ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2221.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2221/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka STEKO, spol. s. r. o. , se sídlem v Hudčicích 82, pošta Březnice, PSČ 262 72, identifikační číslo osoby 48950122, o návrhu věřitele K. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, PSČ 120 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 1, Husova 11, PSČ 110 01, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 2 Ko 75/2009-737, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 13. října 2006, č. j. 40 K 15/2006-215, prohlásil Krajský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele K. K. konkurs na majetek dlužníka STEKO, spol. s. r. o. (bod I. výroku), správcem konkursní podstaty dlužníka ustavil M. E. (bod II. výroku) a zamítl žádost dlužníka o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce (bod VI. výroku).
Konkursní soud měl po provedeném dokazování za osvědčenou pohledávku navrhujícího věřitele ve výši 369.536,- Kč s příslušenstvím a ve výši 20.140,- Kč, pohledávku JUDr. J. D.(dále jen „J. D.“) ve výši 300.000,- Kč a pohledávku Mgr. R. K.(dále jen „R. K.“) ve výši 7.318,50 Kč.
Dále vyšel ze sdělení správce podniku dlužníka (jehož měl za osobu jedině oprávněnou jednat za dlužníka), že podle jemu dostupného dlužníkova účetnictví je dlužník v úpadku a z toho, že Ing. V. S. (jediný jednatel a společník dlužníka) vložil do majetku dlužníka v době od 28. ledna 1999 do 14. ledna 2002 celkem 3.048.316,- Kč, aby udržel chod společnosti.
Konkursní soud pak - poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1302/2000 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 44/2001“) - uvedl, že co do rozdělení pohledávky již vzhledem k době, které od tohoto rozdělení uplynula, nelze akceptovat závěry učiněné konkursním soudem v konkursní věci sp. zn. 40 K 16/2002.
Konkursní soud následně vyšel z ustanovení §1, §4 odst. 3 a §12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uzavíraje, že navrhující věřitel doložil své splatné pohledávky za dlužníkem a že dlužníkův úpadek má za osvědčený ze sdělení dalších věřitelů (J. D. a R. K.) a na základě stanoviska správce podniku, a to ve formě předlužení.
Usnesením ze dne 4. ledna 2007, č. j. 1 Ko 469/2006-331, odmítl Vrchní soud v Praze odvolání dlužníka proti usnesení konkursního soudu, maje za to, že jednatel dlužníka nebyl oprávněn podat odvolání za dlužníka, k čemuž byl osobou výlučně oprávněnou správce podniku dlužníka.
Usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 29 Cdo 1532/2007-472, odmítl Nejvyšší soud dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu ze 4. ledna 2007 a usnesením ze dne 24. července 2007, sp. zn. II. ÚS 1706/2007, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost dlužníka proti usnesení odvolacího soudu ze 4. ledna 2007.
Usnesením ze dne 27. května 2009, č. j. 66 Cm 2/2007-99, zrušil konkursní soud (v řízení o žalobě pro zmatečnost) usnesení odvolacího soudu ze 4. ledna 2007, vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Cdo 699/2008, uveřejněného pod číslem 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 23/2009“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu a dle něhož ustanovení §338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nepřiznává správci podniku (povinného) postavení zástupce povinného (dlužníka) v žádné fázi konkursního řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením z 18. února 2010 potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu.
K pohledávkám, z nichž vyšel konkursní soud, odvolací soud uvedl, že navrhující věřitel doložil pohledávku nejméně ve výši 369.536,- Kč s příslušenstvím, splatnou od 21. října 1996, jak nesporně vyplývá z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. prosince 1997, č. j. 12 Cm 945/97-38 a jej potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Cmo 92/98-66. Ve shodě s konkursním soudem dále odvolací soud uzavřel, že J. D. osvědčil pohledávku vůči dlužníku ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, splatnou od 21. října 1996, jak opět nesporně vyplývá z obou výše označených rozsudků a ze smlouvy o postoupení části vykonatelné pohledávky ze dne 18. března 2002 (dále jen „postupní smlouva“).
Námitky dlužníka k postupní smlouvě neměl odvolací soud za důvodné, uváděje, že z časové souvislosti postoupení části pohledávky (18. března 2002) a podání návrhu na prohlášení konkursu (7. dubna 2006) ani z toho, že J. D. byl dříve zástupcem navrhujícího věřitele, nelze dovozovat šikanózní jednání navrhujícího věřitele v situaci, kdy pohledávka, pro niž byl konkurs navrhován, byla splatná již v roce 1996, kdy pro ni navrhující věřitel vedl několik let neúspěšnou exekuci a kdy konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen až v říjnu 2006. Odvolací soud zdůraznil, že tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou, konkrétně s R 44/2001, z nějž plyne, že dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem může být i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a že soud za této situace zamítne návrh na prohlášení konkursu, jen jestliže bude prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužníka nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení.
Odvolací soud dodal, že jeho stanovisko zjevně neodporuje ani závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141), dle nichž pro závěr, že postoupení části pohledávky před podáním návrhu na prohlášení konkursu, bylo šikanózním jednáním věřitele dlužníka, je ve svém souhrnu významné i to, v jakém časovém horizontu před podáním návrhu na prohlášení konkursu k postoupení části pohledávky došlo, jaký ekonomický cíl byl účastníky této transakce sledován, a to, zda postupník a postupitel nejsou společnostmi personálně a ekonomicky propojenými.
Další splatnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 20.140,- Kč osvědčil dle odvolacího soudu J. D. (nikoli navrhující věřitel), jak nesporně vyplývá z usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. března 2006, č. j. 6 C 1836/2005-61, které nabylo právní moci dne 25. března 2006 a dle něhož je dlužník povinen zaplatit J. D. k rukám jeho zástupce náhradu nákladu řízení v uvedené výši.
Odvolací soud se ztotožnil s konkursním soudem i v tom, že R. K. osvědčil pohledávku vůči dlužníku ve výši 7.318,50 Kč usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. prosince 2004, č. j. 9 C 1968/2004-16, které nabylo právní moci dne 28. prosince 2004 a pohledávku ve výši 3.768, 50 Kč usneseními Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. ledna 2005, č. j. 22 Nc 5315/2005-5, a ze dne 20. prosince 2004, č. j. 23 E 996/2003-111.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že za popsaného skutkového stavu je zjevné, že dlužník má nejméně 3 věřitele, vůči nimž není schopen po delší dobu (minimálně od roku 1996) plnit své splatné závazky (ve výši minimálně 700.000,- Kč) ve smyslu §1 odst. 2 ZKV.
Odvolací soud dodal, že nepřehlédl, že úpadek dlužníka vyplývá též z listin předložených dlužníkem k obraně proti prohlášení konkursu, konkrétně z výkazu zisků a ztrát v plném rozsahu, zpracovaného ke dni 30. září 2006, z rozvahy v plném rozsahu, zpracované rovněž k 30. září 2006 a z daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od 1. ledna 2006 do 12. října 2006. Z těchto listin podle odvolacího soudu shodně vyplývá, že dlužník eviduje ve svém majetku dlouhodobý majetek (1.217 tisíc Kč), sestávající z pozemků (37 tisíc Kč) a staveb (1.183 tisíc Kč), dále oběžná aktiva (1.346 tisíc Kč) sestávající ze zásob (143 tisíc Kč), z materiálu (118 tisíc Kč) a z pohledávek (1.186 tisíc Kč) a peníze v pokladně (17 tisíc Kč). Dlužník je tak v platební neschopnosti, když vůči uvedeným aktivům eviduje pasiva sestávající z vlastního kapitálu (mínus 1.424,- Kč, což znamená, že dlužník je předlužen), z výsledku hospodaření (mínus 1.544,- Kč, což znamená, že dlužník hospodaří se ztrátou) a z cizích zdrojů (3.891 tisíc Kč), jež sestávají z krátkodobých závazků (ve stejné výši) respektive ze závazků z obchodních vztahů (3.865,- Kč, což znamená, že dlužníkovo podnikání úvěrují jeho věřitelé), ze závazků vůči zaměstnancům (18 tisíc Kč), ze závazků ze sociálního a zdravotního pojištění (4 tisíce Kč) a z daňových závazků (4 tisíce Kč).
Odtud měl odvolací soud též za nesporné, že dlužník byl v roce 2006 v úpadku rovněž ve formě předlužení (srov. záporná výše jeho vlastního jmění, hospodaření ve ztrátě a „nulové“ daňové přiznání).
K obraně dlužníka odvolací soud uvedl, že ta se soustředila především na skutečnosti zpochybňující existenci pohledávek navrhujícího věřitele a známých věřitelů a nemohla být úspěšná v situaci, kdy již šlo o pohledávky judikátní a kdy byl pro dlužníka závazný (stejně jako - ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. - pro konkursní soud a odvolací soud) výsledek nalézacích řízení. Konkursnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost jiných soudních rozhodnutí a zastupovat tak řádné nebo mimořádné opravné prostředky.
Proti usnesení odvolacího soudu z 18. února 2010 podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel především míní, že dosavadním postupem soudů obou stupňů mu bylo odepřeno právo, aby se mohl účastnit soudního řízení o prohlášení konkursu na jeho majetek. V řízení, které předcházelo vydání usnesení, jímž konkursní soud prohlásil konkurs na majetek dovolatele, totiž konkursní soud místo s dlužníkem jednajícím prostřednictvím svého statutárního orgánu jednal se správcem podniku dlužníka.
Dovolatel je názoru, že tím mu bylo znemožněno, „aby se mohl řádným způsobem domáhat ochrany svých práv před soudem“, když „byla omezena jeho procesní způsobilost nad míru a účel, které jsou stanoveny zákonem“.
Dovolatel se tak nemohl účastnit projednávání věci před konkursním soudem, zejména se nemohl řádně a kvalifikovaně vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci samé, včetně samotného návrhu na prohlášení konkursu. Konkursní soud rovněž nedbal důkazních ani procesních návrhů dlužníka a jednal s ním výhradně jako s možným věřitelem. Naopak, konkursní soud vycházel z listin a tvrzení, která jménem dlužníka činil správce jeho podniku, ač k takovým úkonům v rámci konkursního řízení nebyl oprávněn, neboť ve smyslu ustanovení §338k o. s. ř. a navazující judikatury je správce podniku oprávněn činit jménem dlužníka pouze úkony týkající se výhradně jeho podniku. K takovým úkonům ale nepatří procesní úkony v rámci konkursního řízení na majetek dlužníka, neboť to se týká nejen podniku dlužníka, ale i veškerého jeho ostatního majetku, práv a povinností.
Konkursní soud tak dle dovolatele vycházel z listin a tvrzení, jakož i procesních úkonů, které mu byly předloženy, případně byly učiněny osobou, která neměla procesní způsobilost se řízení účastnit. Postup konkursního soudu odporoval judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně R 23/2009. Dovolatel míní, že takovou zásadní procesní vadu nelze odstranit v rámci odvolacího řízení „nahrazováním“ úkonů prvoinstančního řízení, ale je zapotřebí takové rozhodnutí zrušit (což měl udělat odvolací soud).
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, jak soudy právně a skutkově hodnotily předpoklady úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV.
Dle dovolatele je z provedeného dokazování zřejmé, že návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek byl iniciován k vymáhání výhradně jediné, postupně rozdělené, pohledávky navrhujícího věřitele a ostatní předpoklady nebyly naplněny.
Pohledávka J. D. (dle usnesení Okresního soudu v Hodoníně) vznikla těsně před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dovolatele, a to v důsledku úkonů, které jménem dlužníka učinila osoba, která měla spravovat jeho podnik za účelem vymáhání pohledávky navrhujícího věřitele. Přitom takto nově vzniklá pohledávka svědčila opět právnímu zástupci navrhujícího věřitele. Poslední ze soudem zohledňovaných pohledávek, je pohledávkou bagatelní a soud se měl důkladně zaměřit na důvody, proč nebyla uhrazena.
K otázce předlužení dovolatel poznamenává, že je zřejmé, že soud v tomto ohledu vycházel především ze vzájemných pohledávek dlužníka a jeho jediného společníka, který přihlašoval své pohledávky do konkursního řízení pouze podmíněně; při rozhodování o prohlášení konkursu neměl být na tyto pohledávky brán zřetel. Ostatně, z dosavadní rozhodovací praxe odvolacího soudu v rámci probíhajících incidenčních sporů bylo doposud vždy deklarováno, že nejde o skutečné pohledávky.
Dovolatel podotýká, že jeho majetek podstatně převyšuje pohledávku navrhujícího věřitele a z jeho účetnictví nelze ani dovodit, že by zastavil platby jiným osobám či se jinak v rámci svého podnikání dostal do platební neschopnosti.
Podle dovolatelova názoru je konkursní řízení institucí, která má řešit situaci, kdy dlužník není schopen plnit své závazky. V daném případě je však (dle dovolatele) zřejmé, že pohledávku navrhujícího věřitele, J. D. a R. K. mohl uhradit, ale nebyl k tomu ochoten vzhledem ke skutečnostem, jež mnohokrát zmínil v průběhu řízení.
Dovolatel má za zřejmé, že došlo ke zneužití konkursního řízení k vymáhání jedné konkrétní pohledávky, což měl konkursní soud zohlednit v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 870/2001 (jde o usnesení ze dne 24. září 2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 201 ).
Dovolatel též zdůrazňuje, že konkursní řízení znamená úplnou likvidaci majetkové podstaty dlužníka, přesto, že bylo a je zřejmé, že závazky dlužníka nedosahovaly hodnoty jeho majetku. Přitom do takové hodnoty dosud nebyly započítány ani pohledávky, které měl dlužník vůči třetím osobám a které byly v průběhu řízení přiznány soudem. Průběh konkursu však ukázal, že ani prodejem nemovitostí dlužníka (za velmi nízkou cenu, která neodpovídá jejich reálné hodnotě), kdy dosažená cena přesahovala výši pohledávek věřitelů, stejně nedošlo k uspokojení pohledávek, a to právě s ohledem na netransparentnost a zřejmou ekonomickou neefektivnost konkursního řízení, které by proto mělo být limitním způsobem řešení dlužníkova prodlení.
Dovolatel usuzuje, že oba soudy se uchýlily ke zcela formálnímu posouzení celé věci, aniž zohlednily tvrzení, která činil prostřednictvím svého jednatele, a zejména pak listinné důkazy založené ve spise.
Z pohledu provedených důkazů je dle dovolatele zřejmé, že neuhradil pohledávku navrhujícího věřitele (a její část postoupenou J. D.) „ze zřejmé neochoty akceptovat příslušné soudní rozhodnutí“, když bylo zjevné, že k uspokojení takové pohledávky mělo být využito vykonávací řízení a ne řízení konkursní.
Ostatní pohledávky zohledňované v konkursním řízení totiž jednak svou výši jednak dobou prodlení nemohou být důvodem k prohlášení konkursu; v tomto směru je nutno poměřovat pluralitu pohledávek i ostatními skutečnostmi na straně dlužníka, zejména pak rozsahem jeho majetku a důvody, pro které uvedené pohledávky neuhradil. Postup soudů má tudíž dovolatel za rozporný s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 365/2002.
Dovolatel posléze dovolání sepsané advokátem doplnil 9 podáními podepsanými pouze jednatelem dovolatele Ing. V. S.. Podáním z 3. listopadu 2010, došlým Nejvyššímu soudu 5. listopadu 2010, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 4 listiny z roku 2010. Podáním došlým Nejvyššímu soudu 10. března 2011 předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 3 listiny (2 z roku 2011 a 1 z roku 1996). Podáním datovaným 10. června 2011, došlým Nejvyššímu soudu 20. června 2011, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 4 listiny (3 z roku 2011 a 1 z roku 1996 /tutéž předložil podáním z 10. března 2011/). V podání reprodukoval obsah odborného semináře konaného v budově Poslanecké Sněmovny dne 5. dubna 2011 a snášel argumenty k závěru o nestandardním chování navrhujícího věřitele. Podáním z 29. července 2011, došlým Nejvyššímu soudu 1. srpna 2011, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu listinu z 16. května 2011. Podáním z 2. září 2011, došlým Nejvyššímu soudu 8. září 2011, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 3 listiny (2 z roku 2006 a 1 z roku 2005). Podáním ze 4. října 2011, došlým Nejvyššímu soudu 6. října 2011, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 4 listiny (1 z roku 2006 /tutéž předložil podáním z 2. září 2011/, 2 z roku 2010 a 1 z roku 2011). Podáním z 11. ledna 2012, došlým Nejvyššímu soudu 16. ledna 2012, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 4 listiny z roku 2011. Podáním z 10. července 2012, došlým Nejvyššímu soudu 16. července 2012, předložil dovolatel Nejvyššímu soudu 2 listiny z roku 2012. Všechny předložené dokumenty měl dovolatel za podstatné pro posouzení věci.
Navrhující věřitel a správce konkursní podstaty ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (včetně dovolacího řízení v této věci) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování přípustnosti dovolání v mezích dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů nepřihlížel k těm argumentům, jež dovolatel uplatnil doplňujícím podáním z 10. června 2011 a k listinám, jež mu dovolatel postupně předkládal výše označenými doplňujícími podáními.
V intencích §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody (rozšiřovat dovolací argumentaci) jen po dobu trvání lhůty k dovolání a tuto podmínku podání z 10. června 2011 nesplňuje. Nadto jde o podání učiněné (stejně jako ostatní označená doplnění dovolání) v rozporu se smyslem a účelem povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatelem samotným (jednajícím osobou bez odpovídajícího právního vzdělání). Z ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř. přitom jednoznačně plyne, že dovolací soud zkoumá jen ty dovolací argumenty, jež mu byly předestřeny v dovolání sepsaném osobou oprávněnou zastupovat dovolatele v dovolacím řízení.
Přihlížet k nově předkládaným listinám (vesměs vzniklým po vydání napadeného rozhodnutí) pak Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
K dovolací argumentaci pak Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání uvádí následující:
Dovolatel v dovolání především namítá, že dosavadním postupem soudů obou stupňů mu bylo odepřeno právo, aby se mohl účastnit soudního řízení o prohlášení konkursu na jeho majetek, maje postup konkursního soudu (jemuž vytýká, že místo s ním, jednajícím prostřednictvím svého statutárního orgánu, jednal se správcem jeho podniku) za nezhojitelný v odvolacím řízení.
V obecné rovině se Nejvyšší soud k možnosti zhojit obdobný (tvrzený) typ vad řízení v odvolacím řízení již vyslovil. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněné pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. října 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005. Nehledě k tomu však Nejvyšší soud uvádí, že z obsahového hlediska je tato dovolací argumentace uplatněním tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (jejímž prostřednictvím lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem).
Zmatečnostní vady řízení ale nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř. K jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou tudíž tyto námitky právně bezvýznamné.
V rovině právního posouzení věci z hlediska předpokladů dlužníkova úpadku formulovaných v §1 odst. 2 a 3 ZKV je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání potud žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá. K tomu lze doplnit, že:
1/ V posouzení účinků rozdělení původně jedné pohledávky (postoupením její části věřiteli J. D.) odpovídá napadené usnesení závěrům obsaženým v R 44/2001 a neprotiví se závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 365/2002 ani závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 870/2001, v němž Nejvyšší soud také uzavřel, že posouzení, zda dlužník, který má více věřitelů, není schopen plnit své splatné závazky „po delší dobu“ (§1 odst. 2 ZKV), není závislé na tom, jaká je délka řízení, v nichž dlužník vymáhá splatné pohledávky za svými dlužníky.
2/ Co do možnosti soudu přihlédnout při zkoumání mnohosti věřitelů dlužníka k pohledávce po lhůtě splatnosti, která je zanedbatelného rozsahu, se Nejvyšší soud vyslovil ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“) tak, že to možné je (srov. bod XIII., str. 181 /357/).
3/ V posouzení, zda věřitelé doložili své pohledávky vůči dlužníku, jde-li o splatné pohledávky pravomocně přiznané k tomu oprávněným orgánem (soudem), odpovídá napadené rozhodnutí závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, uveřejněném pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v něm Nejvyšší soud uzavřel, že doloží-li věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, splatnou pohledávku za dlužníkem vykonatelným soudním rozhodnutím, nemůže konkursní soud při rozhodování o návrhu na prohlášení konkursu otázku vzniku této pohledávky znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou).
4/ V posouzení schopnosti dlužníka platit svým věřitelům pohledávky po lhůtě splatnosti (při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV), odpovídá napadené usnesení závěrům obsaženým v R 52/1998 (srov. bod XIV., str. 181-182 /357-358/), z nichž se podává, že ustanovení §1 odst. 2 ZKV předpokládá, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV. K tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že neplní-li dlužník své splatné závazky po dobu nejméně šesti měsíců, pak ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 ZKV lze mít zásadně za to, že je neplní „po delší dobu“. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek.
Není-li důvod založit přípustnost dovolání k prověření závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti (dle §1 odst. 2 ZKV), pak je nadbytečné zkoumat předpoklady přípustnosti dovolání pro účely prověření závěru o tom, že dlužník je rovněž v úpadku ve formě předlužení (§1 odst. 3 ZKV). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu