ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.982.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 982/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovoláních obviněných mladistvého „tulipána“*), a D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 9/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných mladistvého „tulipána“ a D. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 49 Tm 2/2010, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) a obviněnou D. P. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnými jednáním popsaným na straně 2 citovaného rozsudku, v němž spatřoval v případě mladistvého pokus provinění obecného ohrožení podle §21 odst. 1 k §272 odst. 1 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a v případě obviněné trestný čin nepřekažení podle §367 odst. 1 trestního zákoníku.
Mladistvému za toto jednání uložil podle §272 odst. 1 trestního zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §84 trestního zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil a nad mladistvým vyslovil dohled. Podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mladistvému stanovil zkušební dobu v trvání tří let a současně mu podle §22 odst. 1 písm. c) zák. č. 218/2003 Sb. uložil ochrannou výchovu. Obviněné soud uložil podle §367 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, když jí současně podle §82 odst. 2 za použití §48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku uložil omezení zdržet se po dobu zkušební doby požívání alkoholických nápojů.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání obviněná D. P. a v neprospěch obou obviněných se odvolal rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 9/2011, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými, že
„dne 14. 3. 2010 v nočních hodinách na ul. J. v O. a H., obžalovaná D. P. v důsledku dřívějších dlouhodobých sporů se sousedkou L. P. a své aktuální zlobné nálady, pod vlivem alkoholu, se záměrem způsobit požár domu této své sousedky a tím i ohrožení jejího života či zdraví, jakož i dalších osob v domě se nacházejících, vzbudila u svého syna, obžalovaného mladistvého „tulipána“, rozhodnutí ukončit tyto spory cestou pomsty, a to vhodit do domu jejich sousedů - manželů P., které osobně znali, stejně jako jejich rodinné poměry a s nimi bezprostředně sousedící rodiny K., co se týče počtu osob, zdržujících se v těchto domácnostech, stavebního charakteru domu, ve kterém obě uvedené rodiny bydlely, zápalnou láhev, současně oba obžalovaní věděli, že vzhledem k noční hodině, spánku osob v domě a způsobu provedení činu, může dojít k udušení kouřovými zplodinami a uhoření přinejmenším rodiny P., a pro případ, že k tomu dojde byli s tímto možným následkem srozuměni, tuto zápalnou láhev pak obžalovaný mladistvý „tulipán“ v místě bydliště vyrobil tak, že do prázdné láhve od alkoholu o obsahu 0,5 litru nalil látku diethylether, kterou nalezl v garáži, přináležející k domu, a poté v kuchyni do této láhve nacpal kus látky sloužící jako knot, takto činil s vědomím, souhlasem a za fyzické přítomnosti obžalované D. P.,
následně v době kolem 03:50 hod. obžalovaný ml. „tulipán“ oblečen do tmavého oblečení se šálou přes tvář a gumovými rukavicemi na rukách vhodil předmětnou láhev s hořícím textilním knotem přes uzavřené okno, které tím rozbil, do jídelny přízemního celodřevěného rodinného dvojdomku na ul. J., v O. a H., následně se urychleně vrátil do svého bydliště a postupně pálil v kamnech oblečení, které měl na sobě, aby zahladil možné stopy vedoucí k jeho odhalení a chvíli se oba obžalovaní dívali z okna a sledovali, zda dům sousedů již hoří, ale když žádný požár neviděli, krátce nato šli spát, čímž projevili svou lhostejnost s dalším případným vývojem požáru a jeho možnými následky na životech lidí, přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na jejich vůli, především té skutečnosti, že se vhozená láhev nerozbila, hořlavá tekutina se nerozlila po ploše pokoje a nezapálila tam umístěné hořlavé předměty a taktéž díky následnému zásahu nezl., která uhasila hořící knot láhve a část koberce, na který láhev dopadla, nedošlo k rychle šířícímu se požáru předmětné místnosti a následně obou polovin domu, jakož i vzniku těžké újmy na zdraví či usmrcení osob v té době v domě přítomných, tedy D. P., L. P., nezl. S. Ž., S. S., J. K., V. K., nezl. A. K., nezl. M. K., nezl. K. K., nezl. V. K., a nezl. K. K.“.
Takto popsané jednání mladistvého „tulipána“ odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus provinění obecného ohrožení podle §21 odst. 1 k §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a uložil mu za ně podle §272 odst. 3 trestního zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody na čtyři léta, které podle §76 zák. č. 218/2003 Sb., §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. vykoná odděleně od ostatních odsouzených, a to ve zvláštní věznici pro mladistvé nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Jednání obviněné D. P. odvolací soud právně posoudil jako návod ke zločinu obecného ohrožení podle §24 odst. 1 písm. b) k §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a uložil jí podle §272 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněné soud druhého stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili, a proto je napadli dovoláními. Obviněná D. P. je podala prostřednictvím obhájce JUDr. Maria Hanáka, za obviněného mladistvého „tulipána“ tak učinil jeho obhájce JUDr. Zdeněk Hájek, přičemž oba dovolatelé je shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná ve svém podání poukázala na změny ve skutkových zjištěních, které učinil soud druhého stupně, jenž následně dospěl také k odlišné právní kvalifikaci, s níž se nemůže ztotožnit. V této souvislosti provedla jazykový rozbor právní věty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, na jehož základě dovodila, že za situace, kdy mladistvý pouze vhodil zapálenou láhev do domu poškozených a požár prokazatelně nenastal, nenastal ani škodlivý následek předpokládaný zákonem. Pokud tedy zákon předpokládá, že k dokonání předmětného zločinu je třeba, aby došlo k vyvolání obecného nebezpečí, tak nelze konstruovat odpovědnost za dokonané jednání tím, že tento stav nastal již pouhým vhozením zápalné láhve do domu. Z těchto důvodů shledala správnější právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně, který jednání jejího syna právně kvalifikoval pouze jako pokus provinění obecného ohrožení podle §21 odst. 1 k §272 odst. 1 trestního zákoníku.
Dovolatelka dále uvedla, že v trestném jednání jejího syna postrádá jeden z podstatných znaků pokusu, a to nedostatek dokonání, pokud ovšem není za požár považováno zapálení koberce v rozsahu cca 2 cm2. Pokud tedy nedošlo k dokonání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, nelze nalézt ani bezprostřednost jednání ve vztahu ke způsobení těžšího následku podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení. Zdůraznila, že mladistvý se na čin předem nijak nepřipravoval, hořlavina nevykazovala extrémní stupeň hořlavosti, osoby nacházející se v inkriminovaném domě měly dostatek únikových cest, navíc před domem hlídali dva bojoví psi, a v návaznosti na to shledala, že nebylo správné dovozovat u mladistvého vztah k následku v podobě nepravé lhostejnosti.
V další části dovolání obviněná vyjádřila nesouhlas s právní kvalifikací jejího jednání jako účastenství ve formě návodu ke zločinu obecného ohrožení podle §24 odst. 1 písm. b) k §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť k tomu soudy neprovedly žádný důkaz. Pokud odvolací soud v tomto směru argumentoval znaleckými posudky, namítla, že znalecký posudek je pouze důkazem nepřímým, který by musel být podpořen řetězcem dalších nepřímých důkazů. Odvolacímu soudu vytknula, že na základě závěrů znaleckých posudků změnil skutkovou větu a pouze opsal dikci ustanovení §24 trestního zákoníku, aniž by blíže rozvedl, jakým způsobem měla u svého syna vzbudit rozhodnutí k útoku. Měla za to, že tyto úvahy nejsou podloženy žádným jiným důkazem, a proto nemohou být správné. Zdůraznila, že její syn si sám opatřil láhev s hořlavinou a tuto sám připravil k vhození do domu, aniž ona by do toho jakkoli zasahovala. V této souvislosti poukázala na výpověď svědka P. P.
Poté dovolatelka namítla, že nebyla vyvrácena její obhajoba, pokud se jedná o skutečnost, že nebyla ve stavu způsobilém jakkoliv jednání syna zabránit, natož jej k jednání přímo navádět. Dospěla proto k závěru, že ani tvrzení odvolacího soudu, že její obhajoba byla spolehlivě vyvrácena, nemůže v kontextu provedených důkazů obstát. Znovu zopakovala, že inkriminovaného dne byla ve stavu, který ji znemožňoval podílet se na celém jednání, přičemž v dalších podrobnostech odkázala na podané odvolání ze dne 28. 1. 2011. Rozvedla polemiku také se závěry soudu, že je osobou zvyklou na požívání alkoholických nápojů, s tím, že ani tyto nejsou ničím podloženy.
Na základě skutečností rozvedených výše obviněná nabyla přesvědčení, že odvolací soud, stejně jako soud nalézací rozhodl v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., když vyhodnotil důkazy v její neprospěch a věc nesprávně právně kvalifikoval.
V závěru svého podání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 9/2011, a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci ve smyslu ustanovení §365m tr. ř. (správně mělo být „§265m tr. ř.“) rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Mladistvý ve svém podání namítl, že jeho jednání nebylo odvolacím soudem posouzeno ve vzájemných souvislostech a okolnostech daných v inkriminovaném dni 14. 3. 2010. Vyslovil nesouhlas s jeho závěrem, že nelze uvažovat o dobrovolném upuštění od pokusu předmětného trestného činu s tím, že se jednalo o dokončený pokus. Nesouhlasil ani s tím, že jeho jednání ve vztahu k základní skutkové podstatě provinění obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku bylo dokonáno a jednání ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení zůstalo ve fázi pokusu. Za nesprávný označil především ten závěr odvolacího soudu, podle kterého zmíněný pokus obecného ohrožení byl dokončený. Podle jeho názoru mu nelze přičítat k tíži, že poté, co vhodil zápalnou láhev do domu P., spálil svůj oděv a rukavice, vyhlédl z okna, a když se přesvědčil, že v tomto domě nehoří, šel klidně spát. Jelikož k požáru ani většímu rozhoření nedošlo, není možné uvažovat o dokončeném pokusu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, jak to učinil odvolací soud.
Dále dovolatel rozvinul úvahu, podle níž by v případě, že by se jednalo o dokončený pokus obecného ohrožení, musel sám učinit taková opatření, jež by zabránila úniku osob z daného domku, například zabarikádováním dveří a oken, zvláště když prokazatelně dům znal a orientoval se v něm. Současně prezentoval své tvrzení, že zápalnou láhev do domku P. vhodil ze své vlastní vůle bez jakéhokoli nátlaku či ovlivnění matky D. P., která nadto byla v inkriminovaném čase zcela paralyzována požitým alkoholem.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v části výroku o vině, kterou byl uznán vinným pokusem provinění obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody podle §232 odst. 3 (správně mělo být „§272 odst. 3“) trestního zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. v délce čtyři léta, a následně aby jej nově odsoudil za pokus provinění obecného ohrožení podle §21 odst. 1 k §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu ve smyslu §84 za podmínek ustanovení §81 odst. 1 trestního zákoníku.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud mladistvý vhodil do domu sousedů zápalnou láhev, bylo jeho primárním záměrem vyvolat požár, přičemž musel počítat s tím, že tak může usmrtit sousedy, vůči nimž měla jeho matka jako iniciátorka žhářského útoku především zášť. Oba obvinění si přitom museli být vědomi toho, že vyvoláním požáru mohou vydat více lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví [ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatelky, že nebyla dostatečně prokázána její účast na předmětném jednání ve formě účastenství jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Znalci z oboru psychiatrie a klinické psychologie ji hodnotili jako méně vyváženou osobnost s rysy nezdrženlivosti, se sklonem hodnotit a řešit problémy s afektivním nasazením pod vlivem prvních impulsů, jako osobnost afektově agresivní, prudkou, vznětlivou, která má tendenci řešit své frustrace překotně a s jistou dávkou tvrdosti. Vůči svému okolí, jakož i svému spoluobviněnému synovi, je dominantní a nezávislá. Naproti tomu u mladistvého znalci dospěli k závěru, že se u něj v rozhodovacích procesech snadno prosazuje volba nejmenšího odporu, jeho jednání je snadno odvislé především od blízké autority, kterou je v jeho případě jednoznačně matka. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná inkriminovaného večera a noci, vcelku bezdůvodně, pod vlivem alkoholu, po konfliktu se svým druhem, v záchvatu vzteku ve svém domě rozbíjela nádobí, nábytek atd., až na ni musel svědek P. P. spolu s mladistvým přivolat policejní hlídku, aby ji přítomnost policistů uklidnila. To se podařilo jen zčásti, obviněná byla stále velmi rozčílená a snažila se opakovaně vyvolat konflikt se svým druhem, ten však na to, i s ohledem na předchozí zkušenosti, nereagoval a věnoval se jejich malým dětem. Obviněná, zcela v souladu se svou strukturou osobnosti i obvyklými vzorci chování, zřejmě hledala náhradní objekt vybití svého hněvu, který zaměřila na sousedy, poškozené P., a to s ohledem na jejich vzájemné dřívější neshody. Vzbudila v synovi rozhodnutí spáchat zločin (provinění), spočívající v tom, že vhodí zápalnou láhev do domu poškozených. Tuto teorii podporuje i fakt, že mladistvý nedokázal věrohodně vysvětlit motivy svého jednání. Obviněná pak byla přítomna přípravě zápalné lahve, následně stála u okna v kuchyni svého domu, dívala se na dům poškozených a nabádala svědka P. P., ať se jde podívat, jak hoří. Z hlediska provedených důkazů týkajících se skutkových zjištění o účasti obviněné na spáchání návodného jednání proto není – podle názoru státního zástupce – nejmenších pochyb.
V návaznosti na tvrzení obviněné, že byla v inkriminované době ve stavu těžké opilosti a nebyla schopna podílet se na uvedeném jednání, státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Nadto připomněl, že toto tvrzení obviněné bylo vyvráceno jak výpověďmi svědků, tak především znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví psychiatrie.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jen pro úplnost lze dodat, že na dovolání obviněné Nejvyšší soud nahlížel jako na dovolání jí samotné (na to lze usuzovat podle jeho označení na první straně písemného podání), nikoliv jako na dovolání podané (případně též) ve prospěch mladistvého jeho zákonnou zástupkyní. Pokud se totiž obviněná v odůvodnění svého podání domáhala (mimo jiné) příznivější právní kvalifikace jednání jejího mladistvého syna, pak tak činila především proto, aby si takovou argumentací vytvořila předpoklady pro následné tvrzení, že její jednání nemůže být posouzeno tak přísně, jak učinil soud druhého stupně.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými (shodně) uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které dovolatelé ve svých podáních uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se převážně o výhrady, jejichž prostřednictvím shodně popírali jakoukoli účast obviněné na jednání mladistvého s poukazem na její stav opilosti, v jehož důsledku údajně nebyla žádné takové činnosti schopna. Nelze sem podřadit ani námitky dovolatelky vztahující se k použití toliko nepřímých důkazů, konkrétně znaleckého posudku, na jehož základě soud druhého stupně dovodil značnou míru jejího vlivu na syna, ani ty, jimiž brojila proti hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů s tvrzením, že jsou v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli oba obvinění formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze proto uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však oba obvinění uplatnili relevantně v té části, v níž zpochybnili správnost právního posouzení jejich jednání z hlediska subjektivní stránky ve formě jakéhokoli úmyslu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a v návaznosti na to rovněž proti posouzení předmětného jednání mladistvého ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto jejich námitky jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu (zločinu) obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, způsobí-li takovým činem úmyslně smrt.
Pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Při pokusu tedy pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli brání v dokonání a je zpravidla nezávislá na jeho vůli.
Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava. Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu , pakliže k dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí č. 33/1965 Sb. rozh. trest.). Bezprostředně k dokonání trestného činu směřuje jednání i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. trest.).
Dalším pojmovým znakem pokusu je úmysl spáchat trestný čin, přičemž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde.
Z hlediska toho, do jaké fáze svého jednání pachatel dospěl, se rozlišuje tzv. pokus ukončený a pokus neukončený. V prvém případě pachatel již podnikl vše, co považoval pro dokonání trestného činu za nutné, kdežto ve druhém případě nikoli. Pokus trestného činu je bezvýjimečně trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 trestního zákoníku).
Se zřetelem k povaze námitek dovolatele je třeba zdůraznit, že k závěru o existenci úmyslného zavinění nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit obecné nebezpečí. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý [§15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] či nepřímý [§15 písm. b) trestního zákoníku] zároveň směřoval k vyvolání obecného nebezpečí. Musí tedy zahrnovat vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu; a v případě následku předpokládaného v odst. 3 písm. a) §272 trestního zákoníku usmrcení alespoň jedné osoby. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. Proto je u trestného činu obecného ohrožení podle §272 trestního zákoníku třeba vycházet z vyhodnocení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého a především jak účinného prostředku bylo použito, zda si pachatel k útoku záměrně zvolil místo, kde se shromažďuje větší počet osob apod.
Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (srov. například P. Šámal, F. Púry, S. Rizman, Trestní zákon, Komentář, 5. přepracované vydání 2003, C. H. BECK Praha, str. 48).
U trestných činů ohrožovacích postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovalo na samotnou poruchu (např. při obecném ohrožení podle §272 postačí, aby pachatel zamýšlel vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví způsobením požáru, a není třeba, aby zamýšlel tyto lidi skutečně usmrtit nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví. Postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací . Zavinění ve vztahu k poruše v sobě nutně zahrnuje zavinění ve vztahu k ohrožení. Opačně to však neplatí.
Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.). Při správném posouzení otázek úmyslného zavinění se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud druhého stupně nepochybil, pokud zjištěné jednání mladistvého právně kvalifikoval jako pokus provinění obecného ohrožení podle §21 odst. 1 k §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně se podává, že mladistvý čin kladený mu za vinu spáchal v té podobě, že „dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby úmyslně způsobil obecné ohrožení tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčiní požár a způsobí tímto činem úmyslně smrt, jehož se dopustil v úmyslu zločin (provinění) spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo“.
Skutková část výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu citovaná v úvodní části odůvodnění tohoto usnesení pak obsahuje taková skutková zjištění, která po formální stránce zákonné znaky uvedeného trestného činu naplňují. Mladistvý se jednání kladeného mu za vinu dopustil v pozdních nočních hodinách, tedy v době, kdy mu muselo být zřejmé, že sousedé v domě spí, tudíž se nacházejí ve stavu, kdy nemusí vhození zápalné láhve (tato byla navíc vhozena oknem do jídelny, tzn. do místnosti v noci zpravidla neobývané) včas zaregistrovat a stačit dům evakuovat, aby eliminovali možnost vzniku škody nejen na majetku, ale především na životech a zdraví. Mladistvý poté, co vhodil zápalnou láhev do domu P., odešel zpátky domů, kde začal s likvidací stop (oblečení, které měl na sobě), jež by jej mohly ze spáchání činu usvědčit, poté se pohledem z okna přesvědčil, jaká je situace na místě činu (zda propukl požár či nikoli), a když zjistil, že „se nic neděje“, odešel spát (stejně jako obviněná). Neučinil tedy zcela zjevně nic pro to, aby odvrátil možné hrozící nebezpečí, které z jeho jednání vzniklo, tedy propuknutí požáru v domě sousedů, což svědčí o jeho lhostejnosti k následku v té podobě, že byl evidentně srozuměn se všemi v úvahu přicházejícími variantami.
Mladistvénu bylo přitom nepochybně známo, že jím použitý prostředek může zapůsobit jako účinná zbraň způsobilá zranit či usmrtit větší počet osob a způsobit značné škody na majetku. Tuto použil v omezeném prostoru rodinného domu, v pozdních nočních hodinách, kde se nacházelo 11 osob, přičemž 10 z nich bylo jeho stálými obyvateli. Musel tedy prokazatelně vědět, že svým jednáním bezprostředně vystavuje v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví všechny osoby přítomné v domě, včetně několika malých dětí, avšak neučinil aktivně nic k odvrácení reálně hrozícího nebezpečí.
Protože mladistvý jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností (především pokud jde o volbu místa činu, doby jeho spáchání a použitého prostředku), je možno bez pochybností dovodit, že vhodil-li zápalnou láhev do domu, v němž spí větší počet osob, pak tato skutečnost dostatečně svědčí jak o jeho vědomí, že vydává lidi v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti a že smrt může i reálně způsobit, tak zároveň o dostatku jeho vůle takový následek (účinek) přivodit vlastním jednáním. Jednání mladistvého zároveň výrazně vybočuje z mezí pouhé lhostejnosti.
Jakékoli úvahy o dobrovolném upuštění od dokonání ve smyslu §21 odst. 3 trestního zákoníku, jehož aplikace se mladistvý domáhal, za dané situace nejsou namístě, neboť svým jednání vyvolal stav obecného ohrožení, jak má na mysli ustanovení §272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku (potud je jeho jednání třeba pokládat za dokonaný trestný čin, jak správně konstatoval soud druhého stupně na straně 13 odůvodnění svého rozsudku) a současně vykonal vše pro to, aby tímto jednání způsobil smrt, k čemuž však jen dílem náhody nedošlo, když se zápalná láhev po dopadu na zem v jídelně napadeného domu nerozbila a hořlavá látka v ní obsažená nevyvolala masivní požár. Tato okolnost však byla naprosto nezávislá na vůli mladistvého, tudíž ji nelze interpretovat a posuzovat v jeho prospěch. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zakotvené v odst. 3 písm. a) §272 trestního zákoníku se tudíž mladistvý jednání dopustil ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jak zcela správně a v souladu se zákonem uzavřel soud druhého stupně, který všechny své úvahy v tomto směru pečlivě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti odůvodnil. Jelikož Nejvyšší soud se s jeho právními závěry i způsobem, jakým je odůvodnil, identifikoval, v podrobnostech lze odkázat na strany 12 až 14 odůvodnění jeho rozsudku, jakož i na obdobně formulované vyjádření státního zástupce k dovolání.
Pro námitky obviněné stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení v jeho kvalifikované podobě platí totéž, co bylo řečeno výše. Jelikož ta byla uznána vinnou návodem ke zločinu obecného ohrožení podle §24 odst. 1 písm. b) k §272 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dlužno (opět pouze ve stručnosti a v obecné rovině) pouze pro úplnost (jelikož sama dovolatelka většinu svých námitek směřovala proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudem druhého stupně) dodat, že podle odst. 2 §24 trestního zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákoník nestanoví něco jiného.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §24 odst. 1 trestního zákoníku ten, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Jedná se tu o vymezení účastenství v užším smyslu (do účastenství v širším smyslu trestněprávní teorie zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§111 trestního zákoníku) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí.
Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §24 trestního zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. rozhodnutí č. 58/1973, 1/1973 Sb. rozh. trest.). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
V daném případě byla obviněná uznána vinnou jako návodce ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jímž je ten, kdo v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí ke spáchání určitého trestného činu. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě návodu na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž může jít i o úmysl nepřímý. Podstatou návodu je tedy pohnutí pachatele k trestnému činu. Prostředkem navedení může být zejména rada, rozkaz, poučení, výzva, žádost, schvalování předem, jakož i jiné psychické působení na vůli druhého, kterým se vyvolává v tomto druhém rozhodnutí spáchat trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí č. 3376/1929, č. 365/1942-III. Sb. rozh. trest.). Návodce ručí zásadně za veškerý výsledek trestné činnosti přímého pachatele, pokud její rozsah neomezil již v návodu a pokud přímý pachatel nepřekročil daný mu příkaz (srov. rozhodnutí č. 6950/1942 Sb. rozh. trest.).
Jak se podává jednak z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, tak i z odpovídající části jeho odůvodnění a obsahu spisu, uvedená kritéria vymezující účastenství ve formě návodu byla u obviněné v projednávané věci naplněna a souden druhého stupně také dostatečně a náležitě objasněna. Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) se s jeho závěry učiněnými také v tomto směru identifikoval, a proto v podrobnostech odkazuje zejména na strany 9 až 10 a stranu 12 odůvodnění jeho rozsudku. K tomu lze dodat, že Nejvyšší soud tyto úvahy rozvedl již nad rámec dovolání podaného obviněnou z důvodu komplexního pohledu na posuzovaný případ a pregnantního odůvodnění svého usnesení, jelikož dovolatelčiny námitky, pokud jde o její účast na předmětném trestném činu v roli návodce, byly v zásadě skutkové povahy, tudíž nezpůsobilé uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.