Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2887.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2887.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2887/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 4, proti žalované obchodní společnosti Respekt Publishing, a.s., identifikační číslo osoby 61457345, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 25, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná č. 26, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 116/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2009 (správně 2010), č. j. 1 Co 157/2009-170, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2009 (správně 2010), č. j. 1 Co 157/2009-170, se ve výroku I., ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku III. z r u š u j e, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal uveřejnění omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) proti žalované, jako vydavatelce týdeníku Respekt, v souvislosti s publikováním článku „Poslední případ policisty Š.“ ze dne 14. srpna 2000 v uvedeném periodiku číslo vydání 34, jehož obsahem došlo podle žalobce k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 32 C 116/2000-144, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v týdeníku Respekt omluvu ve znění: „ Dne 14. 8. 2000 byly v týdeníku Respekt v článku Poslední případ policisty Š. uveřejněny informace, týkající se osoby M. H. o tom, že M. H. měl kontakty na obchodní partnery A. B. a že na základě těchto kontaktů přišlo na osobní konto M. H. v Komerční bance za posledních 8 týdnů přes 50 tisíc USD z Bank of New York. Tyto údaje jsou nepravdivé a za jejich uveřejnění se M. H. omlouváme“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. částku 500.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl v rozhodné době osobou veřejného zájmu (bezpečnostním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu a později náměstkem ředitele) a že dne 14. srpna 2000 vyšel v týdeníku Respekt č. 34 článek s názvem „Poslední případ policisty Š.“, jehož autorem byl redaktor J. S. Soud konstatoval, že článek vyváženě a objektivně vypovídá o konkrétní okolnosti veřejného zájmu a v té souvislosti zmiňuje i podezření a vyšetřování žalobce jako náměstka Národního bezpečnostního úřadu, a dále cituje i žalobce, který vše popírá a částečně i vysvětluje (vše ve vztahu k prověrkám E. Š.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby vyslovené podezření ve vztahu k osobě žalobce (že má kontakt na obchodní partnery A. B. a že na jeho osobní konto přišlo podle policistů přes 50.000 amerických dolarů), nebylo zcela pravdivé, nemohlo by fakticky dojít k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry, protože bylo vysloveno jednak určité podezření, jednak byl publikován názor žalobce, který vše popřel a podal k věci vysvětlení. V článku tak byly uveřejněny názory obou stran, čímž se žalobci vlastně dostalo obratem satisfakce morálního charakteru. Kromě toho žalobce sám dva dny poté vydal k věci prohlášení pro Českou tiskovou kancelář a tím se mu dostalo opět další satisfakce. Navíc podle soudu navržené znění omluvy by nemohlo být satisfakcí, protože nekoresponduje s označeným neoprávněným zásahem; nadto nebylo prokázáno, že by tvrzení bylo nepravdivé. Při úvaze o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. dospěl soud k závěru, že žalobce ve svých tvrzeních vůbec neunesl důkazní břemeno, zejména listinné důkazy jím předložené nenasvědčují tomu, že musel odejít ze své funkce právě v důsledku uveřejněného článku. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2009 (správně 23. února 2010 ), č.j. 1 Co 157/2009-170, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ve věci samé tak, že žalované uložil povinnost uveřejnit v týdeníku Respekt omluvu ve znění: „ Dne 14. 8. 2000 byly v týdeníku Respekt v článku , Poslední případ policisty Š.´ uveřejněny informace, týkající se osoby M. H. a o tom, že M. H. měl kontakty na obchodní partnery A. B. a že na základě těchto kontaktů přišlo na osobní konto M. H. v Komerční bance za posledních 8 týdnů přes 50 tisíc USD z Bank of New York. Tyto údaje jsou nepravdivé a za jejich uveřejnění se M. H. omlouváme“. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 200.000,- Kč a ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uveřejnila v týdeníku Respekt dotčený článek, v jehož části byly obsaženy informace, že žalobce měl mít kontakty na obchodní partnery A. B. a že na základě těchto kontaktů přišlo na jeho účet přes 50 000 amerických dolarů. Odvolací soud dovodil, že tato tvrzení jsou v uvedených souvislostech nepravdivá a objektivně způsobilá porušit zákonem chráněná osobnostní práva žalobce, především právo na jeho čest, důstojnost a profesní způsobilost. Uvedl, že při střetu práva veřejnosti na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, je nutno přihlédnout k okolnostem každého případu tak, aby jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že uvedení zmíněných tvrzení, jejichž pravdivost nebyla ani dalším šetřením orgánů činných v trestním řízení podložena důkazy, je neoprávněným zásahem objektivně způsobilým pošpinit čest, důstojnost a profesní způsobilost žalobce. Přiznal proto žalobci omluvu, i když pro odstup času se její účinnost snižuje. Z hlediska ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pak odvolací soud považoval za přiměřenou částku 200.000,- Kč relutární náhrady, protože osobnostní práva žalobce byla snížena v závažné míře. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 9. dubna 2010, přičemž právní moci nabyl dne 23. dubna 2010. Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 9. června 2010 včasné dovolání směřující proti jeho výroku I. ve věci samé a do části výroku II., pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odkazuje na dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) a §241a odst. 3 téhož zákona, tj. má za to, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky odvolací soud především zcela pominul skutečnost, že žalobce byl v rozhodné době osobou veřejného zájmu a při právním posouzení věci proto nerespektoval ustálenou soudní praxi vyjádřenou v nálezech Ústavního soudu ČR, zejména pak v nálezu sp. zn. I ÚS 453/03. Nadto má za to, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalobci se dostatečné satisfakce dostalo již tím, že v článku byl obsažen i jeho názor na danou věc a současně i tím, že krátce po uveřejnění dotčeného článku žalobce znovu veřejně prezentoval svoje stanovisko k této věci. Dovolatelka připomněla, že soud neprovedl žádné dokazování a z odůvodnění rozsudku není patrné, zda vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v celém rozsahu, či vzal za prokázané jen některé z těchto skutečností. Stejně tak při úvaze o přiznání a výši nemajetkové újmy není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč byla přiznána zrovna částka 200.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, takže napadený rozsudek je proto v tomto směru nepřezkoumatelný. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadených výrocích zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření. Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných předpokladů - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pokud jimi byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (resp. v případě výroku II. změněn částečně). Dovolání je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR poté jako soud dovolací rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku soudem seznaného neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. vymezuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Úspěšně se v souvislosti s utrpěným zásahem do práva na ochranu osobnosti může postižená fyzická osoba domáhat žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně, s ohledem na okolnosti posuzované věci, přiměřená (nebo je přiměřená pouze ve své části), resp. tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo zčásti). Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověřit, zda k němu došlo, a pokud ano, pak zda se tak stalo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak celkové povahy případu, tak jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění řady zákonných hledisek, která musí být soudem skutečně seznána a pro daný případ individualizována. Určujícím je v prvé řadě zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně, zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku, může pociťovat a prožívat jako závažnou. Právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce (ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák.) jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje. Pokud dovolatelka v dané věci ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud poukazuje na skutečnost, že např. již v rozsudku ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, uvedl, že každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (Nález II. US 357/96- S.n.u. US, Svazek č. 9, Nález č 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah. Ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu do té míry, že ji již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Přitom je nutno respektovat zřejmá specifika periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v některých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení či zkreslení musí nutně vést k zásahu do dobré pověsti (Nález I. ÚS 156/99 – Soudní rozhledy č. 2/2000 - příloha, str. 13). Tisk, pokud přispívá k veřejné diskusi o záležitostech legitimního zájmu společnosti, by měl mít běžně právo spoléhat se na obsah oficiálních informací (byť např. „mezitímního charakteru“) získaných např. od orgánů činných v trestním řízení apod., neboť jinak by mohla být podkopána životně důležitá role „hlídacího psa“, kterou tisk sehrává (viz např. Evropský soud pro lidská práva - rozsudek ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20.5.1999). I když tisk nemůže překračovat určité hranice, zejména s ohledem na ochranu pověsti a práv jiných, přísluší mu nicméně – při dodržování povinností a odpovědnosti – sdělovat informace a myšlenky o otázkách všeobecného zájmu. Novinářská svoboda také zahrnuje možnost použití určité míry přehánění či dokonce provokace (Evropský soud pro lidská práva - rozsudek ve věci Fressoz a Roire proti Francii ze dne 21. 1. 1999). Pokud publikovaný názor nevybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter konkrétního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla neocitá mimo meze ústavní ochrany (Nález III. ÚS 359/98, Sb.n.u. US, Svazek č. 8, Nález č. 95). V dalším je třeba připomenout, že např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené fyzické osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v zásadě jen obecně zmínil, že při střetu práva veřejnosti na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, je nutno přihlédnout k okolnostem každého případu tak, aby jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým, nijak tuto – jinak správnou – zásadu nerozvedl a nekonkretizoval, takže ani není patrno, jak dalece fakticky dostál výše vyloženým principům, na něž dovolací soud v této souvislosti opětovně poukazuje, a na nichž bezvýhradně setrvává. V zásadě též paušální se jeví zdůvodnění odvolacího soudu vztahující se k přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, a zejména pak její soudem přisouzené výše. S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v uvedených výrocích pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, v dotčených výrocích ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.) Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2012 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2012
Spisová značka:30 Cdo 2887/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2887.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§11násl obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01