ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3389.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3389/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: HA.EM Ostrava, s.r.o., se sídlem Na Jízdárně 2767, Ostrava, IČ 47972033, zastoupen JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava – Hrabová, PSČ 720 00, proti žalovanému: Ing. A. Č., podnikatel, o zaplacení 419.242,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 342/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č. j. 5 Cmo 151/2009-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 19 Cm 342/1999-334, ve znění usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 19 Cm 342/1999-366 tak, že žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 419.242,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně ode dne 21.12.1998 do zaplacení zamítl (výrok I.), dále žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému částku 95.931,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26% p.a. z částky 38.931,50 Kč od 16. 10. 1997 do zaplacení, z částky 6.867,40 Kč od 3. 11. 1997 do zaplacení, z částky 50.132,30 Kč od 14. 11. 1997 do zaplacení (výrok II.), dále žalobci uložil povinnost žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 39.365,- Kč (výrok III.) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci částku 92.631,- Kč (výrok v doplňujícím usnesení ze dne 16. 6. 2009, č. j. 19 Cm 342/1999-366).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce z odpovědnosti za vady dodaného zboží není dán a žalobce byl povinen doplatit žalovanému částku vyfakturovanou za dodané zboží.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl ve výroku I. tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil v tomto správném znění: „Žaloba o zaplacení částky 419.242,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 21. 12. 1998 do zaplacení se zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 39.365,- Kč a dále žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 92.631,- Kč. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na plné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 50.535,- Kč.
Odvolací soud především ze shodných prohlášení obou stran zjistil, že částka 95.931,20 Kč s příslušenstvím, o které soud prvního stupně rozhodl v odstavci II. výroku vůbec nebyla předmětem prvostupňového řízení. Žalovaný uvedl, že se o této částce v průběhu řízení zmiňoval a v závěrečném návrhu ji uvedl pouze jako obranu proti požadavku žalobce. Odvolací soud proto z výroku rozsudku krajského soudu tuto část rozhodnutí vypustil jako nicotnou.
Vrchní soud dále zopakoval dokazování sdělením podstatného obsahu znaleckého posudku, zejména závěrů na č. l. 275-300 spisu a z nich zjistil, že z vymezení předmětu díla v objednávkách žalobce bylo možno z technického hlediska spolehlivě určit všechny potřebné parametry, až na určení, zda těsnící lišta měla být hrubá nebo hladká. Žalovanému muselo být pouze zřejmé, že jde o nezapuštěnou těsnící lištu, u které přichází v úvahu dvě možné úpravy a to pro teploty do 400º C (hrubá těsnící lišta) a nad 400 º C (hladká těsnící lišta).
Jinak odvolací soud přejal a jako správná a úplná skutková zjištění krajského soudu a dovodil, že podle provedeného dokazování účastníci dne 16. 4 .1997 uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž bylo žalobci dodáno žalovaným zboží dle šesti objednávek, jehož převzetí vždy žalobce potvrdil na dodacím listu. Až teprve po víc jak čtyřech měsících od první dodávky se žalobce pokusil reklamovat vady zboží, že těsnící lišta přírub neodpovídá smluvně sjednaným podmínkám ani technické normě, a to se zřetelem na předepsanou drsnost povrchu (žalovaný reklamaci neuznal).
Podle odvolacího soudu bylo tedy otázkou, zda kupní smlouva byla vůbec mezi účastníky uzavřená s dostatečně vymezeným předmětem plnění a pokud byla uzavřena, a zda dodané zboží odpovídalo sjednanému předmětu plnění.
Podle názoru soudu bylo znaleckým dokazováním prokázáno, že žalobcem vymezený předmět byl určitý. Zboží však bylo možné vyrobit dvojím způsobem, který však žalobcem vymezen nebyl (hrubá nebo hladká těsnící lišta). Žalobce dodané zboží (příruby s hrubou těsnící lištou) po poměrně dlouhou dobu přejímal jako zboží bez vady a až při tlakových zkouškách zjistil, že zboží pro daný účel nevyhovuje. Účel, pro který bylo zboží určeno v objednávkách a ve smlouvě nebyl specifikován.
Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že okolnost, že teprve dodatečně se ukázalo, že zboží není vhodné pro daný účel, nemůže jít k tíži žalovaného. Nelze dospět k závěru, že zboží bylo dodáno s vadami a že požadavek žalobce je oprávněný.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, toliko s upřesněním, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je nicotný, neboť takový nárok v řízení vůbec uplatněn nebyl (§219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 14. 5. 2010, a to do výroku I. a výroku II., a poukazuje na důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jakož i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru dovolatele nedošlo k potvrzení rozsudku krajského soudu, nýbrž k jeho změně, když výrok II. byl z tohoto rozsudku vypuštěn. To mělo vliv i na výrok o výši náhrady nákladů odvolacího řízení.
Dovolatel namítá, že pokud by odvolací soud zkoumal, co sám uvádí, že totiž bylo možno předmětné zboží vyrobit dvojím způsobem, přičemž žalobce v řízení tvrdil, že oba způsoby výroby při dodržení technologických norem by byly pro daný účel vhodné, musel by dojít k právnímu závěru zcela opačnému, než k jakému dospěl. Žalovaný jako výrobce měl postupovat správně podle již zrušené oborové normy ON 130060. Ze znaleckého posudku vyplývá, že žalovaný tuto technickou normu ignoroval.
Dovolatel uzavírá, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný zboží nevyrobil podle objednávky a tím, že nedodržel technologický postup při výrobě hrubé těsnící lišty, vyrobil zboží s vadami, které se následně projevily až po instalací přírub do systému a naplnění tohoto systému mediem, přičemž v důsledku vad došlo k úniku media. Žalovanému tudíž muselo být známo, že nepostupoval v souladu s technickou normou a zboží tak trpí vadami. Nemohly tak nastat právní účinky podle ustanovení §428 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že v daném případě se dovolací řízení řídí zákonnou úpravou, uvedenou v ust. §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 11. 2. 2010.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel odkazuje na dva případy přípustnosti dovolání, které podle jeho názoru jsou v tomto případě dány, a to podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ačkoliv výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé hovoří pouze o potvrzení, dovolatel spatřuje „změnu“ ve vypuštění výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o přiznání částky 95.931,20 Kč s příslušnými úroky z prodlení jako – podle názoru odvolacího soudu „nicotného“.
Dovolatel však pomíjí, že tímto výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto v jeho prospěch (výrok II., ukládající mu zaplacení předmětné částky byl vypuštěn). V takovém případě je proto dovolání v této části subjektivně nepřípustné, neboť dovolateli bylo fakticky v této části výroku odvolacího soudu vyhověno a proto Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl podle §218 písm. c) v návaznosti na §243b odst. 5 věta první o. s. ř.
Pokud jde o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a v daném případě podle uvedeného písmena dovolání přípustné není], a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel však žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla obecný judikatorní přesah, nevymezuje.
Dovolatel ani neuvádí, ve kterém aspektu napadené rozhodnutí neodpovídá konstantní judikatuře, resp. v jakém ohledu jde o právní otázky dosud v judikatuře neřešené či řešené rozdílně a ohledně které právní otázky by měl event. dovolací soud konkrétní právní otázku posoudit jinak, než v dosavadní judikatuře.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že nebyl v objednávkách uveden účel použití přírub a vyrobené příruby žalobce přebíral bez námitek, i když při přejímce bylo zřejmé, že jde o příruby s hrubou těsnící lištou. Pokud teprve po montáži přírub v potrubí, které vyžadovalo montáž přírub s hladkou těsnící lištou byla zjištěna netěsnost, nelze z toho s ohledem na uvedené dovozovat, že dodané příruby byly vadné, neboť bylo věcí žalobce, aby dodané zboží, nebyl-li stanoven účel jeho použití, použil k účelu, k němuž se hodilo.
Z uvedeného se podává, že z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. nemohl Nejvyšší soud v předmětném případě dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Z těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobce i z pohledu výše cit. ustanovení o. s. ř. musel jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu