Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2012, sp. zn. 20 Cdo 2492/2011 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2492.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2492.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2492/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. H. , zastoupeného JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti povinné Ing. I. K. , zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, pro 339.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 944/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě z 13. 12. 2010, č. j. 54 Co 1064/2010-73, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. 7. 2010, č. j. 1 Nc 944/2004-60, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že „v žádném případě, a to ani z důvodu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nelze ve vykonávacím potažmo exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu, pokud tento exekuční titul byl vydán orgánem k tomu pověřeným. V projednávané věci je exekuce prováděna podle pravomocných a vykonatelných rozsudků Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně. Jejich věcnou správností se vedle obecných soudů zabýval i Ústavní soud České republiky a nelze přehlédnout, že i když návrh na obnovu řízení sice byl zamítnut především z důvodu opožděnosti jeho podání, i zde se soud zabýval argumentací týkající se oprávněnosti skutkových tvrzení povinné ohledně nově objevených důkazů.“ V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinná – aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů označily „námitku povinné spočívající v zaplacení jistiny před vydáním exekučního titulu … za irelevantní s tím, že k ní soud nemůže v exekučním řízení přihlížet“, přitom „obsahem jejího návrhu nebylo přezkoumávání vykonávaného exekučního titulu, ale zastavení exekuce pro závazek, který neexistuje, neboť zanikl jeho splněním, a to ještě před vydáním rozhodnutí v nalézacím řízení, na jehož základě je exekuční řízení vedeno. Za tohoto stavu je zřejmé, že rozhodnutí nalézacího soudu, které nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní charakter, nemůže založit nový fakticky duplicitní závazek povinné“ a nastolit stav, “za kterého je povinná nucena vymáhanou pohledávku zaplatit dvakrát.“ Povinná má zato, že podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. „exekuce je nepřípustná m.j. v těch případech, kdy došlo k zániku vymáhané pohledávky, byť se tak stalo před vydáním exekučního titulu, případně kdy v nalézacím soudním řízení bylo vydáno rozhodnutí týkající se již neexistující pohledávky, které samo o sobě závazek povinné nemůže vytvořit.“ Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Námitkou neexistence vymáhané pohledávky (byť ta měla podle povinné zaniknout před vydáním exekučního titulu) totiž povinná skutečně zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu (tuto obranu měla uplatnit v nalézacím řízení). Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou (ne)správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4). Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. června 2012 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2012
Spisová značka:20 Cdo 2492/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2492.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01