ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3393.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3393/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. Z. T. , zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Praha – Nové Město, Opletalova 37, proti žalované ACCORD, spol. s.r.o. , se sídlem Praha 5, Vlasákova 853, identifikační číslo osoby 45311528, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o zaplacení 1,030.200,- Kč , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 92/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010, č.j. 3 Co 23/2009-389, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku ve věci samé se zamítá, jinak se odmítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobci částku 31.440,- Kč, k rukám Mgr. Jiřího Hoňka, advokáta se sídlem Praha – Nové Město, Opletalova 37, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 8. ledna 2009, č.j. 34 C 92/2003-346, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 231.000,- Kč (rozsudek pro uznání, odst. I výroku) a dále uložil žalované povinnost zaplatit částku 434.922,60,- Kč (odst. II výroku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci dalších 364.277,40,- Kč (odst. III výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. IV., V., VI. výroku).
Žalobce se domáhal zaplacení částky 1,030.200,- Kč, s tím, že v letech 1994 – 1996 vytvořil společně s dalšími spoluautory účetní program ACC verze 4, za něž mu měl být přiznán větší autorský honorář. Soud prvního stupně zjistil, že spor vznikl v době účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), podle kterého se v případě předmětného účetního programu jednalo o autorské dílo, které vzniklo tvůrčí činností několika autorů (spoluautorů). Považoval za spravedlivé, aby každý ze spoluautorů dostal stejný díl autorských odměn (podíly tvůrčích příspěvků jednotlivých spoluautorů nebylo možné zjistit, proto soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly jsou stejné), a to z částek získaných prodejem programu, který je předmětem sporu. Jestliže v roce 2000 sporný program generoval celkem 71,85%, v roce 2001 67,03%, v roce 2002 51,30% ze všech příjmů, mělo stejné procento autorských odměn připadnout na odměnu za prodej sporného programu. Bylo-li v roce 2000 na autorské odměny určeno 2,150.000,- Kč, z toho 71,85% je částka 1,544.775,- Kč a na každého z pěti spoluautorů tedy připadá částka 308.999,- Kč, v roce 2001 bylo na autorské odměny určeno 2,100.000,- Kč, příslušný díl z 67,03% je 1,407.630,- Kč a každému ze spoluautorů připadá 281.526,- Kč a šlo-li v roce 2002 na odměny 1,076.000,- Kč, poté 51,03% představuje částku 551.988,- Kč a na každého ze spoluautorů mělo připadnout 110.397,60 Kč. Soud prvního stupně považoval za nepřípustné podstatně větší díl odměn vyplácet za jiné programy, které takový přínos nepřinášely, a určil, že žalobci příslušelo celkem 700.922,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již 35.000,- Kč zaplatila, měla ještě žalobci doplatit částku 665.922,60 Kč jako autorskou odměnu shodnou s tím, co dostali ostatní spoluautoři. Posléze žalovaná uznala co do výše a co do důvodu částku 231.000,- Kč, proto v této části výroku vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání. Částku do zbytku 364.277,40 Kč, na kterou žalobce vyčíslil svoji autorskou odměnu, soud prvního stupně zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010, č.j. 3 Co 23/2009-389, zastavil odvolací řízení proti odstavci I. výroku rozsudku soudu (odst. I. výroku odvolacího soudu) a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. (odst. II. výroku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odst. III. výroku odvolacího soudu).
V průběhu odvolacího řízení vzala žalovaná zpět odvolání v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem pro uznání. Jinak odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné; měl za to, že soud prvního stupně správně odkázal na ustanovení §7 zák. č. 35/1965 Sb., kdy žalobce byl spoluautorem sporného díla, bez ohledu na to, zda toto dílo bylo vytvořeno zaměstnanci ke splnění povinností ze zaměstnaneckého poměru. Současně odvolací soud uvedl, že je nepochybné, ze kterého zákona soud prvního stupně vycházel. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že předmětný program generoval 71,85% příjmů, v roce 2001 67,03% a v roce 2002 51,30% příjmů, a tedy je správný i výpočet autorských odměn, které měly být vypláceny žalobci v letech 2000 – 2002. Protože odvolací soud shledal všechny závěry soudu prvního stupně za přiléhavé, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývajících odstavcích II., III., IV., a V. výroku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (dále též „dovolatelka“), kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v „části II., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. a VI. dle doplňujícího usnesení soudu prvního stupně. Dovolání dále směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení“. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „kdy došlo k zhodnocení důkazů v rozporu s hmotným právem a judikaturou a aplikaci neodpovídajícího zákonného ustanovení“. Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka to, zda lze přiznat autorský honorář, aniž by bylo soudy stanoveno, z jakého právního titulu takový nárok plyne, zda autorský honorář může být stanoven jako celý hrubý příjem z prodeje konkrétního produktu jako celek bez ohledu na náklady a zdanění a zda v případě společníka a zároveň zaměstnance lze na vytvoření díla touto osobou uplatnit §17 zákona č. 35/1965 Sb.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s principem předvídatelnosti a že neuvedl, na základě jakého právního titulu uplatněný nárok žalobci náleží, když nikdy se žalobcem nebyla uzavřena dohoda o užití díla a odměně, a současně odkazuje na §12 a §13 tehdy platného autorského zákona č. 35/1965 Sb. Namítá, že by výše odměny měla být určena podle §136 o.s.ř., tedy podle volné úvahy soudu a nesouhlasí s tím, že by měl být žalobci vyplácen vyšší honorář. Tímto dle dovolatelky vznikla situace, kdy žalované hrubý příjem z prodeje žalovanému nezůstává, ale snižuje se o různé daňové náklady a odvolací soud tak hrubý příjem rozdělil na autorské odměny jako celek bez ohledu na náklady žalované, čímž zcela změnil hospodářský výsledek žalované za příslušná období a žalované by tak nezbývala v podstatě žádná částka na provoz a další náklady. Navíc odvolací soud nevzal v potaz, že žalobce se od roku 1999 na dalším rozvoji účetního programu vůbec nepodílel a že sám respektoval stanovení autorské odměny ve výši 6%. Dovolatelka dále poukazuje na princip „iura novit curia“, kdy soudy měly aplikovat ustanovení §17 zák. č. 35/1965 Sb., opravňující zaměstnavatele užívat k plnění svých úkolů dílo vytvořené jeho pracovníkem k plnění povinností vyplývající z pracovního poměru. Dovolatelka je toho názoru, že rozsudek je v rozporu s hmotným i procesním právem a trpí vadami řízení, „kdy vady řízení můžou být také otázkou právní podle sp. zn. II. ÚS 650//2006 ze dne 9. 1. 2008“. Navrhla proto, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalované žalobce uvedl, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu a pouze konstatuje odvolací argumentaci. Žalobce zdůrazňuje, že pokud soud přizná autorský honorář, tak tím zcela evidentně identifikuje i samotný právní titul. Současně právní předpis neurčuje, jaká konkrétní odměna má být stanovena, a je proto na soudu, aby kvalifikovanou úvahou určil výši honoráře. Chtěla-li dovolatelka činit spornou otázku správnosti úvahy odvolacího soudu o tom, jaká odměna je přiměřená, pak se zásadně nejedná o otázku výkladu platného práva, ale o otázku posouzení konkrétních skutkových okolností, což jako takové nemůže zakládat dovolací důvod [u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce zdůrazňuje, že charakter a „hodnotnost“ díla, stejně jako majetkové a obchodní poměry žalované jsou skutkové okolnosti a nemohou být řešeny v dovolacím řízení. Dále žalobce uvádí, že dovolatelčin odkaz na §17 zák. č. 35/1965 Sb. je irelevantní, neboť předmětem sporu není, zda žalovaná užila dílo po právu či nikoli. I kdyby se zjistilo, že se jedná o zaměstnanecké dílo, tak tím žalobce neztrácí právo na autorskou odměnu. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání je v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť jedna z otázek dovolatele nebyla dovolacím soudem doposud řešena.
Dovolatelka jako první otázku zásadního právního významu vymezuje, zda lze přiznat autorský honorář, aniž by bylo stanoveno, z jakého právního titulu takový nárok existuje. Podle dovolatelky nelze dovodit, za co žalobci náleží autorský honorář, když nikdy nebyla uzavřena odměna o užití díla a odměně. Byť dovolatelka tento dovolací důvod označuje jako důvod nesprávného právního posouzení [ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť tvrdí, že řízení je zatíženo vadou, kdy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není seznatelné, zda odvolací soud posoudil nárok žalobce jako právo na odměnu za tvůrčí práci podle §12 odst. 1 písm. c) autorského zákona, nebo jako „odměnu při šíření díla a za užití díla“, přičemž každý z těchto titulů má podle dovolatelky odlišný způsob výpočtu odměny. Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou takovou otázku v podaném dovolání nevymezil, takže v tomto směru zde nebylo způsobilého procesního podkladu k posouzení přípustnosti dovolání.
V přezkoumávané věci byla dne 16. 4. 1992 uzavřena smlouva mezi společností Accord, spol. s.r.o. a spoluautory, která je označena jako „Smlouva o podmínkách a užití programovaného díla a odměně za jeho užití podle ustanovení §22 zák. č. 247/1990 o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon)“. Nejen, že samotná hlavička smlouvy odkazuje přímo na ustanovení §22 autorského zákona, které upravuje smlouvu o šíření díla, ale dále v samotném textu smlouvy je stanoveno, že autoři udělují společnosti výhradní svolení k užití tohoto programového díla následujícím způsobem a v následujícím rozsahu: prodej a údržba díla (odstavec III. smlouvy) a současně, že mají právo na odměnu za užití programového díla (odstavec IV smlouvy), podle které měli tehdy spoluautoři nárok na odměnu ve výši 80% z prodejní ceny všech programových děl prodaných v kalendářním roce.
Na základě rozhodnutí společníků Accord s.r.o. dne 17. 5. 1999 se pravidla pro vyplácení odměny změnila, když bylo stanoveno že „každý společník (kromě Demartini) bude pobírat ročně 6% z ceny prodávaných programů formou autorského honoráře (bezpracně), a toto právo přechází i na případné dědice společníka“. Z vyúčtování autorských honorářů za rok 2000, 2001 a 2002 vyplývá, že autorům vzniká odměna z prodeje programu.
Tuto smlouvu a rozhodnutí účastníků odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně zmiňuje a také ve svém odůvodnění používá přímo spojení „právo na autorskou odměnu za jeho [myšleno dílo] užití“. Skutečnost, že odvolací soud používá pouze pojem „autorská odměna“, tak nečiní žádné interpretační potíže a nelze přivolit dovolatelce, že není jasné, z jakého právního titulu přiznal odvolací soud žalobci autorskou odměnu. Ustanovení §12 odst. 1 písm. c) autorského zákona pod pojmem “právo na odměnu za tvůrčí práci” nepřesně označuje autorskou odměnu, která je – jako odměna autora za to, že jiná osoba smí jeho výtvoru využít - dále rozvedena v ustanovení §13 zák. odst. 1 č. 35/1965 Sb. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, tak umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Za druhou otázku zásadního významu dovolatelka označuje, zda autorský honorář může být stanoven celý hrubý příjem z prodeje konkrétního produktu jako celek bez ohledu na náklady a zdanění využívajícího subjektu.
U této otázky shledal dovolací soud, že nemá zásadní právní význam, neboť jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 či ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu přitom i v projednávané věci, kdy v případě, že nelze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, stanovení výše autorského honoráře je podle §136 o.s.ř. na volné úvaze soudu s tím, že taková úvaha nemůže být libovolná, ale musí být řádně logicky odůvodněná a přesvědčivá.
Pro přezkoumávanou věc lze vyjít z předpokladu, že není-li spoluautorský podíl určen právním předpisem ani dohodou spoluautorů a nelze-li jej vzhledem ke způsobu spoluautorské tvůrčí činnosti ani zjistit, je nutno mít za to, že podíly spoluautorů na tvůrčí činnosti jsou stejné a že tudíž jsou stejné i jejich podíly na autorské odměně (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.7.1995, sp.zn. 7 C 138/89, uveřejněný v časopise Intelektuální vlastnictví a hospodářská soutěž, číslo 1, ročník 1996, na straně 75).
Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými závěry a současně v souladu s ustanovením §136 zák. o.s.ř. V projednávané věci je uvážení soudu logické a dostatečně zdůvodněné a výpočty podložené s oporou ve znaleckém posudku. Navíc to byla sama společnost Accord, která určila, kolik finančních prostředků získaných z prodeje vynaloží na autorské honoráře (z celkové částky 2.387.228,- Kč vynaložili na autorské honoráře 2.150.000,- Kč v roce 2000, z 2.480.932,- Kč vynaložili 2.100.000,- Kč v roce 2001 a z 1.197.103,- Kč vynaložili 1.076.000,- Kč v roce 2002). Není tedy pravda, že odvolací soud rozdělil celý hrubý příjem společnosti bez ohledu na náklady a zdanění, ale rozdělil pouze tu částku, kterou sama společnost určila na autorské honoráře.
Dovolatel položil ještě třetí otázku zásadního právního významu, zda v případě společníka a zaměstnance lze na vytvoření díla touto osobou uplatnit ustanovení §17 zákona č. 35/1965 Sb., který se zabývá tzv. zaměstnaneckým dílem. Tato otázka nebyla doposud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena, a byla proto Nejvyšším soudem posouzena jako otázka zásadního právního významu.
Podle §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb., při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna. Odstavec 1 vychází z absolutního majetkového práva na odměnu za tvůrčí práci [§12 odst. 1. písm. c)] – droit pécuniaire, s nímž souvisí i §13. Absolutní autorské právo na autorskou odměnu je normativně konstruováno ve spojení s každým užitím díla. To znamená, že při jakémkoli užití díla, kromě dále zmíněných výjimek, bez ohledu na způsob a rozsah užití a jiné skutečnosti, je toto absolutní právo dotčeno a musí být uspokojeno. (Telec, I.: Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 157 - 158)
I v případě zaměstnaneckého díla podle §17 zák. č. 35/1965 Sb., platí §13 odst. 1, podle nějž má autor právo na odměnu za každé užití díla, neboť jde o naplnění absolutního autorského práva na autorskou odměnu a nejde přitom o případ bezplatné zákonné licence podle §15 cit. zákona. Přitom je třeba rozlišovat mezi autorskými díly, jež jsou využívány pro vnitřní potřeby zaměstnavatele a zaměstnanec dostává autorskou odměnu ve formě mzdy, resp. v jiné odměně za práci autora a mezi zaměstnaneckými díly, které nejsou využívány pro vnitřní potřebu zaměstnavatele a zaměstnavatel je veřejně používá (když dílo šíří, vydává a jinak uveřejňuje).
Podle odborné literatury, v případě veřejně používaných zaměstnaneckých děl má autor nárok na autorskou odměnu za vydání nebo jiné uveřejnění (šíření) zaměstnaneckého díla, a stanoví se příslušnou smlouvou o šíření díla, uzavřenou mezi autorem a zaměstnavatelem. (Telec, I.: Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 220).
Vzhledem k tomu, že program, na kterém se žalobce spolupodílel, byl používán pro vnější potřebu zaměstnavatele a dílo bylo dále šířeno prodejem, má žalobce nárok na autorskou odměnu za šíření zaměstnaneckého díla podle ustanovení §22 zák. č. 35/1965 Sb. Není proto správné tvrzení dovolatele, že zaměstnanecké dílo je zaměstnavatel oprávněn užívat bez dalšího svolení autora a ten si nemůže nárokovat autorský honorář.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty za středníkem zamítl.
Napadla-li žalovaná dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a směřuje-li dovolání v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 1 a odst. 2, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §137 odst. 3 o.s.ř., když dovolání bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávající se ze sazby odměny zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, položka 8, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 25.900,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 31.440,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu