ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3076.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3076/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 69/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 20 Co 525/2011-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 20 Co 525/2011-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 93.960,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 144/2000 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu ve výši 81.800,- Kč, přičemž žalobkyně vystupovala v původním řízení v procesním postavení žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 18. 1. 2000 do 27. 11. 2009, kdy bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o částečném zamítnutí a částečném odmítnutí dovolání žalobkyně doručeno jejímu právnímu zástupci. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť na jeho počátku došlo k přibližně dvouletému průtahu, který lze přičítat soudu, sama tato okolnost však pro přiznání finančního zadostiučinění nepostačuje. Celková délka řízení byla významně ovlivněna jednáním žalobkyně, která opakovaně žádala o ustanovení právních zástupců, s nimiž pak nespolupracovala, podávala opravné prostředky do všech procesních rozhodnutí, a to i zjevně subjektivně nepřípustné, činila neurčitá podání a nepřípadné procesní návrhy a žádala o odročení všech ve věci nařízených jednání. Je jistě právem účastníka činit v řízení úkony dle svého uvážení, nemůže však následně za prodloužení řízení činit odpovědným stát. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že žádosti o odročení jednání odůvodňovala žalobkyně obtížemi při chůzi, avšak tyto žádosti nosila k soudu osobně a průběžně se dostavovala ke studiu spisu, z čehož lze usuzovat na účelovost a obstrukční podstatu jejích žádostí o odročení jednání. Odvolací soud proto uzavřel, že pro odčinění nemajetkové újmy, která měla žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniknout, je plně postačující konstatování nesprávného úředního postupu v podobě průtahu v řízení ve smyslu §31a odst. 2 zák. č. 82/198 Sb. výkladem a contrario, přičemž toto zadostiučinění poskytla žalobkyni žalovaná ve své odpovědi na její žádost ze dne 7. 1. 2010.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243 odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka namítla, že pokud soudy obou stupňů konstatovaly pochybení soudu na počátku posuzovaného řízení, pak tento nedostatek nemohl být jakkoliv „zhojen“ dalším jednáním žalobkyně, a byly tedy naplněny podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění. Konstatování porušení práva ze strany žalované se jeví dovolatelce jako zcela nedostatečné, neboť se podle ní jedná pouze o zhodnocení skutečnosti, nikoliv o jakýkoliv projev omluvy vůči poškozené.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce, zda byly v daném případě splněny podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že v určitých případech postačí jako zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1481/2011, dostupná na www.nsoud.cz, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, §72).
Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava §31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě, že žalovaná konstatovala v rámci předběžného projednání nároku ve svém vyjádření porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba toto vyjádření vnímat jako plnohodnotnou formu zadostiučinění přiznanou ze strany žalované. Kompenzaci formou omluvy žalobkyně ve svých podáních blíže nespecifikovala a při jednání soudu prvního stupně ji v rámci koncentrace řízení ani nepožadovala.
Nesouhlas žalobkyně se zvolenou formou zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu