008 do 13. 11. 2008 na uvedených pozemcích prostřednictvím A. M. vytěžil shora specifikované množství dřeva a naložil s ním způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného je zcela zřejmé, že obviněný svým jednáním (stručně popsaným výše) porušil ustanovení nájemní smlouvy ve znění jejích pozdějších dodatků, nedostál tak svým smluvně převzatým (jakož i zákonným – srov. například č.l. 111 spisu) povinnostem, čímž současně bezezbytku naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Předmětné pozemky totiž užíval v rozporu s účelem, k němuž mu byly nájemní smlouvou svěřeny, a tímto jednáním způsobil vlastníkům pozemků – PF ČR a Z.Š. – škodu v celkové výši 286.551,70 Kč, tedy škodu mnohonásobně (více než 12x) převyšující hranici škody nikoli malé (25.000,- Kč). Dovolací námitka obviněného vztahující se k údajně nesprávnému vyčíslení celkově způsobené škody v právě uvedené výši je neopodstatněná. Oba soudy nižších stupňů k ní dospěly po zhodnocení provedených důkazů, když se ztotožnily se znaleckým posudkem vypracovaným Ing. J. H. Jedná se o celkově způsobenou přímou škodu, která se rovná hodnotě vytěženého dřeva, cena byla stanovena jako obvyklá v daném místě a čase (srov. §89 odst. 12 tr. zák.). Také argumentace obviněného, že poškozený Z. Š. „díky němu“ nejen neutrpěl újmu, ale dokonce ještě „vydělal“ na dotacích čerpaných v roce 2009, je nepřípadná a lichá, neboť jmenovaný coby vlastník předmětných pozemků byl oprávněn s nimi nakládat takřka libovolným způsobem, nadto ke změně charakteru pozemků a způsobu jejich následného užívání byl veden, ne-li přímo donucen předchozím jednáním obviněného, který na pozemcích vykácel a vytěžil značné množství dřevní hmoty, tudíž změna jejich využití byla minimálně žádoucí, ne-li dokonce nezbytná. Vzhledem k tomu, že obviněný byl účastníkem nájemní smlouvy, tuto vlastnoručně podepsal, čímž akceptoval a na sebe dobrovolně převzal všechna práva a povinnosti z ní vyplývající, musel si být vědom, že porušením jejích ustanovení upravujících (mimo jiné) způsob nakládání s předmětem nájmu, tj. s pronajatými pozemky, v jehož důsledku došlo k vytěžení a přisvojení si dřevní hmoty na nich rostoucí, může porušit nejen předmětnou smlouvu, ale i zákon, neboť tímto postupem nepochybně vznikne vlastníkům pozemků jakožto pronajímatelům škoda. Tohoto jednání se tudíž evidentně, jak správně konstatovaly již oba soudy nižšího stupně, dopustil v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť cílem jeho jednání bylo od počátku provést větší těžbu dřeva. V podrobnostech lze odkázat na strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 4 rozsudku odvolacího soudu, s jejichž právními závěry včetně řádného a pochybnosti nevzbuzujícího odůvodnění se Nejvyšší soud identifikoval. Vzhledem k uplatněné námitce absence potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu, je na tomto místě třeba (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) zmínit, že pojmovými znaky trestného činu (ve smyslu trestního zákona) nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.). Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele. Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Jelikož při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Vzhledem k tomu, že jednání obviněného vykazovalo všechny zákonné znaky trestného činu kladeného mu za vinu po stránce formální, jak bylo rozvedeno výše, nelze mít ve světle rozvedených teoretických východisek pochybnosti ani o naplnění stránky materiální. Dlužno dodat, že soud prvního stupně se i touto otázkou zabýval, své úvahy (byť stručně) vyjádřil na straně 4 svého rozsudku a tuto skutečnost zohlednil rovněž při ukládání trestu obviněnému. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1c
265b/1d
265b/1g
265b/1l
Datum rozhodnutí:09/22/2011
Spisová značka:8 Tdo 775/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.775.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zpronevěra
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:01/02/2012
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 54/12
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13