ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3815.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3815/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Mgr. E. H. , zastoupené Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti žalované FEREX spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Masarykova č.or. 31, č.p. 427, okres Brno-město, PSČ 660 85, IČO 00532886, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem v Brně, Soběšická 151, o zaplacení částky 8 291 676,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 124/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2010, č. j. 14 Cmo 203/2009-291, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2010, č. j. 14 Cmo 203/2009-291, ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 221 453,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení, a ve výrocích pod body III, IV, V a VI, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2010, č. j. 14 Cmo 203/2009-291, ve výroku pod bodem II v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 070 222,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení, se zamítá.
III. Ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. ledna 2009, č. j. 41 Cm 124/2003-228, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 221 453,90 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 070 222,90 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení ode dne 11. 6. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o úhradě části soudního poplatku žalovanou (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 6. 1. 1999 byla mezi úpadcem a žalovanou uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo provedení prací na stavbě prodejny supermarketu BILLA v Pelhřimově. V této smlouvě byl sjednán předmět díla a cena v pevné výši 26 795 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). V článku XVI odst. 2 smlouvy bylo dojednáno, že v případě nedodržení konečného termínu plnění díla, za které odpovídá úpadce, bude úpadce povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč za každý den prodlení. V dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 12. 4. 1999 byla mimo jiné upravena cena díla, stále sjednána v pevné výši na částku 27 195 000 Kč bez DPH, dále bylo dojednáno, že ukončení stavebních prací včetně předání díla proběhne nejpozději do 15. 4. 1999. Následně dne 15. 4. 1999 došlo mezi účastníky k sepsání zápisu o předání a převzetí stavby (nebo její dokončené části) s tím, že došlo k předání díla tak, jak bylo ujednáno ve smlouvě o dílo ze dne 6. 1. 1999 včetně jejího dodatku č. 1. V zápise o předání byl uveden soupis vad a nedodělků. Poté úpadce vystavil konečnou fakturu č. 991042 ze dne 26. 5. 1999 na částku 8 291 676,80 Kč včetně DPH s tím, že v této částce byl od ceny díla 27 195 000 Kč bez DPH uveden odpočet zálohových faktur ve výši 20 400 000 Kč. Žalovaná fakturu neuhradila z důvodu protipohledávek sestávajících z částky 4 331 038,50 Kč představující platby třetím osobám, které měly dle žalované částečně provést dílo. Proti zbytku konečné faktury namítala žalovaná svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty, která žalované vznikla z důvodu pozdního ukončení prací na předmětném díle.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že dne 15. 4. 1999 úpadce žalované dílo předal, současně bylo prokázáno, že dílo provedly částečně třetí subjekty (EKOTEMPO spol. s r. o., HAUSER spol. s r. o. a Vohodospodářské stavby Pelhřimov v. o. s.), kterým žalovaná tuto cenu plnění uhradila. Zápočet žalované ze dne 12. 7. 1999 byl tudíž co do částky 4 221 453,90 Kč důvodný. Ohledně částky 109 584,60 Kč nebyla existence pohledávky žalované za žalobkyní prokázána. Soud prvního stupně měl za to, že obě pohledávky byly ke dni 12. 7. 1999 splatné, proto došlo k zániku pohledávky úpadce co do výše 4 221 453,90 Kč.
Výši úroků z prodlení určil soud prvního stupně s ohledem na splatnost těchto úroků (6. 1. 1999) a historické úrokové sazby ČNB na 10 %.
Namítaný nárok žalované na smluvní pokutu ve výši 4 070 222,90 Kč posoudil soud prvního stupně jako nedůvodný. V dodatku č. 1 smlouvy o dílo byl termín ukončení stavebních prací včetně předání díla ujednán na 15. 4. 1999. V ten den došlo k předání díla (byť s vadami), proto žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty nepřísluší.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 14 Cmo 203/2009-291, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 221 453,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení, ve zbývající části jej potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 070 222,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení, potvrdil, ve zbývajícím jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 4 070 222,90 Kč za dobu od 11. 6. 1999 do 4. 6. 2003 a dále 7% úroku z prodlení z částky 4 070 222,90 Kč za dobu od 5. 6. 2003 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a o zaplacení soudních poplatků (výroky pod body V a VI).
Odvolací soud zopakoval dokazování čtením listin. Ze smlouvy o dílo zjistil, že zhotovitel byl oprávněn vyzvat zadavatele (objednatele) k předání a převzetí předmětu díla pouze po úplném dokončení díla bez vad a bez nedokončených prací, které by bránily řádnému užívání stavby jako prodejny včetně zázemí a parkoviště a v případě, že stavba bude schválena v kolaudačním řízení příslušným stavebním úřadem k užívání (článek V bod 8 smlouvy). Strany smlouvy si tak ujednaly okamžik provedení díla. Z jednotlivých zápisů o předání a převzetí bylo vždy zjištěno, že jejich součástí je soupis vad a nedodělků a že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 2. 5. 2002. Z článku VIII bod 2 písm. c) smlouvy zjistil, že vyúčtování ceny díla mělo být provedeno do 15 dnů od předání a převzetí celého díla prostého všech vad a nedodělků a získání kolaudačního rozhodnutí. Splatnost platebních dokumentů byla stanovena na 14 dnů ode dne obdržení dokumentu smluvní stranou (článek VIII bod 3). Odvolací soud uzavřel, že nabylo-li kolaudační rozhodnutí právní moci až 2. 5. 2002, mohla být konečná faktura vystavena až po tomto datu, se splatností 14 dnů.
Určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v prvé řadě smlouvě. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že konečné vyúčtování ceny díla se stalo splatným až doručením předmětné žaloby žalované, tj. 4. 6. 2003, a teprve tohoto data mohla být žalovaná se zaplacením konečného vyúčtování ceny díla v prodlení.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda uplatněná pohledávka žalobkyně, která se stala splatnou dne 4. 6. 2003, zanikla jednostrannými zápočty žalované ze dne 12. 7. 1999 a 20. 8. 1999. Odvolací soud dovodil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, že v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Ve vztahu k jednostrannému zápočtu ze dne 12. 7. 1999 odvolací soud konstatoval, že se jedná o platný právní úkon započtení, neboť započítávané pohledávky byly řádně specifikovány. Dospěl ovšem k závěru, že započítávaná pohledávka žalované neexistovala. Podle článku VII (správně čl. IV) bodu 9 smlouvy o dílo byly dodávky třetích subjektů součástí celkové ceny díla a ze smlouvy nevyplýval závazek žalobkyně cenu prací třetích subjektů od sjednané ceny odečítat, resp. závazek cenu vyúčtovanou třetími subjekty žalované zaplatit. Odvolací soud tedy dovodil, že žalobou uplatněná pohledávka částečně nezanikla zápočtem ze dne 12. 7. 1999.
Co se týká jednostranného zápočtu ze dne 20. 8. 1999, odvolací soud dovodil, že zhotovitel byl v prodlení s předáním díla nejméně od 16. 4. 1999 do dne kolaudačního rozhodnutí. V jednostranném zápočtu žalovaná k započtení použila smluvní pokutu s odkazem na její vyúčtování ve faktuře ze dne 12. 7. 1999 na částku 6 160 000 Kč. Z faktury ovšem nelze určit, za které období byla smluvní pokuta vyúčtována a nelze stanovit, která část započítávaných pohledávek z titulu smluvní pokuty měla tímto zápočtem zaniknout. Jednostranný zápočet žalované ze dne 20. 8. 1999 proto odvolací soud posoudil ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako neplatný právní úkon. Na základě tohoto úkonu započtení proto nedošlo ani k částečnému zániku žalobou uplatněné pohledávky.
Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně, co se týče výše úroků z prodlení a počátku jejich běhu (od doručení žaloby žalované, tj. 5. 6. 2003).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalovaná na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním je napaden rozsudek, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když i částečné potvrzení výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně je de facto měnícím výrok prvoinstančního soudu, neboť odvolací soud sice dospěl v části výroku II ke stejnému závěru, avšak na základě jiného právního důvodu, když stejný důkazní materiál posoudil zcela odlišně od soudu prvostupňového a k povinnosti úhrady použil zcela odlišný právní důvod než soud předchozí.
Dovolací důvody uplatnila žalovaná odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. b) a §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelky byla smluvní pokuta vyúčtována zcela po právu a je naprosto určitá a nezaměnitelná s jinou. Mezi stranami byla uzavřena jen jedna smlouva, a smluvní vztah byl proto nezaměnitelný. Předmětná faktura naprosto jednoznačně specifikuje dobu prodlení i výši sankce, protistrana obdržela dopis ze dne 4. 8. 1999, ve kterém byla doba prodlení i výše smluvní sankce specifikována. Předmětná faktura byla vystavena dne 12. 7. 1999, což je přesně 88 dní od prvního dne prodlení s předáním díla. Je tedy naprosto zřejmé, za jakou dobu byla smluvní pokuta vyčíslena – jednalo se o dobu od 16. 4. 1999 do 12. 7. 1999.
Odvolací soud se podle názoru dovolatelky dopustil při provádění důkazů pochybení, které bylo způsobeno „dvojí existencí jedné faktury“, když na č. l. 100 soudního spisu je založena penalizační faktura č. 3105-990008 přeložená žalobkyní, která obsahuje text odůvodňující vyúčtování smluvní pokuty, a „téměř“ totožná penalizační faktura bez pomlčky v čísle označení, kterou předložila žalovaná ke svému prvnímu podání, je založena na č. l. 106. Tato faktura ovšem neobsahuje vysvětlující text ke smluvní pokutě, což vzniklo patrně neúplným opisem kopie faktury z účetnictví žalované. Odvolací soud nevzal v úvahu obsah zápočtu ze dne 20. 8. 1999 a další důkazy založené v soudním spise, jelikož v zápočtu byla uvedena faktura s pomlčkou, tj. ta, kterou v řízení předložila žalobkyně a která obsahovala vysvětlující text k účtování smluvní pokuty.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud při výkladu předmětného zápočtu nepostupoval podle §266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, tedy i k předcházející korespondenci.
Vadu řízení shledává dovolatelka v postupu odvolacího soudu, který ji neupozornil, že jí přeložený zápočet považuje za neurčitý a nedal jí tak možnost vyjádřit se k tomuto zápočtu, případně uvést další rozhodné skutečnosti ve vztahu k tomuto zápočtu. Žalovaná nemohla předpokládat, že soud shledá zápočet neurčitým, když žalobkyně tuto neurčitost nenamítala, soud prvního stupně se jí nezabýval a shledal zápočet platným. Odvolací soud zatížil řízení další vadou řízení spočívající v neprovedení výkladu předmětného zápočtu jako projevu vůle žalované podle §266 odst. 3 obch. zák.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky týkající se náhrady prací za provedení částí díla, které úpadce fakticky nikdy neprovedl, a které byly žalovanou uhrazeny. V této souvislosti dovolatelka namítá, že strany si sjednaly ve smlouvě cenu za dílo dle rozpočtu, ačkoli toto není ve smlouvě výslovně uvedeno, ale z celého smyslu a obsahu smlouvy tato skutečnost vyplývá. Tato skutečnost vyplývá i z následného chování stran. Úpadce žalované vrátil fakturu č. 3101-990055 obsahující práce třetích osob s odůvodněním, že faktura není v souladu se smlouvou o dílo. Dopisem ze dne 23. 8. 1999 vrátil zápočet pohledávky žalované na pohledávku úpadce s tím, že výslovně jako důvod neoprávněnosti faktur uvedl špatnou splatnost a dále to, že z faktury nelze určit, že částky uvedené v příloze jako ceny třetích osob za práce jimi provedené byly uhrazeny v souvislosti s plněním smlouvy o dílo žalobkyni, nikoli, že cena byla stanovena jako pevná. Subdodavatelé odmítli uzavřít smlouvu s úpadkyní, a proto je s nimi uzavřela žalovaná, na základě těchto smluv i provedené práce uhradila a následně vyňala platby za tyto dodávky ze smlouvy s žalobkyní.
Skutečnost, že „celková cena“ obsahuje i částku za provádění těchto prací, je odůvodněna jen tím, že se strany dohodly v článku IV bodě 9 smlouvy o dílo, že tyto dodávky jsou součástí celkové ceny díla. Není v souladu s dobrými mravy, aby za jednu a tutéž službu platila žalovaná dvakrát a ještě ke všemu subjektu, který tyto práce vůbec neprovedl a nijak se na nich nepodílel.
Odvolací soud podle mínění dovolatelky ke svému rozhodnutí užil pouze část smlouvy vytržené z kontextu bez celkového zhodnocení obsahu smlouvy a skutečné vůle stran. Ačkoli je cena ve smlouvě označena za cenu „celkovou“, z obsahu smlouvy a vůle účastníků vyplývá, že se jedná o cenu stanovenou na základě rozpočtu, vycházející z objemu provedených prací a ceny dohodnuté za jednotlivé objekty. Formulace „tyto dodávky jsou součástí celkové ceny díla“ sice výslovně neříká, jakým způsobem má být práce třetích subjektů hrazena, ale opět z obsahu smlouvy o dílo, jejího dodatku a jednotlivých příloh zřetelně vyplývá, že částka na úhradu těchto prací je v celkové ceně sice kalkulována, ale žalobkyni vyplacena být neměla.
Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo pro zjevnou bezdůvodnost zamítnuto. Řízení před odvolacím soudem nebylo podle jejího názoru postiženo žádnou procesní vadou – sama dovolatelka se dopustila chyby, pokud předložila soudu ze svého účetnictví neúplný opis kopie faktury č. 3105990008, který neobsahuje text popisující smluvní pokutu a který byl bez přílohy. V rámci odvolacího řízení byl přitom opakován důkaz čtením listin, včetně předmětné faktury, žalovaná se však k tomuto důkazu nijak nevyjádřila, neučinila tak ani v závěrečném návrhu. Dovolatelka sice namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, to však nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně také poukázala na okolnost, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nová skutková tvrzení, jak to učinila žalobkyně, např. že subdodavatelé sjednaní v článku 9 bodu IV smlouvy o dílo odmítli uzavřít smlouvu o dílo s úpadcem a trvali na požadavku, aby druhou smluvní stranou pro ně byla žalovaná. Žalobkyně konečně namítla, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body III, IV, V a VI není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu částky 4 221 453,90 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož odvolací soud svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, tj. v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně 7% úroku z prodlení z částky 4 221 453,90 Kč, je subjektivně nepřípustné, jelikož takovým rozhodnutím odvolacího soudu nebyla žalované způsobena újma na jejích právech.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II v části, v ním byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 070 222,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení, je nutné posuzovat taktéž podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 33 Odo 456/2006, na který v dovolání poukazovala žalovaná, oba k dispozici na www.nsoud.cz). Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na tom, že nárok na smluvní pokutu žalované nevznikl, jelikož dílo bylo předáno včas. Odvolací soud tento zamítavý výrok potvrdil, ovšem s tím, že nárok na smluvní pokutu žalované sice vznikl, ale provedený zápočet je neurčitý, a tudíž neplatný. Takové rozhodnutí odvolacího soudu má povahu měnícího rozsudku a dovolání proti němu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalované proti té části rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I tak, že žalobu na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 4 070 222,90 Kč za dobu od 11. 6. 1999 do 4. 6. 2003 a dále 7% úroku z prodlení z částky 4 070 222,90 Kč za dobu od 5. 6. 2003 do zaplacení zamítl, je subjektivně nepřípustné, jelikož jak již bylo uvedeno výše, potvrzením rozhodnutí o zamítnutí žaloby nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech.
Dovolatelka dále uvádí, že podává dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body III, IV, V a VI. Proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné není, neboť jeho přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, tedy ani z ustanovení §238, 238a či §239 o. s. ř. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka žádné dovolací důvody proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu neuplatňuje a že zmínkou o těchto výrocích ve skutečnosti požaduje, aby byly tyto výroky zrušeny jakožto výroky závislé na výrocích pod body I a II.
Nejvyšší soud po posouzení přípustnosti dovolání přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku placení náhrady za práce provedené na předmětné stavbě třetími subjekty na základě smlouvy se žalovanou jako objednatelem, která jim za provedené práce zaplatila. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných z článku IV bod 9 smlouvy o dílo a dospěl k závěru, že dodávky třetích subjektů jsou součástí celkové ceny díla, a že ze smlouvy nevyplýval závazek žalobkyně cenu prací třetích subjektů od sjednané ceny odečítat, resp. závazek cenu vyúčtovanou třetími subjekty žalované zaplatit. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Bylo-li ve smlouvě uvedeno, že cena za dílo v rozsahu stanoveném smlouvu byla sjednána v pevné výši, je nutné dospět k závěru, že veškeré práce, které byly na zhotovovaném díle provedeny, jsou zahrnuty do celkové ceny díla. Odvolací soud tudíž dospěl ke správnému závěru, že vzhledem ke sjednání pevné ceny díla má žalobkyně jako zhotovitel právo na zaplacení celé této ceny díla, od níž nelze odečítat cenu vyúčtovanou třetími subjekty. Odvolací soud přesto pochybil ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni část ceny díla ve výši 4 221 453,90 Kč, neboť vztah účastníků v této části neposoudil úplně.
Podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
V dané věci žalovaná zajistila provedení části díla jinými subjekty, přičemž jim toto plnění uhradila. Tím se žalobkyně na úkor žalované bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná tyto práce provedla (resp. zajistila a uhradila) bez právního důvodu, když tyto práce byly zahrnuty do předmětu díla na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi úpadkyní a žalovanou. Žalobkyně je povinna toto obohacení žalované vydat.
V této souvislosti je třeba uvést, že výše bezdůvodného obohacení není automaticky dána částkou vyúčtovanou třetími subjekty, které předmětné stavební práce na základě smluv uzavřených s žalovanou provedly, a kterou jim žalovaná zaplatila. Je nutno vyjít z ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu bude nutno v této věci pro učení výše bezdůvodného obohacení zjistit částku, která odpovídá obvyklé ceně těchto stavebních prací v daném místě a čase.
Co se týče smluvní pokuty, dospěl odvolací soud k závěru, že tento nárok žalované vznikl, avšak nedošlo k jeho zániku započtením, jelikož právní úkon započtení byl neurčitý. Odvolací soud přitom vycházel z konstantní judikatury, podle níž úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 23. května 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz )]. Tato judikatura, jež se týká situace, kdy dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících pohledávku věřitele a není zřejmé, která ze započítávaných pohledávek má zaniknout, je aplikovatelná i v projednávané věci, v níž jde o otázku splnění požadavku určitosti právního úkonu jednostranného zápočtu pohledávek, když jedna ze započítávaných pohledávek přestavuje pouze část smluvní pokuty, když tato pokuta vzniká za každý den prodlení. Otázkou určitosti požadavku na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána jako denní smluvní pokuta, jejíž výše se odvíjí od nabíhajících dnů prodlení dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval také ve svém usnesení ze dne 1. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, v němž dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty (jeho individualizace) je dán nejen skutkovými tvrzeními o existenci smlouvy, o porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou, ale též uvedením doby, za kterou je denní smluvní pokuta požadována. Konečně i ve svém usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2011, (taktéž na www.nsoud.cz) dospěl dovolací soud k závěru, že „požadavek určitosti předmětu postoupení ve smlouvě o postoupení pohledávky je naplněn jen tehdy,lze-li za použití výkladových pravidel ze smlouvy zjistit, jakou konkrétní dobu toto úročení postihuje“.
K tomu, aby jednostranný zápočet pohledávek, který žalovaná dopisem ze dne 20. 8. 1999 vůči žalobkyni učinila, dostál požadavku určitosti co do svého předmětu, muselo by v něm být určeno, za které dny z celkové doby prodlení žalobkyně se splněním povinnosti předat dokončené dílo žalovaná smluvní pokutu započítává. Takové vymezení však tato listina dle skutkových zjištění odvolacího soudu neobsahovala. Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud posoudil uvedený zápočet žalované podle §37 odst. 1 obč. zák. jako neplatný právní úkon pro nedostatek jeho určitosti s ohledem na skutečnost, že z celkové pohledávky žalované ve výši 6 160 000 Kč byla započítávána pouze její část do výše 3 960 638,70 Kč; odkaz na vyúčtování smluvní pokuty penalizační fakturou žalované ze dne 12. 7. 1999 č. 3105990008 na částku 6 160 00 Kč tuto neurčitost nemohl zhojit. Za této situace není tudíž možno stanovit, která část započítávané pohledávky žalované měla tímto zápočtem zaniknout.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky směřované vůči postupu soudu, který měl podle jejího názoru rozpoznat rozdílnost shora zmíněné penalizační faktury č. 3105990008 předložené ve fotokopii žalobkyní a téže faktury doložené v řízení žalovanou taktéž ve fotokopii.
K tomu je nezbytné nejprve zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze napadnout samotné hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1920 s.).
Uvedená námitka dovolatelky tudíž spíše směřuje k dovolacímu důvodu vymezeném v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani tento dovolací důvod však nebyl v dané věci naplněn, neboť okolnost, že odvolací soud neprovedl porovnání obou kopií faktur, nemohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž své rozhodnutí neodvíjel od obsahu předmětné faktury; postavil je na závěru, že jednostranný zápočet pohledávek provedený žalovanou, je vzhledem k tomu, že neobsahoval určení, za které dny prodlení je smluvní pokuta ve výši 70 000 Kč denně započítávána, podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost. Tato neurčitost zápočtu tak nemohla být zhojena ani odkazem na fakturu č. 3105990008, kterou žalovaná vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 6 160 000 Kč a předmětem zápočtu učinila pouze část pokuty ve výši 3 960 638,70 Kč bez jakékoliv bližšího vymezení, jakého období se tato smluvní pokuta týká.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledává dovolací soud ani v okolnosti, že odvolací soud v řízení „neupozornil“, jak dovolatelka namítá, že považuje předmětný zápočet za neurčitý.
Posouzení této otázky je posouzením otázky právní, což odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti mohl učinit. V dané věci nepřicházelo v úvahu ani případné doplnění skutkového stavu. Ten byl dán listinou o provedeném započtení. V daném případě nebylo nutno ani provádět výklad tohoto právního úkonu podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a podle ustanovení §266 odst. 1 až 4 obch. zák., neboť jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být projev vůle v rozporu s jazykovým projevem – v dané věci předmětná listina – jednostranný zápočet učiněný žalovanou neobsahoval údaj o období, za které je smluvní pokuta započítávána. Výkladem přitom nelze již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či jej dokonce nahrazovat. Neprovedení výkladu právního úkonu tudíž nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o neurčitosti zápočtu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn v části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 221 453,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 5. 6. 2003 do zaplacení. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývající části přípustného dovolání nelze než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 070 222,90 Kč s 3% úrokem z prodlení podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání směřující proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu