Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2012, sp. zn. 30 Cdo 1220/2011 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1220.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1220.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1220/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. K. , a b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46, proti žalovaným 1) S. H. , a 2) I. H. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16C 116/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2010 č.j. 1 Co 347/2009-241, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. června 2009, 16 C 116/2004-220, zamítl žalobu, aby žalovaný S. H. zaplatil žalobkyni J. K. 132.308,50 Kč, aby žalovaná I. H. zaplatila žalobkyni J. K. 132.308,50 Kč, aby žalovaný S. H. zaplatil žalobci J. K. 99.560,75 Kč a aby žalovaná I. H. zaplatila žalobci J. K. 99.560,75 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2010 č.j. 1 Co 347/2009-241, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že „ základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 obč, zák. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popřípadě ohrožením osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč, zák. Tato zákonná ustanovení, zejména pak ustanovení §11 občanského zákoníku soud prvního stupně ve svém rozhodnutí cituje a možností jeho aplikace i aplikací §13 občanského zákoníku se zabývá. V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 16. března 2004 č.j. 9 C 6312002 - 50 věc v části, v níž se žalobci domáhají vydání rozsudku, kterým by bylo žalovaným uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 463.738,50 Kč, vyloučil k samostatnému řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že žaloba byla sice podána dne 20. 11. 2001 a následně upřesněna podáními doručenými soudu 4.3.2002 a 15. 3. 2004. Až z upřesněné žaloby vyplývá, že žalobci, nadále nazývají část svého nároku odškodným a rozlišují zde psychickou újmu a újmu na zařízení bytu, již zmiňují možnost danou ustanoveními §11 a 13 občanského zákoníku. Teprve v doplnění žaloby ze dne 15, 3. 2004 konkrétně uvádějí, že rozhodnutí o částce 463.738,50 Kč požadují z titulu nemajetkové újmy, která jim vznikla v důsledku jednání žalovaných, které odporovalo dobrým mravům a je v tomto případě dána věcná příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové a že zbývající částku 19.111,50 Kč představuje sleva na nájemném za dobu od 1. l1. 1994 do 1.7. 2000 a stěhovací náklady a teprve na základě tohoto podání došlo k vyloučení povinnosti zaplatit částku 463.738,50 Kč k samostatnému řízení a k postoupení věci k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové. K tvrzeným zásahům do osobnostních práv mělo docházet jednáním žalovaných tak, jak je shrnují ve svém podání doručeném soudu dne 14. 5. 2009. Soud vedl žalobce k tomu, aby označili důkazy k prokázání svých tvrzeni o zásazích do osobnostních práv. To vyplývá z písemných výzev soudu (například ze dne l0. l1. 2004). Reakce žalobců však popisuje v podstatě spor mezi stranami o výši nájemného a stavebních opravách nemovitosti, ve které se byt nachází. Již v doplnění žaloby ze dne 8. 12.2004 je konstatováno, že v r 2008 bylo žádáno žalobci o slevu nájmu a provedení oprav osmkrát, s uvedením dat podání. Za rok 1999 je však uvedeno pouze „obdobně rok 1999“. Další písemná výzva je ze dne 1. 7 . 2006, i v roce 2007 a při ústních jednáních, jak doporučil Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2007, ale bez odpovídající reakce žalobců. Vzhledem k tomu, že ke konkretizaci požadavku žalobců jako nemajetkové újmy za šikanu a užívání nekvalitního bytu v roce 1999 nebyly navrženy konkrétní důkazy a i pří závěrečném shrnutí ze dne 14. 5. 2009 je opět pouze odkázáno a „obdobně v roce l999 viz přílohy na čísle listu 50 a 5l". Na uvedených přílohách je jedna z žádostí o slevu na nájemném nedoplněna o důkazy k tam uvedeným tvrzením. Ve sporném civilním řízeni se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V dané věci tedy na žalobcích leželo důkazní břemeno ohledně existence tvrzené šikany a důkazu o příčinné souvislosti bydlení v předmětném bytě a zdravotních potížích, zejména astma bronchiale žalobkyně. To však nevyplývá ani z potvrzení praktické lékařky rekapitulující zdravotní problémy žalobkyně od roku 1991 do podání zprávy dne 6. 11. 2008. Konstatuje zde běžné infekce horních cest dýchacích a opakované odeslání na alergologii, bez doručení nálezu pacientkou. Další potíže konstatovány jen lehčího ránu, bez spastického nálezu na plicích, Žalobci však další důkazy k prokázání svých tvrzení nenabídli, byť jim byla známa žalovanými vznesená námitka promlčení. Žalobci zaměňují po celé řízeni vylíčení skutkového stavu a tvrzení s důkazy. Domnívají se, že pouhým popisem, byť opakovaným, jak se z jejich pohledu situace odehrála, je tento jejich náhled prokázán. Nelze proto dovodit, že by soud v dané věci hodnotil důkazy v rozporu s §132 o.s.ř. a odvolání v té části, v níž polemizuje s hodnocením důkazů, nelze přisvědčit. Odvolací soud se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožňuje a dospěl proto rovněž k závěru, že narok žalobců je promlčen z důvodů uvedených již soudem prvního stupně, který správně vycházel z ustanovení §101 obč. zák. Pokud žalobci dovozovali, že jejich šikanu žalovanými lze dovodit z řízení, která vedli před Okresním soudem v Trutnově např. věc sp. značky 9 C 63/2002 nebo 7 C 20/1998, nevyplývá z nich, že by žalobci byli v těchto řízeních převážně úspěšní. Pokud tedy spory o slevy na nájemném byly žalobci vedeny při současném neplacení nájemného, nelze jednání a obranu žalovaných považovat za šikanozní. Nutno podotknout, že ke zhoršení kvality bydlení došlo po té, kdy původní vlastník, Mileta a. s., prodal bytový dům žalovaným a odpojil jej po prodeji od ústředního vytápění a dodávky teplé vody, která byla tímto předchozím vlastníkem zajišťována z průmyslové výroby. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud při svém rozhodování postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat, která jednání žalovaných vedla k zásahům do jejich osobnostních práv, nelze mu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnili-li žalobci tuto povinnost, stíhá je nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Pokud pro rok 1999, kromě skutkových tvrzení, existuje jen odkaz na předchozí žádost o slevu z nájemného, které v té době již žalobci neplatili, počala dne 1. 1. 1999 běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku, která skončila jejím marným uplynutím dne 2. 1. 2001 (úterý), tedy nárok uplatněný žalobci je promlčen, se odvolací soud shodně se soudem prvního stupně již nezabýval věcnou důvodností uplatněného nároku.“ Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 o.s.ř. z uvedených důvodů potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) a domnívají se, že právní otázky promlčení nároku a důkazního břemene byly odvolacím soudem posouzeny nesprávně (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), takže toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu především vytýkají, že nevzal v úvahu skutečnost, že spočívá-li zásah do osobnostní sféry občana v dlouhodobém pokračujícím jednání, může promlčecí lhůta začít běžet až ukončením posledního z dílčích útoků (takže v dané věci byla žaloba podána včas). V souvislosti se změnou v rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce promlčení nároku pak dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu vydaný pod sp.zn. II ÚS 3168/2003. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v září roku 2010, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. července 2009. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé uplatňují v prvé řadě dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Tento dovolací důvod však podle přesvědčení dovolacího soudu ve skutečnosti naplněn není. Podle ustanovení §11 násl. obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Je ovšem skutečností, že je na žalobci (žalobcích), aby tvrzený zásah do osobnostních práv prokázali. To se však – jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů nezdařilo, mimo jiné proto, že se jim nezdařilo unést důkazní břemeno. Nadto napadené rozhodnutí mimo jiné též odkazuje na promlčení daného nároku ve smyslu ustanovení §101 obč. zák. Zde je třeba připomenout, že v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Současně je však nutno zmínit skutečnost, že Ústavní soud mimo jiné též v (v dovolateli ostatně zmiňovaném) nálezu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, zvýraznil nutnost vážit (už i s ohledem na změnu v judikatuře, k níž došlo při posuzování otázky promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. dovolacím soudem) zda vznesená námitka promlčení není „contra bonos mores.“ V daném případě však s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že se žalobcům v prvé řadě nepodařilo prokázat konkrétní neoprávněné dotčení jejich osobnostních práv, nebylo nepochybně na místě posoudit v tomto konkrétním případě vznesenou námitku promlčení jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelé na náhradu těchto nákladů nemají právo, zatímco žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2012 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2012
Spisová značka:30 Cdo 1220/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1220.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
§243b odst. 5 o. s. ř.
§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01