Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. 23 Cdo 2736/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2736.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2736.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2736/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: JUDr. I. T., správkyně konkursní podstaty úpadce ORIN spol. s r. o., se sídlem Husova 523, České Budějovice, IČ 63259880, proti žalovanému: KeMiChem CZ, spol. s r. o., se sídlem Říčany, Jelení 2123, IČ 27210537, zastoupenému JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Štěpánská 23, Praha 1, PSČ 110 00, o zaplacení Kč 345.100,- s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 353/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 4 Cmo 79/2009-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2008, č. j. 16 Cm 353/2006-55, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni Kč 138.040,- s úrokem z prodlení ve výši 2,50% z částky Kč 69.020,- od 15. 2. 2005 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,50% z částky Kč 69.020,- od 15. 3. 2005 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu do částky Kč 207.060,- s úrokem z prodlení ve výši 2% z částky Kč 69.020,- od 13. 4. 2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,75% z částky Kč 69.020,- od 14. 5. 2005 do 30. 6. 2005 a dále ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů do zaplacení a s úrokem ve výši 8,75% z částky Kč 69.020,- od 9. 6. 2005 do 30. 6. 2005, a dále ve výši která odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů, do zaplacení (výrok II.). Konečně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Předmětem řízení byla částka nezaplacené ceny díla (vytištěné inzeráty v časopise Agro, vydávaném úpadkyní), vyúčtovaná pěti daňovými doklady (fakturami) úpadkyně. Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že úpadkyně jako zhotovitel a žalovaný jako zadavatel se smlouvou ze dne 3. 1. 2005 dohodli na spolupráci, podle které se zhotovitel zavázal pro zadavatele zajišťovat výrobu propagačních materiálů na základě jeho pokynů a dále měl zajistit uveřejnění propagačních materiálů v médiích nebo jejich distribuci podle pokynů zadavatele. Zhotoviteli náležela za tyto služby aktuálně sjednaná cena na základě vystavených faktur. Podle předložených písemných důkazů skutečně došlo k inzerci v časopise Agro č. 1 – 5/2005 a za každý inzerát byla účtována částka Kč 69.020,- podle platného ceníku časopisu, a to pěti fakturami (daňovými doklady) ze dne 31. 1. 2005, 28. 2. 2005, 29. 3. 2005, 29. 4. 2005 a 25. 5. 2005. Z výpovědi svědků vyplynulo, že oba účastníci skutečně spolupracovali, úpadkyně se zavázala provést pro žalovaného reklamní kampaň a měla zájem prodávat zboží žalovaného. Dva inzeráty se týkaly propagace žalovaného a tři výrobků žalovaného. Poněvadž úpadkyně hodlala být distributorem výrobků žalovaného, soud konstatoval, že inzeráty, které propagovaly konkrétní výrobky, byly v zájmu obou účastníků. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva podle §269 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), nikoli smlouva o dílo, i když byla tak nazvána. Z povahy inzerátů a s ohledem na zájmy účastníků soud prvního stupně dovodil, že o plnění pro žalovaného šlo u inzerátů otištěných v časopise Agro č. 1 a 2/2005, kdy otištěné inzeráty jednoznačně propagovaly žalovaného. V dalších případech měla na inzerci zájem i úpadkyně jako zamýšlený distributor a nelze proto v těchto případech propagaci výrobků financovat k tíži žalovaného. Soud proto zavázal žalovaného k zaplacení pouze v prvních dvou případech. Soud kromě toho přiznal žalobkyni úroky z prodlení v souladu s ust. §369 odst. 1 obch. zák. a vl. nař. č. 142/1994 Sb. v rozhodném znění. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v bodu I. výroku potvrzuje a v bodě III. se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku Kč 9.202,- (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, provedených již soudem prvního stupně a zopakoval dokazování uveřejněnými inzeráty či reklamami v časopise AGRO č. 1, 2, 3, 4 a 5/2005 a dovodil, že klíčovou otázkou ve věci bylo zjištění, zda na základě uzavřené smlouvy o spolupráci bylo plněno pouze ve prospěch žalovaného nebo též ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru, jako soud prvního stupně, že o plnění pro žalovaného šlo v případě inzerátů otištěných v č. 1 a 2/2005, propagujících jednoznačně žalovaného. V dalších případech měl na inzerci zájem zejména úpadce jako zamýšlený distributor a nelze tedy v těchto případech propagaci výrobků účtovat k tíži žalovaného, když inzeráty měly zvýšit zájem veřejnosti o výrobky prodávané žalobkyní, byť nakupované od žalovaného. K důvodům uvedeným v odvolání odvolací soud konstatoval, že nemají oporu ani v důkazech provedených soudem prvního stupně, ani v tvrzeních obsažených v samotném odvolání. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil s tím, že v napadeném výroku II. zůstal rozsudek nedotčen. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání v celém rozsahu, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje, zda „klíčovou otázkou ve věci“ bylo vskutku zjištění, zda bylo plněno ve prospěch žalovaného nebo též ve prospěch žalobkyně, anebo jiná skutečnost, vyplývající ze smlouvy. Dovolatel je toho názoru, že o soudem uvedenou klíčovou otázku v daném případě nešlo, protože rozhodné bylo, zda zhotovitel (žalobkyně) podle smlouvy zajistil zveřejnění propagačních materiálů podle pokynů zadavatele. Žalobkyně však v řízení ani netvrdila ani nedoložila, že dostala ze strany žalovaného pokyn či objednávky dotyčné inzeráty zveřejnit. Předmětné inzeráty obsahovaly odkaz na telefonický kontakt na žalobkyni, nikoli na žalovaného. Žalovaný tudíž prodával veškeré své výrobky žalobkyni jako jedinému výhradnímu odběrateli a nikoliv koncovým zákazníkům, takže jediným, kdo mohl a měl mít na propagaci zájem, byla žalobkyně. Existenci jednotlivých pokynů, na základě kterých by žalobkyni vznikla povinnost žalovaného propagovat a žalovanému povinnost za propagaci zaplatit, však žalobkyně netvrdila a neprokazovala a soud prvního stupně ani odvolací soud takovou skutečnost v řízení nezjišťovaly. Dovolatel se domnívá, že „klíčová“ otázka, zda bylo plněno ve prospěch žalovaného nebo též ve prospěch žalobkyně, nemá v daném případě, kde se posuzuje nárok ze smlouvy, žádný význam. Právní význam by tato otázka měla v případě nároku z bezdůvodného obohacení, který však předmětem řízení nebyl. Dovolatel je proto z uvedených důvodů přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v ust. §236 an. o. s. ř. ve znění novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1., 7. 2009, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 16. 12. 2009 (srov. čl. II. bod 12. cit. novely). Nejvyšší soud dále, pro zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) musel na prvním místě zkoumat, zda je dovolání přípustné, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž také dovolatel odkazuje, a podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení v daném případě dovolání přípustné vskutku není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejích judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována. Právní otázku zásadního významu dovolatel vymezuje tak, zda klíčovou otázkou ve věci bylo vskutku zjištění, zda bylo splněno ve prospěch žalovaného nebo též ve prospěch žalobkyně (úpadce) s tím, že o takovou klíčovou otázku nešlo a naopak klíčovou otázkou bylo, zda zhotovitel (žalobkyně) zajistil zveřejnění propagačních materiálů (inzerátů) podle pokynů zadavatele, což však v řízení tvrzeno a prokazováno nebylo, tj. zda jde o nárok vyplývající z plnění předmětné smlouvy. Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 3. 1. 2005 smlouvu označenou jako „smlouva o dílo“, kterou soudy podle jejího obsahu správně posoudili jako smlouvu nepojmenovanou (§269 odst. 2 a 3 obch. zák.). Ve smlouvě bylo mj. v bodech 1-3 sjednáno, že zhotovitel (úpadce ORIN, spol. s r. o., nyní správkyně konkursní podstaty JUDr. T.) bude na základě uvedené smlouvy zajišťovat pro žalovaného výrobu propagačních materiálů na základě jednotlivých pokynů žalovaného. Dále se zhotovitel zavázal zajistit uveřejnění propagačních materiálů v médiích nebo jejich distribuci podle pokynů zadavatele. Zhotoviteli pak měla náležet za tyto služby „aktuálně sjednaná cena, která bude proplacena na základě vystavené faktury“. V posuzovaném případě jde tedy o dovoláním napadený výrok odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 138.040,- Kč s přísl. za plnění provedené žalobcem ve prospěch žalovaného dle uvedené smlouvy otištěním inzerátů v č. 1 a 2/2005 v časopise Agro. Odvolací soud považoval za klíčovou otázku, zda bylo podle smlouvy plněno pouze ve prospěch žalovaného nebo též ve prospěch žalobkyně, což za situace, kdy předmětem dovolacího řízení je úhrada částky 138.040,- Kč, u níž odvolací soud konstatoval, že se jednalo o plnění provedené pro žalovaného otištěním inzerátů v časopise Agro č. 1 a 2/2005 (nikoliv již o další částku 207.060,- Kč za otištění inzerce, v tomto časopise č. 3 až 5/2005, kdy měl na inzerci zájem úpadce), nemá právní význam. Z uvedeného je zřejmé, že zásadní otázkou pro posouzení věci je to, zda úpadce v případě inzerce v časopise Agro v č. 1 a 2/2005 plnil závazek vyplývající pro něho z předmětné smlouvy, tj. výrobu propagačních materiálů na základě jednotlivých pokynů a jejich uveřejnění a zda mu tímto plněním vzniklo právo na zaplacení částky 138.040,- Kč. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá, že účastníci spolupracovali při zajištění (výrobě) propagačních materiálů, poté došlo k jejich inzerci v časopise Agro č. 1 a 2, a to činností úpadce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě došlo k plnění žalovanému, což má poté za následek vznik práva na zaplacení ceny. Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolatelem předestřená otázka není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. K tomu ještě dovolací soud dodává, jak již bylo uvedeno, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže přihlížet k vadám ve skutkovém zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a v dovolání nelze taktéž uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2012 JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2012
Spisová značka:23 Cdo 2736/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2736.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01