ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1345.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1345/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnově 17, zast. JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, proti žalované JUDr. I. H., IČ: 66208599, advokátce se sídlem v Praze 1, Žitná 47, zast. Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 47, o zaplacení 280.700,20 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 358/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 13 Co 373/2011-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám její zástupkyně do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12. 360,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2011, č. j. 16 C 358/2009-52, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 280.700,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě podnájemní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 2008 s obchodní společností TIMOTI s. r. o. žalovaná v období od 1. 8. 2008 do 20. 5. 2009 užívala nebytové prostory v domě v P., vlastněném žalobkyní. Obchodní společnost TIMOTI s. r. o. svá užívací práva k dotčeným nebytovým prostorám odvozovala z nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1993 se státním podnikem Masoprogres s. p. Uvedená nájemní smlouva byla pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 25. 7. 2003, č. j. 20 C 82/98-285, a ze dne 24. 11. 2004, č. j. 20 C 82/98-336, prohlášena za neplatnou, neboť právo hospodaření s dotčeným domem bylo na základě sjednané hospodářské smlouvy s účinností od 31. 12. 1991 ze jmenovaného státního podniku převedeno zpět na žalující stát. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že podnájemní smlouva, na jejímž základě žalovaná užívala předmětné nebytové prostory, je neplatná, neboť nájemce tyto prostory nebyl oprávněn přenechat do podnájmu. Neplatnou je totiž pro nedostatek oprávnění přenechat nebytové prostory do nájmu i nájemní smlouva uzavřená mezi státním podnikem Masoprogres s. p., coby pronajímatelem, a obchodní společností TIMOTI s. r. o., jakožto nájemcem, od níž nájemce odvozuje svá práva k dotčeným prostorám. Žalovaná se v důsledku užívání nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy bezdůvodně obohatila, neboť tím získala majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu. Jelikož vzájemnou povinnost vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal, mají pouze účastníci této smlouvy, dospěl odvolací soud, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, k závěru, že žalobkyně, která účastnicí předmětné podnájemní smlouvy nebyla, ve vztahu k žalované ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě této neplatné smlouvy není aktivně věcně legitimována (§457 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalobě o vydání bezdůvodného obohacení proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
- „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, na posuzovaný případ nedopadají, neboť jakožto vlastnice domu není ve smluvním vztahu ani s obchodní společností TIMOTI s. r. o., která předmětné nebytové prostory přenechala žalované do podnájmu neplatnou smlouvou. Uvedla, že státní podnik Masoprogres s. p., který obchodní společnosti TIMOTI s. r. o. nebytové prostory neplatnou smlouvou pronajal, se žalobkyní v posuzovaném období (od 1. 8. 2008 do 20. 5. 2009) ohledně předmětných nebytových prostor ve smluvním vztahu rovněž nebyl (od r. 1998 je vůči němu vedeno konkursní řízení) a nájemce mu za jejich užívání neposkytoval žádné plnění. Z uvedených okolností dovolatelka dovozuje, že za daného skutkového stavu by při respektování závěrů vyplývajících z citovaného usnesení Nejvyššího soudu neexistoval subjekt, vůči kterému by byla oprávněna domáhat se vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nebytových prostor na základě neplatné smlouvy. Vyjadřovala přitom přesvědčení, že osobou povinnou jí vydat získané bezdůvodné obohacení musí být žalovaná, která nebytové prostory v rozhodném období na základě neplatné podnájemní smlouvy fakticky užívala. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že žalující vlastnice domu, která nebyla účastnicí neplatné podnájemní smlouvy, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových prostor v domě na základě této neplatné smlouvy není ve vztahu k žalované podnájemnici nadána aktivní věcnou legitimací.
Otázka věcné legitimace účastníků neplatné smlouvy ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na jejím základě byla v soudní praxi již řešena. Nejvyšší soud při posuzování této otázky opakovaně dospěl k závěru, že k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) jsou věcně legitimováni pouze účastníci této smlouvy, a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, apod.). Shodně byla věc posouzena i v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010. Uvedené závěry se uplatní i v posuzovaném případě. Není pochyb o tom, že žalovaná užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy získala bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se ovšem neobohatila na úkor žalující vlastnice nemovitosti, nýbrž na úkor nájemce (obchodní společnost TIMOTI s. r. o.), coby druhého účastníka neplatné podnájemní smlouvy (§§456, 457 obč. zák.). Pouze vůči nájemci má tak žalovaná podle §457 obč. zák. vzájemnou restituční povinnost (žalovaná je povinna mu vydat prospěch získaný užíváním nebytových prostor a nájemce je jí povinen vrátit zaplacené nájemné). Nepochybné je i to, že důsledkem užívání nebytových prostor bez smluvního vztahu s žalující vlastnicí domu došlo k bezdůvodnému obohacení na její úkor, a to plněním získaným bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se tím ovšem neobohatila žalovaná podnájemnice, nýbrž ten subjekt, který, aniž k tomu byl oprávněn (byť na základě neplatné smlouvy), nebytové prostory vlastněné žalobkyní přenechal do užívání třetím osobám.
Dovolatelkou označená otázka věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu