ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1786.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1786/2011-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře rozhodl v právní věci navrhovatelek a/ Ing. E. K. , a b/ Mgr. D. K. , , obou zastoupených Mgr. Michalem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, PSČ 602 00, za účasti 1/ J. S. , , 2/ DRUŽBY, stavebního bytového družstva , se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, PSČ 656 57, identifikační číslo osoby 00047708, a 3/ E. D. S. , účastníci 1/ a 3/ bytem v Brně, Mokrá Hora 4E, PSČ 621 00, oba zastoupeni Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 57/2009, o dovoláních účastníků 1/, 2/ a 3/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Cmo 241/2010-164, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Cmo 241/2010-164, se v měnícím výroku o věci samé ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2010, č. j. 35 Cm 57/2009-122, tak, že určil, že M. K. byla ke dni své smrti 8. února 2009 členkou družstva DRUŽBA, stavební bytové družstvo (první výrok), a ve zbývajícím rozsahu výroku I. – ohledně určení, že M. K. byla ke dni své smrti 8. února 2009 nájemkyní označené bytové jednotky – a v závislých výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud konstatoval, že dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu, uzavřená dne 28. května 2007 mezi M. K. jako převodkyní a J. S. jako nabyvatelem (dále jen „dohoda“), je neplatná pro neurčitost (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), když z jejího obsahu nelze dovodit, zda šlo o převod úplatný, či bezplatný a neobsahuje ani dohodu o vzájemném vypořádání převodkyně a nabyvatele. Tyto obligatorní náležitosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze dovodit ani z článku IV. dohody, neboť „byla-li by předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřena úplatně, za určitou dohodu o vypořádání je možné považovat pouze takovou dohodu, ve které budou zcela určitě stanovena vzájemná plnění účastníků a doba, ve které si tato mají plnit. Bezúplatnost dohody musí být v dohodě výslovně stanovena alespoň tak, aby to nevyvolávalo jakékoli pochybnosti o vzájemných právech a povinnostech účastníků (obvykle postačí konstatování stran smlouvy, že tato byla uzavřena bezúplatně).“
Odvolací soud měl proto za nadbytečné zabývat se otázkou (kterou řešil soud prvního stupně), zda M. K. netrpěla při uzavření dohody duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou ve smyslu §38 obč. zák. Nebyla-li členská práva a povinnosti platně převedena na prvního účastníka, nemohl pak ani on sám dohodou ze dne 12. května 2009 převést tato práva a povinnosti dále na třetí účastnici, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první účastník, třetí účastnice a družstvo. Co do jeho přípustnosti shodně odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodnosti namítají, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jednak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
První účastník a třetí účastnice ve společně podaném dovolání podrobují kritice závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody, neboť jej shledávají rozporným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, především pak s rozsudkem ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, a s usneseními ze dne 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, či ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008 (tato rozhodnutí jsou, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že účastníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinnosti spojených s členstvím v bytovém družstvu, z jejíhož obsahu je zjistitelné, že šlo o úplatný převod, se mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně. Pro zjištění úplatnosti převodu pak postačuje i konstatování, že si účastníci vypořádali členský vklad, či že všechny pohledávky plynoucí z převodu členského podílu jsou vzájemně vyrovnány.
Dovolatelé v tomto směru poukazují na článek IV. dohody, podle něhož „vypořádací podíl k výše popsanému bytu, který činí k 1. lednu 2007 173.484,- Kč včetně investičního úvěru, který byl převodci poskytnut na jeho úhradu, si účastníci mezi sebou vypořádali, což stvrzují svými podpisy na této dohodě.“ Toto ujednání podle jejich názoru svědčí o úplatnosti převodu a uvádí i výši vypořádání. Zbývající náležitosti bylo možno sjednat ústní formou, což však odvolací soud nezkoumal.
Rovněž družstvo v jím podaném dovolání nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti dohody, majíc za to, že dohoda obsahuje všechny náležitosti platného právního úkonu podle §229 a §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když z jejího článku IV. plyne, že šlo o úplatný převod, a podává se z něj i výše vypořádání.
Všichni dovolatelé shodně navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
V usnesení ze dne 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, posléze uveřejněném pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které dovolatelé přiléhavě odkazují, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se účastníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný. V této věci Nejvyšší soud zároveň dovodil, že z ujednání, podle něhož si účastníci dohody vypořádali členský vklad, je zjistitelné, že o převod úplatný šlo.
K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008, kde závěr o úplatnosti převodu učinil z ujednání, podle něhož všechny pohledávky plynoucí z převodu členského podílu byly mezi účastníky převodu vzájemně vyrovnány. Obdobně stejnou otázku posoudil i v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010.
I v projednávané věci lze z formulace článku IV. dohody usuzovat na úplatnost převodu práv a povinností spojených s členstvím M. K. v družstvu, přičemž nelze vyloučit to, že konkrétní podmínky vypořádání převodu mohly být mezi M. K. a J. S. dohodnuty ústně.
Pokud by tomu tak bylo, dohoda by obstála i z pohledu jejích obligatorních obsahových náležitostí tak, jak byly vymezeny v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněném pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud se však při posouzení platnosti dohody nezabýval tím, zda se M. K. s J. S. dohodli o formě a výši úplaty ústně, když se - i s ohledem na jím zaujatý právní názor ohledně (ne)platnosti dohody - spokojil s (dosud neprokázaným) tvrzením navrhovatelek, podle něhož M. K. práva a povinnosti spojená s jejím členstvím v družstvu na J. S. převedla bezplatně. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tím i nesprávné.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), aniž zkoumal, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu