ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2950.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2950/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Obrachtova 1929/62, IČ: 452 44 782, zast. JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 348/2006, zast. JUDr. Mikulášem Touškou, advokátem se sdílem v Praze 1, V Celnici 4, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 146/2009-183, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 5.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Mikuláše Toušky, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici 4.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze 8. 12. 2008, č. j. 16 Cm 348/2006-152, zamítl žalobu na zrušení usnesení ze dne 16. 6. 2006, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn., Rsp 431/05, a Rozhodčího nálezu ze dne 16. 6. 2006, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 431/05, v němž o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované 9.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále konstatoval, že rozhodčí řízení o návrhu na zaplacení 162,520.477,- Kč s přísl. bylo zastaveno shora uvedeným usnesením.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Cmo 146/2009-183, rozhodl tak, že se nevyhovuje návrhu žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (výrok I.), že se rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení napadeného rozhodčího nálezu, potvrzuje (výrok II. písm a/) a že se rozsudek soudu prvého stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zrušení usnesení ze dne 16. 6. 2006, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen „ Rozhodčí soud “) pod sp. zn., Rsp 431/05, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok II. písm. b/); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu 11.424,- Kč do 3 dnů do právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně dle žaloby domáhala zrušení rozhodčího nálezu na základě tvrzení, že nevydáním usnesení podle ust. §34 ve spojení s ust. §40 odst. 3 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory (dále též jen „ Řád “) o tom, že projednávání sporu je skončeno, jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud dovodil, že tímto žalobkyně uplatnila důvod uvedený v ust. §31 písm. e) ZRŘ. Dle názoru odvolacího soudu nebyl tento důvod žalobkyní uplatněn důvodně, pakliže žalobkyně dostala stejnou (a dostatečnou) možnost jako žalovaná k uplatnění svých práv v rozhodčím řízení. Za uvedené situace, kdy žalobkyně mohla vyložit své argumenty a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, navrhovat důkazy, účastnit se jednání před rozhodci a podat závěrečný návrh, tzn. nedošlo k porušení zásad rovnosti účastníků řízení, nemohlo dojít k odnětí práva na projednání věci před rozhodci, a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil.
Jinak tomu však bylo v části rozsudku soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zrušení napadeného usnesení, vydaného v rámci rozhodčího řízení vedeného pod sp. zn. Rsp 431/05, neboť v tomto případě odvolací soud shledal splnění podmínek pro postup dle §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom vyšel ze zjištění soudu prvého stupně, že o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté, o povinnosti České spořitelny, a. s. nést zaplacený poplatek za rozhodčí řízení a o tom, že o nákladech žalované v rozhodčím řízení je rozhodnuto rozhodčím nálezem, rozhodci rozhodli usnesením v souladu s §33, §34 a §40 Řádu, přičemž rozhodčí řízení ve smyslu ust. §23 a §33 Řádu končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení. Protože ust. §31 ZRŘ vymezuje důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a nikoli usnesení soudem, shledal odvolací soud absenci své pravomoci k projednání a rozhodnutí žaloby na zrušení předmětného usnesení vydaného v rozhodčím řízení. Odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek zrušil a řízení zastavil.
Dovoláním ze dne 18. 3. 2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a) a b), tj. v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, v níž byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Rsp 431/05 a v části, v níž bylo odvolacím soudem zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zrušení usnesení Rozhodčího soudu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Rsp 431/05 a řízení zastaveno s tím, že dovolání proti potvrzujícímu výroku je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména nastolila tyto otázky, jež dle jejího názoru nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny:
1) zda porušení povinnosti rozhodčího soudu vydat usnesení o skončení projednávání podle §34 a §40 odst. 3 Řádu lze považovat za důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, popř. usnesení soudem dle §31 písm. e) ZRŘ. Negativní řešení této otázky dovolatelka považuje za porušení principu právní jistoty;
2) zda je možné usnesení Rozhodčího soudu přezkoumat soudem. V případě záporné odpovědi by dle žalobkyně šlo o odmítnutí spravedlnosti, neboť strana by neměla žádnou možnost dosáhnout nápravy vadného usnesení;
3) zda je možné o zastavení řízení rozhodnout usnesením, je-li jím stranám, popř. jedné ze stran ukládána povinnost k zaplacení nákladů řízení;
4) zda je možné na základě přímého uplatnění čl. 36 odst. 1 Listiny zrušit usnesení Rozhodčího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že negativní odpovědí by jí byla vzata možnost domáhat se přezkumu Rozhodčím soudem vydaného usnesení. Žalobkyně Nejvyšší soud požádala o přerušení řízení a podání návrhu na zrušení čtvrté části ZRŘ k Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pakliže dovolací soud nezruší usnesení Rozhodčího soudu kvůli naplnění důvodu dle §31 ZRŘ či prostřednictvím přímé aplikace čl. 36 odst. 1 Listiny.
Odvolacímu soudu dále dovolatelka vytkla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nevydání usnesení o skončení projednávání věci. Toto usnesení měl Rozhodčí soud vydat, neboť mu to ukládá Řád a mimo jiné jeho vydání Rozhodčí soud stranám sám avizoval. Vydání napadeného usnesení a nálezu ze dne 16. 6. 2006 bez předchozího vydání usnesení o skončení projednávání věci tak bylo nepochybně pro žalobkyni překvapivé, neboť měla v úmyslu předložit Rozhodčímu soudu do skončení projednávání věci své vyjádření. Tím měl dle dovolatelky Rozhodčí soud porušit zásadu spravedlivého procesu.
Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu dále upozornila na to, že soudy nepřiznaly v určitých případech náhradu nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení státu.
S ohledem na shora uvedené žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 17. 6. 2010 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání není přípustné. Pokud by však dovolací soud měl dovolání přípustným shledat, pak je žalovaná přesvědčena, že není důvodné. Dále s odkazem na §34 Řádu uvedla, že projednávání sporu lze ukončit vydáním usnesení o skončení projednávání, popř. přímo vydáním rozhodčího nálezu či usnesení o zastavení řízení. Žalovaná zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu, že dle §31 ZRŘ se nelze domáhat zrušení usnesení vydaného v rozhodčím řízení. Úmyslem zákonodárce bylo umožnit přezkum rozhodčích nálezů, jimiž je rozhodováno o právech a povinnostech stran, a nikoli o usneseních.
Vydání usnesení o zastavení rozhodčího řízení dle §40 Řádu z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, která představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, je v souladu s Řádem a nelze postupu Rozhodčího soudu ničeho vytknout. Vzhledem k nesplnění podmínek řízení nemohl Rozhodčí soud přistoupit k projednávání věci sporu a musel podle §104 o. s. ř. rozhodčí řízení ve smyslu ust. §40 Řádu zastavit. Žalovaná odmítá názor dovolatelky, že by měl být podán návrh k Ústavnímu soudu na zrušení části ZRŘ. Je přesvědčena, že část čtvrtá ZRŘ je v souladu s ústavním pořádkem ČR.
S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3100/08, žalovaná upozornila, že s ohledem na složitost a dobu trvání sporu bylo k efektivní obraně třeba, aby byla zastoupena advokátem. Ostatně též žalobkyně, jež má k dispozici početný a odborně zdatný právní útvar, je v řízení taktéž zastoupena advokátem, a proto nelze dovodit, že by žalovaná neměla právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na shora uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl, a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu jak v jeho potvrzujícím výroku, tak též ve výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby o zrušení usnesení Rozhodčího soudu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Rsp 431/05, zrušeno a řízení zastaveno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil (ve shora uvedeném rozsahu) v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu je třeba uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předmětné otázky nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že žalobou u Rozhodčího soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36.713.736,12 Kč s příslušenstvím, částky 3.012.697,06 Kč s příslušenstvím, částky 340.150,32 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 7.125.103,43 Kč s příslušenstvím, částky 166.560,- Kč s příslušenstvím, částky 8.160,- Kč s příslušenstvím a nákladů rozhodčího řízení, z důvodu nesplnění právní povinnosti žalované zaplatit tzv. motivační poplatky B, u nichž bylo v souladu s čl. IV mezi účastníky uzavřené smlouvy uplatněno žalobkyní právo na vynětí příslušných vyčleněných položek.
Dne 8. 2. 2006 se před Rozhodčím soudem konalo ústní jednání v této věci, na němž Rozhodčí soud stanovil stranám lhůtu k předložení písemného vyjádření obsahujícího zejména objasnění totožnosti a rozdílnosti věci, a to do 3. 3. 2006, a tohoto dne bylo stranami též předloženo.
Usnesením ze dne 20. 4. 2006 Rozhodčí soud strany vyzval k předložení svých závěrečných návrhů ve stanovené lhůtě a současně účastníky poučil o tom, že po marném uplynutí této lhůty bude vydáno usnesení, jímž bude projednání věci prohlášeno za ukončené s tím, že rozhodčí nález bude vydán pouze v písemné formě.
V podání ze dne 3. 5. 2006 žalobkyně Rozhodčímu soudu vytkla, že usnesení ze dne 20. 4. 2006 bylo předčasné a požadovala další projednávání věci.
Téhož dne (3. 5. 2006) žalovaná podala u Rozhodčího soudu svůj závěrečný návrh, v němž zejména upozornila na překážku věci pravomocně rozsouzené a navrhla zastavení řízení.
Žalobkyně ve stanovené lhůtě svůj závěrečný návrh nepředložila.
Unesením ze dne 16. 6. 2006 bylo rozhodčí řízení o žalobním návrhu, jímž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36.713.736,12 Kč s příslušenstvím, částky 3.012.697,06 Kč s příslušenstvím, částky 340.150,32 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 7.125.103,43 Kč s příslušenstvím, částky 166.560,- Kč s příslušenstvím, částky 8.160,- Kč s příslušenstvím a nákladů rozhodčího řízení, zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (viz rozhodčí nález ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. Rsp 352/03) s tím, že žalobkyně nese zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého a že o nákladech rozhodčího řízení bude rozhodnuto v rozhodčím nálezu.
Rozhodčím nálezem z téhož dne (16. 6. 2006) byla žalobkyni uložena pouze povinnost zaplatit žalované náklady jejího právního zastoupení ve výši 624.925,- Kč k rukám jejího právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu, a dále bylo v nálezu uvedeno, že rozhodčí řízení o žalobním návrhu na zaplacení částky 162.520.477,- Kč s přísl. bylo zastaveno usnesením ze dne 16. 6. 2006 – viz shora.
Podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Podle ust. §23 ZRŘ platí, že rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu.
Podle ust. §33 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory (jak shora uvedeno, v textu též jen „ Řád “) pak platí, že rozhodčí řízení se končí vydáním rozhodčího nálezu nebo vydáním usnesení o zastavení řízení.
V ust. §34 odst. 1 Řádu je stanoveno, že poté, co rozhodčí senát usoudí, že všechny okolnosti spojené se sporem jsou dostatečně vyjasněny, vydá usnesení, že projednávání sporu je skončeno, a přistoupí k vydání rozhodčího nálezu. Projednávání sporu se končí vydáním usnesení o skončení projednávání, popřípadě přímo vydáním rozhodčího nálezu či usnesení o zastavení řízení (§40 Řádu). Rozhodčí nález se vydává v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé anebo ukládá povinnost nahradit náklady řízení, včetně případů, kdy se vydává nález na základě žádosti stran, aby rozhodčí nález byl vydán podle smíru jimi uzavřeného, a v případě, kdy z projevů strany vyplývá, že netrvá na žalobním nároku, aniž výslovně vzala žalobu zpět.
Podle §40 Řádu platí, že v případě, kdy se ve sporu nevydává rozhodčí nález (§34), skončí se řízení vydáním usnesení (odst. 1). Usnesení o zastavení řízení se vydává zejména: a) v případě, kdy žaloba byla vzata zpět žalobcem; b) v případě, kdy strany uzavřely smír potvrzený rozhodčím senátem bez vydání nálezu ve smyslu ustanovení §34 odst. 1.; c) v případě rozhodování o pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu dle §23, není-li pravomoc (příslušnost) Rozhodčího soudu dána; d) v případě nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení dle Pravidel o nákladech rozhodčího řízení (odst. 2). Pro vydání usnesení rozhodčího senátu platí ustanovení §§34-38. Jestliže rozhodčí senát nebyl ještě ustaven, vydá usnesení o zastavení řízení předseda Rozhodčího soudu (odst. 3).
K dovolatelkou nastoleným otázkám je třeba zejména uvést, že právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde mimo jiné o interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203).
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v §31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem.
Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, jak dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl (viz např. rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3953/2009, či ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Rozhodčího řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení §27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou povolání k přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do procesních pochybení, ale též – na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem - meritorně.
Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „ rovnost zbraní “. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, A. proti Švýcarsku, 1996, K. proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
V posuzované věci dovolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že dovolatelce byla poskytnuta možnost před rozhodci věc projednat, a proto neshledal, že by byl neplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. §31 písm. c) ZRŘ.
Rovněž podle ustanovení §34 odst. 1 Řádu , dle něhož platí, že projednávání sporu se končí vydáním usnesení o skončení projednávání, popřípadě přímo vydáním rozhodčího nálezu či usnesení o zastavení řízení (§40 Řádu), je v souzené věci zřejmé, že Rozhodčí soud nepochybil, pakliže vydal usnesení o zastavení řízení pro existenci překážky věci rozsouzené, aniž by předtím vydal usnesení o skončení projednávání, které se vydává poté, co všechny okolnosti spojené se sporem jsou dostatečně vyjasněny.
Dovolatelka se dále dle ust. §31 ZRŘ domáhala zrušení usnesení, v tomto případě zastavení řízení, vydaného v rozhodčím řízení, v němž bylo též stanoveno, že žalobkyně nese poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého.
Podle ustanovení §31 soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle ust. §23 ZRŘ platí, že rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu.
Zejména z jazykového, systematického a teleologického výkladu ust. §31 ZRŘ je zřejmé, že úspěšně se lze domáhat na návrh kterékoliv strany zrušení toliko rozhodčího nálezu a nikoli usnesení.
ZRŘ stanoví, že rozhodce rozhodne buď (meritorně, tj. ve věci) rozhodčím nálezem, anebo usnesením v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (§23ZRŘ). Pouze rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle §27 ZRŘ, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle §27 ZRŘ, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný (srov. §28 odst. 2 ZRŘ). V tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom názoru, který je obsažen v usnesení ze dne 22.9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, v němž je uvedeno, že „ Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem rozhodčí nález, který se stal vykonatelným (srov. §28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jestliže rozhodčím nálezem, jenž meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení, jde o způsobilý podkladový titul. Pak ovšem - a v tom se odvolací soud nemýlil – také usnesení, jímž se ve smyslu §23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí řízení (bez meritorního rozhodnutí majetkového sporu), je (nikoliv podle písmene g/, nýbrž také podle písmene c/ ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) - ukládá-li povinnost plnit - způsobilým titulem, nabylo-li vykonatelnosti. “ Tyto závěry však na shora uvedeném nic nemění, neboť na projednávanou věc nedopadají.
Zákonodárce umožnil stranám rozhodčího řízení se domáhat v soudním řízení zrušení toliko rozhodčího nálezu a nikoli usnesení. Rozhodnout ve věci samé je možné pouze rozhodčím nálezem a pouze proti takovým (meritorním) rozhodnutím je otevřen přezkum prostřednictvím jiných rozhodců, pakliže se na tom strany dohodnou (§27 ZRŘ) nebo dle taxativně vymezených důvodů soudem (§31 a násl. ZRŘ). K tomu je však třeba uvést, že je vždy nutné pečlivě hodnotit okolnosti vydání rozhodčího nálezu, resp. usnesení. Právní teorie vychází z názoru, že je-li stranám nebo některé ze stran ukládána nějaká povinnost, tj. včetně případné povinnosti ke krytí nákladů řízení, je možno rozhodnout výlučně ve formě rozhodčího nálezu, byť by jinak byly dány důvody pro ukončení řízení vydáním usnesení ve smyslu ustanovení §23 písm. b) ZRŘ (viz Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str. 185).
V posuzovaném případě je však nutné konstatovat, že v předmětném usnesení o zastavení řízení bylo rozhodováno o nákladech řízení žalobkyně, neboť rozhodci v usnesení uvedli, že žalobkyně (Česká spořitelna, a. s.) nese zaplacený poplatek za rozhodčí řízení, bylo-li řízení zastaveno, ze svého. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až v nálezu ze dne 16. 6. 2006, kdy jejich náhrada byla přiznána žalovanému.
K tomu je třeba s ohledem na projednávanou věc dodat, že o povinnosti k náhradě nákladů rozhodčího řízení rozhoduje dle Řádu a Pravidel o nákladech pro vnitrostátní spory rozhodce i bez návrhu v rozhodnutí o věci samé (rozhodčím nálezu), popř. usnesení o zastavení řízení. Obdobně tak stanoví též občanský soudní řád, neboť o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.), jímž dle §33 Řádu je též usnesení o zastavení řízení.
Zastavil-li Rozhodčí soud usnesením řízení ohledně zaplacení celkové částky 162.520.477,- Kč s přísl. a rozhodl o nákladech řízení žalobkyně tak, že žalobkyně ponese tyto náklady ze svého, nebylo tak rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve smyslu §34 odst. 1, 3 věty Řádu a bylo-li formou rozhodnutí usnesení nelze tomu z hlediska uplatněných důvodů ničeho vytknout.
Dovolací soud s ohledem na uvedené též neshledal, že by bylo porušeno právo dovolatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z tohoto důvodu by bylo namístě zrušit usnesení Rozhodčího soudu.
Protože vzhledem k výše uvedenému dovolací soud též nedospěl k závěru, že část čtvrtá ZRŘ je v rozporu s ústavním pořádkem, nepodal u Ústavního soudu návrh na zrušení této části předpisu a neshledal důvodu pro přerušení řízení dle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému nebyl dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně a Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradu částku 5.760,- Kč včetně 20% DPH (§8, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu