ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3453.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3453/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Mgr. J. T. , právně zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice, jednající organizačními složkami 1) Ministerstvem spravedlnosti České republiky , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16 a 2) Ministerstvem vnitra České republiky , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 129/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č.j. 1 Co 306/2010 – 145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. května 2010, č.j. 34 C 129/2008 – 121 zamítl návrh žalobkyně na omluvu ve znění: „Česká republika se Vám tímto omlouvá za to, že Policie České republiky protiprávně provedla prohlídku Vašeho domu a prostor k němu příslušejících, Obvodní soud pro Prahu 7 protiprávně provedení prohlídky nařídil, Vrchní státní zastupitelství v Praze provedení prohlídky protiprávním způsobem navrhlo a za to, že Policie České republiky dala k podání návrhu na vydání příkazu k provedení prohlídky protiprávním způsobem podnět.“ Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Žalobkyně se domáhala ochrany osobnosti, kdy spatřovala neoprávněný zásah do práva na nedotknutelnost obydlí, lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, dobrého jména a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, tím, že byl podán podnět, navržení, nařízení a provedení domovní prohlídky v jejím domě, k níž došlo dne 26. 7. 2006 a již označuje za protiprávní. Proti manželu žalobkyně bylo vedeno trestní stíhání, v němž z podnětu orgánů Policie ČR byl Vrchním státním zastupitelstvím podán návrh na domovní prohlídku, která byla následně nařízena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 a následovně provedena Policií ČR. Domovní prohlídka byla nařízena dne 9. června 2006 soudkyní Mgr. I. N., jejíž jméno je pod usnesením uvedeno a připojeno kulaté razítko a parafa. V rozhodnutí je uvedeno v jakých prostorách má být prohlídka provedena, že osoba, u níž má být prohlídka provedena je povinna ji strpět. Příkaz k domovní prohlídce obsahuje jméno, příjmení a funkci soudkyně a parafu osobu, která jej vyhotovila (zjevně I. B.). Podle soudu prvního stupně absence zkratky „v.r.“ a osoby, která odpovídá za správnost nečiní rozhodnutí nicotným nebo neplatným. Podle soudu prvního stupně jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, vydané v mezích pravomoci na základě návrhu státního zastupitelství za situace, kdy domovní prohlídka byla nařízena v souladu se zákonem, na návrh orgánu k tomu oprávněného a obsahuje odůvodnění a tudíž neshledal, že by domovní prohlídka byla protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Dle soudu prvního stupně se jednalo o výkon práva, tj. o okolnost vylučující protiprávnost. Podle soudu prvního stupně ani v rámci provedení domovní prohlídky se nevyskytl žádný exces a případný exces týkající se osobnostních práv nájemkyň by nemohl nijak zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 1 Co 306/2010 – 145, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že v daném případě šlo o výkon práva ze strany orgánu státu a jako takový je brán jako plnění zákonné povinnosti, čímž vylučuje neoprávněnost zásahu. Cílem domovní prohlídky nebylo žalobkyni nijak šikanovat, ale zajistit důležité věci pro trestní řízení. V rámci ochrany osobnosti podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. nelze přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí vydaná v rámci trestního řízení, neboť k tomuto slouží řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení a je na žalobkyni, aby tyto nástroje využila. Podle odvolacího soudu nelze poukazovat na nález Ústavního soudu, který se zabýval příkazem k domovní prohlídce, neboť byl vydán v trestním řízení a nikoli v řízení na ochranu osobnosti. Dále uvedl, že nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv, neboť těmi jsou taková práva, která jsou spjata s každou fyzickou osobou, jichž nabývá zrozením, popř. početím, a jichž pozbývá úmrtím, zejména právo na život a zdraví, občanskou čest a lidskou důstojnost, jakož i soukromí, své jméno a projevy osobní povahy, nikoli práva majetková. Proto odvolací soud uzavřel, že k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně nedošlo a odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), kdy napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu a navrhuje jej zrušit, eventuálně zrušit i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka brojí proti tomu, že příkaz k domovní prohlídce vystavila a podepsala úřednice soudu I. B. a nikoliv soudkyně Mgr. I. N., že příkaz byl odbytý, chyběl v něm podpis soudkyně i poučení o opravném prostředku (díky čemuž nebyla následně podána ústavní stížnost) a následný vstup do bytu byl proveden bezohledným a surovým způsobem. Přitom dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 287/96 a sp. zn. II. ÚS 362/2006, které se týkají náležitostí a vydání příkazu k domovní prohlídce. Dovolatelka se nemůže ztotožnit s tím, že provedením takové prohlídky, tak jak dovodily soudy nižší soudy, nemůže zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky a že existencí takového příkazu je zasaženo do osobnosti majitele a uživatele nejen bytu, v němž se prohlídka provádí, nýbrž i osobnosti pronajímatele jiných bytů, do nichž bez provedení policie vtrhne s poukazem na příkaz vydaný ve vztahu k pronajímateli. Proto má dovolatelka za to, že uvedené rozhodnutí je třeba zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. března 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatelka v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatelka v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci dovolatelka žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezila. Přičemž k případné otázce zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti účastníka soudního řízení způsoben vydáním příkazem k domovní prohlídce - se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil mutatis mutandis ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněném pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.
Rozhodnutí nelze činit ani právně významným z důvodu, že řeší otázku, která by byla soudy rozhodována rozdílně; dovolatelka sice odkazuje na závěry Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 287/96 a sp. zn. II ÚS 362/2006, která se ale zabývají otázkou dostatečného zdůvodňování příkazu k domovní prohlídce, jež nicméně nevyvstala v řízení u dovolatelky, neboť ta nikdy nenamítala skutečnost, že by příkaz k domovní prohlídce byl nedostatečně zdůvodněn, popř. by pouze odkazoval na příslušná zákonná ustanovení bez bližšího vysvětlení.
Důvody pro které dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu se soustředí na vady dokazování (např. její poukaz na údajnou praxi Obvodního soudu pro Prahu 7, ignoraci pravomocného rozsudku Okresního soudu v Teplicích, zadržování majetku žalobkyně a její subjektivní pocity, neprovedení svědecké výpovědi, nezákonnost příkazu k domovní prohlídce atd.), kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatelka de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelka ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o.s.ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Napadla-li dovolatelka v dovolání výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2012
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu