ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1203.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1203/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 3A, proti žalované JUDr. M. H., o 95.308,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 219/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2009, č. j. 14 Co 566/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 95.308,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, a to ve výši 57.308,- Kč za náklady řízení, jejichž náhrada mu byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2006 ve sporu, v němž na L. K. vymáhal plnění ze směnky a v němž ho zastupovala žalovaná, a dále v částce 38.000,- Kč za soudní poplatek zaplacený z návrhu na zahájení řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 12 C 219/2008-78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná podle pokynu žalobce vyplnila blankosměnku na částku 950.000,- Kč a sepsala žalobu, na jejímž základě soud vydal směnečný platební rozkaz, který byl následně k námitkám protistrany v přezkumném řízení zrušen, neboť žalobce nebyl oprávněn směnku vyplnit a nebyla prokázána existence jeho pohledávky, a žalobci byla uložena povinnost uhradit protistraně na náhradě nákladů řízení částku 57.308,- Kč. Soud posoudil uplatněný nárok podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a uzavřel, že žalobce neprokázal, že žalovanou řádně informoval o podstatných skutečnostech týkajících se jeho pohledávky za p. K. a jejího zajištění směnkou. Žalovaná se nedopustila žádného pochybení ve smyslu ustanovení §16 zákona o advokacii, vyplnila-li směnku, aniž po žalobci požadovala předložení písemné dohody, která by její doplnění upravovala, a nepochybila ani v tom, že vyplněnou směnku v návrhu na vydání platebního rozkazu označila jako směnku vlastní, neboť tato směnkou vlastní v době sepisu návrhu skutečně byla. Příčinná souvislost mezi jednáním žalované a povinností žalobce k náhradě nákladů řízení není dána, neboť příčinou jejího vzniku byla skutečnost, že žalobce se domáhal neexistujícího práva a nebylo prokázáno, že o této skutečnosti žalovanou informoval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 14 Co 566/2009-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť žalobce neprokázal naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Pokud jde o částku 38.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek, neshledal příčinnou souvislost s jednáním žalované, a totéž platí ohledně částky 57.308,- Kč, neboť žalovaná podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na základě pokynů žalobce a advokát neodpovídá za výsledek sporu, pokud k nepříznivému výsledku nedojde právě v důsledku jeho jednání, a hlavně, jak vyplývá ze spisu, žalobce uvedenou částku nezaplatil, a tedy v jeho majetkové sféře dosud újma nenastala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení. Namítá, že žalovaná mu jakožto jeho právní zástupkyně neobjasnila smysl institutu blankosměnky, sama ji vyplnila, aniž měla k dispozici dohodu o jejím vyplnění, případně dostatek důkazů o její existenci a obsahu. Žalovaná mu měla objasnit možnosti uplatnění pohledávky jiným způsobem nebo ji neuplatnit vůbec, neboť za dané situace měla a mohla předvídat důsledky svého jednání. Jestliže žalovaná neměla informace o tom, jak blankosměnku vyplnit, měla odmítnout právní pomoc požadovanou mimo rámec zákona. Byla to žalovaná, kdo měl prokázat, že jednala na základě pokynů žalobce. Žalovaná se však rozhodla předstírat neexistenci blankosměnky, když text samotné žaloby vychází z toho, že se jedná o směnku vlastní. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 95.308,- Kč s příslušenstvím, přičemž tato částka je součtem částek 57.308,- Kč a 38.000,- Kč požadovaných na dvou nárocích na náhradě škody se samostatným skutkovým základem. Vzhledem k tomu se přípustnost dovolání posuzuje zvlášť u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 57.308,- Kč spočívá na závěru, že žalobci škoda nevznikla, neboť dosud nezaplatil částku, jejíž náhrady se domáhá, a nebyl prokázán ani vztah příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem této tvrzené újmy žalobce. Základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, posoudil odvolací soud plně v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z tohoto důvodu bez ohledu na řešení vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalované a vznikem tvrzené škody, nicméně xcotázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Námitky dovolatele směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu