Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1084.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1084.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1084/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) J. B. a b) L. B. , obou zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovanému V. D. , zastoupenému JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 1, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135 , takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135 , se, s výjimkou části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 18.148,- EUR, a pokud jím byl dále potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 18.148,- EUR, a ve výroku IV. o zamítnutí žaloby co do částky 25.625,- EUR, se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2008, č.j. 37 C 8/2005-102, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) (dále jen první žalobkyně) částku 13.281,- EUR jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) a výrokem II. co do částky 21.719,- EUR žalobu zamítl. Výrokem III. žalovanému uložil zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 9.375,- EUR a výrokem IV. co do částky 25.625,- EUR žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. června 2000 došlo k dopravní nehodě, při níž byla první žalobkyně těžce zraněna a její manžel a otec druhé žalované pan Y. J.-P. B. na následky nehodou způsobených četných zranění na místě zemřel. M. V., který jako řidič vozidla, jehož provozovatelem byl žalovaný, byl Okresním soudem v Rokycanech ve věci vedené pod sp.zn. 2 T 105/2000 uznán vinným, že zavinil (tuto) dopravní nehodu, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem trestu a k trestu zákazu činnosti. S přihlédnutím k těmto skutečnostem soud prvního stupně konstatoval, že předmětnou událostí došlo k zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv první žalobkyně tím, že sama jako účastnice dopravní nehody utrpěla vážné poškození zdraví a je za současné situace invalidní a dále, že došlo k úmrtí jejího manžela. U druhé žalobkyně soud shledal zvlášť závažný zásah do jejích osobnostních práv, neboť při zmiňované dopravní nehodě zemřel její otec a její matka (první žalobkyně) byla poškozena na zdraví popsaným způsobem. Při stanovení výše nemajetkové újmy přihlédl soud u první z žalobkyň k ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., že za škodu usmrcením náleží poškozeným jednorázové odškodnění a to v případě manžela částka 240 000,- Kč a u každého dítěte v téže výši. První žalobkyni proto přiznal náhradu 240.000,- Kč za úmrtí manžela, přičemž přihlédl k jejich dosavadnímu spokojenému soužití a dále částku 100.000,- Kč (celkem tedy 13.281,- EUR), kdy vzal v úvahu trvalé poškození, při kterém je první žalobkyně odkázána na pomoc své dcery, a dále tu skutečnost, že byla poškozena jak profesně tak společensky i tělesně. Ve zbytku, představující částku 21.719,- EUR žalobu ve vztahu k první žalobkyni zamítl. Druhé žalobkyni soud prvního stupně přiznal částku 9.375,- EUR, která přestavuje částku 240.000,- Kč podle výše citovaného ustanovení občanského zákoníku a ve zbytku žalobu (25.625,- EUR) zamítl. U žalovaného přihlédl ke skutečnosti, že je podnikatelem a že je v jeho silách přisouzené částky žalobkyním zaplatit. K odvolání jak obou žalobkyň, tak i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 389/2008-135, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. změnil ve věci samé ve II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit ve prospěch první žalobkyně dalších 3.571,- EUR, jinak rozsudek potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi první žalobkyní a žalovaným. Výrokem III. ve vztahu k druhé žalobkyni změnil výrok o nákladech řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho skutkovým závěrem. Zabýval se pak otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného. Soud konstatoval, že usmrcením manžela první žalobkyně bylo zasaženo do jejího práva na ochranu soukromí, především práva na rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, dále do práva na ochranu zdraví, neboť jí byla způsobena těžká a nevratná újmu na zdraví, která jí bude nadále omezovat ve všech oblastech života, včetně profesionálního uplatnění. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích se však odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud odvodil přiznanou částku této náhrady z analogie ustanovení §444 odst. 3 písm. a) obč. zák. Zdůraznil, že nárok žalobkyň měl být posuzován výlučně podle ustanovení §11násl. obč. zák. a částky vymezené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. mohl soud prvního stupně užít jen jako (podpůrné) vodítko pro stanovení částek požadovaných žalobou. Proto jako peněžitou satisfakci ve prospěch první žalobkyně zvolil částku 471.900,- Kč, jako přiměřenou cíli, jímž je vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou zejména na právu na ochranu soukromí, včetně rodinného života, zdraví a profesní způsobilosti. Při jejím určování měl také na zřeteli, aby přiznaná částka náhrady nebyla likvidační vůči žalovanému. Ve vztahu ke druhé žalobkyni pak shledal výrok III. a zamítavý výrok IV. Jako věcně správný. K námitce žalovaného, že žalobkyně byly zcela či částečně odškodněny Záručním fondem obětí teroristických činů a ostatních trestných činů se sídlem ve Francii, odvolací soud uvedl, že nepovažuje tuto skutečnost při rozhodování o žalobě o ochranu osobnosti podle §11násl. obč. zák. za právně významnou. Nadto fakt zmíněného odškodnění podle soudu nic nemění na skutečnosti, že, ač se v dostupných údajích o odškodnění obětí trestný činů – Francie hovoří o regresu Záručního fondu, pak tento může být uplatněn proti osobě pachatele trestného činu, jímž žalovaný, který v tomto sporu odpovídá jako provozovatel motorového vozidla, (ovšem) není. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalovaného dne 28. dubna 2009, a právní moci nabyl téhož dne. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 26. června 2009 včasné dovolání. Proti výrokům I. a III. vyvozuje jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). Ve zbytku dovozuje přípustnost dovolání z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako jeho důvod označuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací soud nesprávně právně posoudil plnění, které žalobkyně získaly ve F. od tzv. Záručního fondu pro oběti trestné činnosti jako plnění na nárok, který žalobkyně požadují žalobou v tomto řízení. Připomíná, že bylo prokázáno, že 10.000.000,- Kč poskytnutých žalobkyním Záručním fondem, bylo určeno jak k proplacení škody tak i jako zadostiučinění za zásah do osobnostních práv. Z hlediska právního řádu ČR tak jde o způsob přistoupení k dluhu žalovaného ze strany Záručního fondu, který plnil za žalovaného na základě dohody s žalobkyněmi (§531 odst. 2 obč. zák., resp. §533 obč. zák.). Aktivním pro podání této žaloby by byl Záruční fond a nikoliv žalobkyně. Nastoluje právní otázku, kterou Nejvyšší soud ČR dosud neřešil, zda plnění na dluh podle zákona cizího státu lze podřadit i pod normu právního řádu ČR a tuto normu na tuto skutečnost (zaplacení náhrady ve F.) i aplikovat, a to z hlediska náhrady škody a náhrady za způsobenou morální újmu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jeno.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. června 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolatel nerozlišuje mezi jednotlivými výroky ve věci samé dotčeného rozsudku odvolacího soudu, takže dovolání směřuje i proti výrokům, kterými bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno i ve výrocích, jimiž byla žaloba zčásti zamítnuta. Těmito výroky ovšem žalovaný nedoznal jakékoliv újmy na stavu svých práv, takže v tomto případě není proti těmto výrokům k dovolání legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř.). V této části proto bylo dovolání odmítnuto jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn [§243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř.]. Proti zbývajícím výrokům ve věci samé rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., resp. v případě potvrzujících výroků podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázku náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. zmíněné rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.), takže v tomto smyslu má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v těchto posledně zmíněných výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je dovolání opodstatněné. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že odvolací soud zcela přiléhavě při posouzení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení §13 obč. zák. shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyní. Přes tuto skutečnost však zatím nelze mít za nesporné jeho úvahy o opodstatněnosti, resp. přiměřenosti přisouzeného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Úspěšně se žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. může postižená fyzická osoba domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti, příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma, resp. též obsah, morálního zadostiučinění nejsou objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřené, resp. postačující a tím i účinné, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout. Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.). Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Obecně přijímanou skutečností je, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových okolností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Jinými slovy jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl. To však odvolací soud v napadeném rozsudku důsledně nečiní a jeho úvahy je třeba v tomto smyslu hodnotit pouze jako obecné a tím v zásadě nepřezkoumatelné; dovolací soud ovšem výslovně zdůrazňuje, že tímto konstatováním nemíní v žádném ohledu umenšovat nebo relativizovat tragický dopad posuzovaného zásahu proti chráněným statkům osobnostní sféry žalobkyň. Nutno zdůraznit, že bylo nezbytné, aby se odvolací soud zabýval nejen konkrétním zhodnocením míry zásahu proti osobnostní integritě žalobkyň, ale současně bylo jeho úkolem zvažovat mimo jiné rozměr a vliv případných ostatních satisfakčních prostředků, kterých se poškozeným eventuálně dostalo, přičemž bylo třeba k takovémuto hodnocení přistupovat uvážlivě a diferencovaně a teprve na základě konkrétních zjištění dovodit míru, v jaké v konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) mohou (resp. mohly) jednotlivé satisfakční instrumenty působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze však vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám při svém rozhodování nedostál. Skutečností totiž zůstává, že jednotlivé aspekty, rozhodné pro úvahu o opodstatněnosti uplatněného nároku podle ustanovení §13 obč. zák., je nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. V případě, že soud takto vyloučí z úvah o míře dotčení osobnostních práv fyzické osoby některé z hledisek pro věc jinak určující, znehodnotí tím vlastní analýzu přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se tomu stalo i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu. I pokud by se odhlédlo od skutečnosti, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledněji (resp. přezkoumatelně) a požadavkům zákona tak odpovídajícím způsobem nevysvětluje, jakým způsobem dospěl ke konkrétní výši jím, uvažovaného finančního zadostiučinění ve prospěch každé ze žalobkyň, pak je třeba opakovaně připomenout skutečnost, že k námitce žalovaného, že žalobkyně byly zcela či částečně odškodněny Záručním fondem obětí teroristických činů a ostatních trestných činů se sídlem ve F., odvolací soud výslovně uvedl, že nepovažuje tuto skutečnost při rozhodování o žalobě o ochranu osobnosti podle §11násl. obč. zák. za právně významnou s tím, že nadto fakt takovéhoto odškodnění nic nemění na skutečnosti, že, ač se v dostupných údajích o odškodnění obětí trestný činů – F. hovoří o regresu Záručního fondu, pak tento může být uplatněn proti osobě pachatele trestného činu, jímž žalovaný, který v tomto sporu odpovídá jako provozovatel motorového vozidla, (ovšem) není. K tomuto závěru odvolacího soudu se sluší poznamenat, že průlom v úpravě systému odškodňování obětí trestných činů v Evropě přineslo uzavření Úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů na půdě Rady Evropy v roce 1983. Úmluva si klade za cíl rozvíjet systémy odškodňování obětí státem, na jehož území byly trestné činy spáchány, zvláště pak v případech neznámého pachatele. Stanovila minimální požadavky a principy, na základě kterých odškodňování poskytuje primárně stát, na jehož území k trestnému činu došlo. F. ratifikovala Úmluvu k 1. únoru 1990. Č. r. tuto Úmluvu ratifikovala až dne 8. září 2000. Další harmonizace systémů odškodnění probíhaly na půdě Evropské unie. Úprava odškodnění obětí trestných činů v Evropské unii navazuje na Směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů. Cílem přijetí směrnice bylo podpoření volného pohybu osob v rámci společného trhu a zaručení ochrany před újmou v dotčeném členském státě na stejném základě jako u příslušníků tohoto státu a osob, které v něm mají bydliště (odst. 1). Směrnice tak zavádí právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění za újmu utrpěnou bez ohledu na to, kde v Evropské unii byl trestný čin spáchán. Za tím účelem stanovuje systém spolupráce pro usnadnění přístupu k odškodnění. Směrnice přináší tyto zásady: - v případě, že ke spáchání úmyslného násilného trestného činu došlov jiném členském státě nežli v tom, kde má žadatel (oběť) obvyklé bydliště, má žadatel právo podat žádost orgánu / jinému subjektu v tomto členském státě (čl. 1 – oproti jiným jazykovým verzím obsahuje český překlad nepřesné znění, když zavádí jenom právo podat žádost o odškodnění v členském státě obvyklého pobytu). - odškodnění vyplácí příslušný orgán členského státu, na jehož území byl trestný čin spáchán (čl. 2). Na základě Směrnice tak musí každý členský stát mít v platnosti vnitrostátní systém, kterým bude zaručeno spravedlivé a přiměřené odškodnění. Stanovení výše odškodnění je přitom ponecháno na uvážení členských států (podmínkou je pouze přiměřenost a spravedlivost). Vytváří se systém spolupráce mezi vnitrostátními orgány v souvislosti s doručováním žádostí o odškodnění: oběť přeshraničního trestného činu se může obracet na tzv. asistenční orgány ve svém vlastním členském státě, které zprostředkují zaslání žádosti orgánu v státě, ve kterém k spáchání došlo, zodpovědnému za posouzení žádosti a vyplacení odškodnění. Směrnice stanovila implementační lhůtu do 1. ledna 2006, kromě povinnosti ustanovit systém odškodnění – do 1. července 2005. Jelikož se nehoda v daném případě odehrála již 4. června 2000, na případ ji tak nebylo možno aplikovat. Garanční (nebo i záruční) fond obětí teroristických činů a ostatních trestných činů ( Fonds de garantie des victimes des actes de terrorisme et d’autres infractions ) je jedním z orgánů francouzského systému zajištění odškodňování obětem trestných činů. Jedná se o veřejný orgán. Jeho úkolem je výplata odškodnění, které stanoví Komise pro odškodňování obětí (CIVI). Komise CIVI byla ustanovené zákonem č. 77-5 ze dne 3. ledna 1977. Současná podoba Garančního fondu je výsledkem přijetí zákona č. 90-589, ze dne 6. července 1990 (v návaznosti na Úmluvu Rady Evropy), jenž vytvořil autonomní režim odškodňování obětí založen na národní solidaritě. Systém náhrady škody poskytován Komisí a Fondem je nezávislým systémem náhrady škody. Nárok není závislý na označení pachatele a nemusí být uplatněn v průběhu trestního řízení. Kompenzace obětí trestných činů spočívá v plné náhradě za předpokladu, že jde o trestný čin: - s následkem smrti, trvalé invalidity nebo plné pracovní neschopnosti trvající po dobu nejméně jednoho měsíce, - spočívající ve znásilnění, sexuální agresi, obchodování s lidmi nebo o sexuální trestné činy spáchané proti nezletilým mladším patnácti let. Kompenzace se řídí dopředu stanovenými limity. Garanční fond provádí výplatu částek odškodnění stanovených Komisí CIVI. Na podání žádosti Komisi CIVI musí žadatel prokázat, že vzniklá škoda je důsledkem úmyslného nebo nedbalostního jednání, které zakládá skutkovou podstatu trestného činu. Totožnost pachatele není předmětná (významná). Z odškodnění jsou přitom vyloučeny následky teroristických útoků, dopravních nehod, k nimž došlo na francouzském území, a nebo způsobených při lovu zvířat. Garanční fond odškodňuje pouze za ohrožení osoby předpokládané článkem 706-3 trestního zákoníku. Skutek, který vykazuje hmotnou povahu trestného činu musí způsobit smrt, trvalou neschopnost, úplnou pracovní neschopnost, nebo se zakládat na sexuálním trestném činu. U Komise mohou o odškodnění požádat francouzští občané, byl-li trestný čin spáchán na francouzském území i občané členského státu EU nebo státní příslušníci, kteří se v době spáchání předmětných činů nebo v době podání žádosti CIVI zdržovali legálně na francouzském území. V případě obětí, které utrpěli škodu na území jiného státu (v daném případě např. na teritoriu ČR), je odškodnění poskytováno pouze občanům F. Při trestných činech spáchaných v cizině se žádosti podávají komisi CIVI při soudu Tribunal de Grande Instance v Paříži. V případě smrti nebo trvalé / plné pracovní neschopnost v trvání nejméně jednoho měsíce může oběť rozhodnutím Komise od Garančního fondu obdržet plné odškodnění. Garanční fond tak vyplácí náhradu majetkové i nemajetkové újmy. Příkladně se odškodňuje hospodářská škoda vzniklá snížením profesionálních příjmu, újma vyplývající z úzkosti a utrpení způsobeného rodičům, jejichž dítě bylo uneseno a znásilněno, újma vyplývající z trvalé / částečné neschopnosti a z úplné pracovní neschopnosti, kterou prodělali oprávnění zemřelé oběti na základě trestného činu. V případě, že oběť utrpí újmu na zdraví, jež má za následek pracovní neschopnost kratší jednoho měsíce, je nárok oběti podmíněn několika dalšími požadavky: - měsíčním příjmem; - důkazem, že totožnost pachatele není známa, resp. pachatel je nemajetný nebo neschopný odškodnění uhradit; - nemožností obdržet úplné a přiměřené odškodnění za utrpěnou škodu od pojišťovny, orgánu sociálního zabezpečení nebo kteréhokoliv jiného povinného; - tíživou hmotnou nebo psychickou situací poškozeného v důsledku trestného činu. S ohledem na skutkové okolnosti naznačené v rozhodnutích soudů obou stupňů by se tyto další podmínky neměly v souzeném případě aplikovat. Nicméně, v řízení před CIVI musí žadatel dokládat návrhy podané v nesporných řízeních a zahájená soudní řízení, jakož i již vyplacené částky odškodnění (od pachatele, nebo jiných orgánů). V pravomoci Fondu je uplatnit proti pachateli soudní cestou nárok na uhrazení dané částky. Lze uzavřít, že Garanční fond je orgánem systému odškodňování obětí trestných činů ve Francii. V současnosti je tento Fond společně s Komisi CIVI součástí systému odškodňování v rámci Evropské unie na základě směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodnění obětí trestných činů, jež stanovuje systém spolupráce pro usnadnění přístupu k odškodnění obětí trestných činů v přeshraničních situacích. V době, kdy došlo k popisované tragické dopravní nehodě (4. června roku 2000) nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie (do níž vstoupila 1. května roku 2004, kdy Smlouva o přistoupení vstoupila v platnost); tehdy ještě neexistovala ani výše zmiňována Směrnice. Česká republika rovněž nebyla smluvní stranou Úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů Rady Evropy. Postup se tedy v souzeném případě řídil výlučně francouzským zákonem č. 90-589 ze dne 6. července 1990, kterým se mění trestní zákoník. Garanční fond uhrazuje plnou škodu vzniklou oběti – jak materiální, tak nemateriální. Při rozhodování o její výši Komise CIVI bere v úvahu výšku odškodnění, které může žadatel potenciálně získat od jiných státních orgánů (pojišťovny apod.), nebo od samotného pachatele / odpovědné osoby. Fond může uplatnit regres, a to ve smyslu ustanovení článku 706-11 proti osobě odpovědné za škodu. Zákon nespecifikuje, zda musí jít přímo o pachatele, resp. zda je regres možný pouze proti osobě odpovědné přímo. Oficiální stránky Fondu však uvádějí, že Fond by měl regres vyžadovat kdykoliv je to možné. Podle článku 706-11 trestního zákona, změněného zákonem č. 90-589, je tento regres uplatnitelný v trestním řízení proti pachateli / odpovědné osobě. Přesto tato skutečnost neomezuje možnost oběti (žadatele) vymáhat náhradu škody v jiném řízení – ať již v trestním nebo civilním. Náhrada škody od Fondu nijak neovlivňuje aktivní legitimaci oběti podat žalobu na náhradu škody proti odpovědnému subjektu. Článek 706-9 totiž stanoví, že výše přiznané náhrady od Komise CIVI bere v úvahu získané nebo případné budoucí odškodnění, které poškozený může získat od státních orgánů nebo od samotného pachatele. Z dikce toho ustanovení je třeba dovodit, že případné další odškodnění se předpokládá. Fond se tedy, jakmile odškodní poškozenou osobu (a za předpokladu, že je známa odpovědná osoba – škůdce nebo pachatel), může obrátit na odpovědnou osobu, aby mu uhradila jeho výlohy. Problém spočívá pouze ve zjištění, na jakém rozhodnutí se jeho nárok vůči odpovědné osobě zakládá. Pokud poškozená osoba již podala žalobu vůči odpovědné osobě, může Fond žádat uhrazení jeho výloh po pachateli / odpovědném na základě tohoto rozhodnutí (myšleno na základě rozhodnutí mezi poškozeným a škůdcem), a to do výše náhrady škody uložené v tomto rozhodnutí, i kdyby se jednalo o částku nižší, než kterou Fond poškozenému vyplatil, v každém případě v maximální výši toho, co poškozenému sám uhradil. Pokud Fond poskytl plnění na základě rozhodnutí Komise CIVI, obrací se na odpovědného na základě tohoto rozhodnutí. Lze shrnout, že případný regres vyplývá ze zákona vůči odpovědné osobě, která má povinnost odškodnění poskytnout. V daném případě by se tak nepochybně mělo jednat o zaměstnavatele řidiče, který nehodu zavinil. Nevylučuje se však tím aktivní legitimace poškozených zažalovat odpovědnou osobu o náhradu škody. Tyto skutečnosti však odvolací soud zcela pominul a tedy se s nimi ani nemohl náležitě vypořádat a učinit je tak podkladem svého rozhodnutí. I pokud by však tohoto nedostatku nebylo, bývalo by nezbytné uvážit, jak dalece se poskytnuté plnění, jehož se mělo žalobkyním prostřednictvím Garančního fondu pro oběti teroristických činů a jiných trestných činů ve F. dostat v souvislosti s popisovaným zásahem, bylo potencionálně způsobilé zmírnit důsledky dotčení osobnostní sféry žalobkyň v tomto případě. Obecně totiž platí, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou nacházet např. i mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti v řízení jde. Je ovšem současně třeba takovou okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových zjištění zdůvodnit, jak se mohla promítnout do úvahy o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Od těchto zásad se však odvolací soud fakticky distancoval tím, že je pominul mlčením. S ohledem na podaný výklad je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v uvedených přezkoumávaných výrocích pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v popsaném rozsahu, stejně jako ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v těchto mezích zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2012 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2012
Spisová značka:30 Cdo 1084/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1084.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01