ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2883.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2883/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalované BELVEDERE, spol. s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 19/479, identifikační číslo osoby 44849494, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156 , o zaplacení 150.987,- Kč s příslušenstvím , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 160/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110 se ve výroku II., jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze v odstavci výroku II tak, že se žaloba zamítá co do částky 80.699,85,- Kč a dále ve výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č.j. 31 C 160/2009 – 71 ve výroku II. pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 80.699,85,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č.j. 31 C 160/2009 – 71 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 63.419,- Kč se 7% úrokem z prodlení ročně z této částky od 31. 8. 2009 do zaplacení navýšeným o výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku), dále žalobu zamítl v rozsahu částky 87.568,- Kč s příslušenstvím (odst. II výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. III výroku).
Žalobce, coby kolektivní správce ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“), který vykonává kolektivní správu majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům hudebním, se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku odpovídající svou výší jednonásobku odměny za rozhodné období od 1. 9. 2006 do 18. 5. 2008, když tvrdil, že žalovaná v rozhodném období ve své provozovně v Praze 7 (hotel Belvedere) zpřístupňovala chráněná autorská díla hotelovým hostům na jednotlivých hotelových pokojích. V provozovně žalované se nacházelo 137 hotelových pokojů vybavených televizními přístroji, jejichž prostřednictvím bylo hostům v rozhodném období zpřístupňováno televizní vysílání, a to bez licenčního oprávnění. Obě strany se v řízení před soudem prvního stupně shodly, že žalovaná v rozhodné době provozovala 137 pokojů vybavených televizorem a v této době byla průměrná obsazenost hotelových pokojů 50% kapacity zařízení.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná zpřístupnila hostům díla vysílaná televizí v hotelových pokojích ve své provozovně, čímž zasáhla do práv žalované, konkrétně do ustanovení §23 autorského zákona, tj. do práva provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to zpřístupněním díla bez potřebné licenční smlouvy a získala tak na úkor osob zastupovaných žalobcem bezdůvodné obohacení ve smyslu 451 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žaloba v projednávané věci byla podána k soudu dne 31. 8. 2009; toho dne tak bylo uplatněno u soudu právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. Soud prvního stupně prokázal, že žalobci bylo známo, že žalovaná nehodlá uzavřít licenční smlouvu a hradit autorskou odměnu v období od 23. 2. 2005 s poukazem na tehdejší znění autorského zákona. Dle soudu prvního stupně si žalobce byl vědom, v kolika hotelových pokojí provozuje žalovaná televizní vysílání; tímto se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení a v jaké výši za rozhodné období. Soud prvního stupně dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2006 do 29. 8. 2007 bylo promlčeno dne 30. 8. 2009 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty běžící ode dne 30. 8. 2007, a proto v rozsahu promlčení žalobci právo nepřiznal. Naopak nárok na vydání bezdůvodného bohacení za období od 30. 8. 2007 do 18. 5. 2008, tj. za období 8 měsíců a 20 dnů promlčen nebyl a soud prvního stupně (vzhledem k obvyklé licenční odměně v rozhodné době, obsazenosti hotelu a počtu dnů uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 63.419,- Kč s příslušenstvím a co do výše částky 87.568,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 25. ledna 2011, č.j. 3 Co 82/2010 – 110, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku tak, že kromě již přiznané částky je žalovaná povinna zaplatit žalobci další částku 7.078,- Kč a ve zbývající části odstavec I výroku potvrdil. Současně rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II výroku mění tak, že se žaloba zamítá co do částky 80.699,85,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyložil, že žalobce si byl vědom svých práv i po změně ustanovení §23 po 23. 2. 2005, když návrh smlouvy na další období byl žalované zaslán již s právním rozborem, který vyhotovil Prof. JUDr. I. T., CSc., dovozujícím tuto povinnost i po novelizaci zákonného ustanovení. Pokud se jedná o běh měsíčně splatných plateb a žaloba byla podána dne 31. 8. 2009, nelze dle odvolacího soudu uvažovat o promlčení platby za srpen 2007 při stanovení promlčecí doby pro bezdůvodné obohacení podle §107 odst. 1 obč. zák. Nicméně nárok uplatněný za období od 1. 9. 2006 do 31. 7. 2007 bylo nutno v souladu s tímto zákonným ustanovením považovat za promlčený, neboť mezi účastníky nebyl sporný počet pokojů vybavených televizory, ani obsazenost hotelu a žalobce si toho byl vědom, již v době, kdy žalovaná odmítla s odkazem na novelizované znění §23 autorského zákona uzavření navazující smlouvy. Nic tedy jejímu uplatnění u soudu, podle názoru odvolacího soudu, nebránilo. Odvolací soud nečinil kalkulaci s měsíčními platbami, ale s denními a zjistil, že kromě přiznané částky 63.419,- Kč patří žalované další částka, a to za srpen ve výši 7.078,- Kč a v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dotčeném rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci není jasné, jakým způsobem soud prvního stupně i odvolací soud dospěl k datu, který považuje za počátek běhu subjektivní lhůty. Podle dovolatele nestačí pouhá preventivní vědomost oprávněného o možnosti, že se na jeho úkor osoba bezdůvodně obohatí, či vědomost o rozhodných skutečnostech je pouze předpokládána na základě předchozích vědomostí a na základě obecných úvah, nýbrž je potřeba následné zjištění proběhlých skutečností. Dovolatel zdůrazňuje, že zákon zřetelně rozlišuje kratší promlčecí dobu založenou na následných skutkových zjištěních věřitele a delší promlčecí dobou automaticky počínající vznikem pohledávky; výklad podaný odvolacím soudem tento rozdíl stírá. Dovolatel je názoru že názor obou soudů je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími pod sp. zn. 25 Cdo 2581/98, 20 Cdo 927/98, 33 Odo 766/2002, 33 Odo 83/2004 a 30 Cdo 2758/2006 a také s odbornou literaturou. Podle dovolatele subjektivní promlčecí doba u dané pohledávky počala běžet dne 1. 6. 2009, protože ten den proběhla první kontrola v hotelu, a tudíž kdy se dovolatel dozvěděl o umístění konkrétního počtu televizních přístrojů na hotelových pokojích žalovaného.
Žalovaná nepodala k dovolání vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dovolání bylo podáno dne 24. 5. 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Jakkoliv je dovoláním dotčený výrok odvolacího soudu označen jako výrok měnící, jde obsahově o výrok potvrzující, neboť odvolací soud – co do požadavku na zaplacení částky 80.699,85,- Kč rozhodl souladně se soudem prvního stupně, který (nejen) v tomto rozsahu žalobu zamítl. Přípustnost dovolání by tak mohla být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, odkdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na provozování rozhlasového či televizního vysílání podle §23 zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato otázka byla vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy uvádí, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení, neboť nesprávně vyložily promlčení nedůvodného obohacení v dané věci (v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu).
V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka počátku běhu promlčecí doby u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na provozování rozhlasového či televizního vysílání podle §23 zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008. Podle tohoto ustanovení, „ provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.“
Výkladem ustanovení §23 autorského zákona se Nejvyšší soud již zabýval (srov. rozhodnutí 30 Cdo 4499/2010) a konstatoval, že po chybě zákonodárce byli provozovatelé ubytovacích služeb osvobozeni od placení autorských poplatků za provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacího zařízení. Nicméně tato zákonná výjimka byla v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a to především v rozporu s Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněnou v Paříži dne 4. května 1896, revidovanou v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněnou v Bernu dne 20. března 1914 a revidovanou v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášenou pod č. 133/1980 Sb. a (tehdy) komunitárním právem, především pak s čl. 3 ve spojení s čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v Informační společnosti (Úř. věst. L 167 ze dne 22. 6. 2001). Následně pak bylo ustanovení §23 autorského zákona s účinností ode dne 19. 5. 2008 novelizováno zák. č. 41/2009 Sb.
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §107 odst. 1 obč. zák. platí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil; proto je třeba tento okamžik rozhodně a konkrétně určit, aby bylo jasné, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba.
Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
Nejvyšší soud dále judikoval, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 ze dne 14. 8. 2007, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Pro vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný dozvěděl nejen o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému, ale současně, aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše uvedené, že při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
Protože Nejvyšší soud vychází z výše uvedené konstantní judikatury, tak není možné souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle kterého je pro běh promlčecí lhůty podstatný fakt, že „žalobce si byl vědom svých práv i po změně ustanovení §23 [autorského zákona ] po 23. 2. 2005, když návrh smlouvy na další období byl žalované zaslán již s právním rozborem prof. Telce, dovozujícím tuto povinnost i po novelizaci zákonného ustanovení.“ Je samozřejmé, že žalobce, coby kolektivní správce je v dané oblasti profesionál a má nezbytné znalosti v oblasti autorského práva a jeho zákonné úpravy. Současně však hájí práva autorů a z tohoto důvodu je přirozené, že žalobce si nechal udělat právní rozbor od Prof. JUDr. I. T., CSc., jehož názor na novelizované znění ustanovení §23 autorského zákona poté převzal a používal v argumentaci pro uzavření licenčních smluv i po zavedení zákonných výjimek pro osvobození od autorských poplatků. Proto lze usuzovat, že žalobce měl svůj právní názor ohledně nezákonnosti těchto ustanovení, ale ten sám o sobě nemůže být zaměňován s okamžikem, kdy se žalovaná skutečně dozvěděla, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a kdo ho způsobil. Žalobce nemohl nabýt jistoty ohledně vzniku bezdůvodného obohacení jen na základě vlastního právního názoru, zvláště pak, když jeho právní názor na danou problematiku byl v rozporu s tehdy účinným autorským zákonem.
O faktu, že ustanovení §23 autorského zákona není skutečně v souladu s mezinárodními závazky České republiky a že zde došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení se žalobce dozvěděl díky svému předchozímu řízení vedeném proti Ing. M. L., a to nejpozději doručením rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 36 C 115/2005 ze dne 26. února 2007. V rámci tohoto řízení (které žalobce zmiňuje na č.l. 86) Krajský soud v Praze předkládal předběžnou otázku Soudnímu Dvoru ES, na základě jehož odpovědi se žalobce musel dozvědět o nezákonnosti ustanovení §23 autorského zákona.
Žalobce se v tomto řízení dozvěděl nejen o samotném vzniku bezdůvodném obohacení v konkrétní rovině vůči žalovanému p. L., ale také, a to v obecné rovině, že zde došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dalších provozovatelů ubytovacích zařízení, která mají televizní přístroje v soukromých prostorách zařízení užívaných pro ubytování (na pokojích). Z předchozího řízení se ale současně dovolatel nemohl dozvědět informace, která všechna ubytovací zařízení se bezdůvodně obohatila, a jsou proto povinna vydat toto bezdůvodné obohacení, a současně nemohl mít znalost ohledně rozsahu a výše nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit. Která ubytovací zařízení se konkrétně obohatila a v jaké výši lze zjistit na základě prohlášení, vyplnění formuláře či faktických kontrol ubytování na místě. Dovolatel sice mohl mít a pravděpodobně měl povědomí, že žalovaná neukončila činnost a nadále využívá televizní přijímače na hotelových pokojích, i poté, co nebyla povinna hradit autorské poplatky, ale podle konstantní judikatury takové povědomí není dostačující a vyžaduje se, aby se dovolatel skutečně dozvěděl (tj. tedy nikoli pouze předpokládal) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost potřebné skutečnosti dozvědět se již dříve). Den, kdy se takto dozví tyto skutečnosti je rozhodný pro počátek běh subjektivní promlčecí doby (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2581/98).
Žalovaná dne 14. 5. 2005 podala „Návrh na uzavření licenční smlouvy podle §46 a §101 autorského zákona 121/2000 Sb.“ (pro období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005), kdy uvedla, že celkem používá 137 televizních přístrojů na pokojích a že pokoje jsou vytíženy celkem ze 40%. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá zaplacení poplatků za období od 1. 9. 2009 do 18. 5. 2008, tedy období, která jsou od sebe vzdálená více než 1 rok a 4 měsíce, tak nelze tvrdit, že žalobce znal tehdejší počet televizních přístrojů na pokojích a že se průměrná vytíženost hotelu se nezměnila. Zvláště když skutečně došlo k navyšování počtu televizních přijímačů na hotelových pokojů (od 19. 5. 2008 se zvýšil počet ze 137 na 153 televizních přijímačů) a když vytíženost hotelu se také měnila, což vyplývá z vyjádření samotné žalované a z provedených důkazů (v žalobě se vychází z obecné průměrné vytíženosti 50%, ve vyjádření žalované ze dne 16. 10. 2009 uvádí vytíženost 35% v rozhodném období, v Návrhu na uzavření licenční smlouvy podle §46 a §101 autorského zákona č. 121/2000 Sb. ze dne 14. 5. 2005 je uvedena vytíženost ve výši 40%, v novém Návrhu na uzavření licenční smlouvy podle §46 a 101 autorského zákona č. 121/2000 Sb. ze dne 24. 6. 2009 je uvedena vytíženost ve výši 30% a konečně v jednání před soudem dne 10. 12. 2009 se žalobce a žalovaná dohodli na průměrné obsazenosti hotelu ve výši 50%).
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. je třeba kumulativně splnit podmínky, že se žalobce skutečně dozví že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že se dovolatel v únoru 2007 dozvěděl v obecné rovině o bezdůvodném obohacování ze strany provozovatelů hotelů, ale nemohl se s ohledem na časový odstup dovědět, v jakém rozsahu se bezdůvodně obohatila žalovaná a stanovit výši svých nároků. To se konkrétně dozvěděl až po provedení kontroly dne 19. 6. 2009 v hotelu Belvedere, kdy zjistil přesný počet přijímačů v rozhodném období (neboť kontroly provedené ve dnech 1. 6. 2009 a 4. 6. 2009 byly víceméně orientační a samotná kontrola na místě proběhla až dne 19. 6. 2009). Na vytíženosti hotelu se přitom obě strany shodly až v řízení před soudem prvního stupně. Pro zde uvedené nemohla být pohledávka promlčena v subjektivní promlčecí době podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud posoudil pohledávku i ve světle objektivní promlčecí doby dle ustanovení §107 odst. 2. obč. zák., podle kterého se bezdůvodné obohacení promlčí za tři roky, kdy k němu došlo. Jak vyplývá z aktuální judikatury (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4499/2010), tak „není teoreticky možné, aby promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne“ , z čehož vyplývá, že není možné, aby u pohledávky za období od 1. 9. 2006 do 18. 5. 2008 začala běžet promlčecí doba již ode dne 23. 2. 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel se domáhá pohledávky za období od 1. 9. 2006 do 18. 5. 2008, k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít nejdříve dne 1. 9. 2006 a podle objektivní promlčecí doby by se pohledávka musela uplatnit nejpozději do 1. 9. 2009. Počínaje dnem 2. 9. 2009 by pak bylo možné vznést úspěšnou námitku promlčení podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána k soudu dne 31. 8. 2009, tak nárok nemohl být promlčen ani podle objektivní promlčecí doby. Otázku určení počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. posoudil soud prvního stupně i odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemá důvod se odchýlit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze v rozsahu napadeném dovoláním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za správné, a proto Nejvyšší soud rozhodnutí v napadených výrocích, bez nařízení jednání, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243 b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu