ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3817.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3817/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky Obce Nové Lublice, IČ 0053 4919, Vítkov, Nové Lublice č. 75, zastoupené Mgr. Františkem Hendrichem, advokátem, 746 00 Opava, Masarykova 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 7. 2011, sp. zn. 56 Co 90/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 274/2003 (žalobkyně Obce Nové Lublice, zastoupené Mgr. Františkem Hendrichem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 2. E. K., Nové Lublice č. 123, zastoupené Milanem Kučou, 748 01 Hlučín, R., a 3. Města B. n. B., H., o přezkoumání správního rozhodnutí o určení vlastnictví k nemovitosti), t a k t o
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující obce Nové Lublice z 20. 10. 2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 28. 12. 2010, č. j. 13C 274/2003-219. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující obce, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Opavě z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1982-92 NM, a to tak, že se nevyhovuje návrhu E. K. na vydání pozemku v katastrálním území N. L. Žalující obci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení E. K. 1.161,50 Kč na náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalující obci bylo uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě 8.258,- Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalující obec N. L. a účastníci řízení Pozemkový fond ČR a Město B. nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalující obce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 13. 7. 2011, sp. zn. 56 Co 90/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 28. 12. 2010, č. j. 13 C 274/2003-219, potvrzen v odstavci I., II. a IV. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. V odstavci III. byl rozsudek soudu prvního stupně z 28. 12. 2010 změněn jen tak, že žalující obci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení E. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.109,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující obcí a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Městem B. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích postupem podle ustanovení §205 odst. 2 písm. e) a g) občanského soudního řádu se závěrem, že odvolání žalující obce není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v předcházejícím řízení u Pozemkového úřadu v Opavě E. K. uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) návrh na vydání zemědělských pozemků včetně pozemku zapsaného ve vložce č. 212 pro katastrální území N. L., a to jako dcera původních vlastníků pozemků F. a V. S., zemřelých v letech 1959 a 1981. Uvedení rodiče účastnice tohoto řízení E. K. pozbyli vlastnictví pozemku v katastrálním území N. L. konfiskací, provedenou vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Opavě ze 7. 11. 1995. Ohledně F. a V. S. bylo sice vzneseno v poválečné době (1945-1948) obvinění u bývalého mimořádného lidového soudu v Opavě, ale v řízení před tímto soudem nebylo zjištěno nic o tom, že by se tito obvinění provinili proti československému státu v době nacistické okupace či v době války. Proto v řízení před Pozemkových úřadem v O. měl tento úřad za to, že E. K. je oprávněnou osobou k vydání zemědělských pozemků podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Na podkladě geometrického zaměření z roku 1993 byly z původního pozemku parc. č. 799/4 (louky) a z pozemku parc. č. 799/5 odměřeny a označeny novými parcelními čísly pozemky (o výměře 34 m2), (parč. č. 799/9) (o výměře 1.815 m2 ) a parc. (o výměře 173 m2); pozemek má aktuální výměru 3.675 m2 a pozemek má aktuální výměru 3.718 m2. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Opavě z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1982/92-Mn/9, bylo pak určeno, že E. K. je vlastníkem pozemku (vodní plochy o výměře 1.815 m2), který byl dosud v držení města B. Pozemkový úřad dovozoval, že pozemek v katastrálním území N. L. lze oprávněné osobě E. K. vydat, neboť se na něm nenachází taková stavba, která by ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránila jeho vydání. Pozemkový úřad vydal své rozhodnutí poté, kdy Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 22. 11. 1999, sp. zn. 22 Co 218/98 zrušil dřívější zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu.
Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí z 24. 3. 2003 vycházel ze zjištění, provedených v tomto řízení, včetně dvou znaleckých posudků. Ohledně vodní nádrže, o niž jde v tomto řízení, bylo shledáno, že k vybudování nejníže položené nádrže došlo kolem roku 1970; původně šlo o vybudování protipožární nádrže, ale později byla voda z této nádrže užívána jako závlahová; tři další nádrže byly vybudovány v letech 1994 – 1995. Vodní plochu tu tvoří pozemky; hráz, na které se nacházejí vodohospodářské objekty a stavby, je na pozemku (tato hráz splňuje kritéria rybníka, t. j. uměle vytvořené vodní nádrže k chovu ryb s přírodním dnem; tato hráz je stavbou).
Odvolací soud pak (shodně se soudem prvního stupně) v soudním řízení dospěl k závěru, že vzniklá stavba hráze nebrání zemědělskému využití pozemků, když ostatně ani „ze znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. neplyne povinnost oprávněné osoby deklarovat úmysl pozemek k zemědělskému účelu použít“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že rozhodnutí pozemkového úřadu z 24. 3. 2003, kterým bylo vyhověno návrhu E. K. na vydání pozemku v katastrálním území N. L., je věcně správné a že správný je i výrok rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Z výroků rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu jen výrok (označený III.), neboť výše nákladů řízení, přiznaných účastnici řízení E. K. nebyla správně vyčíslena ve smyslu ustanovení vyhlášek č. 541/2003 Sb. a č. 462/2009 Sb.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 8. 2011 doručen žalované Obci Nové Lublice a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 30. 8. 2011 podáno u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §20 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Obec N. L. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 7. 2011 (sp. zn. 56 Co 90/2011 Krajského soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka nepokládá za správný především názor soudu prvního stupně, že sporný pozemek v katastrálním území N. L. lze vydat, neboť údajně může sloužit možnému zemědělskému či lesnímu využití, a tedy tu není, podle názoru soudu, dána překážka pro vydání věci ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Tento závěr soudu prvního stupně byl učiněn, podle názoru dovolatelky, bez ohledu na průběh důkazního řízení, a to včetně znaleckých posudků znalců Ing. J. H. a Ing. J. S. Z výsledků dokazování nepochybně vyplývalo, že sporný pozemek byl původně kategorizován jako louka, ale nyní je na tomto pozemku těleso hráze, u níž se jedná o stavbu trvalou, od svého vzniku pevně spojenou se zemí, přičemž charakter této stavby je stále stejný; mění se jen účel této stavby. Stavba tu tvoří jednotlivý funkční celek, t. j. hráz a rybniční objekty; vodní plochu tvoří uměle vytvořená nádrž; stavba hráze s výpustním zařízením a bezpečnostním přelivem na pozemek vytváří prostor vodní plochy na pozemcích, který je pak vlastnictvím žalující obce. Soud nebral v potaz, že vydáním pozemku vydává zároveň účastnici řízení E. K. i pozemek (o výměře 3.718 m2), jenž je ve vlastnictví žalující obce.
Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala i na to, že také odvolací soud převzal názor soudu prvního stupně, přičemž se opíral především o znalecký posudek Ing. Jana Sedláčka ohledně charakteru uvedené stavby; závěr uvedeného znalce vychází však ze skutkových údajů, že spoušť a stavidlo byly na hrázi dobudovány někdy kolem roku 2006, což se podle dovolatelky nezakládá vůbec na pravdě; ostatně sám uvedený znalec připouštěl, že hráz byla pevně spojena se zemí již od svého samotného vzniku; také údaje uvedeného znalce o tom, že od roku 2006 do roku 2010 byly v hrázi provedeny stavební úpravy, které umožňují regulaci vodní hladiny, včetně technické vybavenosti, nebyly v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem doloženy.
Dovolatelka je tedy přesvědčena, že sporný pozemek v katastrálním území N. L. neměl být E. K. vydán, neboť u tohoto pozemku, na němž stojí hráz, trvá překážka vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a že účastnici řízení měla být, jako oprávněné osobě, poskytnuta v restitučním řízení finanční náhrada.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolávající se obce tento fond dovozoval, že pozemek v katastrálním území N. L. lze vydat, neboť se na něm nenachází taková stavba, která by ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. bránila jeho vydání. Pozemkový fond ČR považuje rozsudek odvolacího soudu z 13. 7. 2011 (sp. zn. 56 Co 90/2011 Krajského soudu v Ostravě) za správný a ztotožňuje se s jeho závěry.
Ve vyjádření účastnice řízení E. K. k dovolání dovolávající se Obce N. L. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno; lze mít za to, uvádělo se ve vyjádření, že tu není dána ani přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když dovolatelka v podstatě poukazuje jen na údajné vady při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení skutkového stavu věci soudy obou stupňů. Ve svém dovolání (podle názoru uvedeného vyjádření k dovolání) nejsou ostatně uváděny ani žádné nové argumenty proti závěrům soudů obou stupňů. Vyjadřující se účastnice řízení E. K. zejména zdůrazňovala, že „odkaz dovolatelky na aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nepřijatelný, neboť stavba, o niž jde v tomto řízení, vznikla v delším časovém odstupu po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a současně i po podání a uplatnění restitučního nároku“.
Přípustnost dovolání dovolávající se obce bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě (viz §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.), že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat i tento právní závěr: „Je-li na pozemku zřízena vodní nádrž, je třeba posoudit, zda brání využití pozemku pro zemědělské účely“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 9. 1996, II. ÚS 186/96 (uveřejněném pod č. 83 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní závěr, že otázka možnosti zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity s původním vlastnictvím, ale i proto, že samotná vázanost se zemědělskou výrobou je zásahem do práva restituenta, který, nebýt křivdy (odnětí majetku), mohl na svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemku (tvořícím jeho dno a břehy); proto nemůže být ani stavbou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru o přípustnosti dovolání dovolávající se obce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nebylo možné označit jako rozhodnutí v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) či jako rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešící právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolávající se obce, a to jako dovolání nepřípustného, u něhož nebyla shledána přípustnost dovolání podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených účastnicí řízení E. K. na vyjádření k dovolání uvedené dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení v řízení o dovolání uvedené účastnici řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo pisatelkou vyjádření uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu