ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4011.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4011/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezletilé S. M. , zastoupené Městským úřadem v Náchodě jako opatrovníkem, proti povinnému P. B. , zastoupenému JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 20 E 990/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, č. j. 20 Co 336/2009-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8. 4. 2009, č. j. 20 E 990/2007-82, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů spojených s tímto rozhodnutím (výrok I.) a výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil shodně jako soud prvého stupně, že povinný neprokázal, že by se exekuční titul (zde rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 0 Nc 563/2006-44), kterým byla nezletilá oprávněná svěřena do výchovy matce, a otec – povinný byl zavázán k zaplacení dluhu na výživném a k platbě běžného výživného v částce 1.500,- Kč měsíčně, stal neúčinným, a neshledal důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). V řízení nebylo prokázáno, že by povinný a matka nezletilé oprávněné žili ve společné domácnosti před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody (dne 8. 11. 2007), a nebyla tedy založena společná domácnost ve smyslu §115 zákona č. 64/1964, občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud plně odkázal na skutkové závěry zjištěné v průběhu dokazování před soudem prvého stupně.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože věc má po právní stránce zásadní význam „v souvislosti s §42a odst. 3 obč. zák., a to proto, že dovolatel řádně plnil své povinnosti vůči oprávněné, neboť nedošlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky oprávněné“. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů, naopak neprovedením důkazů jím navržených mu bylo znemožněno prokázat, že „žil s oprávněnou ve společné domácnosti až do svého uvěznění. Po celou dobu společného soužití dovolatel řádně pracoval, o rodinu se staral a přispíval na výživu oprávněné a chod celé domácnosti. Společně jezdili na výlety, finančně zabezpečoval pobyt oprávněné i její matky v nemocnici, oprávněnou doprovázel na lékařské prohlídky, pokud ji nemohla doprovodit matka.“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvého stupně a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení se podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ruší uplynutím dne 31. 12. 2012) – které podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Pokud vymezuje (navíc nově teprve v dovolání, tedy z hlediska §241a odst. 4 o. s. ř., nepřípustně) otázku zásadního právního významu posouzením vztahu §42a odst. 3 obč. zák. (t. j. institutu odporovatelnosti právním úkonům) a probíhajícího výkonu rozhodnutí, dovolací soud v této souvislosti žádnou otázku zásadního právního významu neshledává, neboť výkon rozhodnutí vede k vynucení povinnosti, kterou osoba povinná dobrovolně podle vykonatelného rozhodnutí neplní (§251 o. s. ř.). Zatímco institut odporovatelnosti právního úkonu má ten účel, aby se oprávněná osoba domohla práva na uspokojení své vymahatelné pohledávky i z majetku osoby povinné, který tato převedla na osobu třetí. Protože dovolací soud shledal dovolání povinného nepřípustným, nemohl se již zabývat jeho námitkami zpochybňujícími správnost či úplnost skutkových zjištění (§241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.).
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §243b odst. 5 s větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu právo, náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu