Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1016.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1016.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1016/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovanému Ing. arch. J. K. , zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 125/2002, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177, se ve výroku I. ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze. Odůvodnění: Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v uvedení tvrzeně nepravdivých údajů v článku „Co vadí ODS na Kaslovi?“, uveřejněném v deníku Mladá fronta DNES dne 24. listopadu 2000, a to: „že (žalobce) získal od Prahy 3 Palác Akropolis za necelých třináct milionů, ačkoli tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně zadlužil“ a dále nepravdivými údaji uveřejněnými v pořadu FAKTA na ČT 1 dne 5. srpna 2002, ve kterém zaznělo: „tuto pohledávku, kterou v rámci vyčištění spořitelny dostala Konsolidační banka, dnes je to Česká konsolidační agentura, odkoupí Městská část za 13 milionů. To bylo velice ušlechtilé, aby to prodali té městské části v rámci záchrany fenoménu Akropole, v rámci záchrany toho objektu. A ta Městská část to obratem prodá za stejné peníze tomu člověku, který v té společnosti způsobil onen, onu pohledávku 113 milionů. Což je včetně penále, tedy úvěr včetně penále“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 32 C 125/2002-41, žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze však rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 176/2004-73, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129, výrokem I. opětovně zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce zadlužil Palác Akropolis v Praze 3, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na vlastní náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistil v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm v tomto deníku dne 24. 11. 2000 nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi výrazně zadlužil. Ing. arch. J. K.“ Výrokem III. zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku omluvit se v České televizi ve vysílání ČT 1 bezprostředně před uvedením pořadu „Události, komentáře“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem. “Já, ing. arch. J. K., omlouvám se tímto panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm v pořadu FAKTA dne 5. 8. 2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti provozující Palác Akropolis v Praze 3 způsobil pohledávku 113 milionů korun“. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy 400.000,- Kč podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11násl. obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku Mladé fronty Dnes byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma. Soud dále dovodil, že z obsahu reportáže uveřejněné v pořadu FAKTA na ČT 1 vyplynulo, že se v ní žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu, nikoli ve snaze poškodit žalobce. V této souvislosti vzal za prokázané, že žalobce vstoupil do Žižkovské divadelní a hudební agentury, spol.s r.o. dnem 15. dubna 1997, tedy až poté, co tato společnost získala (podle úvěrové smlouvy ze dne 4. února 1993, ve znění pozdějších dodatků) úvěr ve výši 64,000.000,- Kč. Společnost úvěr od počátku nesplácela. Žalobce zpočátku této společnosti pomáhal a sponzoroval ji, a teprve později do ni vstoupil. K řešení (finančních obtíží) společnosti došlo až smlouvou o postoupení pohledávky od České spořitelny, a.s. ze dne 6. dubna 2000 na Městskou část Praha 3, přičemž žalobce byl v tomto období zastupitelem a jeho spolustraníci tuto variantu řešení prosadili v zastupitelstvu. Šlo v zásadě o politické rozhodnutí podmíněné snahou o záchranu fenoménu paláce Akropolis. Žalobce působil více než tři roky jako společník ve společnosti, která nesplácela úvěr, přičemž dlužná částka se z původních 64 milionů korun zvýšila (v zásadě) na dvojnásobek, tedy na 113 milionů korun. Proto, pokud žalovaný uvedl o žalobci, že „způsobil onu pohledávku 113 milionů“, pak se nejedná o nepravdivou informaci. Žalovaný v uvedeném pořadu netvrdil, že by žalobce smlouvu o úvěru uzavíral, takže datum uzavření úvěrové smlouvy není relevantní. Žalovaný kritizoval postup radnice, která odkoupila pohledávku a obratem převedla nemovitost, na které vázla zástava za pohledávkou, na osobu, která působila ve společnosti, která nesplácením úvěru zavinila vznik tak vysoké pohledávky, přičemž žalobce byl v té době zastupitelem této městské části. Účastníci sporu byly a jsou politiky, žalovaný se vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v této souvislosti mluvil o žalobci, který byl účasten na kritizovaném jednání. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 1 Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen 1/ na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi výrazně zadlužil. Ing. arch. J. K.“ 2/ na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku se omluvit v České televizi ve vysílání ČT 1 - bezprostředně před uvedením pořadu „Události, komentáře“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem. “Já, ing. arch. J. K., omlouvám se tímto panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm v pořadu FAKTA dne 5.8.2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti provozující Palác Akropolis v Praze 3 způsobil pohledávku 113 milionů korun“; jinak rozsudek ve věci samé potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své důkazní břemeno neunesl. Konstatoval, že žalobce v době uzavírání úvěrové smlouvy v roce 1993 nebyl jednatelem ani společníkem Žižkovské divadelní a hudební agentury, spol. s r.o. Jejím společníkem se stal až v roce 1997 poté, co byl úvěr poskytnut. Obchodní vedení společnosti náleží podle §134 obchodního zákoníku („obch. zák.“) jednateli a má-li společnost více jednatelů pak rozhoduje většina jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Jestliže žalobce nebyl jednatelem, mohl společnost řídit toliko nepřímo prostřednictvím účasti na valné hromadě a na rozhodování valné hromady (§125 obch. zák.) apod. Tvrzení žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113 milionů Kč, soud označil za nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 obč. zák. Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud dovodil formu omluvy uvedené ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák., poněvadž žalobce neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo ve značné míře ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádudále jeno.s.ř.“) uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil svým rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 235/2007-165, ve výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II.) a dále ve výrocích III. a IV. a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že soudy obou stupňů předmětnou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 obč. zák., podle jehož prvního odstavce má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku Mladé fronty Dnes byl žalovaný, a že by žalobci vznikla jakákoli újma; v reportáži uveřejněné v pořadu FAKTA na ČT 1 se pak žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a žalovanému uložil povinnost žalobci se omluvit, přiléhavě připomněl, že bylo nutno vážit mezi hodnotícími soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze a mezi fakty – tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je podstatným kritériem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti. Dále konstatoval, že při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění tohoto soudu učiněných z jím provedených důkazů s tím, že však nesdílí jeho právní závěry, na jejichž základě Městský soud v Praze žalobu v celém rozsahu zamítl. Dovolací soud v tomto případě konstatoval, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevně nekonzistentní. Připomněl, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Současně vedle vymezení zásahem dotčeného subjektu všeobecného osobnostního práva je nezbytným předpokladem identifikace subjektu občanskoprávních sankcí podle §13 obč. zák., tj. původce neoprávněného zásahu. Podle odůvodnění tehdejšího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud tuto zásadu plně nedocenil, pokud především dovodil odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v souvislosti s článkem publikovaným v deníku Mladá fronta DNES dne 24. listopadu 2000 pod názvem „Co vadí ODS na Kaslovi?“, aniž se vypořádal s tím, že fakticky převzal již zmíněný skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě žalovaný. Odvolací soud pominul, že v daném případě schází jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný. Ve vztahu k tvrzením žalovaného proneseným v pořadu FAKTA dne 5. srpna 2002 na ČT 1, dovolací soud poukázal na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Zmiňované rozhodnutí zdůraznilo, že k problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Při střetu obou zmiňovaných základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je dané situaci přiměřený. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (analogicky srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 156/99). To platí mimo jiné v případě kritiky pronášené politikem ve vztahu k druhému politikovi v rámci politické soutěže v případech veřejného zájmu, jak tomu bylo i v souzeném případě, což správně bral v úvahu soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě zaměřil pouze na rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která ve zmiňované obchodní společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší souvislosti tohoto případu, které uvedenou kritiku vyvolaly, stejně jako možný podíl žalobce na posuzované situaci. Dovolací soud pak tehdy uzavřel, že z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeni politikové a ostatní veřejně činné (resp. veřejnosti známé) osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod (zvýšenou) kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak např. i soukromý život apod., a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak např. ze zorného úhlu její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika proto musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04). Dovolací soud pak uzavřel, že odvolací soud z uvedených právních zásad při svém rozhodování důsledně a beze zbytku nevyšel. V dalším řízení ve věci Vrchní soud v Praze rozhodl opětovně o odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177, jehož výrokem I. byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi výrazně zadlužil. Ing. arch. J. K.“; dále potvrdil výrok III. ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující omluvu vysílanou v České televizi. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž současně připomněl skutečnost, že předešlý jeho rozsudek ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 2305/2007-165 (zřejmým nedopatřením je uvedeno 30 Odo 2305/2007-165). Zde odvolací soud uvedl, že dovolací soud vyslovil závěr, podle něhož v konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru /intenzitu/ tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti /osobní cti a dobré pověsti/ a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv /a jejich ochrany/. Zároveň je nutné, aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Uvedl, že z práva na ochranu osobnosti nejsou vyloučeni ani politikové a ostatní veřejně činné, resp. veřejnosti známé osoby, ovšem měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Uzavřel, že odvolací soud při rozhodování o dovolání plně nedocenil zásadu, podle které je namístě zvážit mezi hodnotícími soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze a mezi fakty – tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je podstatným kritériem pro posouzení zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti. Uvedl, že odvolací soud plně nedocenil zásadu, že předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu u fyzické osoby spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, že tento zásah musí být neoprávněný /protiprávní/ a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobností sféry fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, přičemž nezbytným předpokladem je i identifikace subjektu občanskoprávních sankcí podle §13 obč. zák., tj. původce neoprávněného zásahu. Vytkl odvolacímu soudu, že při posuzování požadavku na omluvu v České televizi se zaměřil pouze na rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která v obchodní společnosti /„agentuře“/ způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší souvislosti tohoto případu, který uvedenou kritiku vyvolal, stejně jako možný podíl žalobce na posuzované situaci. Své nové rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že uvedl: „Ohledně skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně se odvolací soud s tímto soudem ztotožňuje, pokud soud prvního stupně zjistil, že v článku uveřejněném v deníku Mladá Fronta Dnes dne 24. 11. 2002 bylo uvedeno, že žalovaný /v právním postavení primátora/ „opakovaně veřejně kritizoval kolegy z ODS na jiných radnicích: např. P. H., který získal od Prahy 3 Palác Akropolis za necelých třináct milionů, ačkoliv tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně zadlužil“. Na základě níže uvedených zjištění z listin, však odvolací soud dospívá k závěru, že tato tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a jsou objektivně způsobilá zasáhnout do právem chráněných osobnostních práv žalobce. Z listinných důkazů zjistil odvolací soud tyto skutečnosti: a/ z kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím Městskou částí v Praze 3 a kupujícím Žižkovskou divadelní a hudební agenturou spol. s r. o. (dále také jen „agentura“) dne 11. 11. 1991, že prodávající prodává dům č.p. 1548 postaveném na pozemku č. parc. 1251 v P. a pozemek za částku 4,051.430,- Kč, za kupujícího uzavřeli smlouvu jednatelé T. K. a V. V., b/ z úvěrové smlouvy ze dne 4. 2. 1993 č. 4503-171051-988/0800 uzavřené mezi věřitelem Českou spořitelnou, as. s. a dlužníkem „agenturou“, že dlužníkovi byl poskytnut úvěr ve výši 64,000.000,- Kč, za dlužníka uzavřeli smlouvu jednatelé T. K. a V. V., c/ ze smlouvy ze dne 4. 2. 1993 o zřízení zástavního práva mezi zástavním dlužníkem „agenturou“ a zástavním věřitelem Českou spořitelnou, a. s., že k zajištění pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy specifikované pod písm. b/ zastavil dlužník nemovitosti: palác Akropolis /dům č.p. 1548 v Praze 3/ a pozemek parc. č. 1251, obě nemovitosti v kat. úz. Praha – město, za zástavního dlužníka uzavřeli zástavní smlouvu jednatelé T. K. a V. V., d/ ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 6. 4. 2000 mezi postupitelelem Českou spořitelnou, a. s. a postupníkem Městskou částí v Praze 3 bylo zjištěno, že postupitel postoupil postupníkovi pohledávku za dlužníkem „agenturou“ vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 4503-0170051-988/0800 ze dne 4. 3. 1993 ve výši dlužné částky 115,761.921,75, Kč a úplata za postoupení pohledávky činila 13,000.000,- Kč, e/ ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi postupitelem Městskou částí v Praze 3 a postupníkem P. H. ze dne 10. 10. 2000 bylo zjištěno, že postupitel postupuje postupníkovi pohledávku za dlužníkem – „agenturou“ z úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem Českou spořitelnou, a. s. a dlužníkem č. 4503-0171051-988/0800 ze dne 4. 2. 1993 ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 6. 1994 a dodatku č. 2/95 ze dne 28. 4. 1995 a f/ ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 10. 10. 2000 uzavřené mezi zástavním věřitelem Městskou částí Praha 3 a prvním zástavcem „agenturou“ a druhým zástavcem P. H. odvolací soud zjistil, že jí je zajištěn nárok na úplatu věřitele a současně zástavního věřitele – Městské části Praha 3 ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2000 ve výši 13,508.100,- Kč, předmětem zástavní smlouvy je dům č. p. 1548 postavený na parcele č. 1251 a parcela č. 1251 v kat. úz. P.. Odvolací soud se ztotožňuje i se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce byl společníkem společnosti Žižkovská divadelní a hudební agentura, spol. s r. o., v jejímž vlastnictví byla nemovitost č. p. 1548 v kat. úz. P. /palác Akropolis/ a pozemek par. č. 1251, a to od 15. 4. 1997 do 5. 3. 1998, od 5. 3. 1998 do 13. 2. 2002 nadále, a dodává, že jednatelem společnosti žalobce nikdy nebyl. Žalobce tedy nesjednával v roce 1993 úvěrovou smlouvu, od které se dluh „agentury“ odvíjí. Ze shora uvedeného zjištění vyplývá, že pokud vznikl dluh společnosti, která se stala vlastníkem nemovitosti v P., Palác Akropolis, tedy „agentuře“, pak jej nezpůsobil žalobce, ale „agentura“, která 4. 2. 1993 uzavřela úvěrovou smlouvu s věřitelem Česká spořitelna, a. s. ve výši úvěru 64,000.000,- Kč, který ještě ku dni 6. 4. 2000 zůstal zcela nesplacen, neboť byl ve výši 115,761.921,75 Kč, převeden na nového věřitele – Městskou část v Praze 3, a nebyl splacen ani ku dni 10. 10. 2000, neboť tehdy byla pohledávka věřitele: Městské části v Praze 3 převedena na dalšího věřitele P. H. Z uvedených listin tedy odvolací soud dovozuje, že ku dni 10. 10. 2000 byl žalobce věřitelem dlužníka: Žižkovské divadelní a hudební agentury, spol. s r. o. Z provedených důkazů však nelze dovodit, že žalobce, jako společník společnosti Žižkovská divadelní a hudební agentura se podílel na tom, že tato společnost nesplácela úvěr vůči věřitelům nejprve České spořitelně, a. s., později Městské části v Praze 3. Pokud byl žalobce v právním postavení společníka tohoto dlužníka, pak toliko jako společník mohl na valné hromadě dlužníka upozornit na skutečnost, že nejsou plněny závazky z úvěrové smlouvy vůči věřitelům. Pokud se tedy žalovaný vůči deníku mladá Fronta Dnes vyjádřil, že žalobce Palác Akropolis velmi výrazně zadlužil, pak je toto tvrzení nepravdivé, a je objektivně způsobilé snížit čest a vážnost žalobce ve společnosti a omluva požadovaná dle §13 odst. 1 obč. zák. je zcela namístě. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil trak, jak je patrné z odstavce I. výroku jeho rozsudku. Pokud se žalobce domáhal další morální satisfakce od žalovaného, a to prostřednictvím České televize ve znění omluvy navrhované v žalobě, pak odvolací soud má za to, že takto žalobcem navrhovaná omluva není dostatečně srozumitelná a především nevystihuje obsah tvrzení žalovaného v pořadu Fakta ze dne 5. 8. 2000. Pokud zde měl žalovaný jednak uvést, že se „celá budova dostala neuvěřitelným způsobem do soukromého vlastnictví za nehorázných podmínek finančních především a to považuji za loupež za bílého dne“, pak je namístě uvést, že tímto výrokem měl žalovaný zřejmě na mysli, že Městská část v Praze 3 kupní smlouvou změněnou pod písm. a/ shora převedla nemovitost /palác Akropolis s pozemkem/ do vlastnictví společnosti „agentury“. Označit tento převod za „loupež za bílého dne“, je přinejmenším tvrzení žalovaného poněkud neodborné a nevycházející z řádných informací ani ze znalosti okolností převodu. Vzhledem k tomu, že toto tvrzení není předmětem sporu a tolik dokresluje souvislosti, za kterých bylo proneseno další níže uvedené tvrzení, odvolacího soud se jím dále nezabývá. Následně tvrzení žalovaného, že „tuto pohledávku“, kterou v rámci vyčištění spořitelny dostala Konsolidační banka, odkoupila Městská část /Praha 3/ za 13 milionů a Městská část obratem prodala pohledávku za stejné peníze „tomu člověku“, který v té společnosti způsobil onu pohledávku 113 milionů, považuje odvolací soud za nesrozumitelné a nevyjadřující ani v nejmenším právní postup počínající úvěrovou smlouvou pod bodem b/ shora a končící smlouvou o postoupení pohledávky uvedenou pod bodem e/ shora. Obsah celé televizní besedy vzbuzuje dojem, že diskutující žalovaný nemá ujasněn obsah právního pojmu „pohledávka“, neměl zcela ujasněno, zda společnost provozující palác Akropolis – „agentura“, měla pohledávku za někým /tedy byla věřitelem/ a nebo měl naopak určitý subjekt pohledávku vůči této společnosti, která by v tomto případě byla dlužníkem. Z obsahu listinných důkazů, a to z řetězce smluv o postoupení pohledávek vyplývá, že ku dni zveřejnění pořadu Fakta dne 5. 8. 2002 byla „agentura“ dlužníkem ze smlouvy o úvěru, a že jejím věřitelem na základě smluv o postoupení pohledávek se stal ku dni 10. 10. 2000 žalobce. Je tedy zcela zřejmé, že ku dni uveřejnění pořadu neměla „agentura“ pohledávku za nějakým subjektem, ale měla naopak závazek vůči věřiteli a žalovaný se pozastavil pouze nad tím, že další vlastník pohledávky za dlužníkem /“agenturou“/ prodal pohledávku novému věřiteli, a to žalobci. Tvrzení žalovaného v pořadu ČT 1 o tom, že Městská část Praha 3 prodala pohledávku za dlužníkem „agenturou“ žalobci je pravdivé, ovšem již není pravdivé tvrzení žalovaného v tomto pořadu, že dlužníkovi /“agentuře“/ způsobil „pohledávku“ (správně mělo být uvedeno závazek), „ten, komu byla pohledávka za „agenturou“ prodána, a že ten „člověk (míněno tím žalobce)“ společnosti způsobil onu pohledávku 113 milionů“ Odvolací soud má proto za to, že tento výrok žalovaného, objektivně posuzováno, nemohl neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť je natolik nesrozumitelný a neodborný, protože žalovaný při pronesení tohoto výroku nerozlišil, zda „agentura“ má pohledávku za někým, tedy je věřitelem či zda má někdo pohledávku za ním tedy je dlužníkem, takže posluchači tohoto pořadu nemohli tento výrok vnímat jako difamující tvrzení ve vztahu k žalobci. Uvedený výrok mohl být vnímán ve vztahu k žalobci jak pozitivně, tedy že jeho jednáním vznikla pohledávka právního subjektu za společností. Nelze proto žalobcem tvrzený zásah považovat za objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v odstavci III. výroku o věci samé jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil, byť z jiných důvodů, nežli uvedl soud prvního stupně v odůvodnění tohoto výroku. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. října 2009 a zástupci žalovaného dne 23. října 2009; právní moci nabyl dne 26. října 2009. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 17. prosince 2009 včasné dovolání; dne 23. prosince 2009 podal včasné dovolání žalovaný. Žalobce přípustnost svého dovolání, kterým výslovně napadá výrok I., věta za středníkem, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a dále výrok o náhradě nákladů řízení, dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsah dovolání však současně vypovídá o tom, že dovolatel ve své podstatě uplatňuje též dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který dopadá na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§41 odst. 2 o.s.ř.). Dovolatel má zejména za to, že odvolací soud v daném případě neposoudil všechny okolnosti široké publikace ataků na adresu žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém dovolání, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, vychází z jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny okolnosti daného případu, které jsou v dovolání naznačeny. Současně poukazuje na to, že je tak porušováno jeho právo svobody projevu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud uvážil, že každé z dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti s diferencovanými závěry ve vztahu k jednotlivým dovoláním. Pokud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009 napadl dovoláním žalobce, pak dovolací soud konstatuje, že toto dovolání, pokud směřuje proti výroku ve věci samé, není v označené věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Jestliže je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 a 3 o.s.ř. vázán dovolacím návrhem žalobce, pak nemůže přehlédnout skutečnost, že dovolatel ve svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by umožňovala hodnotit napadený rozsudek jako rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že žalobce fakticky do značné míry akcentuje i okolnosti odpovídající uplatnění především dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k nim být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej §237 odst. 3, věta za středníkem). Žalobce dovoláním výslovně napadá i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. procesní předpis nezakládá možnost přípustnosti dovolání proti takovémuto rozhodnutí. Dovolání žalobce proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona. Poté dovolací soud přistoupil k posouzení dovolání žalovaného, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je jím napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části není uvedené rozhodnutí správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Podle ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1 věta první o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu. Bylo již konstatováno, že důvodem předchozího zrušení rozsudku soudu druhého stupně byly především následující skutečnosti: 1. Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v souvislosti s článkem publikovaným v deníku Mladá fronta DNES dne 24. listopadu 2000 pod názvem „Co vadí ODS na Kaslovi?“, aniž se vypořádal s tím, že fakticky převzal již skutkový závěr soudu prvního stupně, „že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě žalovaný“. Odvolací soud pominul, že v daném případě schází jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný. 2. V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné zjištění, že příslušný zásah (skutečně) bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. 3. K zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, avšak každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; k takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. 4. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje význam svobody projevu, jakož i její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Svoboda projevu přitom není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Při střetu obou zmiňovaných základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. 5. Ne každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Významné ovšem je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě. To platí mimo jiné (i) v případě kritiky pronášené politikem ve vztahu k druhému politikovi v rámci politické soutěže v případech veřejného zájmu (jak tomu bylo i v souzeném případě), což správně vzal v úvahu soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě zaměřil pouze na rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která ve zmiňované obchodní společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší souvislosti tohoto případu, které uvedenou kritiku vyvolaly, stejně jako možný podíl žalobce na posuzované situaci. 6. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů vůči politikům jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami; jedinec vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod (zvýšenou) kontrolou veřejnosti. 7. Na osoby činné ve sféře politiky jsou kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být o nich informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti takové osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů, apod. V nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud prezentuje výraznou část důvodů, které vedly dovolací soud k zrušení jeho předchozího rozsudku ze dne 26. září 2006, č. 1 Co 88/2006-147. Přes tuto skutečnost, se z jeho nového rozhodnutí ve věci ani v nejmenším nepodává, že by se skutečně také ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1 věta první o.s.ř. po vrácení věci k dalšímu řízení, cítil být vázán tímto právním názorem dovolacího soudu (což ostatně sám nezmiňuje, a to ani alespoň formálně). Odvolací soud pak ve své podstatě setrvává na původním, a dovolacím soudem již kriticky posouzeném, zdůvodnění věci se závěrem, že popsaným způsobem došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce, z čehož se pak odvíjí satisfakční povinnost žalovaného. Odvolací soud se v žádném případě (byť jen třeba náznakem) nevypořádal s jednotlivými a již popsanými zásadami vyslovenými dovolacím soudem ve zrušovacím rozsudku. Flagrantně tak popřel zásadu vázanosti rozhodnutím dovolacího soudu. Nadto bez odpovědného posouzení věci podle těchto hledisek, není možno dovodit, že závěr o odpovědnosti žalovaného za v žalobě označený zásah, je důvodný. Ani v tomto případě proto nelze pokládat napadený rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé, za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí v uvedeném výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). S přihlédnutím k ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. ledna 2012 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2012
Spisová značka:30 Cdo 1016/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1016.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01