ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3000.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3000/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobce T. M. , zast. JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, IČ: 601 92 852, zast. Mgr. Davidem Motyčkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o zaplacení 1.014.091,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského sodu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 364/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 3 Cmo 122/2009-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, č. j. 3 Cmo 122/2009-133, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „ soud prvního stupně “) ze dne 30. 10. 2008, č. j. 26 Cm 364/2007-111, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci 1.014.091,86 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,5 % ročně od 1. 2. 2007 do 30. 6. 2007 za předpokladu, že prodlení trvá a ve výši reposazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 % od 1. 7. 2007 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 70.317,10 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet jejího advokáta; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu 34.266,- Kč k rukám jejího advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že účastníci uzavřeli dne 1. 9. 1999 smlouvu o obchodním zastoupení, na základě které žalobce vykonával činnost obchodního zástupce žalované. S účinností od 1. 4. 2001 uzavřel žalobce s žalovanou novou smlouvu o obchodním zastoupení, která navazovala na předchozí smluvní vztah, stejně jako smlouva o obchodním zastoupení ze dne 1. 4. 2003; a smlouva ze dne 1. 10. 2004 byla označena jako mandátní, co do obsahu však byla totožná se shora uvedenými smlouvami o obchodním zastoupení.
Dle názoru odvolacího soudu je správný závěr soudu prvého stupně, že smlouva ze dne 1. 10. 2004 nebyla dle svého obsahu, což je rozhodné, smlouvou mandátní, jak byla označena, nýbrž stejně jako v předchozích případech smlouvou o obchodním zastoupení, neboť upravovala práva a povinnosti stran zcela shodně jako předešlé smlouvy o obchodním zastoupení, jež na sebe navazovaly. Shodně se soudem prvého stupně dále dovodil, že žalovaná dopisem ze dne 27. 3. 2006 odstoupila od smlouvy „ mandátní “, resp. dle svého obsahu o obchodním zastoupení pro podstatné porušení smluvních povinností, jímž bylo dle ujednání stran porušení jakékoli smluvní povinnosti, což mělo za následek zánik tohoto závazkového vztahu. Takové ujednání neodporuje zákonu. Pakliže žalobce smlouvu porušil mj. v tom, že nepřijal opatření pro odstranění nedostatků ve zprostředkovaných obchodech, přičemž svou obranu založil toliko na tvrzení, že nešlo o porušení smluvních povinností jím samým, aniž by vyvracel, že k porušení smlouvy došlo, odvolací soud přisvědčil soudu prvého stupně, že takové porušení smlouvy zakládá důvod pro platné odstoupení od smlouvy žalovanou stranou. Odvolací soud následně dovodil, že právo na odškodnění podle ust. §669 obchod. zák. žalobci nevzniklo z důvodů uvedených v ust. §669a odst. 1 písm. a) obchod. zák.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 2. 2010 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce odvolacímu soudu zejména vytkl, že soud prvého stupně se na rozdíl od odvolacího soudu nezabýval otázkou platnosti ujednání, které vymezilo případy podstatného porušení smlouvy, pro něž bylo možné odstoupit od smlouvy. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolal spatřuje v posouzení platnosti ujednání smlouvy o obchodním zastoupení v části týkající se vymezení případů porušení smlouvy podstatným způsobem (čl. IX odst. 4 smlouvy).
Dovolatel je především přesvědčen, že ujednání o možnosti odstoupení do smlouvy musí přesným a určitým způsobem vymezit podmínky, resp. důvody odstoupení od smlouvy, jinak je třeba jej považovat za neplatné. Ujednání stran obsažené v čl. IX odst. 4 předmětné smlouvy je proto neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, protože dílem se v ujednání hovoří o podstatném porušení smlouvy jako předpokladu možnosti od smlouvy odstoupit a dílem jde o jakékoli porušení smlouvy a jejích vedlejších ujednání. Absentují-li v ujednání konkrétní podmínky, popř. důvody, pro něž je možné od smlouvy odstoupit, jde o ujednání neplatné.
Dále upozornil na své stanovisko ze dne 20. 7. 2008, dle něhož v řízení tvrdil, že se žádného porušení smluvních povinností nedopustil.
Vzhledem k tomu, že dovolatel považuje smluvní ujednání obsažené v čl. IX odst. 4 smlouvy a odstoupení do smlouvy ze strany žalované dopisem ze dne 27. 3. 2006 za neplatné, závěrem Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalované se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvého stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění zák. č. 7/2009 Sb. (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, a proto dovolání není přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost podaného dovolání je třeba hodnotit dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž dle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K tomu je třeba dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). K případné existenci vad uvedených v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, může Nejvyšší soud přihlédnout teprve tehdy, je-li dovolání již přípustné.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 144/2006), že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolací soud dle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumává jen z důvodů uplatněných v dovolání, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda dovolatelem předestřené otázky, jimiž zpochybňoval platnost ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy dle čl IX odst. 4 smlouvy a tím i platnosti odstoupení od smlouvy, mohou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah neformuluje, pouze vytýká, že v napadeném rozhodnutí jsou řešeny otázky v rozporu s hmotným právem, resp. tvrdí, že zásadní význam po stránce právní by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu, pokud zpochybňuje platnost čl. IX odst. 4 smlouvy uzavřené mezi stranami sporu.
Otázku účinků odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obchod. zák. je třeba v daném případě posuzovat se zřetelem na právní povahu těchto ustanovení, které jsou (až na výjimku v §344 obchod. zák.) ustanoveními dispozitivního charakteru. Pokud je možnost odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností, které si strany v čl. IX odst. 4 smlouvy ze dne 1. 10. 2004 dohodly tak, že za podstatné porušení této smlouvy se považuje porušení smluvních ujednání žalobce, jakož i popisu jeho pozice v organizační struktuře, pracovních postupů a pokynů k jednotlivým produktům, rozhodnutí, zásad, vnitřních předpisů a instrukcí žalované, tj. odchylně od ust. §345 obchod. zák., je třeba hodnotit důvody odstoupení od této smlouvy dle tohoto smluvního ujednání.
Na stranách smlouvy pak bylo, aby v řízení prokázaly, resp. vyvrátily, že žalobce smlouvu takovým podstatným způsobem uvedeným v odstoupení ze dne 27. 3. 2006 od předmětné smlouvy porušil. Namítá-li dovolatel, že z jeho strany nedošlo k podstatnému porušení smlouvy, je k tomu třeba dodat, že tím především polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. s hodnocením důkazů; dovolatel v řízení jen tvrdil (a neprokázal), že podstatným způsobem smlouvu ze dne 1. 10. 2004 neporušil.
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze napadat to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pod které je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci a postupu soudu z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.) a námitka vad řízení dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemá v posuzované věci rovněž zásadní právní význam.
Vzhledem k tomu, že i odstoupení od smlouvy ze dne 27. 3. 2006, v němž žalovaná obsáhle žalobci popsala, které své smluvní povinnosti žalobce porušil ve smyslu ust. čl IX odst. 4 smlouvy ze dne 1. 10. 2004 podstatným způsobem, bylo žalobci řádně doručeno ve smyslu ust. §349 odst. 1 obchod. zák., nebyl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jímž lze založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal. Dovolání žalobce není proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud proto rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. tak, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu