ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4103.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4103/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyň a) L. S., b) T. Š., zastoupených JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o 73.489,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 78/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, č. j. 44 Co 342/2008-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 78/99-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním částku 73.489,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 7. 1997 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1.575.553,60 Kč od 10. 7. 1997 do 28. 6. 1998, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně v odstavci II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že na základě smlouvy o podnájmu nebytových prostor byly užívány žalobkyněmi stavebně upravované prostory za účelem provozování restaurace. Náklady na úpravy nebytových prostor měl platit pronajímatel, který jim však přefakturoval platby za provedené stavební úpravy do výše, která činila předmět sporu. Vzhledem k tomu, že k placení nebyl právní důvod, byl žalovaný vyzván k vydání bezdůvodného obohacení včetně úroku z prodlení, avšak žalovaný reagoval zpochybňováním výše požadované částky. Dále zjistil, že prostory žalobkyně žalovanému předaly, a to na základě zápisů ze dne 5. 6. 1998 a 25. 6. 1998, přičemž tyto zápisy obsahují seznam prací a závad, které přebírající požaduje k odstranění. Podle soudu prvního stupně nesporné mezi stranami bylo, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla neplatná, neboť nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o nájmu o podnájmu nebytových prostor, konkrétně souhlas příslušného národního výboru. Za nesporné též považoval, že v průběhu stavebních úprav, které v pronajatých prostorách probíhaly, platily žalobkyně tyto úpravy, jejichž rozsah byl zpochybňován žalovanou stranou. Dospěl k závěru, že žalobkyně plnily za žalovaného, na jeho straně tedy vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 o. z., podle kterého, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Zaujal názor, že žalovaný tak neučinil, a to ani na písemnou výzvu, ve které byl stanoven pro vrácení finančních prostředků termín 9. 7. 1997. Následujícího dne (10. 7. 1997) se žalovaný ocitl v prodlení a žalobkyně uplatnily požadavek na úrok z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2010, č. j. 44 Co 342/2008-197, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu v dané věci jde o zaplacení 73.489,90 Kč jako neuhrazeného zbytku z původního nároku žalobkyň o 1.649.312,12 Kč a dále o úrok z částky 1.575.553,6 Kč za dobu do jejího zaplacení žalovaným. Odvolací soud předně uvedl, že smlouva účastníků o uložení finančních prostředků ze dne 20. 5. 1998 obsahovala ujednání o zádržném ve výši zhruba 70.000,- Kč po dobu, kdy měly žalobkyně uvést pronajaté prostory do úvodního stavu. Z tohoto skutkového stavu odvolací soud, že mohlo-li být ke dni 29. 6. 1998 sporným splnění podmínek vázaných dne 20.5.1998 - mimo jiné - na bezvadný stav odevzdávaných nebytových prostor pro účely náhrady 1.649.312,- Kč žalovaným, strany mohl ujednat, že závazek žalobkyň o uvedení nebytových prostor do ,,původního“ stavu bude nahrazen tím, že to obstará žalovaný sám proti oprávnění vzít si z tzv. zadržené (uložené) částky 73.758,40 Kč díl nebo vše, jak bude potřeba na ,,zaplacení opotřebení“ a že takto vzniklé náklady vyúčtuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto rozsahu úhradová povinnost, vyplývající pro žalovaného z právního vztahu spojeného s vypořádáním investic a deklarovaná smlouvou ze dne 20.5.1998 zanikla ve smyslu §585 odst. 3 o. z. a ve zbylém rozsahu zanikla řádným splněním ve smyslu §563 o. z. Proto nebylo možné posoudit nárok žalobkyň z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyně pomýšlely na právní následky dosavadního prodlení žalovaného s plněním 1.649.312,- Kč a uplatnily k jistině i úrok z prodlení. Protože však mezi účastníky došlo k narovnání, a nebylo v něm dohodnuto nic jiného o dosavadním úroku z prodlení, byl i tento nárok nahrazen závazkem plynoucím z narovnání. Podpůrně odvolací soud dodal, že ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a třetí osobou, z něhož jim náleželo právo nenést náklady stavebních úprav najatých nebytových prostor ke své tíži, tak účastníky takového závazku nikdy nebyly a jinak platí obecně, že dobrání se nějakého užitku s sebou nese též nějaké náklady. Pokud měly ,,přímé“ investiční náklady, koresponduje to s účelem jejich vynaložení - na vinárnu (namísto užívání najatých prostor k takovému užívání nezpůsobilých) - a z hlediska předložených důkazů plyne, že platily (věci, služby) za to, co si koupily nebo objednaly - a nebylo to u žalovaného. Žádné právo na náhradu takových nákladů od žalovaného jim z ničeho tedy neplyne. Z toho odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyně nepřipouštěly vůbec nějakou původní dohodu se žalovaným, tak jim neplyne právo na náhradu za poskytnutá plnění ani na jeho tzv. přefakturace, vyvolané tím, že jen „investorsky“ obstarával (svým jménem) zřízení vinárny z nebytových prostor. Žalobkyně nemohly při předávání částek jednak v omylu, platily jen samotnému žalovanému. Jestliže případně peníze předal žalovaný dál, nenasvědčuje to tomu, že by věřitel touto cestou byl srozuměn, že žalobkyně plní dluh za žalovaného. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2379/99 s tím, že splnění za dlužníka ve smyslu §454 o. z. nespočívá v představách plátce ani není samozřejmé a předpokládá i takovou vědomost věřitele, že plnění obdržené od nedlužníka může zaúčtovat na dlužníkův dluh s účinkem splnění. Odvolací soud tudíž na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že neexistoval právní důvod k zadržení 73.758,40 Kč žalovaným a k úhradě úroku z prodlení se splněním částky 1.649.312,- Kč za dobu od údajné splatnosti 9.7.1997 do splnění.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdily existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatelek řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovaly v porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s .ř., a to soudem prvního stupně. Namítaly, že v řízení byly naplněny předpoklady podle ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. Poukazovaly na skutečnost, že jejich nárok byl posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení, teprve odvolací soud posuzoval jejich nárok jako nárok ze smlouvy. Tvrdily, že v dané věci byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, pokud jim nebyla dána možnost doplnit tvrzení a důkazy. Další vadou rozhodnutí odvolacího soudu je postup v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř., který stanoví podmínky pro zopakování důkazů odvolacím soudem. Též namítaly nesprávná skutková zjištění s odůvodněním, že skutková zjištění odvolacího soudu překračují provedené důkazy. Konstatovaly, že smlouvu o uložení finančních prostředků je třeba posuzovat podle obsahu jejích ustanovení. Nesouhlasily s názorem odvolacího soudu, že uvedená smlouva má narovnávat sporná práva a nároky sporných stran, odvolací soud tak opominul respektovat zásady výkladu právních úkonů ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 o. z., tedy vykládat právní úkon i podle vůle účastníků, nejsou-li ovšem v rozporu s jazykovým projevem právního úkonu. Podle dovolatelek v dané věci odvolací soud dovozuje něco, co obsahem právního úkonu vůbec není. Dovolatelky upozorňovaly na skutečnost, že smlouva o uložení byla uzavřena písemně a možnost jakéhokoli zadržení finanční částky v ní uvedena nebyla. Pokud odvolací soud dovodil, že zápisem ze dne 29.6.1998 mělo být dohodnuto něco jiného, je třeba, aby i dohoda o změně smlouvy byla též uzavřena písemně, přičemž to předpokládá i podpisy zúčastněných stran. Nesprávný právní závěr spařovaly žalobkyně zejména v kvalifikaci smlouvy o uložení finančních prostředků jako dohody o narovnání a s tím související nesprávný závěr odvolacího soudu, že se nikdy nejednalo o nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž o nárok z dohody o narovnání. Podle dovolatelek samotný obsah smlouvy o uložení finančních prostředků nesplňuje náležitosti dohody o narovnání a navíc je zde obsažen odkaz na ustanovení §516 obchodního zákoníku (upravující smlouvu o uložení věci). Stejně tak za nesprávný považovaly názor odvolacího soudu, že nárok již od počátku nevycházel z bezdůvodného obohacení. Namítaly, že za užívání nebytového prostoru žalovanému hradily nájemné, v tom by tedy náklady měly spočívat. Podle dovolatelek tento nebytový prostor však mohly s omezeními užívat pouze 4 měsíce a vynaložily na něj přibližně 1.600.000,- Kč, když si nebytový prostor pronajaly za účelem provozování hostinské činnosti. Nesprávné právní posouzení spatřovaly žalobkyně též v nesprávném právním závěru o zániku nároku na příslušenství pohledávky, zejména úrok z částky prodlení z částky 1.575.353,60 Kč. Podotýkaly, že i před uzavřením smlouvy byl žalován celý nárok včetně příslušenství a zpětvzetí žaloby ze dne 30. 9. 1998 s tím plně koresponduje. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelek nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Námitky žalobkyň směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu proto nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
O nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §585 o. z. mohou účastníci dohodou o narovnání upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a pochybností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými. Narovnáním mohou být mezi účastníky upravena jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Sporné otázky jsou zpravidla řešeny formou vzájemných ústupků. Není však vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti, narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, celého závazkového právního vztahu nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv a povinností, na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena (srov. Švestka, J., Spáčil., J., Škárová., M., Hulmák., M., Občanský zákoník I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze 2008, s. 1549 an.). Ustanovení §585 odst. 3 o. z. je nutno vykládat s ohledem na účel narovnání, není tak nutné, aby každý z jednotlivých zanikajících právních vztahů byl nahrazen samostatným novým závazkem. Je možné všechny nahrazované a zrušované právní vztahy nahradit jediným závazkovým právním vztahem, stejně tak je možné si sjednat, že dohodou o narovnání veškeré (sporné) závazky mezi stranami zanikají, a tím předejít případným budoucím sporům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009).
Závěr odvolacího soudu, že úhradová povinnost, vyplývající pro žalovaného z právního vztahu spojeného s vypořádáním investic a deklarovaná smlouvou ze dne 20.5.1998 zanikla ve smyslu §585 odst. 3 o.z. a ve zbylém rozsahu zanikla řádným splněním ve smyslu §563 o.z., je proto správný. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci nelze posoudit nárok žalobkyň z titulu bezdůvodného obohacení. Závěry odvolacího soudu odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
Dovolatelkám se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu