ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3017.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3017/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 240, proti žalované 1) Správě Severočeského kraje Ústí nad Labem – oddělení stížností pracujících – vnitřní kontroly , se sídlem v Ústí nad Labem , Lidické náměstí č. 899/9 2) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 3129/36, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 66/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č.j. 1 Co 195/2010-88, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. srpna 2010, č.j. 34 C 66/2010-79, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalobu ze dne 25. května 2009. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2011, č.j. 3 Co 195/2010-88, podle ustanovení §219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné odkazem na ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o.s.ř., když žalobce usnesením ze dne 26. dubna 2010 č.j. 34 C 66/2010-70 vyzval, aby ve stanovené lhůtě 25 dnů žalobu doplnil, zejména blíže konkretizoval, v čem spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv, navrhl důkazy ke svým tvrzením a konkretizoval, čeho se domáhá. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 17. 5.2010, v němž opět odkazuje na šikanu, vyjmenovává spisové značky spisů, jejichž přezkumu se domáhá, a to proti konkrétním osobám, aniž by vyhověl pokynům soudu, uvedeným pod body I., II. a III. uvedeného usnesení. Ze žaloby není zřejmé vylíčení skutkových tvrzení, ani navržení důkazů k nim. Není konkretizováno, v čem tedy žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv a v návaznosti na jakou konkrétní újmu se domáhá zaplacení požadované finanční částky. Žaloba ani ve spojení s doplňujícími podáními, včetně odvolání, nebyla, ani podle názoru odvolacího soudu, v souladu s citovaným §79 odst. 1 o.s.ř. Není z ní totiž patrno, čeho konkrétně se žalobce domáhá, neboť jeho požadavky jsou nekonkrétní a žaloba je v rozporu s požadavkem určitosti a srozumitelnosti žalobního návrhu. Vymezení povinností (stejně tak i práv) musí být v žalobním návrhu provedeno přesně a jednoznačně, neboť jde o nezbytný požadavek z hlediska vykonatelnosti soudního rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že pro uvedené nedostatky nelze žalobu projednat, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení jako správné, potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. Výslovně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dopadající na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které tkví v nesprávné aplikaci ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. Dovolatel vytýká, že „ odvolací soud nevzal v úvahu argumenty žalobce týkající se povahy daného soudního řízení, kdy se žalobce v průběhu uplynulých deseti let obracel na nejrůznější orgány státní správy se žádostí o vyřešení nelegálního nahrnování kamení na jeho pozemek v katastrálním území M. a ve znemožnění jeho užívání, což vyplývá z listin, které v rámci své žaloby a jejího postupného doplňování soudům obou instancí předložil. Vrchní soud měl vzít v úvahu skutečnost, že žalobce nemá právnické vzdělání a jeho snahu blíže specifikovat označení důkazů k prokázání svých tvrzení. Vrchní soud pochybil, když potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí jeho žaloby a podle žalobce tak nesprávně posoudil danou věc“. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 (dále jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání se závěrem o jeho přípustnosti podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolatel ve svém dovolání ve své podstatě neformuloval žádnou právní otázku, která by naplňovala uvedený dovolací důvod, a jejíž eventuální existence by opravňovala kvalifikovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2část věty před středníkem zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo zamítnuto, avšak žalovaným v něm žádné náklady nevznikly, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu