ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4424.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4424/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce DEBTINVEST LIMITED , se sídlem Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 60 91 91, zastoupeného JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti žalované O. C. , zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 423.912,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 181/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, se s výjimkou potvrzujícího výroku se věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 7 C 181/2006-125, zamítl žalobu o zaplacení částky 423.912,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 31 % ročně z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce – Union Banka, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely dne 17. května 2002 smlouvu o vkladovém účtu (dále jen „smlouva o vkladu“), přičemž podle výpisu z tohoto účtu k 31. prosinci 2002 činil zůstatek vkladu spolu s úroky částku 508.010,95 Kč.
2) Dne 11. února 2003 uzavřely banka (jako věřitelka) a žalovaná (jako dlužník) smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků a o zřízení zástavního práva ke vkladovému účtu (dále jen „smlouva o poskytnutí peněžních prostředků“) a to s odkazem na ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které banka poskytla žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, jež se žalovaná zavázala vrátit ve třech měsíčních splátkách po 100.000,- Kč vždy ke 14. dni v měsíci počínaje březnem 2003.
3) Pro účely splnění závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků uzavřely banka a žalovaná 11. února 2003 smlouvu o běžném účtu č. 601526905/3400 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), na němž se žalovaná podle článku III. bodu 5 smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zavázala mít vždy v den splatnosti jednotlivých plateb dostatek peněžních prostředků.
4) V důsledku neschopnosti banky dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám byla žalované podle ustanovení §41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2004), z titulu náhrady za pojištěný vklad na základě pokynu Fondu pojištění vkladu (dále jen „fond“) vyplacena prostřednictvím GE Capital Bank a. s. částka 180.415,36 Kč, tj. 90 % rozdílu mezi pojištěnou pohledávkou z vkladu žalované a splatným závazkem žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky.
6) Dne 12. srpna 2004 tehdejší správkyně konkursní podstaty banky Ing. M. H. (jako postupitel) a společnost Asset Portfolio Servicing, s. r. o. (jako postupník) uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a následně 1. září 2004 shora zmíněný postupník (jako postupitel) a žalobce (jako postupník), uzavřeli smlouvu o postoupení téže pohledávky na žalobce.
7) Podle výpisů z běžného účtu žalované ze dne 27. března 2003, 30. dubna 2003 a 16. května 2003 (dále jen „výpisy z běžného účtu“) „byla z kreditního zůstatku na běžném účtu pravděpodobně s odkazem na čl. III. bod 5. či IV. bod 8. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků stržena formou inkasa jednotlivá částka ve výši 100.000,- Kč na úhradu březnové, dubnové a květnové splátky jistiny úvěrového závazku žalované“.
Odkazuje na ustanovení §708 odst. 1 a §716 obch. zák. a ustanovení §41e odst. 1 věty první zákona o bankách, soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když žalovaná v postavení spotřebitele ve vztahu k bance byla v dobré víře o zániku vzájemných pohledávek ze smlouvy o vkladu a ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků co do částky 300.000,- Kč. Současně zdůraznil, že „nemohlo být k tíži žalované jako spotřebitele, že po uzavření poboček banky dne 20. února 2003 nebyly prováděny převody mezi klientskými běžnými a popř. termínovanými účty v rámci peněžního ústavu a splátky začaly být automatickým programem převáděny na účty pro evidenci částek po splatnosti“.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 111.953,87 Kč s 28% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování – uzavřel, že „z výpisu z běžného účtu žalované za duben až březen 2003 nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném měsíci peněžní prostředky ve výši 100.000,- Kč tak, aby mohlo dojít k úhradě dluhu ve výši 300.000,- Kč a nebylo prokázáno ani to, že by závazek žalované plynoucí ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč zanikl formou inkasa „ze zastaveného vkladového účtu“.
Současně akcentoval, že ze zákona o bankách ani z jiného právního předpisu neplyne, že by v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení §41e zákona o bankách, upravujícího výpočet náhrady za pojištěné vklady, došlo k zániku závazku žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by v době před prohlášením konkursu na majetek banky učinila úkon směřující k započtení pohledávky z titulu smlouvy o vkladu proti pohledávce banky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelky je zánik závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zřejmý z výpisů z běžného účtu, podle nichž na tento účet byla ve dnech 14. března 2003, 14. dubna 2003 a 14. května 2003 poukázána (připsána) částka 100.000,- Kč jako splátka dluhu žalované, jež byla z tohoto účtu téhož dne ve stejné výši odepsána (stržena) ve prospěch účtu č. 00271406 (tj. úvěrového účtu banky) na úhradu závazků žalované.
Dále žalovaná zdůrazňuje, že i v případě, že by tímto způsobem její závazek ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků nezanikl, není pochyb o tom, že vzhledem k formulaci ustanovení §41e odst. 1 zákona o bankách byl nejpozději dne 17. května 2003 proveden zákonný odečet splatného závazku žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč na pohledávku žalované ze smlouvy o vkladu, v důsledku čehož k uvedenému dni „došlo k zániku úvěrového závazku žalované vůči bance“.
Připouští, že „explicitně ujednání o zániku závazku v zákoně obsaženo není, právní závěr o zániku závazku však vyplývá ze smyslu zákona“. Naopak akceptace názoru odvolacího soudu, podle něhož „k zániku závazku vůči bance odečtením nedochází“, by znamenala, že „část pohledávky odpovídající výši závazku vůbec není pojištěna a pojištěn tak nebyl v posuzované věci skutečný vklad 508.954,51 Kč, ale pouze vklad ve výši 200.461,51 Kč, tj. částka, ze které fond vypočítal náhradu“. „V tomto případě by tedy došlo k tomu, že by existovaly dvě skupiny oprávněných vkladatelů. Jedna skupina, pro niž by se náhrada vypočetla z veškerých pohledávek a druhá skupina – oprávnění vkladatelé se závazky – pro niž by se vypočetla náhrada pouze z části pohledávek, aniž by to bylo kompenzováno zánikem závazku. Převedeno na posuzovanou věc: Vkladatel XY by měl na vkladu částku 508.945,51 Kč, závazek 0,- Kč, náhrada z pojištění vkladů by činila částku 458.059,- Kč, vkladatel – žalovaná – měla na vkladu stejnou částku 508.945,51 Kč, závazek 308.493,- Kč, náhrada z pojištění vkladu činila částku 180.415,36 Kč, závazek zůstal ve výši 308.493,- Kč“.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že „k takové diskriminaci jedné skupiny vkladatelů není žádný důvod a zákonodárce ji nemohl zamýšlet“; proto požaduje, aby Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu především z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkový závěr, podle něhož z výpisů z běžného účtu žalované nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném období peněžní prostředky vždy ve výši 100.000,- Kč (a tyto byly použity k úhradě závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků), odvolací soud učinil, aniž současně v důvodech rozhodnutí jakkoli konkretizoval, jaká skutková zjištění z těchto výpisů učinil a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil, včetně toho, proč důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně. Již z tohoto důvodu nemůže skutkový závěr odvolacího soudu obstát, nehledě na to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru nevyhovuje požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., pročež je – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jehož existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přitom argumentaci dovolatelky ohledně úhrady závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků nelze považovat za zjevně nedůvodnou, když – jak plyne z výpisů z účtu (č. l. 47 až 49) – tyto u kreditních operací obsahují údaje „převod Ú00673423;00271406“ a u debetních operací „SPL 00271406“, přičemž „úvěrový účet“ žalované vedený bankou byl označen jako č. 271406 (viz čl. I. bod 2. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků). Forma plateb na úhradu uvedeného závazku (inkasem z běžného účtu) pak plyne z čl. III. bodu 5. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a při nedostatku peněžních prostředků na účtu (uspokojením ze zástavy - inkasem z vkladového účtu žalované) z čl. IV. bodu 8. citované smlouvy.
Z hlediska (ne)správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z ustanovení §41e odst. 1 zákona o bankách vskutku nelze dovodit závěr o zániku vzájemných pohledávek banky a žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a ze smlouvy o vkladu (co do částky 300.000,- Kč).
Podle ustanovení §41e odst. 1 zákona o bankách (v rozhodném znění) pro výpočet náhrady se sečtou všechny pojištěné pohledávky z vkladů oprávněné osoby u banky, včetně jejích podílů na účtech vedených pro dva a více spolumajitelů. Podíl spolumajitele účtu je roven zlomku, v jehož čitateli je celková částka na účtu a ve jmenovateli počet spolumajitelů, pokud oprávněné osoby při založení či dispozici s účtem nedoloží jinou výši podílu. Banka vyznačí jinou výši podílu ve své evidenci. K doložení jiné výše podílu po dni, kdy byla fondu písemně oznámena skutečnost podle §41d odst. 1, se nepřihlíží. Od výsledné částky se odečtou splatné závazky téže osoby vůči bance. Výpočet se provádí v české měně ke dni zahájení plateb, přepočet na českou měnu se provádí podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy byla fondu písemně sdělena skutečnost podle §41d odst. 1. Součástí pojištěné pohledávky z vkladu jsou i úroky vypočtené ke dni zahájení plateb. Náhrada se vyplácí v české měně. Právo oprávněné osoby na plnění z fondu je právem spojeným s pohledávkou z vkladu. U pohledávek z vkladů vedených v cizí měně se pro přepočet na českou měnu použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou ke dni, kdy byla fondu písmeně sdělena skutečnost podle §41d odst. 1.
Citované ustanovení zcela zjevně upravuje (jen) způsob výpočtu částky, jež je (v rozhodném období byl) základem pro stanovení výše náhrady za pojištěné pohledávky z vkladů a nikoli zánik vzájemných pohledávek a závazků. Argumentace dovolatelky, podle níž by takový výklad znamenal diskriminaci oprávněných osob se závazky vůči bance, přitom není důvodem konstruovat zákonem nevyslovený a nepředpokládaný zánik vzájemných pohledávek a závazků.
Přesto z hlediska závěru o důvodnosti žaloby v rozsahu částky přiznané žalobci vůči žalobkyni měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným (a to i za skutkového stavu, podle něhož z výpisů z účtu nelze dovodit úhradu pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků). I takto zjištěný skutkový stav totiž vyžadoval zvážení, zda v poměrech dané věci není místo pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, jež zcela respektuje i Nejvyšší soud (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podanou Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/2009, odmítl).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu odvoláním dotčeném a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně vyhodnotit, zda pohledávka banky za žalovanou ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků vskutku zanikla (ať již převodem peněžních prostředků z běžného účtu žalované, popř. inkasem z vkladového účtu žalované) a v případě negativního závěru posoudit, zda vzhledem ke specifickým okolnostem projednávané věci nejsou naplněny předpoklady, pro které by soud odepřel žalobci vůči žalované výkon práva na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu