ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1768.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1768/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně BLUE CHIP s.r.o., IČ 27211673, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, zastoupené JUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 5, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 9.510.556 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 54/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 240/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 23. 4. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala se žalobkyně přiznání náhrady škody ve výši 9.510.556 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jako zájemkyně zúčastnila dražby nařízené Exekutorským úřadem Cheb, soudní exekutor Mgr. David Koncz, která se konala dne 25. 3. 2005 a byla prováděna v rámci exekučního řízení pod sp. zn. exekutora EX 949/03, na základě předchozího usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 12. 2003, č. j. 1 Nc 2738/2003-4. Předmětem dražby byly nemovitosti ve vlastnictví povinných, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území D. u R., obec R. Dne 25. 3. 2005 byla provedena dražba uvedených nemovitostí a usnesením exekutora ze dne 25. 3. 2005, č. j. EX 949/2003-119 byl žalobkyni jako vydražitelce udělen příklep, přičemž cenu dosaženou vydražením 4.446.934 Kč byla žalobkyně povinna uhradit do 2 měsíců od právní moci usnesení o příklepu. Poté, co uhradila kromě složené jistiny i zbytek ceny nemovitostí (a to z výtěžku půjček, které měla uzavřeny s věřiteli), nemohla svým závazkům dostát pro průtahy v řízení, v němž nedošlo neprodleně k nařízení jednání o rozvrhu. Výsledkem byla újma na její straně ve výši dospělých půjček s příslušenstvím, jak podrobně v žalobě vylíčila.
Žalovaná potvrdila, že před podáním žaloby u ní žalobkyně uplatnila předmětný nárok na náhradu škody, neboť jejímu nároku nebylo dopisem ze dne 1. 10. 2007 vyhověno. Navrhla zamítnutí žaloby, a to z důvodu, že zde nelze dovodit příčinnou souvislost mezi uplatňovanou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ, spočívajícím v průtazích ohledně nařízení rozvrhového jednání v předmětném exekučním řízení. Podle žalované neschopnost žalobkyně dostát svému závazku, tedy vrátit půjčky svým věřitelům, nastala u žalobkyně nezávisle na tvrzeném nesprávném úředním postupu Okresního soudu Praha-západ.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2009, č. j. 17 C 54/2008-68, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako zájemkyně o dražbu předmětných nemovitostí zúčastnila v rámci probíhajícího exekučního řízení uvedené dražby, přičemž nabídla nejvyšší podání a byl jí udělen příklep a poté, co doplatila po předchozím složení jistiny, zbytek ceny nemovitostí, byla jako jejich vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Vzal za prokázané, že soud provádějící exekuci z důvodu podaného dovolání proti usnesení o příklepu jedním z povinných, nepřikročil ihned k nařízení jednání o rozvrhu a na místo toho byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání, přičemž jednání o rozvrhu a usnesení o rozvrhu bylo vydáno téměř jeden rok poté, co k tomu byly splněny podmínky. Též zjistil, že předmětné nemovitosti byly zatíženy předchozími omezeními vlastnického práva jejich předchozích vlastníků, kteří v exekučním řízení vystupovali na straně povinných. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně si za účelem zaplacení jistiny a stejně tak i za účelem doplacení částky nejvyššího podání, vzala od věřitelů půjčky, které se jim zavázala v uvedených termínech vrátit, přičemž následně s nimi uzavřela smlouvu o zajištění těchto půjček, kde se zavázala v jejich prospěch zřídit zástavní právo nejpozději do 30. 5. 2006 za současného prodloužení splatnosti obou půjček do 30. 6. 2007. Žalobkyně povinnosti zřídit zástavní práva nedostála a v pořadí první půjčka se stala splatnou v původním termínu splatnosti a v pořadí druhá se stala splatnou dne 1. 6. 2006. Následně první věřitel postoupil svou pohledávku druhému věřiteli a ten obě pohledávky následně postoupil společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID, která žalobkyni vyzvala k zaplacení půjček, čemuž žalobkyně nedostála. Zjistil, že žalobkyně dne 30. 5. 2006 založila společnost BLUE Development a. s., jejíž akcie následně na základě smlouvy ze dne 21. 7. 2006 prodala společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID, přičemž zápočtem došlo k uhrazení obou půjček. Předmětné nemovitosti byly poté, co již byla vlastníkem akcií společnosti BLUE Development, a. s. společnost EQUINA HOLDINGS LIMITID, prohlášením vlastníka rozděleny na bytové jednotky a tyto byly následně prodávány třetím osobám.
Věc posoudil podle ustanovení §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok není již co do základu důvodný, neboť zde chybí jedna ze tří základních podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ a žalobkyní tvrzenou a vyčíslenou škodou. Zaujal názor, že v průběhu předmětného exekučního řízení vedeného před Okresním soudem Praha-západ došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v tom, že soud nepřistoupil ihned poté, co k tomu byly splněny zákonné podmínky k nařízení ústního jednání o rozvrhu a místo toho věc předložil Nejvyššímu soudu a vyčkával rozhodnutí o dovolání podaném jedním z povinných proti usnesení o příklepu. Poukazoval na skutečnost, že žalobkyně nedosáhla zisku z předpokládaného prodeje bytových jednotek nikoliv proto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany soudu, nýbrž proto, že nebyla schopna uhradit své splatné závazky, k nimž se zcela dobrovolně zavázala. Uvedl, že žalobkyně od samého počátku, co se účastnila předmětné exekuce v postavení zájemkyně o dražbu a posléze vydražitelky, spoléhala na to, že své závazky, obě půjčky, splatí z předpokládaného prodeje nemovitosti. Bylo tedy výhradně na ní, jakým způsobem si zajistí řádné a včasné splnění svých závazků, přičemž tato skutečnost je zcela nezávislá na průběhu předmětného exekučního řízení. Žalobkyně vydražením předmětných nemovitostí a jejich následným prodejem zamýšlela dosáhnout zisku, ale takový postup je zcela jednoznačně výhradně jejím podnikatelským záměrem a také rizikem. Dovodil, že žalobkyni z jejího majetku nic neušlo, neboť nakonec své splatné pohledávky uhradila, avšak zisku nedosáhla. Vyslovil závěr, že tuto skutečnost nezpůsobil soud postupem v exekučním řízení, avšak výhradně sama žalobkyně svým vlastním postupem, kdy v takovém případě podstoupila nepřiměřené riziko, za které sama odpovídá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Co 240/2009-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, 25 Cdo 1686/06, 25 Cdo 1686/06, 25 Cdo 1946/2000, 25 Cdo 2279/02, 25 Cdo 1501/02, 25 Cdo 319/2002 a 25 Cdo 818/05. Podle odvolacího soudu příčinou vzniklé škody nemusí být jedna jediná skutečnost, nýbrž i řetězec jednotlivých příčin, když každá z nich je následkem příčiny předchozí. Nelze však přehlédnout, že příčina je dána pouze tehdy, jestliže majetková újma je způsobena tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku a nikoli jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru. Vyslovil, že v dané věci žalobkyně tvrdí vznik škody (ušlého zisku), která má být v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem výše popsaným. Přitom to byla ona, kdo prodal akcie společnosti BLUE Development, a. s. za sjednanou cenu. Tento prodej lze s ohledem na další převody bytových jednotek v nemovitosti považovat za prodej pod cenou. Žalobkyně tak učinila, ačkoli si byla vědoma toho, že v majetku předmětné akciové společnosti jsou uvedené nemovitosti, které po rozdělení na jednotky, ať už bytové či nebytové, mohou představovat zisk v konkrétní výši, přesahující jeho původní náklady na získání nemovitostí. Žalobkyně se rozhodla o své vlastní vůli, proto vznik případné škody, která by měla představovat rozdíl mezi částkami utrženými za převod jednotek v nemovitostech a částkou vynaloženou na získání nemovitostí, nemůže být shledán v příčinné souvislosti se zjištěným průtahem v exekučním řízení. Pokud by žalobkyně nevložila nemovitosti do společnosti BLUE Development, a.s., jejíž akcie prodala pod cenou, nedošlo by ke škodě. Podle odvolacího soudu žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by se snažila prodat akcie společnosti BLUE Development, a.s., ať již společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID či jinému subjektu za částku vyšší, proto učinil závěr, že tím, co sama sjednala, a to jak při smlouvách o půjčkách, tak při následném prodeji akcií společnosti BLUE Development, a.s., zavinila vznik škody v tvrzené výši. Zaujal názor, že to byla právě žalobkyně, která sjednávala dohody, jejichž obsah byl jen na jejím uvážení, proto není v daném případě vyloučeno zavinění vzniku škody na straně poškozeného. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a případně vzniklou škodou na straně žalobkyně není dána příčinná souvislost. Uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl jako nedůvodnou, byť není významné, že žalobkyni z jejího majetku nic neušlo, když nárokovat lze nejen škodu skutečnou, nýbrž i škodu jinou - ušlý zisk.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, spočívající v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státního orgánu při výkonu veřejné moci a vznikem škody, konkrétně při stanovení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly vůbec existencí této škody. Zásadní právní význam spatřovala též v situaci, kdy rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Namítala, že bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. V dovolání tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) odst. 2 o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka v daném řízení uplatnila nárok na náhradu škody, kterou jí žalovaná způsobila nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nc 2738/2003, kdy tento soud nenařídil rozvrhové jednání, ačkoli byly splněny předpoklady pro tento postup uvedené v ustanovení §337 odst. 1 o. s. ř. Namítala, že jako naprostá většina podnikatelských subjektů získala prostředky na realizaci svého podnikatelského záměru z externích zdrojů. V dovolání dovolatelka zrekapitulovala skutkové děje rozhodující pro právní posouzení projednávané věci. Tvrdila, že pro právní posouzení skutkových dějů jsou podstatná ustanovení §336l odst. 2 o.s.ř., §337 odst. 1 o.s.ř. a §337h odst. 1 o.s.ř., z nichž vyplývá, že zástavní práva na nemovitosti měla zaniknout právní mocí rozvrhového usnesení Okresního soudu Praha-západ. Podle dovolatelky všechny zákonné podmínky pro nařízení rozvrhového jednání byly splněny již dne 24. 8. 2005, kdy soudní exekutor vydal oznámení o nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalobkyně. Podle dovolatelky jediným přijatelným řešením bylo v dané věci založení obchodní společnosti, vložení nemovitosti do jejího základního kapitálu a snaha prodat případnému zájemci o investici část obchodního podílu, případně akcií. V případě úspěchu totiž tato varianta žalobkyni zaručovala nejen splacení závazků ze smluv o půjčce, ale i současně dosažení zisku a tím alespoň částečně naplnění podnikatelského záměru žalobkyně. Odkazovala na ustanovení §5 písm. b), §13 odst. 1, §14 odst. 3 ve spojení s §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. a §442 o. z. Namítala, že v důsledku nečinnosti Okresního soudu Praha-západ nedosáhla zisku z realizace svého podnikatelského záměru, proto dne 11. 9. 2007 uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku u Ministerstva spravedlnosti České republiky. Poté, co její nárok nebyl ve lhůtě šesti měsíců uspokojen, uplatnila tento nárok žalobou u soudu prvního stupně. Vytýkala soudům obou stupňů, že nezkoumaly druhý předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tedy vznik této škody. Podle dovolatelky otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou je otázkou skutkovou, avšak určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit, je již otázkou právního posouzení. Namítala, že pro posouzení existence příčinné souvislosti je podstatné, že nesprávný úřední postup nemusí být jedinou a samostatnou příčinou vzniku škody. Je tedy nutné hledat takovou příčinu vzniklé škody, která v rámci řetězce postupně nastupujících příčin a následků představuje příčinu podstatnou a zároveň musí jít o takovou příčinu, bez níž by škoda nevznikla. Příčinou souvislost nelze vylučovat pouze proto, že na vznik škody působily i některé další okolnosti. Nesprávný úřední postup nelze vylučovat jako příčinu vzniklé škody s poukazem na jinou příčinu z tohoto řetězce, která je však sama následkem nesprávného úředního postupu. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že protiprávní jednání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody. Konstatovala, že vztah nesprávného úředního postupu Okresního soudu Praha-západ a ušlého zisku na straně žalobkyně je natolik propojen, že již z tohoto nesprávného úředního postupu lze věcnou souvislost s ušlým ziskem důvodně dovozovat. Nesprávný úřední postup Okresního soudu Praha-západ je proto příčinou vzniku ušlého zisku žalobkyně. Podle dovolatelky příčinu vzniku škody nelze spatřovat v uzavření smluv o půjčce ani následné neschopnosti žalobkyně prostředky na základě těchto smluv získané splácet. Poznamenala, že pokud není podle odvolacího soudu vyloučeno zavinění na straně žalobkyně, neznamená to automaticky neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem Okresního soudu Praha-západ a ušlým ziskem na straně žalobkyně. Tvrdila, že ani založení společnosti BLUE development, a. s. a vklad nemovitostí do jejího základního kapitálu není relevantní příčinou vzniku škody žalobkyně, nýbrž následkem nesprávného úředního postupu Okresního soudu Praha-západ. Příčinnou souvislost ilustrovala na příkladu řidiče motorového vozidla nerespektujícího světelnou signalizaci. V dovolání uplatnila rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ten spatřovala v tom, že soud může v řízení posuzovat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody pouze poté, co zjistil veškeré okolnosti nezbytné k posouzení, zda k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku škody došlo a poté, co v tomto směru dospěl k jednoznačnému pozitivnímu závěru. Pokud tak neučiní, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítala, že společnost BLUE development, a. s. prodejem jednotek vymezených v nemovitosti za celkovou částku 14.347.660 Kč pouze dovršila realizaci záměru žalobkyně s tím, že rozdíl mezi částkou, za kterou tyto jednotky společnost BLUE development, a. s. prodala a částkou, za kterou žalobkyně získala nemovitost, je ušlým ziskem žalobkyně. Vytýkala soudům obou stupňů, že navzdory podrobné argumentaci a řadě důkazů předložených žalobkyní vůbec nezjišťovaly skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, čímž řízení zatížily vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky postupem odvolacího soudu byla porušena její ústavně garantovaná práva, zejména právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a právo na spravedlivý proces, jakož i její legitimní očekávání. V dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR vztahující se dané problematice. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. §243 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20.10.2010, sp.zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz dovolatelky na ústavní práva, zaručující jí nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobkyně a nesprávným úředním postupem žalované.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu