ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2384.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2384/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Lesy České republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované obchodní společnosti MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovu, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 48/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č.j. 1 Co 63/2011-159, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 9.360,- Kč k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č.j. 32 C 48/2010-118, zamítl podle §10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb. (dále jen „tiskový zákon“) žalobu, aby žalovaná uveřejnila v horní polovině titulní strany deníku Lidové noviny odpověď ve znění uvedeném ve výroku I. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č.j. 1 Co 63/2011-159, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila dne 5. 2. 2010 v deníku Lidové noviny článek „Strašidelné hospodaření státních lesů“. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že v souladu s ustanovením §10 odst. 2 tiskového zákona nelze dovodit předpoklady pro uveřejnění odpovědi v dané věci. Konstatoval, že smyslem předmětného článku bylo poskytnout čtenářům informace, byť kritické, o hospodaření žalobce, nikoli jej poškodit či skandalizovat, jak správně z článku vyvodil soud prvního stupně. Žalovaná se přitom neomezila jen na jediný zdroj, nýbrž článek obsahoval i vyjádření a názory dalších subjektů v něm uvedených. Po publikování předmětného článku navíc žalovaná následně uveřejnila článek tiskového mluvčího žalobce obsahující stanovisko a vysvětlení k publikovanému článku. Stalo se tak ještě před výzvou žalobce k uveřejnění odpovědi v rozsahu, který je širší, než žalobcem zpochybňované části textu původního článku. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že bylo-li v periodickém tisku umožněno, aby se dotčená fyzická či právnická osoba vyjádřila takovým způsobem, aby skutková tvrzení uvedla na pravou míru nebo neúplné či pravdu zkreslující tvrzení doplnila a zpřesnila, pak žádost o uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona již nemůže být opodstatněná.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. dubna 2012 a téhož dne nabyl právní moci
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a proto uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že soudním výkladem došlo k zúžení interpretace možnosti uplatnění práva na odpověď ve smyslu §10 tiskového zákona, přičemž to podle jeho názoru vyvolává otázky zásadního právního významu:
- zda je soud povinen zkoumat pravdivost údajů publikovaných v článku v případě, že autor odkazuje v rámci řízení před soudem na jejich zdroj,
-zda lze neúplné a tudíž zkreslující sdělení publikované tiskem uvést na pravou míru tak, že se v odpovědi na toto sdělení uvedou příslušné chybějící údaje, které však logicky publikovaný článek neobsahoval, či zda je neúplným či zkreslujícím sdělením poškozený subjekt oprávněn ve své odpovědi pouze konstatovat, že příslušný údaj byl neúplný, příp. zkreslující,
- zda účel práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu §10 tiskového zákona je naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní na odlišném místě daného periodika názor žalobce na publikovanou problematiku dříve, než je u něj právo na odpověď uplatněno.
Dovolatel dále uvedl, že rozhodnutím soudů obou stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na dobrou pověst a jméno garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na možnost omezení základních práv a svobod pouze zákonem garantované čl. 4 odst. 2 Listiny, a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 násl. Listiny. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím své zástupkyně písemně vyjádřila žalovaná. Ztotožnila se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán dne 31. ledna 2012, vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna podmínka zastoupení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
V případě výroku napadeného rozsudku ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zvážil, že dovolání není v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dále proto posuzoval možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), která je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). V daném případě pak dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné s ohledem na řešení otázky zda účel práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu §10 tiskového zákona je naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní na odlišném místě daného periodika názor žalobce na publikovanou problematiku dříve, než je u něj právo na odpověď uplatněno (§237 odst. 3 o.s.ř.). S ohledem na ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se však nepřihlíží k okolnostem (eventuálně též) uplatněnými dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci) a §241a odst. 3 o.s.ř. ( tj. výtka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatel uplatňuje ve svém dovolání dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je jej třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který žalobkyně uplatnila jako poslední z dovolacích důvodů, může spočívat v tom, že soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v posuzovaném případě v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší tiskový zákon v souvislosti s právem na odpověď.
Dovolací soud poukázuje na zásadu, podle níž bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje . Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona).
Podle ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona odpověď nebo dodatečné sdělení je vydavatel povinen uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části.
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak nepochybně klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že
- v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
- požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
- odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,
- z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Dovolací soud je přesvědčen, že odvolací soud vyložené zákonné zásady bral při svém rozhodování plně v úvahu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo 1118/2006, se mimo jiné dovozuje, že ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona je nezbytné se zabývat otázkou, zda již dříve zveřejněná odpověď byla umístěním a formou rovnocenná napadenému sdělení. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, přičemž smyslem odpovědi je podle §10 odst. 2 věty první tiskového zákona, že toto skutkové tvrzení se uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Je-li tedy podstatou povinnosti vydavatele uveřejnit požadovanou odpověď skutečnost, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, které se tak má uvést na pravou míru, resp. doplnit nebo zpřesnit, je zcela logickým požadavek obsažený v ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení. Je pak třeba poukázat na odlišnost formulace užité citovaným ustanovením. Jestliže u požadavku na uveřejněný rozsah odpovědi operuje pojmem přiměřenosti (který ze své podstaty umožňuje širší uvážení, zda odpověď splňuje toto hledisko), pak v souvislosti s umístěním a formou uveřejňované odpovědi trvá na požadavku rovnocennosti (ekvivalence). U tohoto druhého požadavku do popředí vystupují především formální aspekty uveřejnění původního sdělení, na něž je reagováno odpovědí. Jde proto zejména o posouzení vizuálních atributů zveřejněného sdělení tak, jak mohly být vnímány čtenářskou veřejností, a to i z pohledu případného ovlivnění možnosti snadněji si zapamatovat (případně vybavit si) obsah uveřejněného sdělení v návaznosti na jeho konkrétní umístění, koncepci i grafické ztvárnění.
Podle názoru dovolacího soudu však nejde o identickou situaci se stavem, jaký byl zjištěn v projednávané věci.
Odvolací soud (obdobně jako do značné míry i soud prvního stupně) shledal existenci předpokladů posoudit předmětnou žalobu jako nedůvodnou ve třech skutkově podložených skutečnostech, která každá z nich by podle přesvědčení dovolacího soudu nutně musela vést k jejímu zamítnutí.
Především je třeba poukázat na závěr učiněný odvolacím soudem, který především poukazuje na to, že smyslem předmětného článku bylo poskytnou čtenářům (byť kritické) informace, o hospodaření žalobce, nikoliv však jej poškodit nebo skandalizovat. S ohledem na skutečnost, že se v tomto případě žalovaná neomezila pouze na jediný zdroj (informací), jímž byla srovnávací studie, nýbrž článek obsahoval i vyjádření a názory dalších v něm uvedených subjektů, včetně tiskového mluvčího žalobce, odvolací soud tento článek posoudil jako vyvážený a objektivizující prezentované informace. Za této situace odvolací soud plně oprávněně a přiléhavě připomněl (mimo jiné i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – konkrétně zmíněn jeho rozsudek ze dne 25. května 2006, sp.zn. 30 Cdo 861/2005), že k neoprávněnému zásahu do jména nebo dobré pověsti právnické osoby (výkonem práva kritiky) může dojít pouze tehdy, jestliže přesáhl přípustnou míru takovým způsobem, který již v demokratické společnosti nelze tolerovat, přičemž určité zjednodušení či dokonce zkreslení skutečnosti v tisku nemusí nutně vést k (neoprávněnému) zásahu do práv dotčené osoby; tento závěr pak podle odvolacího soudu platí i pro projednávaný případ.
K doplnění k této otázce je možno např. analogicky uvést, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
Spolu s odvolacím soudem je třeba se shodnout na zásadě, že je nutno vždy respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do práva na jméno nebo dobré pověsti určité právnické osoby (resp. do osobnostních práv dotčené fyzické osoby). V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování fakticky z uvedených zásad vycházel, takže v tomto smyslu mu nelze vytknout případné pochybení.
Jestliže se podle ustanovení §10 odst. 2 tiskového zákona musí odpověď omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, přičemž musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, bylo namístě, pokud se soudy obou stupňů zabývaly otázkou (v daném případě s negativním závěrem), zda požadovaná odpověď uplatňovaná žalobcem, těmto předpokladům odpovídá.
V souzené věci při úvahách o tom, zda byl opodstatněný požadavek žalobce na uveřejnění odpovědi žalovanou, bylo třeba – jak opět správně činily soudy obou stupňů – se vypořádat s tím, zda (jak výslovně uvádí při formulaci otázky zásadního právního významu sám dovolatel) účel práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu §10 tiskového zákona je naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní na odlišném místě daného periodika názor žalobce na publikovanou problematiku dříve, než je u něj právo na odpověď uplatněno.
Na tomto místě je nezbytné opakovaně připomenout zásadu, na níž je zbudován institut odpovědi podle tiskového zákona, podle níž je třeba dovozovat, že jeho smyslem je umožnit uvést zmiňovaná tvrzení na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud však vydavatel sám uveřejní v daném periodiku názor dotčeného subjektu na publikovanou problematiku (kdy její obsah se neoprávněně dotýkal cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby) dříve, než u něj bylo případně uplatněno právo na odpověď, nejedná se nepochybně o naplnění institutu odpovědi podle tiskového zákona a jeho předpokladů. V případě, že teprve po té (jak je tomu i v souzeném případě) dotčený subjekt uplatní právo na odpověď, je nezbytné posoudit, zda i přes již uveřejněnou jeho reakci, byla takto publikovaná odezva způsobilá uvést věc na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit, a zda tak byla i přiměřená rozsahu napadeného sdělení. S ohledem na umístění takto již uveřejněné reakce dotčené osoby (nepodřazené pod atributy odpovědi podle tiskového zákona), pak je nepochybně významné též uvážit, zda neztratila vypovídací schopnost ve vztahu k veřejnosti, která se mohla s původní statí seznámit.
Je pak zřejmé, že odvolací soud se touto otázkou fakticky též zabýval a připomněl, že žalovaná následně uveřejnila článek tiskového mluvčího žalobce obsahující stanovisko a vysvětlení k publikovanému článku. Stalo se tak ještě před výzvou žalobce k uveřejnění odpovědi v rozsahu, který je širší, než žalobcem zpochybňované části textu původního článku.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel, přičemž zákonu odpovídajícím způsobem přihlédl k jednotlivým okolnostem případu, které nesvědčily pro důvodnost podané žaloby. Nebyl tak naplněn ani dovolatelem případně uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože tak je třeba dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z uvedených důvodů pokládat za správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu