ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.790.2010.3
sp. zn. 8 Tdo 790/2010-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T 46/2007, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 3 tr. zák. ve zněním účinném ke dni 20. 8. 2001 za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, k souhrnnému trestu doživotí. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, a další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. dopustil tím, že dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy před obcí H., okres S., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI A6 Avant 2,15 TDI, a zde nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V. a jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal na pozemku domu v obci S., okres Ch., uživatele Z. M., přičemž před zahrabáním těl tato prohledal a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. T. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Z podnětu jeho odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném ke dni 20. 8. 2001 za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a za další trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o páté rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch obviněného usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 155/2004, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2004, č. j. 4 T 2/2003-1963, jímž byl mimo jiné obviněný pro projednávaný skutek podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. Podruhé k odvolání státní zástupkyně téhož krajského státního zastupitelství podanému v neprospěch obviněného svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 pod sp. zn. 8 To 26/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, č. j. 4 T 2/2003-2186, jednak ve výroku o trestu, jednak ve zprošťujícím výroku pod bodem 3) výroku rozsudku, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. pro předmětný skutek opět zproštěn obžaloby, a v navazujících výrocích o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení ve zprošťujícím výroku soudu prvního stupně a současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu; odvolání obviněného R. T. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Potřetí ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2006 pod sp. zn. 8 To 86/2006, jímž znovu z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2006, č. j. 4 T 2/2003-3098, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro předmětný skutek opětovně zproštěn, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného znovu v neprospěch obviněného R. T. svým usnesením ze dne 29. 5. 2007 pod sp. zn. 8 To 45/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil další, v pořadí již čtvrtý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 T 2/2003-3446, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, současně však podle §262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. a §265b odst. 2 tr. ř. Namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., a také že mu byl nesprávně uložen trest odnětí svobody na doživotí.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel opakovaně namítal, že napadeným rozsudkem a předcházejícími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007, jakož i Krajského soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na obhajobu, spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. Před rozhodnutím o delegaci bylo opakovaně prováděno rozsáhlé dokazování a z jeho průběhu nebylo možno dovodit, že by Krajský soud v Plzni postupoval způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o objektivním přístupu k věci a ani pochybnosti o tom, že by tento soud nepostupoval v souladu s trestním řádem a jeho zásadami. Dovolatel po připomenutí důvodů, které podle závěrů Vrchního soudu v Praze vedly k rozhodnutí o delegaci, zopakoval, že nadále plně stojí za názory obou různých senátů Krajského soudu v Plzni, které podle jeho přesvědčení zcela jasným a pečlivým způsobem zdůvodnily, proč jej neuznaly vinným. Delegační rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o zrušení zprošťujícího rozsudku, ale i o přikázání věci jinému soudu, bylo vydáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a tím bylo porušeno ustanovení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Odůvodnění delegačního rozhodnutí se mu jevilo až jako útok na nezávislost soudců Krajského soudu v Plzni a obvinění z nezákonnosti jejich rozhodování. Měl za to, že důvody, které vedly odvolací soud k delegaci věci jinému soudu než soudu věcně a místně příslušnému, nekorespondují se zákonnými důvody pro takové rozhodnutí ve smyslu §262 tr. ř. Podle dovolatele nebyl dostatečně posouzen fakt, že zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána, neboť rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. Postup, kdy je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, což podle obviněného v jeho případě nebylo dodrženo.
Za věcně i místně příslušný soud proto považoval i nadále Krajský soud v Plzni a za zákonné soudce ty, kteří ve věci původně rozhodovali, a nikoliv soudce Krajského soudu v Praze. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, je stiženo vadou spočívající v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozsudku i z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu je podle něho totiž zjevné, že tento soud se nechtěl ztotožnit se zprošťujícími rozsudky a tento náhled se odrazil i v rozhodování o odvolání. Podle obviněného ve věci rozhodovali vyloučení soudci, neboť k věci i k dovolateli měli poměr, který nebyl nestranný. Protože odvolací soud ve zrušovacích rozhodnutích naznačil, jak má nalézací soud rozhodovat, nebyl nestranný ani objektivní. Krajský soud v Praze byl poté ovlivněn hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a proto ani on nerozhodoval nestranně. Podjatost senátu odvolacího soudu dovozoval i z toho, jakým způsobem byl napadán dovolatel a jeho obhajoba v odůvodnění rozhodnutí. Zde použitou argumentaci označil jako jednostrannou, do určité míry osobní a vzbuzující pochybnosti o objektivitě senátu odvolacího soudu. Poznamenal, že tento dovolací důvod uplatňoval s vědomím, že o námitkách možné podjatosti senátu 8 To vrchního soudu již bylo soudy rozhodováno, avšak považoval za nezbytné tyto námitky zopakovat i v dovolání, aby vyčerpal všechny opravné prostředky jako předpoklad pro podání ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve konstatoval, že popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nekoresponduje s užitou právní kvalifikací. Skutková věta výroku o vině podle něj nijak nevyjadřuje znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Náprava pochybení doplněním skutečností naplňujících tento znak v odůvodnění rozhodnutí není akceptovatelná. Tvrdil též, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, že by úmysl získat majetkový prospěch byl pojat před usmrcením a že by tedy usmrcení bylo učiněno právě proto, aby byl majetkový prospěch získán. Úmysl získat majetkový prospěch lze v daném případě dovodit až k následnému jednání - odcizení mobilních telefonů, což není pro použitou právní kvalifikaci dostačující. Soudem označený motiv vraždy, tj. zmocnění se vozidla AUDI coby motiv majetkový, který byl mimo jiné i důvodem pro uložení výjimečného trestu, v popisu skutku zcela chybí. Údajné odcizení mobilních telefonů, které je v popisu skutku tvrzeno, nebylo obviněnému prokazováno ani prokázáno, a z hlediska právního posouzení skutku jde navíc o okolnost zbytečnou a irelevantní. Odsuzující výrok proto považoval za neúplný v tom, že je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemohl vést k přesvědčivému závěru o naplnění znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soud prvního stupně při popisu skutku posouzeného jako trestný čin vraždy spáchané na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když neuvedl, v čem měla spočívat jeho objektivní a subjektivní stránka ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., což podle dovolatele odporuje jak judikatuře Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Zvláště pak připomněl, že uložení doživotního trestu jednak nemělo oporu ve správných skutkových zjištěních, a jednak bylo odůvodněno odkazem na naplnění dvou znaků z kvalifikované skutkové podstaty, ačkoliv nejméně jeden znak ve výroku rozsudku absentoval.
V této souvislosti obviněný poznamenal, že je oprávněn podat dovolání též proto, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Rozsah přezkumu je v takovém případě zaměřen na posouzení, zda ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Obviněný zdůraznil, že byť se mohou zdát některé jeho námitky námitkami procesními, případně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ve svém kontextu to tak není, neboť na správnost právní kvalifikace má vliv i to, zda skutkový stav byl zjištěn správně a v souladu s pravidly trestního řádu a ústavních předpisů. Tvrdil, že v posuzované věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Dovolatel zásadně nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědka L. V. a jaké z ní vyvodil závěry. Chybně byl vyhodnocen účel cesty poškozených jako prodej vozidla, z čehož následně soudy nesprávně vyvozovaly, že skutku se dopustil obviněný. Usuzovat na vinu pouze podle neprokázaného účelu cesty není podle dovolatele v souladu s pravidly trestního procesu, a navíc je to v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, jak vyplynul z provedeného dokazování. Jím udávaný účel cesty – obchod s omamnými a psychotropními látkami - nebyl žádným důkazem vyvrácen. Svědek L. V. však mohl mít motiv i tehdy, pokud by účelem cesty bylo pouze prodání vozidla, neboť mohl mít motiv pro získání vozidla stejně jako obviněný. Tvrzení soudu, že takový motiv by svědek neměl, je nelogická a ničím nepodložená spekulace soudů, navíc v rozporu se zjištěním, že svědek L. V. sám vozidlo užíval a zajišťoval jeho převod pomocí padělaných dokladů. Vrchní soud v Praze sice rozvedl, proč považoval výpověď svědka L. V. za pravdivou a proč neuvěřil tvrzením obviněného, avšak nezabýval se důsledně všemi podstatnými výhradami a při hodnocení výpovědi obviněného nerespektoval presumpci neviny a právo na obhajobu. Pokud považoval obhajobu v některém směru za vyvrácenou, přiklonil se k verzi pro obviněného zcela nepříznivé, nezabýval se otázkou, zda důkazy nepřipouštějí jiné vysvětlení, což dokládal kupř. vysvětlením zlomeniny pravé stehenní kosti poškozeného L. S., event. vznik střelného poranění bederní krajiny poškozeného (str. 36 napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebo jeho úvahami ohledně záznamů telekomunikačního provozu buněk, kde byl zachycen pohyb telefonů.
Obviněný akcentoval, že kromě výpovědi svědka L. V. proti němu nestál žádný přímý důkaz, proto bylo nutné zabývat se podrobně jak osobností tohoto svědka, tak obsahem jeho výpovědí, zda korespondují s dalšími provedenými důkazy.
S poukazem na záznam o zahájení úkonů trestního řízení zpracovaný bývalým policistou Mgr. P. P. obviněný tvrdil, že ačkoliv soudy tento důkaz odmítaly pro jeho procesní nepoužitelnost, z jeho obsahu se podávalo, že poškození byli usmrceni při prodeji osobního automobilu a že současně s vozidlem měli nabízet větší množství omamných a psychotropních látek. Tomuto údaji podle dovolatele odpovídají i informace ze spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 10/2003, svědčící o prodeji heroinu svědku L. V., trestní rejstřík svědka a též výpověď svědka V. P. v hlavním líčení dne 17. 9. 2003. Obviněný opakoval, že účelem cesty byl obchod s drogami dohodnutý mezi poškozeným L. S. a svědkem L. V., a nikoliv prodej vozidla, jak dovodily soudy obou stupňů. Pro tento závěr podle dovolatele svědčí také výpověď A. J., jakož i nález funkční střelné zbraně u poškozeného L. S. Chování tohoto poškozeného, který nejdříve předá vozidlo, a pak jede čekat na peníze na odlehlé místo, je krajně nelogické a de facto neuvěřitelné. Pokud si poškozený bral funkční zbraň, nelze přijmout „logické“ vysvětlení soudu, že to bylo z obav o zaplacení částky za vůz. Kdyby takové obavy měl, pak by vozidlo neodevzdal před zaplacením a nejel by bez peněz a vozidla s cizím člověkem na odlehlé místo. Navíc je podle něho zcela nelogické, aby v případě soudem tvrzeného motivu vraždy kvůli vozidlu, kterého se předtím poškozený bez zaplacení zbaví, pachatel nechal poškozeným další věci v hodnotě desítek až statisíců, které mohl ihned zpeněžit (př. značkové hodinky RADO a další cenné věci). Nesprávně byly v této souvislosti hodnoceny i výpovědi svědka P. N. či svědků z řad příbuzných poškozených, kteří podle dovolatele nebyli dostatečně informování o životě poškozených a zdrojích jejich obživy.
Obviněný zdůraznil, že důkazy svědčící o tom, že hlavním účelem cesty poškozených byl obchod s drogami, jsou přesvědčivější než důkazy, které ukazují pouze na prodej vozidla, což ostatně jako jediný účel cesty označuje toliko svědek L. V. Pokud další osoby vypovídaly o prodeji vozidla, neznamená to, že šlo jen o prodej vozidla a o nic jiného, neboť o zamýšleném prodeji drog by poškození jistě nikomu nevyprávěli.
Za jeden ze stěžejních důkazů svědčících ve svůj prospěch obviněný považoval vedle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví znalce JUDr. P. B. především výpisy telekomunikačních záznamů dokladující pohyb zúčastněných osob, které však Krajský soud v Praze vůbec nehodnotil a odvolací soud měl za to, že záznamy neprokazují vůbec nic. Sám dovolatel uváděl, že záznamy o telekomunikačním provozu nebylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že se s poškozeným L. S. znal, neboť k němu přijel dávno před L. V. Pokud odvolací soud vyhodnotil záznamy o telekomunikačním provozu jako důkaz nespolehlivý, nelze to vykládat tak, že tím není potvrzena obhajoba dovolatele. Významné je, že tímto důkazem nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, a naopak jím nebylo potvrzeno vyjádření svědka L. V.
Dovolatel dále obsáhle citoval pasáže odůvodnění rozsudků soudů týkající se hodnocení tvrzení svědka L. V., s nimiž nesouhlasil s argumentem, že tento svědek je zcela nevěrohodný, neboť podle něho lhal mimo jiné o tom, že při cestě z P. do K. V. dostal pokutu, ačkoliv bylo prokázáno, že žádná pokuta mu udělena nebyla. Nevěrohodnost svědka L. V. byla podle přesvědčení obviněného jednoznačně prokázána i znaleckým posudkem z oboru psychologie, z jehož závěrů vyplynulo, že svědek je osobou obecně nepříliš věrohodnou, přičemž s ohledem na jeho povahové vlastnosti nelze vyloučit konkrétní nevěrohodnost, neboť zvýrazněné sklony ke lhavosti prosté – tedy převážně vědomé a účelové, jsou u něho vysoce pravděpodobné a nevěrohodnost dokládá i svědkův trestní rejstřík. Výpověď svědka L. V. proto nemohla sloužit jako jednoznačný, bezvadný a přímý důkaz o jeho vině, neboť bylo možné dovodit i jiné varianty děje, než kterou si soudy vybraly.
Další část dovolacích námitek byla věnovaná dopisu, který měl svědek L. V. sepsat a předat H. V. Podle obviněného, i po provedeném dokazování s ohledem na četné rozpory ve výpovědích svědků, zůstala nevyřešena otázka, kdy měl být dopis skutečně sepsán, kdy byl svědkyni H.V. předán a s jakými pokyny. Dovolatel vyslovil domněnku, že dopis mohl být napsán až poté, co svědek skutek oznámil, a to za účelem zvýšení věrohodnosti svých tvrzení a poskytnutí alibi sobě samému. Odmítl závěr odvolacího soudu, že svědek L. V. neunesl tíhu svědomí a věc oznámil, a tvrdil, že věc byla ohlášena záměrně v době, kdy byl dovolatel omezen na svobodě a nemohl se nijak bránit.
Soudům dovolatel dále vytýkal, že se náležitě nezabývaly ani výpověďmi svědků R. H., P. S. ohledně požadovaného vrácení klíče na utahování kol, který si půjčil svědek L. V., jež podle dovolatelova přesvědčení také zeslabovaly věrohodnost výpovědi L. V. Dále znovu zpochybňoval věrohodnost svědka L. V., uváděl-li, že měl být přítomen u telefonního hovoru, kdy se obviněný měl po spáchání činu dotazovat K. K. na údajnou možnost využití garáže. Tato tvrzení podle něho nemohou být pravdivá s ohledem na rozmístění a dosah buněk mobilního operátora, neboť podle jejich záznamů se obviněný a svědek L. V. nacházeli každý na jiném místě.
Nesprávně byly podle dovolatele hodnoceny i výpovědi svědků R. G. a I. T., na jejichž podkladě nebylo možno dovodit jakoukoliv spojitost předmětného telefonu poškozeného L. S. s dovolatelem, neboť nebylo zjištěno, kdy svědek R. G. telefon získal a ani kým a kdy byl dán do bazaru svědka I. T.
Naopak za důkaz usvědčující L. V. ze spáchání skutku označil svědecké výpovědi J. W. a I. W. Z nich bylo patrno, že si svědek od nich zapůjčil vozidlo Hyundai Sonata, které však vrátil s novými potahy na sedačky, s rezervou a kobercem, které tam původně nebyly, a naopak chyběl křížový klíč na utahovaní kol a překližkový poklop. Svědkyně I. W. rovněž uváděla, že L. V. se již v minulosti ozbrojoval a v době jejich setkávání v roce 2001 se jí zdál nervózní. Ani tyto výpovědi však soudy nehodnotily ve prospěch obviněného.
Soudy obou stupňů podle obviněného zcela nedůvodně nepřihlédly ke svědecké výpovědi D. P., z níž nejméně vyplynulo, že mu měl L. V. v rozhovoru ve věznici mimo jiné uvést, že poškození měli přijet za ním ohledně drog a že L. V. nabízel k prodeji vozidlo Audi A6, přičemž svědek z rozhovoru nabyl dojmu, že L. V. shodil vraždu na obviněného. I v tomto případě způsob, jakým soud hodnotil výpověď D. P., odporuje zásadám stanoveným pro hodnocení důkazů.
Sdělení svědka L. V. podle přesvědčení obviněného odporují celé řadě znaleckých posudků a odborných vyjádření. Dovolatel zmínil především závěry znalců MUDr. O. T. a doc. MUDr. H. K. vylučující svědkem L. V. popisovaný způsob útoku proti poškozeným (např. skákání na krk poškozeného M. V.), jím tvrzené použití montážního klíče na kola.
I závěry doplňku znaleckého posudku z oboru soudního lékařství svědčí ve prospěch tvrzení obviněného. Obviněný zdůraznil, že se v nich podává popis střelby na poškozeného L. S. uvedený při prověrce výpovědi svědkem L. V. průběhu střelného kanálu neodpovídá, a jako pravděpodobnější se zpracovateli prof. MUDr. J. Š., DrSc., jevila varianta uváděná obviněným. Za absurdní proto dovolatel považoval, že soud v jeho prospěch nehodnotil tento důkaz ani tehdy, když znalec označil jeho verzi za pravděpodobnější než verzi svědka L. V. s argumentem, že není vyloučeno, že k předmětnému zástřelu poškozeného L. S. do bederní krajiny došlo až v době, kdy svědek L. V. již počínání obviněného nesledoval, ačkoliv svědek takovou okolnost ve své výpovědi nezmínil. Takové hodnocení podle dovolatele jasně nese znaky libovůle a odporuje právu na spravedlivý proces.
Nesprávně bylo nahlíženo i na odborné vyjádření z odvětví balistická expertíza, které rovněž podporovalo tvrzení dovolatele o průběhu střelby a vyvracelo verzi prezentovanou svědkem L. V. Obviněný upozornil, že pokud bylo zjištěno, že zejména na opěradle řidiče a dveřích vozidla byly stopy po střelbě, tak pokud by tam svědek L. V. skutečně seděl, jak uváděl, byl by mrtev. Pro hodnocení vzniku poškození na dveřích vozidla mělo být spíše vycházeno z chemické expertízy, která je přesnější než mechanoskopie. Nebylo-li najisto postaveno, že poškození opěradla řidiče vzniklo tlakem upínací spony bezpečnostního pásu, pak nebylo možno vyloučit působení střely. Ani odborné vyjádření z oboru mechanoskopie nevyloučilo poškození způsobené střelou, když uvedlo, že předmětná stopa nebyla s největší pravděpodobností způsobena otěrem střely, ale tlakem upínací spony bezpečnostního pásu.
Ve prospěch obviněného vyznělo také odborné vyjádření z odvětví daktyloskopie a odborné vyjádření z oboru sérologie – genetika. Ačkoliv nebyly na utahovacím klíči zjištěny žádné biologické stopy, které by tam musely být nalezeny i po jeho očistění, jak tvrdí zpracovatel, soudy i nadále vycházely z tvrzení svědka L. V., že obviněný měl jako vražedného nástroje užít právě tohoto klíče.
Závěry znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a odborných vyjádření nelze podle přesvědčení dovolatele hodnotit jinak, než že nepotvrzují výpověď svědka L. V., což mělo být hodnoceno ve prospěch obviněného.
Dovolatel upozornil, že jeho vinu neprokazují ani znalecké posudky zpracované na jeho osobu, neboť tyto ho nepopisují hůře než znalecké posudky posuzující svědka L. V. Znalec z oboru psychologie nezjistil, že by měl na obecné úrovni sklony k přetvářce, ani u něho nebyla zjištěna bájná lhavost. Další posudek týkající se hodnocení resocializace konstatoval, že za předpokladu dobře fungujícího penitenciárního systému je v zásadě schopen resocializace. Protože penitenciární systém v České republice funguje dobře, lze jej považovat za resocializovatelného, což vylučuje naplnění podmínek pro ukládání doživotního trestu odnětí svobody.
Pokud dovolatel popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele svědka L. V. a naopak svědek L. V. popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele dovolatele, a toto tvrzení mělo být podle soudů obou stupňů jediným přímým důkazem, není možné s ohledem na rozpory ve výpovědích svědka L. V. v kontextu s dalšími důkazy (znaleckými posudky, výpisy telekomunikačního provozu, výpověďmi svědků), považovat výpověď L. V. za důkaz, na němž by bylo možné postavit závěr o dovolatelově vině. Veškeré skutkové pochybnosti měly být hodnoceny v jeho prospěch, což se v daném případě podle jeho přesvědčení nestalo. Oba soudy hodnotily důkazy vždy opačně, než jak je bylo třeba hodnotit, a to vždy v neprospěch obviněného. Shrnul, že všechno, co nevyvrací jeho tvrzení, ať už se jedná o užití klíče, poškození sedačky řidiče, údajné násilí vůči krku nebo noze jednoho z poškozených, příjezd poškozených do S. atd., měly soudy hodnotit v jeho prospěch. Uzavřel, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá právní závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, ani naplnění znaků nutných k uložení doživotního trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř.
Obviněný tvrdil, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. není přesvědčivě podloženo skutkovými okolnostmi. Při formulaci námitek, které podle něj tvoří dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř., vycházel ze základní teze, že se nedopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zák. a následně dovozoval, že nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto výjimečného trestu předpokládané v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák.
Zpochybnil, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký, jelikož v jeho případě nelze hovořit o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce či zvlášť zavrženíhodném způsobu provedení činu ve smyslu zákonných podmínek §29 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Za zvlášť zavrženíhodný a těžko napravitelný následek se považuje jen takový následek, který je těžší ve srovnání s následkem předvídaným v konkrétním ustanovení trestního zákona. Smrt člověka je předpokládána jako pravidelný následek trestného činu vraždy, následek uvedený v §219 odst. 2 písm. a) tr. zák. je již také obsažen v této kvalifikované skutkové podstatě, a proto tento následek nelze považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Akcentoval, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze z hlediska §29 odst. 3 tr. zák. opětovně přihlížet.
Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nelze v posuzované věci považovat odvolacím soudem tvrzený zištný motiv, jelikož je již obsažen v kvalifikované skutkové podstatě, a není ani v popisu skutku vyjádřen. I kdyby se dovolací soud přiklonil k názoru odvolacího soudu, pak ani s ohledem na to, že je tento znak zohledněn v sazbě stanovené pro kvalifikovanou skutkovou podstatu, nelze jej považovat za zavrženíhodnou pohnutku, jak učinil odvolací soud.
Z odůvodnění rozsudku podle něj nevyplývá ani zavrženíhodný způsob provedení činu. Oba soudy si náležitě neuvědomily, a proto ani nerozlišily zavrženíhodnost způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo těžkého a těžko napravitelného následku od zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo od zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Soudy nerozlišily podmínky pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let a na doživotí. Nerozlišily zejména slovo „zvlášť“ ve vztahu k alternativním podmínkám týkajícím se stupně nebezpečnosti a navíc tyto alternativní podmínky zaměnily za znaky skutkové podstaty.
Obviněný znovu připomněl, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že v jeho případě není splněna ani podmínka pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedená v ustanovení §29 odst. 3 písm. b), c) tr. zák., protože podle znalců není osobou primárně asociální a je možná jeho resocializace, byť nebude jednoduchá, což lze spíše vztáhnout právě k podmínkám pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, nikoliv k trestu odnětí svobody na doživotí. Významný je v daných souvislostech také závěr znalců, že netrpí duševní chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný, což vylučuje splnění podmínky, že uložení výjimečného trestu na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti.
Obviněný také uvedl, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska nepřiměřené délky řízení a doby, která měla od skutku uplynout. Připomněl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nelze je ignorovat ani v tomto případě.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V této souvislosti obviněný odkázal na obsah dovolání s tvrzením, že již v řízení napadenému rozsudku předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného obsáhle sumarizoval dosavadní průběh řízení a k dovolacím námitkám uplatněným obviněným R. T. uvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že námitky, které obviněný uplatnil v rámci svého dovolání v souvislosti s údajným vyloučením z rozhodování soudců senátu Vrchního soudu v Praze 8 To, jsou zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný spatřoval podjatost senátu Vrchního soudu v Praze v tom, že se mu jeví odůvodnění jeho rozhodnutí jako jednostranné, do určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu, který ve věci opakovaně rozhodoval, pak lze mít za to, že oprávněnost námitek takového charakteru byla posouzena jak v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2009, tak následně v usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 4/2010, a tato argumentace nebyla shledána důvodnou. Dovolatel ani sám neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat na podjatost ve vztahu k projednávané věci nebo na bližší či vysloveně osobní vztah mezi soudci senátu 8 To pražského vrchního soudu a obviněným R. T. či jeho obhájkyní, a ani Nejvyšší státní zastupitelství takové skutečnosti nezjistilo. Podjatost ve vztahu k projednávané trestní věci nelze dovozovat jen ze stanoviska soudců odvolacího senátu, které zaujali k odvolací argumentaci obviněného. Hodnotící úvahy soudu podle státního zástupce nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a rozhodně neskýtají jakýkoliv podklad pro pochybnosti o nestranném rozhodování soudkyně.
Jestliže dovolatel namítal, že v předmětné trestní věci nebyly dány podmínky §262 věty druhé tr. ř., tedy aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně, v konkrétním případě Krajský soud v Praze, měl za to, že takto pojímanou výhradu nelze subsumovat pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1913/07, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti takovému postupu, usuzoval, že není žádného důvodu, aby se Nejvyšší soud v řízení o dovolání odchyloval od závěrů Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vrchní soud v Praze podle závěrů Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákonem a bez vad, jestliže s poukazem na ustanovení §262 věty druhé tr. ř. nařídil, aby předmětnou věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze namísto Krajského soudu v Plzni, přičemž oba uvedené soudy prvního stupně toto rozhodnutí odvolacího soudu respektovaly. Ve věci nerozhodoval senát, který by nebyl náležitě obsazen, a v řízení před soudem prvního stupně tudíž nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že neshledal relevantně uplatněné námitky obviněného, že nejednal „v úmyslu získat majetkový prospěch“, a odkázal na závěry, které v tomto směru učinil odvolací soud. Stran namítaného nedostatku obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině naznačoval, že se mohlo spíše jednat o nedostatečně, nepřesně, neobratně, neúplně či nevýstižně popsaný skutek, což samo o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. Za nejpodstatnější pak Nejvyšší státní zastupitelství považuje skutečnost, že z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně lze zjistit odpovídající skutkové okolnosti, které naplňují znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve smyslu odstavce třetího písmene h) ustanovení §219 tr. zák. Bylo totiž prokázáno, že obviněný R. T. měl poškozenému L. S. zaplatit za vozidlo 400.000,- Kč a pod záminkou, že odchází pro příslušný finanční obnos, obviněný zanechal poškozené na odlehlém místě, kam je předtím vylákal, avšak po svém návratu začal okamžitě proti poškozeným střílet z krátké ruční palné zbraně, aniž by jim peníze předal a aniž by je na místo vůbec přinesl. Je tak nepochybné, že obviněný byl veden nejen úmyslem nezaplatit domluvenou kupní cenu vozidla, nýbrž i úmyslem získat předmětný vůz pro sebe bez zaplacení, a to i za cenu úmyslného usmrcení obou poškozených. Fakt, že uvedené skutečnosti nenašly svůj odraz v obsahu tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nemůže vést k závěru o nesprávném právním posouzení věci.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným podle státního zástupce nelze podřadit velmi obsáhlé námitky, které mají za cíl zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka L. V., přičemž i tyto námitky dovolatele vychází z naprosto rozdílných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Dovolatel se podle státního zástupce při svých výhradách vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily obsah svědectví L. V., soustředil na zpochybňování hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek rovněž nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat.
Státní zástupce připustil, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry neshledal. Soudy obou stupňů se zabývaly klíčovou otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí L. V., které vždy velmi pečlivě a i logicky hodnotily v kontextu s dalšími důkazy, které měly k dispozici, přičemž si všímaly i výhrad a námitek vznesených v tomto směru obhajobou obviněného R. T. Stejným způsobem se soudy postupně v souladu s požadavky kladenými procesními předpisy vypořádaly s obsahem výpovědí a stanovisek samotného obviněného R. T., východisky jeho obhajoby, jakož i skutkovou verzí předloženou obviněným, spočívající v tvrzení, že skutečným pachatelem vražd poškozených byl svědek L. V. s tím, že záměrem svědka L. V. mělo podle dovolatele být, aby se svědek zmocnil drog, kterými měli poškození podle obviněného R. T. disponovat, ačkoliv bylo svědecky prokázáno, že poškození se obchodováním s drogami nezabývali. Bez povšimnutí soudů nezůstala ani svědectví a další důkazy, které měly svědčit ve prospěch obviněného R. T. Zjevnou neopodstatněnost proto konstatoval i ve vztahu k námitkám, které podle dovolání obviněného mají tvořit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. není v případě obviněného R. T. dán ani v jedné z obou alternativ, neboť odvolací soud opravný prostředek ani nezamítl ani neodmítl, ale věcně jej přezkoumal a v předcházejícím řízení nebyl naplněn ani jeden dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Uplatnil-li obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. též námitky, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, potom je třeba uvést, že jde o výhrady, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., a to ani se zřetelem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. Stejně tak by se dovolací soud neměl podle jeho názoru zabývat výhradami obviněného založenými na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska §23 odst. 1 tr. zák., protože mělo být porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jelikož mezi zákonnými podmínkami §29 odst. 1, 3 tr. zák. nebyl nikdy zakotven vliv délky řízení. Podle přesvědčení státního zástupce jsou v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně popsány všechny okolnosti vztahující se k trestu odnětí svobody na doživotí, které jsou významné z hlediska podmínek vycházejících z ustanovení §29 odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zák., čímž byl splněn požadavek vyjádřený v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák., že uvedený trest lze uložit jen u těch nejzávažnějších a konkrétně uvedených trestných činů, mezi nimiž je uveden i trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák.
V daném případě byla naplněna i podmínka vyjádřená v ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a to zejména v alternativě zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu. Bylo totiž zjištěno, že dovolatel svůj čin chladnokrevně a s rozmyslem plánoval, poškozené vylákal na odlehlé a opuštěné místo, které poškození neznali, přičemž samotný výběr tohoto místa obviněnému zaručoval nejenom „nikým nerušenou“ realizaci záměru úmyslně usmrtit dvě osoby, ale i objektivně zvyšoval úspěšnost plánovaného ataku proti životu poškozených, kteří by ani za těchto podmínek objektivně nemohli místo útoku urychleně opustit či přivolat pomoc, pokud by se z jakýchkoliv příčin obviněnému jeho záměr nepodařilo uskutečnit v natolik krátkém časovém úseku, který by vyloučil obranu či útěk poškozených. Obviněný použil i zvláštní lest (nejdříve si zajistil, aby měl ve vlastní dispozici nejenom vůz, kterým do té doby disponoval poškozený L. S., ale i doklady k tomuto vozidlu, poté poškozené vylákal na zmíněné opuštěné místo a poté, když se nejprve vzdálil, se na místo vrátil již s připravenou zbraní a okamžitě po svém příchodu začal střílet; navíc si obviněný zajistil, aby byl v kritické chvíli na místě přítomen i svědek L. V., který nebyl se záměrem obviněného usmrtit poškozené dopředu seznámen, avšak obviněný jej donutil k tomu, aby mu pomohl s odstraněním mrtvol poškozených). Poškozeného M. V. nejdříve obviněný zasáhl střelbou a když zjistil, že poškozeného výstřely ihned neusmrtil, přistoupil k němu a přesto, že poškozený volal o pomoc, obviněný mu dupnul nohou na hrudník, poté na něj ještě skočil oběma nohama. Na to poškozený M. V. reagoval tím, že obviněného prosil, aby ho zastřelil, načež obviněný na poškozeného hodil kus tvrdého betonu a tyčí, kterou našel na místě, jej udeřil do oblasti těla. Lze tedy souhlasit s tím, že obviněný použil k usmrcení M. V. více mechanismů a postupoval vůči němu způsobem, který naprosto vylučuje nejenom jakoukoliv míru empatie k obětem vlastní trestné činnosti, ale i základní lidskosti.
Státní zástupce sdílel také závěry soudů obou stupňů, že v případě obviněného byly naplněny obě kumulativní podmínky pro uložení výjimečného trestu na doživotí uvedené v §29 odst. 1 písm. b) a c) tr. zák. Pokud znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie resocializaci obviněného kategoricky nevyloučili jsou sice kompetentní vyjádřit se k možnostem resocializace obviněného, nicméně závěr o tom, zda lze pachatele napravit trestem v rozmezí 15 až 25 let, je závěrem právním, k němuž je příslušný výhradně soud. Znalec vyšetřující duševní stav obviněného označil možnost jeho resocializace za „zřetelně podprůměrnou“, což se dovolatel snažil vytržením tohoto závěru z kontextu dalších důkazů interpretovat jako závěr jeho nápravu připouštějící. Státní zástupce považoval v této souvislosti za podstatné, že znalci nezmiňují žádný významný pozitivní faktor, který by skutečně opravňoval alespoň k částečně optimistickému závěru, že veskrze negativní hodnocení možností nápravy obviněného se bude v budoucnu zlepšovat. S ohledem na tuto skutečnost a též poznatky spojené s předchozími odsouzeními a potrestáními obviněného, na něž upozornil odvolací soud, konstatoval, že u obviněného lze shledat velmi nízký práh pro násilné jednání, když agresivitu a hrubost používal vůči svým obětem jako účinný prostředek k uspokojení jeho vlastních cílů. Se zřetelem ke gradaci závažnosti trestné činnosti obviněného lze dovodit, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již fixovány, a to i přes poukaz znalce na sociální zázemí obviněného a jeho relativně nízký věk. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že motivací trestné činnosti obviněného bylo vylepšení vlastního životního standardu, ačkoliv nebyl v situaci, kdy by snad trpěl zjevnou nouzí. O bezcitnosti obviněného svědčí jeho velmi brutální jednání vůči poškozenému M. V., kterého se dopustil poté, co ho zasáhl výstřely z krátké ruční střelné zbraně.
Ze všech uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba, a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Pod tento důvod dovolání obviněný podřadil dva okruhy námitek: jednak že soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze byli podjatí, jednak že Krajský soud v Praze rozhodl jako soud místně a věcně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci jsou podle jeho přesvědčení soudci Krajského soudu v Plzni. Je zjevné, že pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podřadit pouze výhrady, jejichž podstatou je tvrzení, že soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze rozhodující o jeho odvolání byli podjatými. Úsudek, že tito soudci pro poměr k věci i k obviněnému nebyli způsobilí ve věci nestranně a objektivně rozhodnout, dovolatel odůvodnil obsáhlým odkazem na postup Vrchního soudu v Praze, který opakovaně zrušil předchozí zprošťující rozsudky Krajského soudu v Plzni a nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, aniž by byl splněn požadavek důležitého důvodu pro delegaci. Nadto upozornil též na obsah odůvodnění delegačního rozhodnutí a jeho nepřehlédnutelnou emotivní kritiku prvoinstančního soudu, jakož i na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, které je podle něj s ohledem na použitou argumentaci jednostranné, do určité míry osobní a nepřijatelné co do způsobu, jakým tento soud reagoval na odvolací námitky.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl splněn, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodli soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, a to JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Alexandra Nováková a JUDr. Petr Smrž jako vyloučený orgán, byla v řízení před Vrchním soudem v Praze namítnuta.
Usnesením ze dne 18. 1. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, tento soud rozhodl tak, že jmenovaní soudci senátu 8 To nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, která se nachází ve stadiu odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a je vedena pod sp. zn. 8 To 97/2009. Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že soud v podstatě k obsahově stejným výhradám proti jeho nestrannosti a objektivitě, jak jsou prezentovány i v dovolání, po předložení písemného prohlášení všech jmenovaných soudců, že nemají k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkony probíhajícího trestního řízení proti obviněnému přímo dotýkají, ani k dalším orgánům činným v trestním řízení žádný vztah, pročež jim žádná okolnost nebrání objektivně rozhodnout, rozhodl, jak již bylo výše uvedeno. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 11 Tvo 4/2010, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že „odlišný právní názor soudce v případě, v němž rozhodl, byť opakovaně, v neprospěch obviněného, od právního názoru obviněného, nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku“. Z postupu soudců senátu 8 To Vrchního soudu v Praze při jejich rozhodování o odvoláních obviněného nelze vyvozovat závěr, že by měli k projednávané věci, k navrhovateli nebo k jeho obhájci takový poměr, který by vyvolával pochybnosti o nestranném rozhodování, o čemž také vydali souhlasné písemné prohlášení.
Ani dovolací soud nemá žádný důvod tyto závěry zpochybnit.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. V jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, č. 182, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, svazek 23, č. 98).
V projednávaném případě obviněný odvozuje podjatost soudců senátu 8 To Vrchního soudu v Praze jednak z toho, jakým způsobem rozhodovali v jeho věci, zejména že bez relevantního důvodu nařídili, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, jednak z toho, že odůvodnění jeho rozhodnutí se „jeví jako jednostranné, do určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu, který ve věci opakovaně rozhodoval“.
Z obsahu těchto námitek zřetelně vyplývá, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by podjatost soudců zakládala. Právní názor senátu odvolacího soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících usneseních a jemu odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat za osobní poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku, který pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje, jak již bylo ostatně řečeno ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 4/2010 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 10, č. T - 267 aj.). Není od věci dodat, že ani obsah odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí, způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného, rozhodně nedokládájí pochybnosti o nemožnosti objektivně rozhodnout pro poměr k věci či obviněnému, nenese znaky libovůle, nevyváženosti či zjevné jednostrannosti úsudku v neprospěch dovolatele. V této části opírající se o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Další část námitek, jež dovolatel zahrnul pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., se opírala o tvrzení, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, kterým mimo jiné podle §262 odst. 2 věty druhé tr. ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.), aniž by existovaly důležité důvody takové rozhodnutí opodstatňující, rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud věcně i místně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci byli soudci Krajského soudu v Plzni. Ač tyto výtky nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebylo možné je ignorovat. Těžiště těchto výhrad totiž spočívalo v tvrzení, že rozhodl-li ve věci Krajský soud v Praze, bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce. Námitky této povahy lze subsumovat pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.
Nutno připomenout, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, přičemž uvedené beze zbytku (a zvláště) platí pro rozhodnutí podle §262 odst. 2 věta druhá tr. ř., podle něhož může odvolací soud, rozhoduje-li, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, z důležitého důvodu také nařídit, aby ji projednal a rozhodl soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Toto rozhodnutí, které je svou povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci, nepochybně představuje zásah do institutu zákonného soudce. Základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, přiměřeně nález tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09 aj.)
Z uvedeného vyplývá, že pokud by nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle §262 odst. 2 věta druhá tr. ř., rozhodl by soud, který nebyl náležitě obsazen, což je okolnost zakládající dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro úplnost je vhodné dodat, že argumenty, že rozhodl soud místně a věcně nepříslušný, které obviněný taktéž uplatnil, jsou z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nerelevantní; námitka místní nepříslušnosti sama o sobě tento důvod dovolání nezakládá, a delegací nedošlo (a ani nemohlo dojít) ke změně věcné příslušnosti soudu.
V posuzované věci není pochyb o tom, že Vrchní soud v Praze poté, co již vyčerpal možnost uvedenou v ustanovení §262 odst. 2 věta první tr. ř., po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, si byl zcela vědom významu a závažnosti důsledků spojených s rozhodnutím podle §262 odst. 2 věta druhá tr. ř. a v odůvodnění citovaného rozhodnutí svoji pozornost soustředil právě na ty okolnosti, které dokládaly zjištění, že pro zmíněné rozhodnutí vskutku existují důležité důvody.
Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, po zevrubné rekapitulaci výsledků řízení a důvodů předchozích zrušujících rozhodnutí, včetně toho, jímž už bylo dříve nařízeno, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně v jiném složení senátu, znovu soustředil svoji pozornost k úvahám, jimiž zpochybnil způsob hodnocení provedených důkazů. Hodnocení důkazů shledal nevyváženým, jednostranně zaměřeným ve prospěch obviněného, a ve svých důsledcích odporující zásadám vyjádřeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z těchto důvodů také podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně (výrok I.). Podle názoru vrchního soudu Krajský soud v Plzni nebyl schopen se oprostit od zaujatého hodnocení důkazů, což zakládalo výrazné pochybnosti, zda vůbec je schopen objektivně a spravedlivě rozhodnout. V tomto závěru jej utvrzovala skutečnost, že Krajský soud v Plzni přes opětovné zrušení předchozích rozsudků obviněného obžaloby zprostil již počtvrté, když první dva zprošťující rozsudky byly vydány jedním senátem, a poté, co vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nový senát vydal další zprošťující rozsudky, aniž by nejen výhrady vrchního soudu akceptoval, ale tyto v podstatě přímo odmítl. Proto vrchní soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze (výrok II.).
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07, odmítnuta. Pokud obviněný napadl usnesení vrchního soudu v části, kde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí (výrok I.), Ústavní soud odkázal na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a v návaznosti na to Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím „konečným“, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková „konečná“ rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. Ústavní soud konstatoval, že v tomto posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu pokládal v této části ústavní stížnost za nepřípustnou.
Napadl-li obviněný usnesení vrchního soudu v části, kde tento soud nařídil, aby věc rozhodl a projednal Krajský soud v Praze (výrok II.), Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť jde právě o rozhodnutí, kterým byla „ukončena“ relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže napadnout opravným prostředkem, přičemž je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto by probíhalo zcela zbytečně. Shrnul podstatné skutečnosti řízení, jež předcházelo rozhodnutí vrchního soudu, a upozornil, že vrchní soud po vydání druhého zprošťujícího rozsudku Krajským soudem v Plzni, který obsahoval v podstatě tytéž, znovu se opakující vady, přistoupil k nařízení o změně senátu, tento jeho krok byl pak předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který žádné pochybení nezjistil. Poté následovalo další zprošťující rozhodnutí, a i když Krajský soud v Plzni v novém složení senátu některé, odvolacím soudem vytýkané vady odstranil (konkrétně šlo o absenci hodnocení celé řady provedených důkazů), řadu z nich však nikoli (hodnocení důkazů v rozporu se zásadou §2 odst. 6 trestního řádu, aplikace zásady in dubio pro reo). Pro stejné vady pak bylo zrušeno i v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu v obecné rovině konstatoval, že nerespektuje-li opakovaně soud prvního stupně závazný právní názor soudu odvolacího (§264 tr. ř.), přičemž ani (mírnější) opatření podle ustanovení §262 věty první trestního řádu zjevně nevedlo k nápravě tohoto stavu, a tudíž vzniká „patová“ situace, je nepochybně splněn předpoklad „důležitého důvodu“ ve smyslu ustanovení §262 věty druhé tr. ř.
Ústavní soud po zdůraznění, že jeho úlohou je „pouze“ posoudit, zda rozhodování soudu odvolacího nenese známky libovůle, se zabýval otázkou důvodnosti, přesněji řečeno odůvodněnosti bezprostřední příčiny pro přikázání věci jinému soudu, tedy zda soud prvního stupně skutečně opakovaně nerespektoval právní názory soudu odvolacího. Odvolací soud soudu nižšího stupně vytýkal, jak je shora uvedeno, porušení ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu spolu s nesprávným použitím zásady in dubio pro reo. Z velice obsáhlého a podrobného odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ve spojení s jeho předchozím usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 To 86/2006, je zcela patrné, jaké konkrétní vady byly zjištěny, přičemž se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že se jednalo (jen) o jiný náhled na hodnocení důkazů; předmětem výtek byly logické nesprávnosti v daném hodnotícím procesu a nezohlednění všech podstatných okolností, což mělo být navíc spojeno s nesprávným pojímáním výše uvedené zásady. Byť obviněný upozornil na určité „nesrovnalosti“ v napadeném usnesení, podstatné je, že interpretace jeho odůvodnění stran toho, co bylo důvodem daného postupu vrchního soudu (a potažmo co je soudu nalézacímu vytýkáno), nepůsobí žádné zásadní těžkosti. Taktéž bylo poukázáno na to, že soud prvního stupně se nejen dopouští stejných chyb, ale že z jeho rozhodnutí je patrna snaha o polemiku s předchozími názory odvolacího soudu či o jejich dezinterpretaci, takže jsou zde skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že ani v budoucnu soud prvního stupně nebude názor soudu odvolacího respektovat. Jde-li tedy o ústavní požadavky, týkající se odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, jejichž nesplnění by bylo důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, Ústavní soud žádné pochybení na straně vrchního soudu nezjistil.
Dovolací soud jednak není povolán k tomu, aby znovu přezkoumával hodnotící úvahy a právní závěry Ústavního soudu, jak v textu dovolání naznačuje obviněný, jelikož je jimi vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), jednak nelze než se s nimi zcela ztotožnit, jelikož zde byly rekapitulovány všechny relevantní okolnosti odůvodňující rozhodnutí o delegaci i po stránce věcné. Vrchní soud v Praze za splnění všech zákonných podmínek uvedených v ustanovení §262 odst. 2 věta druhá tr. ř. nařídil, aby předmětnou věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, v důsledku čehož byl Krajský soud v Praze též soudem náležitě obsazeným. I v této části bylo tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. (ve znění účinném ke dni 20. 8. 2001) se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí, tento čin spáchá na dvou nebo více osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že jiného úmyslně usmrtil, tento čin spáchal na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která i přes určitou slovní neobratnost vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy před obcí H., okres S., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI A6 Avant 2,15 TDI, a zde nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V.
Obviněný, který zásadně popíral, že by se činu dopustil, namítal, že popis skutku nekoresponduje s užitou právní kvalifikací, to zejména proto, že zjištění obsažená ve skutkové větě nijak nevyjadřují znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Z výroku o vině podle něj není možné zjistit, že by úmysl získat majetkový prospěch byl pojat před usmrcením a že by usmrcení bylo učiněno právě proto, aby byl majetkový prospěch získán. Zcela v něm chybí soudem tvrzený motiv vraždy, tedy zmocnění se vozidla AUDI coby motiv majetkový, který je tvrzen v právní větě a který byl též důvodem pro uložení výjimečného trestu. Při popisu skutku posuzovaného jako trestný čin vraždy spáchané na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. neuvedl, v čem spočívá objektivní a stejně tak i subjektivní stránka tohoto trestného činu.
S výhradami obviněného, na něž již v úplnosti reagoval i odvolací soud, lze do určité míry souhlasit v tom, že popis skutku především k vyjádření existence zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch, mohl být výstižnější a pregnantnější, což ale samo o sobě ještě neznamená, že nezahrnuje slovní vyjádření všech zákonných znaků subsumovatelných pod ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák.
Dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04). V těchto souvislostech je však třeba pečlivě odlišit na straně jedné situace, kdy skutečně jde o případ, že součástí skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě nejsou zjištění, jež by zahrnovala všechny potřebné zákonné znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, což zjevně připustit nelze, a na straně druhé ty případy, že skutek není toliko popsán dostatečně výstižně a přesně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud odpovídající skutkové zjištění učinil, což naopak důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá. Právě o posledně uvedený případ se jednalo v posuzované věci.
Odvolací soud označil právní posouzení skutku jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. za správné. Připomněl, že způsob usmrcení obou poškozených svědčí o tom, že obviněný je usmrtit chtěl a způsobení tohoto následku také dosáhl. Úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. vztahující se k usmrcení obou poškozených vyvozoval ze způsobu útoku, povahy použité zbraně. Zrekapituloval, že po poškozeném L. S. střílel z krátké vzdálenosti, jeden výstřel směřoval proti hrudní stěně, druhým ho zasáhl do dutiny břišní, přičemž smrtelný následek v důsledku střelby také nastal. U poškozeného M. V. výstřely namířil taktéž proti tělu, střela pronikla dutinou břišní, ale protože poškozený ještě jevil známky života, použil proti němu další mimořádně hrubé síly k dosažení svého záměru usmrtit jej. Odvolací soud připomněl, že obviněný shora popsaným způsobem jednal proti poškozeným, kteří na místo přijeli společně a ze stejného důvodu, tedy aby převzali od obviněného příslušnou finanční hotovost za automobil, který mu přivezli a předali, načež je obviněný vylákal na odlehlé parkoviště, kde je nechal společně se svědkem L. V. čekat s tím, že jde pro peníze a vrátí se. K dosažení majetkového prospěchu na úkor poškozeného L. S., kterým byl při činu veden, a v zájmu toho, aby jeho čin nebyl odhalen, musel naplánovat usmrcení i druhého poškozeného. Proto aplikaci ustanovení §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., považoval za zcela přiléhavou. Úvahy odvolacího soudu sdílí i dovolací soud. Obviněný ve vztahu k použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §219 odst. 2 písm. a) tr. zák. žádné relevantní výhrady neuplatnil. Jeho námitky byly soustředěny k použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
Nejvyšší soud ovšem souhlasí i s tou argumentací odvolacího soudu, na jejímž podkladě shledal, že jsou dány podmínky i pro použití §219 odst. 2 písm. h) tr. zák., tedy že čin byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch. Ačkoliv připustil, že skutková zjištění mohla být v tzv. skutkové větě vyjádřena výstižněji či důrazněji právě ve vztahu k zištné motivaci činu obviněného, přesto i při formulaci obsažené v rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že majetkovým prospěchem, k jehož získání úmysl obviněného vedl, bylo vozidlo zn. AUDI tam označené, a nikoliv snad mobilní telefony (strana 15 rozsudku). V daném kontextu odvolací soud správně připomněl, že obviněný měl poškozenému L. S. zaplatit za auto AUDI, které od něj včetně dokladů převzal, částku 400.000,- Kč a pod záminkou, že jde pro peníze poškozené na odlehlém parkovišti, kam je vylákal, zanechal, avšak po svém návratu okamžitě po poškozených začal střílet, aniž by jim peníze předal a aniž by je vůbec přinesl. Závěr o tom, že obviněný byl veden úmyslem kupní cenu vozidla nezaplatit a usmrcením poškozených vozidlo získat pro sebe, a tedy v úmyslu získat majetkový prospěch, byl přesvědčivě odůvodněn.
Závěry obsažené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů ve skutečnosti jen doplňují a upřesňují zjištění obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině v té části, v níž soud zjistil, že obviněný mimo jiné „vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy..., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI...“, a zde nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S., a poté způsobem popsaným rovněž ve výroku o vině usmrtil i poškozeného M. V., v němž je obsažen skutkový podklad pro závěr o spáchání činu v úmyslu získat majetkový prospěch.
Odvolací soud rovněž správně uvedl, že obě okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou natolik závažné, že podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čímž je splněn i materiální předpoklad pro jejich aplikaci obsažený v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud případně poznamenal, že soud prvního stupně pochybil, pokud se vůbec nezabýval otázkou, zda obviněný neměl být i v této souvislosti označen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Tento nedostatek ale s argumentem zásady zákazu reformationis in peius napravit nelze.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit. V konkrétní věci nelze navíc pominout, že obviněnému, který namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, a tato skutečnost ve spojení s výjimečnými okolnostmi případu, o nichž svědčí dosavadní průběh řízení, vedou dovolací soud k tomu, aby se zevrubně zabýval i námitkami skutkové povahy, byť si je vědom, že rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. vázaného právě na uložení trestu odnětí svobody na doživotí je omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).
Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 42 - 49 rozsudku soudu prvního stupně, strany 15 - 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Jestliže obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, je vhodné uvést, že ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3094/08, jakož i v mnoha dalších akcentoval, že „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného“ (nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 251). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 125). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“.
Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody (viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, str. 453).
Na druhé straně se však ani podle Ústavního soudu nelze ztotožnit s názorem, že „stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi - obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo“. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, str. 447).
Obviněný svými obsáhlými námitkami mínil především zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka L. V., jediného přímého usvědčujícího důkazu. Soudy obou stupňů se otázkou věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka podrobně zabývaly, jeho sdělení pečlivě hodnotily v návaznosti na další provedené důkazy, a odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal s námitkami, jež byly opakovány i v dovolání. Soudy obou stupňů reagovaly nejen na výtky obviněného směřující proti věrohodnosti výpovědi svědka, ale i na ně navazující zpochybnění účelu cesty poškozených, jímž podle tvrzení obviněného nebyl prodej osobního vozidla zn. AUDI, ale obchod s omamnými a psychotropními látkami. Na podkladě takto udávaného účelu cesty poškozených pak obviněný vyvozoval, že pachatelem činu je právě L. V., který se chtěl značného množství drog, konkrétně heroinu, zmocnit.
Soudy obou stupňů věnovaly pečlivou pozornost objasnění skutečného účelu cesty poškozených, a to v návaznosti na důkladné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. V., jakož i výpovědí dalších svědků informovaných a hovořících o způsobu života poškozených, o jejich případném napojení na obchod s omamnými a psychotropními látkami. Věrohodnost svědka L. V. byla přísně posuzována nejen s ohledem na požadavek její vnitřní konzistence, ale též v konfrontaci s vyzněním dalších ve věci provedených důkazů, výpovědí svědků, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, z oboru mechanoskopie či chemie a v neposlední řadě i s poznatky charakterizujícími osobnostní profil jmenovaného svědka, jak se podával ze znaleckého posudku z odvětví psychologie znalce PhDr. J. J. V daných souvislostech není od věci poznamenat, že hodnotící úsudek soudu prvního stupně nebyl nepřípustně ovlivněn již předchozími zrušujícími rozhodnutími vrchního soudu, jak naznačoval obviněný. V nové trestní věci, i když má tato základ v předešlém pokračování, měl Krajský soud v Praze „samostatný obor působnosti“ pro posuzování výsledků dokazování a nepřekročil ho ani tím, že dospěl při hodnocení výsledků dokazování o určité rozhodné okolnosti k závěru odchylnému od zjištění Krajského soudu v Plzni, jež byla zrušujícími rozhodnutími vrchního soudu kritizována.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud hodnotily výpověď svědka L. V. v komplexu jako věrohodnou, jelikož o základních okolnostech a podstatných skutečnostech přes četnost učiněných výpovědí vypovídal vždy shodně. Pravdivost výpovědi svědka o účelu cesty poškozených, označoval-li ho jako prodej automobilu, soudy dokládaly i ničím nezpochybněnými výpověďmi svědků z řad známých poškozených (svědci R. H., J. P., P. N., O. R., K. S., R. H.), kteří shodně vypovídali, že byli informováni o záměru poškozeného L. S. předmětné vozidlo prodat. Odvolací soud také výstižně poznamenal, že zmínili-li se svědci z řad příbuzných a známých poškozeného L. S. (K. S., E. S., sestra a matka poškozeného) či M. V. (svědkyně A. J.) o tom, že byli příležitostnými konzumenty marihuany či extáze, nelze z toho vyvozovat, že by poškozený L. S. s drogou obchodoval, jak tvrdil obviněný. Jeho argument, že svědci nemuseli být o tomto způsobu života poškozeného zpraveni, nelze akceptovat, neboť nemá oporu v žádné objektivně zjištěné skutečnosti. Ostatně, jde-li o poškozeného M. V., který poškozeného L. S. zcela náhodně doprovázel, žádný poznatek o jeho spojení s obchodem s drogou nebyl reálně zjištěn a nelze očekávat, že k uskutečnění takového druhu obchodu bude přizvána, a to nahodile, neinformovaná a nezainteresovaná osoba. Žádný poznatek ve prospěch obhajoby obviněného nelze učinit ani ze zjištění, že poškozený L. S. měl u sebe funkční zbraň, neboť pokud měla být použita k vlastní obraně, nelze tento účel spojovat výlučně s obchodem s drogami. Na rozdíl od těchto důkazů, jež potvrzují výpověď svědka L. V., nelze ponechat bez povšimnutí, že byli-li vyslechnuti svědci (S. S., V.P., D. P.), kteří svými výpověďmi podporovali verzi obviněného, že skutečným cílem cesty byl obchod s drogami, byly tyto svědecké výpovědi učiněny osobami z okolí obviněného, přičemž někteří ze svědků, jak na to také upozornil odvolací soud, přišli s touto informací až ve svých pozdějších výpovědích, aniž by o ní již od počátku vypovídali. Navíc informace o drogách, o nichž svědci vypovídali, získali vesměs zprostředkovaně a nelze zjistit ani jejich přímý zdroj.
Odvolací soud hodnotil věrohodnost výpovědi svědka L. V. též v kontextu s jeho sdělením, že učinil předmětné oznámení o trestné činnosti pod tíhou svědomí. Že tak učinil až v době, kdy byl obviněný vzat do vazby, podle mínění soudu a priori nevzbuzuje pochybnosti o jeho věrohodnosti, a zváží-li se osobnostní charakteristiky obviněného a svědka L. V. vyplývající ze znaleckých posudků z odvětí psychologie, souhlasí s tímto názorem i dovolací soud. Ostatně fakt, že svědek L. V. žil v atmosféře strachu, dokládají i výpovědi svědků H. V. a A. V. ohledně dopisu, který svědek L. V. předal H. V. a jímž se „jistil“ pro případ, že by se mu mělo něco stát. Je pravdou, že výpovědi jmenovaných svědků nejsou zcela identické, což lze ovšem rozumně vysvětlit významným časovým odstupem od jimi popisovaných událostí.
Pokud dovolatel namítá, že ze znaleckého posudku z odvětví psychologie jednak plyne, že výpověď svědka L. V. je nevěrohodná, a jednak že jeho závěry nevyvrátily jeho tvrzení o tom, že čin spáchal L. V., i těmto okolnostem byla ze strany soudů věnována náležitá pozornost a soudy po vyhodnocení znaleckých posudků z odvětví psychologie zpracovaných znalci prof. PhDr. J. V. na obviněného a PhDr. J. J. na svědka L. V. obhajobě obviněného nepřisvědčily. Zatímco obviněný byl charakterizován jako sebevědomý (jistý si sám sebou), vztahově dominující, razantní, byla u něj zjištěna vyšší pohotovost k agresivnímu jednání, zejména v zátěži či při ohrožení sebepojetí, a také nižší schopnost empatie a tedy soucitu s druhými lidmi, svědek L. V. je hodnocen jako osobnost, u níž nebyly zjištěny prokazatelné symptomy osobnostní poruchy, je povahově extrovertovaný, má zájem o sociální svět, nové kontakty, je pružně přizpůsobivý, společensky obratný, preferuje nekonfliktní a „pohodové“ vztahy. Nebyly u něj zjištěny agresivní sklony, není ani zvýšeně dominantní, impulsivní, výbušný, afektivně labilní, příp. anetický. Nelze vyloučit lstivost, ale nejeví se být zvýšeně rafinovaný, jeho případné vedlejší kalkulace nemají ráz složitějších a důsledněji variantně promyšlených plánů. Osobnostní dispozice svědka L. V. nesvědčí pro provedení tak agresivního činu, jaký je kladen za vinu právě obviněnému; naopak osobnostní profil obviněného spáchání takového činu nevylučuje, přičemž při formulaci tohoto závěru nutno přihlédnout i k jeho další závažné násilné trestné činnosti. Věrohodnost výpovědi svědka není zpochybněna ani tou částí znaleckého posudku znalce psychologa, v níž hodnotí jeho věrohodnost z hlediska jeho odbornosti, když uvádí, že reference svědka k posuzované trestné činnosti mají v průběhu času přijatelnou konzistenci, jsou v základních směrech stabilní, po obsahové stránce se nevymykají jeho stylu života, neodporují jeho povaze a charakteru, příznačné motivaci a nečiní ani po formální stránce dojem „naučenosti“ apod.
Náležitou pozornost vrchní soud věnoval opakovaně obviněným zpochybňovaným záznamům o telekomunikačním provozu (strana 31, 32 rozsudku), a ani v tomto ohledu nelze vytrhávat jeho závěry z kontextu a zakládat na tom tvrzení, že veškeré pochybnosti byly vyloženy v neprospěch dovolatele, jak ostatně také odvolací soud zmínil.
Významnou okolností ve výpovědích obviněného a svědka L. V. byl nesporně jimi podaný popis průběhu skutkového děje na místě činu. Každou z verzí předestřených obviněným i svědkem L. V. soudy podrobily důsledné konfrontaci s dalšími provedenými důkazy, jak již o tom byla zmínka, a ani po důkladném a pečlivém vyhodnocení provedených důkazů nebyla vyvrácena přesvědčivost výpovědi svědka L. V. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalců prof. MUDr. J. Š., DrSc., MUDr. O. T. – P. svědkem uváděný způsob střelby není v rozporu s tím, jaká zranění byla na těle poškozených zjištěna. Jeho výpověď nevysvětluje pouze zlomeninu pravé stehenní kosti poškozeného L. S. a zástřel do bederní krajiny poškozeného, jak na to také upozornil obviněný v dovolání. I s touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku logicky vypořádal (strana 36) a že jeho závěry nekorespondují s představami obviněného, ještě neznamená, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Svědek popisoval útok jako střelbu okamžitou, nenadálou a nečekanou, na niž nemohli nic netušící poškození reagovat, čemuž odpovídá i skutečnost, že poškozený L. S. nestačil ani vytáhnout zbraň, kterou měl při sobě. Tomuto zjištění naopak neodpovídá verze nabídnutá obviněným, nevylučující, ba naopak předpokládající, že poškozený L. S. bude mít v důsledku vzniklého konfliktu zbraň připravenou k použití. Odvolací soud též výstižně uvedl, že při verzi obviněného by zůstaly neobjasněny otázky, proč byl ochoten svědku L. V. pomoci údajný konflikt řešit a proč mu pomáhal s odklízením těl. Naopak tuto činnost svědek vysvětlil tím, že měl z obviněného strach, protože mu vyhrožoval, že dopadne stejně jako poškození, pokud s ním nebude spolupracovat.
Soudy neopomněly zaměřit svoji pozornost ani na mechanické poškození opěradla levého předního sedadla a s odkazem na odborná vyjádření z oboru mechanoskopie, balistiky a chemie odmítly obhajobu obviněného, že některý z expertů vyloučil možnost vzniku tohoto poškození otěrem spony. Jen pro úplnost nutno dodat, že v kontextu ostatních provedených důkazů nelze přeceňovat zjištění, že na předloženém klíči na kola nebyly zjištěny žádné daktyloskopické ani biologické stopy.
Pakliže dovolatel vytkl, že Vrchní soud v Praze sice rozvedl, proč považoval výpověď svědka L. V. za pravdivou a proč neuvěřil tvrzením obviněného, avšak nezabýval se důsledně všemi podstatnými výhradami a při hodnocení výpovědi obviněného nerespektoval presumpci neviny a právo na obhajobu a že pokud považoval obhajobu v některém směru za vyvrácenou, přiklonil se k verzi pro obviněného zcela nepříznivé, nezabýval se otázkou, zda důkazy nepřipouštějí jiné vysvětlení, což dokládal kupř. vysvětlením zlomeniny pravé stehenní kosti poškozeného L. S., vysvětlením zástřelu do bederní krajiny poškozeného (str. 36 napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebo jeho úvahami ohledně záznamů telekomunikačního provozu buněk, kde byl zachycen pohyb telefonů, nelze s ním tedy souhlasit.
Odvolací soud při hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného na straně jedné a výpovědí svědka L. V. na straně druhé zdůraznil, že výpověď obviněného je vnitřně rozporná, účelová, vedená zřetelnou snahou potlačit či zkreslit jakoukoliv informaci, která by ho mohla z usmrcení poškozených usvědčit. Ani dovolací soud nezjistil žádné okolnosti, které by tento hodnotící úsudek soudů zpochybnily. Z postupně složených výpovědí je na místě učinit závěr, že účelově nepravdivé výpovědi a údaje vysvětluje ve svůj prospěch, a neopomene zdůraznit a zveličit nedostatky, jež spatřuje ve výpovědi svědka L. V., aby ji znevěrohodnil.
Nutno proto souhlasit s přesvědčením soudů obou stupňů, že provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou a uzavřenou soustavu důkazů, které spolehlivě prokazují, že pachatelem činu, který spočíval v úmyslném napadení a usmrcení obou poškozených, je právě obviněný, a že účelem cesty poškozených byl výlučně prodej osobního automobilu zn. AUDI, a že právě úmysl zmocnit se tohoto vozidla a získat tak majetkový prospěch představuje pohnutku činu obviněného.
Je tak zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo coby záruky spravedlivého procesu či práva na obhajobu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř.
Podle §265b odst. 2 tr. ř. lze dovolání podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.
Jak již bylo řečeno s odkazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, uveřejněném pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr., v případě, že obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. principiálně omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Jinými slovy, jedná se o dovolací důvod vztahující se výhradně k řešení toho, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, což samozřejmě neomezuje dovolatele v tom, aby uplatnil kterýkoli jiný z dovolacích důvodů, předpokládaných ustanovením 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné znovu zopakovat zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí tak, jak jsou stanoveny v §29 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu (tj. ve znění zákona č. 290/1993 Sb.). Lze jej uložit tomu, kdo spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. (resp. některý z dalších zde vyjmenovaných trestných činů), a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku,
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a
c) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Pro úplnost je třeba dodat, že pozdější zákon (zákon č. 256/2001 Sb. účinný od 1. 1. 2002), jenž tyto podmínky modifikoval, nebyl pro obviněného příznivější.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku shledal, že všechny předpoklady pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou splněny. Stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, pro společnost je mimořádně vysoký, a to vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu i zvlášť zavrženíhodné pohnutce. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu nalézací soud spatřoval v tom, že obviněný zcela bez varování na poškozené střílel, aniž by jim dal možnost jiného řešení, a navíc poškozeného M. V. napadl opakovaně mimořádně hrubým způsobem, než dosáhl toho, že přestal jevit známky života. Za zvlášť zavrženíhodnou označil pohnutku spočívající v získání motorového vozidla poškozených a chování ke svědku L. V., který byl činu přítomen a jemuž obviněný vyhrožoval, že dopadne stejně, pokud s ním nebude spolupracovat, a tak jej donutil pomoci mu zbavit se těl poškozených. Soud upozornil na povahu závažné trestné činnosti, jíž se obviněný dopouštěl v období června až srpna 2001 a jež nesla společný rys spočívající v tom, že pokud obviněný zjistil, že by mohl získat od někoho majetkový prospěch, byl ochoten dopustit se jakéhokoliv hrubého násilí, aby toho dosáhl. To vedlo soud k přesvědčení, že není předpoklad k převýchově obviněného trestem odnětí svobody v rozpětí od patnácti do dvaceti pěti let. Zdůraznil, že obviněný dosud nezměnil své chování, jeho osobnost se zřetelem k závěrům znalce psychologa nedává záruku, že by k tomu mohlo dojít v budoucnu. Mimořádný rozsah trestné činnosti a její závažnost proto vyžadují, aby byl uložen trest, který společnost ochrání před dalším obdobným jednáním obviněného, přičemž jedině výjimečný trest odnětí svobody na doživotí ukládaný jako trest souhrnný shledal trestem dostatečným (viz zejména strany 54, 55).
Odvolací soud sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně právě ve výroku o trestu k odstranění formálních vad porušujících zákon, nicméně uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí považoval po obsahové i materiální stránce za zcela správné. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost u trestného činu vraždy dosahuje i podle jeho mínění mimořádně vysokého stupně. Okolnosti, že trestný čin vraždy byl spáchán na dvou osobách a dále v úmyslu získat majetkový prospěch, byly promítnuty do právní kvalifikace skutku, tudíž nemohly být znovu hodnoceny k jeho tíži při úvahách o stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, avšak naplnění hned dvou znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu je nutno brát v úvahu jako okolnost, která stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost podstatně zvyšuje. Měl za to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad rámec předpokládaného vysokého stupně trestného činu vraždy, vyjádřeného sazbou kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 2 tr. zák., výrazně zvyšuje vlastní způsob spáchání činu, jak upozornil již soud prvního stupně. I odvolací soud akcentoval, že ani jeden z poškozených mu nezavdal nejmenší příčinu k napadení, natož k usmrcení, obviněný jim svým náhlým, ve své podstatě smrtícím útokem vedeným střelnou zbraní nedal žádnou možnost obrany, proti poškozenému M. V., kterého se mu nepodařilo okamžitě usmrtit střelnou zbraní, navíc použil hrubého fyzického násilí při použití různých mechanismů způsobem, který téměř hraničí se zvlášť surovým způsobem usmrcení ve smyslu zvlášť přitěžující okolnosti podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nelze podle něj přehlédnout ani to, že čin byl obviněným připravován předem, jednal s rozmyslem a chladnokrevně, když si nejprve zajistil, aby měl vozidlo včetně dokladů ve své moci, poté vylákal poškozené na odlehlé a opuštěné místo, které poškození neznali a neměli možnost se odsud dostat, a kde by ani neměli reálnou možnost dovolat se pomoci, čímž si zajistil i nerušené provedení svého záměru je usmrtit. Zcela chladnokrevně a s rozmyslem však obviněný jednal i po činu při úkrytu těl poškozených, když pod pohrůžkou usmrcení přiměl svědka L. V. ke spolupráci a následně s jeho pomocí těla ukryl tak, aby nebyla nalezena. Odvolací soud připomněl, že za účelem zamezení odhalení spojitosti jeho osoby s usmrcením poškozených, což by se mohlo případně stát i odhalením kontaktů na svědka L. V., odebral poškozeným mobilní telefony.
Odvolací soud obsáhle zmínil předchozí způsob života obviněného, připomněl, že již v minulosti projevil sklony k páchání nejen majetkové, ale především násilné trestné činnosti, za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. a poté dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl před spácháním nyní posuzovaných trestných činů ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za trestné činy loupeže ve výměře pěti let a šesti měsíců byl podmíněně propuštěn 3. 5. 1999. Ve zkušební době podmíněného propuštění se nejprve v červnu 2001 dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v měsíci červenci 2001 dalšího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. rovněž jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a v měsíci srpnu 2001 nyní posuzovaný trestný čin vraždy. Obviněný ve vztahu k tomuto trestnému činu zaujímá silně nekritický přístup, spáchání trestné činnosti proti poškozeným L. S. a M.V. nejenže popírá, ale snaží se objasnění trestné činnosti mást a za pachatele označit L. V. Stejně tak ovšem obviněný postupoval i v průběhu trestního stíhání pro již zmíněné trestné činy loupeže spáchané s nyní posuzovaným trestným činem vraždy v reálném souběhu, i v těchto případech popíral, že by se trestné činnosti dopustil, tvrdil, že s trestnou činností nemá nic společného.
Stranou pozornosti úvah odvolacího soudu nezůstaly ani závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie významné z hlediska úvah o možnostech resocializace obviněného, podle nichž jsou tyto možnosti hodnoceny jako zřetelně podprůměrné, příznivým faktorem je věk a sociální zázemí, avšak nepříznivými faktory předchozí odsouzení, jakož i to, že v souvislosti se stíhaným jednáním, které popírá, neprožívá vinu a jednání nelituje. Znalec uvedl, že u obviněného nebyla zjištěna schopnost prožívat vinu obecně, tedy nejen ve vztahu k vlastní trestné činnosti, a v této souvislosti znalec poukázal i na sníženou psychosociální zralost obviněného, jeho sebestřednost, sebevědomí, anetičnost a dissociální rysy. Odvolací soud upozornil, že předchozí pobyt obviněného ve výkonu trestu na něj neměl žádný výchovný vliv, závažnost jeho činů se postupně zvyšuje a vygradovala až nyní posuzovaným trestným činem vraždy.
Protože stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký jak vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, tak i k zavrženíhodné pohnutce, kterou zištný motiv bezpochyby je, jakož i vzhledem ke zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, poněvadž usmrtil dvě osoby, přičemž je nepochybné, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, byl mu uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, a to jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku citovaného ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz strany 41 – 46 napadeného rozsudku).
Obviněný založil své výhrady proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí primárně na tvrzení, že se trestného činu vraždy nedopustil. Ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí namítl, že závěr o mimořádném stupni nebezpečnosti činu pro společnost se nemůže opírat o zvlášť těžký a těžko napravitelný následek, protože byl-li uznán vinným z usmrcení dvou lidí, nejde o způsobení zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Odvolacím soudem tvrzený „zištný motiv“ podle obviněného není zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou, jelikož je opět obsažen v kvalifikované skutkové podstatě, a navíc není ani vyjádřen v popisu skutku, a nelze k němu tudíž přihlížet. Vytkl, že z odůvodnění rozsudků nevyplývá, v čem byl spatřován zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu. Soudy podle jeho mínění alternativní podmínky týkající se hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost zaměnily za znaky skutkové podstaty a nerozlišily podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad 15 do 25 let a na doživotí. V souvislosti s tím argumentoval, že není primárně asociální a že je možná jeho resocializace, byť nebude jednoduchá, a dovozoval, že závěry znalců lze spíše vztáhnout k podmínkám pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad 15 do 25 let, nikoliv k trestu odnětí svobody na doživotí. Měl za to, že pro posouzení splnění podmínky týkající se účinné ochrany společnosti je podstatný závěr znalců, že netrpí duševní chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný.
V daném kontextu je třeba připomenout, že při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na zřeteli, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná, čemuž odpovídají i zákonné podmínky uvedené v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák., za jejichž kumulativního splnění lze takový trest uložit.
Uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí má oporu v mimořádně vysokém stupni společenské nebezpečnosti. Na mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nutno usuzovat ze souhrnu objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností jeho spáchání) a ze subjektivní stránky (zejména z formy a míry zavinění pachatele, z jeho pohnutky). Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti musí alternativně vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu nebo ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku.
Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Předpokládá vyšší míru surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti nebo brutality či zvrhlosti při provedení trestného činu vraždy, než jaká obvykle bývá spojena s tímto trestným činem. Je možno zde přihlížet také k okolnosti, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám. Vzhledem k tomu, že způsob provedení činu je součástí objektivní stránky trestného činu, nelze se při hodnocení způsobu provedení činu omezit jen na povahu vlastního útoku, event. použitých prostředků a intenzity útoku, nýbrž je nutno uvážit i celkový charakter jednání pachatele a okolnosti, za nichž k činu došlo, resp. jimiž byl útok provázen, pokud charakterizují způsob spáchání činu.
Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu, patří sem např. i bezohledná snaha o parazitní způsob života, snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života apod. (k tomu stanovisko pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou vyjmenovaným trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která dovolují uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí.
Ani mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost sám o sobě ještě nestačí k tomu, aby byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Zákon vyžadoval, aby byly současně splněny další dvě podmínky uvedené v ustanovení §29 odst. 3 písm. b), c) tr. zák., tedy že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty, nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti, např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí §29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), či dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. rozhodnutí pod č. 23/1975 Sb. rozh. tr.). Trest odnětí svobody na doživotí nutno považovat za důležitý prostředek ochrany společnosti i před organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod. Účinná ochrana společnosti může vyžadovat uložení trestu odnětí svobody na doživotí i tehdy, když došlo – byť jen ojedinělým trestným činem – k hlubokému ovlivnění vědomí široké veřejnosti, např. činem tak výjimečně závažným, že se zcela vymyká obvyklým případům. Důrazný postih z hlediska generální prevence vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek (srov. stanovisko pod č. 41/1976, s. 443 Sb. rozh. tr.).
Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jde o prevenci individuální, v níž je vyjádřena subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do patnácti let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením, v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad patnáct až do dvaceti pěti let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu.
Ve světle těchto východisek ani dovolací soud nepochybuje o správnosti a přesvědčivosti úsudku soudů obou stupňů, pokud uzavřely, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu.
Odvolací soud výstižně zdůraznil, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad rámec předpokládaného vysokého stupně trestného činu vraždy, vyjádřeného sazbou kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 2 tr. zák., výrazně zvyšuje vlastní způsob spáchání činu. Bylo zjištěno, že obviněný svůj čin chladnokrevně a s rozmyslem plánoval; nejprve si zajistil, aby měl vozidlo včetně dokladů ve své moci, poté vylákal poškozené na odlehlé a opuštěné místo, které poškození neznali a neměli možnost se odsud dostat, a kde by ani neměli reálnou možnost dovolat se pomoci, čímž si zajistil i nerušenou realizaci svého záměru oba je usmrtit. Svým nečekaným útokem vedeným střelnou zbraní nedal poškozeným žádnou možnost obrany. Nejprve začal střílet na poškozeného L. S., kterého usmrtil několika výstřely, poté dvakrát vystřelil na poškozeného M. V. a protože poškozený stále jevil známky života, použil proti němu hrubého fyzického násilí. Dupnul na něj nohou, skákal na jeho těle, udeřil jej kovovou tyčí s kusem tvrdého betonu a následně jej do hlavy tloukl montážním klíčem na kola. Je zjevné, že proti němu postupoval způsobem, který zcela vylučuje nejenom jakoukoliv míru empatie k obětem vlastní trestné činnosti, ale i základní lidskosti, jak uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření. Zcela chladnokrevně a s rozmyslem však obviněný jednal i po činu při úkrytu těl poškozených, když pod pohrůžkou usmrcení přiměl svědka L. V. ke spolupráci a následně s jeho pomocí těla ukryl tak, aby nebyla nalezena, přičemž za účelem zamezení odhalení spojitosti jeho osoby s usmrcením poškozených odebral poškozeným mobilní telefony. Dovolací soud má za to, že chování obviněného vůči svědku L. V., jehož pod pohrůžkou, že dopadne stejně jako poškození, nebude-li spolupracovat, čímž jej také donutil k pomoci při odstraňování těl poškozených, dokládá spíše morální zvrhlost a zákeřnost obviněného, než aby charakterizovalo pohnutku činu, jak uvádí soud prvního stupně.
Jakkoliv lze dát dovolateli za pravdu, že naplnění dalších alternativně v úvahu přicházejících okolností, tj. zvlášť zavrženíhodná pohnutka nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný následek, není soudy přesvědčivě odůvodněno, nic to nemění na splnění podmínky, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký. V této souvislosti odvolací soud, ačkoliv správně předeslal, že okolnost, že trestný čin vraždy byl spáchán na dvou osobách a dále v úmyslu získat majetkový prospěch, byla promítnuta do právní kvalifikace skutku, tudíž nemohly být znovu hodnoceny k jeho tíži při úvahách o stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, zjevně se touto zásadou neřídil, dovozoval-li při právní kvalifikaci skutku též podle §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., že zvlášť těžký a těžko napravitelný následek spočíval v usmrcení dvou osob. Stejně tak úmysl získat majetkový prospěch je zákonným znakem uvedeným v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. a odvolací soud nevysvětlil, proč v něm současně spatřuje zvlášť zavrženíhodnou pohnutku.
Vedle splnění podmínky, že stupeň nebezpečnosti trestného činu je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, byly pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí splněny i další dvě podmínky, tedy že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Závěr, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, je třeba založit na všestranném zkoumání a zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života, příčin a podmínek jeho trestné činnosti (k tomu přiměřeně stanovisko pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). To soudy učinily a jejich závěry jsou přesvědčivé. Odvolací soud přiléhavě soustředil svoji pozornost k závěrům znaleckého posudku z odvětví psychologie, jakož i důslednému vyhodnocení povahy a závažnosti předchozí trestné činnosti i dvou trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaných zvlášť nebezpečným recidivistou, za které je mu nyní spolu s trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. ukládán souhrnný trest. O takto získané poznatky správně opřel svůj závěr, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, v důsledku čehož je na místě uložit výjimečný trest odnětí svobody na doživotí.
Obviněný s názorem soudů nesouhlasil a odvolával se na závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie s tvrzeními, že možnosti jeho resocializace nejsou vyloučeny, jelikož není primárně asociální, a závěry znalců podle něj spíše odůvodňují uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Dovolací soud ale výtky obviněného neshledal opodstatněnými.
Především je třeba upozornit, že znalci z odvětví psychologie jsou kompetentní vyjádřit se k možnostem resocializace obviněného, nicméně závěr o tom, zda jej lze napravit trestem v rozmezí patnáct až dvacet pět let je závěrem právním, k němuž je kompetentní výlučně soud, jak připomněl i státní zástupce ve svém vyjádření. Stanovisko znalců k otázce resocializace obviněného je sice významným východiskem pro závěr soudů o odpovídajícím trestu, avšak soud je hodnotí spolu s dalšími provedenými důkazy, které o možnostech nápravy vypovídají, podle zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pro závěr o splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nebylo důležité jen to, že znalec prof. PhDr. J.V. označil možnost resocializace obviněného za zřetelně podpůrměrnou, ale že objektivně nezmínil žádný významnější pozitivní faktor, který by opravňoval alespoň k částečně optimistické prognóze do budoucna.
Ze znaleckého posudku znalce psychologa prof. PhDr. J.V. se podává, že osobnost obviněného vykazuje známky nerovnoměrného vývoje. Obviněný byl charakterizován jako sebevědomý (jistý si sám sebou), vztahově dominující, razantní, úroveň mentálních schopností odpovídá plně normě. Byla u něj zjištěna vyšší pohotovost k agresivnímu jednání, zejména v zátěži či při ohrožení sebepojetí. Je u něj nápadnější méně rozvinutý systém všeobecně uznávaných norem, jež by byly vnitřním regulativem chování, nižší schopnost empatie a tedy soucitu s druhými lidmi. Znalec značil prognózu resocializace z psychologického hlediska a při celkovém posouzení jako „zřetelně podprůměrnou“. Mezi příznivé faktory resocializace patří věk obviněného, že je kvalifikován a má rodinné zázemí. Mezi nepříznivé faktory patří, že byl již v minulosti opakovaně trestán a že v souvislosti s inkriminovaným jednáním neprožívá vinu, a to více než je obvyklé (č. l. 1482, 3726), svého jednání nelituje. Přitom pocit viny patří mezi nejdůležitější předpoklady úspěšné resocializace. Znalec poznamenal, že i skutečnost, že je osobou méně empatickou, patří mezi nepříznivé známky resocializace.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že odvolací soud koncentroval svoji pozornost dále k hodnocení předchozího způsobu života, upozornil na povahu těch odsouzení, s nimiž je spojen nikoliv zanedbatelný bezprostřední výkon trestu. Je vhodné připomenout podstatu trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 3. 5. 1999, jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 6 T 132/95. Ta spočívala v tom, že dovolatel společně s dalším spoluobviněným maskováni a za použití zbraně (pistole) ohrožovali v jednom případě zaměstnance poštovního úřadu, ve druhém případě pobočky Kreditní banky, a. s., a požadovali po nich vydání finanční hotovosti. Ani výkon trestu odnětí svobody ale na obviněného neměl očekávaný účinek, naopak krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu a ve zkušební době podmíněného propuštění se v průběhu měsíců června a července 2001 jako zvlášť nebezpečný recidivista dopustil závažných trestných činů loupeže. První z nich spočíval v tom, že po vzájemné dohodě s dalšími dvěma pachateli po vlákání poškozeného D. P. do auta tomuto přiložili k hlavě pistoli, nasadili mu pouta, zavezli do lesa, tam mu přehodili přes hlavu černý igelitový pytel, obviněný R. T. jej ohrožoval pistolí, další spolupachatel jej fyzicky napadl baseballovou pálkou, polili mu nohy benzínem, vyhrožovali podpálením a likvidací rodiny, a to za účelem získání finanční hotovosti a cenných věcí, které měl poškozený u sebe, ale přinutili jej podepsat i plnou moc k prodeji vozidla zn. Škoda Octavia v hodnotě přes 250.000,- Kč, které mu hned fakticky odebrali, požadovali po něm další částku a v průběhu cca 3 měsíců ho donutili splatit pomyslný dluh 70.000,- Kč. Druhý skutek je charakterizován tím, že dovolatel jako člen organizované skupiny, po zjištění, že poškozený I. R. má mít při sobě finanční částku cca 20.000,- DEM, tohoto nečekaně napadli, opakovaně jej udeřili nezjištěným předmětem s obroušeným břitem do hlavy, čímž mu způsobili sečné rány na hlavě. Účelem jejich jednání bylo zmocnění se uvedené finanční částky, kterou ale nenalezli, načež z místa utekli. Zjevné sklony obviněného k agresi, bezcitnost a ziskuchtivost byly završeny nyní posuzovaným mimořádně závažným trestným činem vraždy spáchaným na dvou osobách. S ohledem na gradaci závažnosti trestné činnosti obviněného lze ve shodě s názorem státního zástupce dovodit, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již fixovány, a to i přes odkaz znalce na sociální zázemí a relativně nízký věk obviněného. Proto je závěr o tom, že byl-li ukládán souhrnný trest a byl-li uložen jako výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, byla splněna i podmínka, že není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Naplnění podmínky, že uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je nezbytné též proto, že to vyžaduje účinná ochrana společnosti, dovolatel zpochybnil poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž netrpí duševní chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Toto zjištění, jež je třeba vskutku učinit z označeného znaleckého posudku, však není v daném kontextu nejvýznamnější. Podstatnější je, že obviněný se opakovaně dopouští závažné trestné činnosti, přičemž, jak již bylo řečeno, důrazný postih z hlediska generální prevence, o niž v daných souvislostech jde, vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek. Že mimořádně závažný trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl v posuzovaném případě spáchán ze zištných pohnutek, není pochyb. Pochyb ale není ani o tom, že i předchozí trestná činnost obviněného, ať již ta, pro niž byl zásadně ve výkonu trestu odnětí svobody, tj. trestné činy krádeže a loupeže, či za niž je nyní ukládán souhrnný trest a jež je představována závažnými trestnými činy loupeže spáchanými zvlášť nebezpečným recidivistou, byla rovněž páchána ze ziskuchtivé pohnutky, což ve svých důsledcích znamená, že požadavek účinné ochrany společnosti uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí opodstatňuje. Protože tento výjimečný trest byl uložen jako trest souhrnný, byl současně zrušen výrok o trestu ve výměře třinácti let a šesti měsíců z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon takto uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. správně zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ačkoliv správně měl být zrušen též výrok o trestu obsažený v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soud v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, neboť platí, že jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, publikované pod č. 48/2010 Sb. rozh. tr.), neznamená tento nedostatek podstatnou vadu výroku o trestu, na niž by bylo potřebné reagovat. Nelze ani konstatovat, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval právní názor obsažený ve zmíněném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, poněvadž rozhodl ještě před jeho přijetím.
Obviněný konečně také upozornil na délku řízení a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyvozoval, že nepřiměřenou délkou řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a bylo povinností soudů odčinit existující porušení práva prostředky, kterými disponují v rámci své pravomoci. Dodal, že skutečnost, že na délku soudního řízení měly vliv faktory objektivní, nemůže ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby byly principy zakotvené v Listině, popř. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, respektovány.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Přiměřenost délky řízení, jak správně připomíná i dovolatel, je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce.
Stěží lze také polemizovat s výtkou obviněného, že délka řízení před soudy ve vztahu k posuzovanému trestnému činu vraždy je nepřiměřená. V této souvislosti však sehrála významnou roli skutková náročnost věci a od ní se odvíjející objektivní faktory spojené se zrušenými zprošťujícími rozsudky Krajského soudu v Plzni. Současně není možné ignorovat povahu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neodčinitelný, fatální následek spočívající v usmrcení dvou zcela nevinných lidí ze ziskuchtivé pohnutky, v důsledku čehož úvahy o případné modifikaci trestu ztrácejí na významu a opodstatněnosti. To zvláště v situaci, že obviněný byl již odsouzen za sbíhající se trestné činy loupeže spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou k trestu odnětí svobody na třináct let a šest měsíců (výrok o uložení tohoto trestu byl napadeným rozsudkem zrušen a obviněnému byl uložen souhrnný trest za všechny tři sbíhající se trestné činy) a řízení pro trestný čin vraždy probíhalo už v situaci, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Za tohoto stavu nelze reálně uvažovat o tom, že zásah do osobní svobody obviněného není proporcionální v souvislosti s délkou řízení.
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová