ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4220.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4220/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalovanému L. D. , vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 203/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23. 6. 2010, č. j. 11 Co 323/2010-24, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněné potvrdil usnesení z 22. 3. 2010, č. j. 23 C 210/2007-17, jímž okresní soud podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl poddlužnickou žalobu podle §292 o. s. ř. s odůvodněním, že ta ani po doplnění podáním z 12. 3. 2010 (č. l. 16) neobsahovala natolik určitý žalobní návrh, aby z něj bylo patrno, zaplacení jaké částky se žalobkyně domáhá. Podle názoru odvolacího soudu „je žaloba v části, v níž byla soudem prvního stupně odmítnuta, materiálně nevykonatelná, protože v žalobním petitu, případně též v jiné části žaloby, musí být jasně a přesně uvedena konkrétní povinnost, která má být žalovanému rozhodnutím soudu uložena. Požadavek dostatečné určitosti nesplňuje takový žalobní petit, kterým je popsán způsob výpočtu srážek ze mzdy. Pokud by takový petit byl převzat do výroku rozhodnutí soudu, nemohla by na jeho základě být vedena exekuce, neboť ke zjištění konkrétní vykonávané povinnosti by muselo být provedeno další dokazování, resp. by musel být dodatečně prováděn výpočet výše vymáhané částky, což jsou úkony, které musí být zásadně prováděny v řízení nalézacím, nikoli exekučním“.
V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v řízení nelze pro neurčitost žaloby pokračovat. V petitu popsala způsob, jakým mají být srážky ze mzdy vypočteny, její povinnosti tedy byly popsány tak, že je zcela zřejmé, o čem má soud jednat. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla celou řadu důkazů, z nichž soud neprovedl ani jeden a žalobu jako neurčité podání částečně odmítl. Žalobkyně, vědoma si „nedostatku“ své žaloby, proto označila důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že žalovaný nesplnil své povinnosti plátce mzdy a nesrazil ze mzdy povinného odpovídající částky, a navrhla, aby si soud od žalovaného vyžádal pracovní smlouvu a výplatní pásky povinného, které žalobkyně sama k dispozici nemá (a nemá ani žádné možnosti, jak se k těmto informacím dostat), s ohledem na to, že žalovaný na žádné výzvy žalobkyně ani soudního exekutora před podáním žaloby nedověděl. Právní názor soudu obou stupňů považuje žalobkyně za překonaný, neboť nejnovější judikatura dospěla k závěru, že uvedení návrhu, jak má znít výrok soudního rozhodnutí, je pouze procesní zvyklostí, že však nezbytnou náležitostí žaloby není. Tento závěr ostatně plyne i z judikatury starší (viz. např. rozsudek z 20. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši. Ze všech uvedených důvodů je tedy žalobkyně přesvědčena o tom, že její žaloba projednatelná je, neboť obsahuje jasně formulovanou povinnost, jejíhož uložení soudem se žalobkyně domáhá. Žalobkyně tvrdila určitě a srozumitelně, jaké povinnosti žalovaný nesplnil, a z jakých důvodů je splnit měl. Ve své žalobě popsala způsob výpočtu žalované částky, stejně jako výši vymáhané pohledávky (tedy rámec, do kterého mají být srážky ze mzdy prováděny). Konkrétní částky, které je žalovaný povinen zaplatit, bude možno zjistit teprve poté, co soud provede důkazy žalobkyní navržené.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, věty před středníkem o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobu nutno pro neodstraněné nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 11. 11. 1970, sp. zn. 6 Cz 93/70, (podle jehož právní věty může oprávněný u soudu uplatnit proti plátci mzdy právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy) plyne, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení konkrétní částky (2.651,60 Kčs) s tím, že žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost srážet a odvádět žalobci část mzdy povinného. Podobně ve zprávě z 11. 5. 1964, Cpjn 113/64, (Sborník III, SEVT Praha, 1980, s 347) Nejvyšší soud ČSR uzavřel, že oprávněný uplatní proti plátci mzdy podle ustanovení §292, případně §296 odst. 1 o. s. ř. právo na vyplacení částek, které měly být, avšak nebyly při soudním výkonu rozhodnutí ze mzdy povinného plátcem mzdy sraženy, žalobou podle části třetí občanského soudního řádu (z novější judikatury viz též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31.5.2011, sp. zn. 20 Cdo 2730/2009).
Názor, že poddlužnickou žalobou podle §292 o. s. ř. lze uplatnit nárok na zaplacení jen konkrétní, určitě a přesně specifikované částky, zastává také literatura. Např. v publikaci autorů Drápala, L., Bureše, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, je na straně 2340 a 2341 formulován závěr, že „i když se výkon rozhodnutí vztahuje také na dávky, jež se stanou splatnými teprve v budoucnu (§284 odst. 2 o. s. ř.), může se poddlužnická žaloba týkat jen těch nároků, které se staly splatnými a nebyly oprávněnému vyplaceny do podání žaloby ; to nevylučuje, aby v průběhu řízení byla žaloba rozšířena o částky, jež se mezitím staly splatné.“
V jiném komentáři (Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 1. vydání, Wolters Kluwer ČR, s. 1502, vysvětl. 2) autoři dovozují, že oprávněný je na základě ustanovení §292 o. s. ř. formálně legitimován jako žalobce podat žalobu proti plátci mzdy, v níž se domáhá uložení povinnosti vyplatit „částku ve výši zákonných srážek připadající na jeho pohledávku“ (případně rozdíl oproti chybně vypočítané nižší částce), a kterou odůvodní tím, že plátce mzdy nesplnil řádně a včas procesní povinnost vyplatit mu zákonné srážky, která plátci mzdy (již) vznikla po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy podle §282 odst. 1 a §283 o. s. ř. (obdobně Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s. 404). V další publikaci (Handl, V., Rubeš, J., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Panorama Praha 1985, s 372) je zaujat názor, že žalobní petit oprávněného zní tak, že žalovaný plátce mzdy je povinen zaplatit žalobci postiženou část dlužníkovy mzdy, kterou mu srazil (a nevyplatil oprávněnému), případně srazit měl (a nesrazil ) ve smyslu ustanovení §276 a násl. (viz Handl, V., Rubeš, J., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Panorama Praha 1985, s 372).
Pokud jde o dovolatelčin odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ten je nepřípadný, jelikož v uvedené věci se žalobce domáhal určení, že „zrušení pracovního poměru ve zkušební době žalovaného vůči žalobci je neplatné a pracovní poměr obou stran nadále trvá“, dále aby žalovanému byla uložena povinnost zaměstnat žalobce a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy, kterou v průběhu řízení vyčíslil za dobu od 2.7.1999 do 27.7.2000 částkou 135.433,50 Kč. Pokud se tedy neurčitost týkala některého z dílčích „petitů“, pak právě onen dílčí „petit“, jímž bylo požadováno peněžité plnění, byl zcela určitý a postupné odstraňování nedostatků žaloby se týkalo nároků ostatních.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolání žalobkyně, jež přes výzvu soudu k odstranění nedostatků žaloby na své původní formulaci žalobního návrhu setrvala, důvodné není, Nejvyšší soud je tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu