ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4482.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4482/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyni Barrandov Studio, a.s., se sídlem Praha 5, Kříženecké náměstí 322, identifikační číslo osoby 28172469, zastoupeného JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou ve společnosti Vyroubal Krajhanzl Školout, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovaným 1) Designbros, a.s., se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 2353, identifikační číslo osoby 25022571 a 2) Pragofilm, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27907180, zastoupené Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Noutonická 520/23, o vyslovení zákazu jednání, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 117/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2010, č.j. 3 Cmo 236/2009 – 171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 16. dubna 2009, č.j. 32 Cm 117/2008 – 144, tak, že návrh žalobkyně na vyslovení zákazu na postoupení licence nebo podlicence třetím osobám a k užití specifikovaných děl a scénáře, do doby než uhradí žalobkyni částku ve výši 2,678.724,- Kč vůči první žalované zamítl (odst. I a II výroku) a dále rozhodl, že se zamítá návrh žalobkyně vůči druhé žalované na vyslovení zákazu užívání specifikovaných děl (odst. III výroku) a dále zamítl návrh žalobkyně vůči druhé žalované na vyslovení zákazu užívat, vyrábět, převádět na třetí osoby právo užívat specifikované audiovizuální dílo, vytvořeného byť jen na základě jediného z uvedených děl (odst. IV, V, VI výroku) a současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (odst. VII, VIII výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a první žalovanou byla uzavřena dne 15. 11. 2006 „Koprodukční smlouva“, kdy předmětem této smlouvy byla výroba a exploatace celovečerního filmu s pracovním názvem „SAXANA – veletrh strašidel“. Na základě této smlouvy uzavřela dne 25. 1. 2007 žalobkyně a první žalovaná smlouvy o udělení a poskytnutí licence k užití díla s H. F. a J. M. Dále byly uzavřeny dne 11. 4. 2007 smlouvy s V. V. a V. M. o vytvoření spoluautorského příspěvku díla audiovizuálně užitého (scénáře), o poskytnutí licence scénáře a o udělení svolení poskytnutí licence k užití preexistenčních literárních děl. Dne 14. 6. 2007 žalobkyně ukončila s první žalovanou koprodukční smlouvu tím, že společně uzavřely „Dohodu o ukončení koprodukční smlouvy“. Touto dohodou žalobkyně převedla na první žalovanou veškerá majetková autorská práva, která společně nabyly od autorů užitých děl. První žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni částku ve výši 2,678.724,- Kč jako náhradu vynaložených nákladů na přípravu filmu a vyvázat žalobkyni z daných smluvních vztahů ve formě Dodatků ke smlouvám s V. V., V. M. a A. S. První žalovaná mohla vykonávat veškerá práva takto získaná bez souhlasu žalobkyně vyjma převodu licencí a postupování sublicencí. Do uhrazení předmětné částky mohla první žalovaná převádět nebo postupovat sublicence pouze po předchozím písemném souhlasu žalobkyně. Součástí této dohody bylo i prohlášení ze dne 14. 6. 2007, ve kterém žalobkyně na první žalovanou převedla veškerá práva nabytá producenty na základě smluv s autory a koprodukční smlouvy a první žalovaná mohla tato práva vykonávat bez účasti nebo nároku žalobkyně. Součástí dohody o ukončení koprodukční smlouvy byly i dodatky ke smlouvám, ve kterých autoři souhlasili s dohodou producentů o zrušení účasti žalobkyně jako účastníka smlouvy na straně producentů. Žalobkyně převedla na první žalovanou veškerá práva a závazky, která jako účastník smlouvy na straně producentů nabyla a autoři se pak v dodatku zavázali, že veškeré případné nároky budou uplatňovat vůči první žalované. Posléze první žalovaná uzavřela dne 22. 1. 2008 s A. S. „Dohodu o ukončení koprodukční smlouvy“, kde se strany dohodly na ukončení veškerých vztahů vyplývajících z uzavřené koprodukční smlouvy. První žalovaná dále převzala písemné „Upozornění na neplatnost smlouvy“ ze dne 11. 4. 2007 od V. M. a režisér V. V. písemně odstoupil od smlouvy dne 6. 5. 2008. Následně první žalovaná uzavřela dohodu s H. F. a J. M. dne 25. 9. 2008, kdy se autorky zavázaly vrátit odměnu, která jim byla vyplacena a první žalovaná se vzdala veškerých oprávnění vzniklých jí ze smluv. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaných, protože neporušují žádné právo žalobkyně, neboť nejsou spoluvlastníky žádných licencí. První žalovaná řádně ukončila a rozvázala všechny smluvní vztahy vzniklé jí i žalobkyni a první žalovaná nepřevedla ani neudělila sublicence třetím osobám. Druhá žalovaná uzavřela nové smlouvy s autory zcela platně a účinně.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 21. června 2010, č.j. 3 Cmo 236/2009 – 171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VII a pouze změnil výrok VIII tak, že žalobkyně je povinná zaplatit 2) žalované na náhradě nákladů řízení 37.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle odůvodnění odvolacího soudu je rozhodnutí soudu prvního soudu věcně správné, třebaže zdůvodnění zamítavých výroků je kusé. Druhá žalovaná nikdy nebyla ve smluvním vztahu s žalobkyní, neporušila vůči ní žádnou smluvní ani zákonnou povinnost, a tak není žádný důvod pro to, aby jí byly uloženy žalobkyní navržené povinnosti. Mezi žalobkyní a první žalovanou zde existoval smluvní vztah, když se obě měly podílet na filmu „Saxana – veletrh strašidel“ a za tímto účelem uzavřely mezi sebou koprodukční smlouvu. Nicméně tato koprodukční smlouva byla ukončena s tím, že žalobkyně již neměla zájem být producentem projektu Saxana; tím měla zůstat pouze první žalovaná s předpokladem, že Saxanu bude vyrábět s jinými producenty, proto byla oprávněna sama nebo s třetími osobami využívat veškerá práva nabytá v souvislosti s koprodukční smlouvou, a to i bez souhlasu žalobkyně, kromě postoupení licencí nebo udělení sublicencí. Přičemž postoupení licencí nebo udělení sublicencí nebylo u první žalované zjištěno. To, že ukončila první žalovaná smluvní vztahy s A. S., J. M. a H. F., když dospěla k názoru, že nemůže zajistit realizaci projektu sama, nebo i ve spolupráci s jiným subjektem, nelze považovat za její porušení, neboť takovýto výklad by zakládal nerovné postavení mezi žalobkyní a první žalovanou, neboť tak by první žalované bylo znemožněno, na rozdíl od žalobkyně, odstoupení od projektu bez souhlasu žalobkyně. Nic na tom nemění ani povinnost první žalované zaplatit žalobkyni náklady spojené s přípravou projektu, která je zajištěna samostatně. Režisér V. ukončil smlouvu pro nesplnění lhůty ze strany první žalované a V. M. sám namítl, že smlouva pozbyla platnosti z důvodu v ní uvedeného. I odvolací soud proto dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaných.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, kdy navrhuje, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v §237 odst. 1. písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce význam, když řeší právní otázku, která dosud nebyla řešena před dovolacím soudem. Otázku zásadního právního významu dovolatelka formulovala tak, zda nabytá oprávnění k výkonu práv užívat autorských děl v sobě zahrnují i oprávnění jednoho ze dvou spoluoprávněných se takových práv zbavit, tedy tato práva porušit na základně smlouvy – dohody s poskytovatelem licence s důsledky i pro druhého účastníka takového právního vztahu a oprávněného z těchto licencí, byť by ten dohodou výkon svého oprávnění z licence podmíněně sistoval ve prospěch druhého oprávněného z licence. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a má za to, že na základě smluv o udělení svolení a poskytnutí licence k užití díla uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou jako producenty na straně jedné a paní F. a paní M. jako poskytovateli licencí na straně druhé, byla získána oprávnění užít předmětná díla pro účely jako poskytovateli licencí na straně druhé, byla získána oprávnění užít předmětná díla pro účely výroby audiovizuálního díla s pracovním názvem „SAXANA – veletrh strašidel“ a jeho dalšího šíření. Jedná se do značné míry o právo užít předmětná díla způsoby definovanými autorským zákonem (§12 - 22), přičemž účelem takového oprávnění je umožnit aktivní užívání děl pro účely audiovizuálního díla a jeho šíření, a to s výjimkou ustanovení o oprávnění postoupit licence nebo sublicence třetím osobám. Jde-li o vykonávání všech práv získaných na základě licenčních smluv, není možné dovodit, že výkonem takových práv je právě uzavření dohody s autorem, na základě které nabyvatelé práv pozbudou. Oprávnění ke zrušení konstituovaného práva by muselo být výslovně smluvně sjednáno, což v tomto případě nebylo. Dovolatelka dále nesouhlasí s tvrzením soudu o nerovném postavení v případě, když by první žalované bylo znemožněno odstoupení od projektu bez souhlasu žalobkyně. Dle dovolatelky bylo výlučně na první žalované, zda ve výrobě filmu bude pokračovat či nikoli. Současně uvádí, že žalobkyně odstoupila od projektu na základě souhlasu prvé žalované, jak je patrné z dohody o zrušení koprodukční smlouvy dohodou, tj. dvojstranným právním úkonem, a ani žalobkyně tak neměla možnost odstoupit od projektu bez souhlasu první žalované. Navíc podle článku 4.1. Dohody o zrušení koprodukční smlouvy je žalobkyně nadále spolunabyvatelkou licencí k předmětným dílům, a tudíž mělo dojít k postoupení licencí teprve až po splnění odkládací podmínky v článku 4.1. Podle názoru dovolatelky pro případ absence jiné dohody platí obecná úprava smlouvy o sdružení upravená v obč. zák. v ustanovení §836 odst. 1 obč. zák., že jestliže není stanoveno jinak, tak rozhodují účastníci o obstarávání společných věcí jednomyslně. Dále dovolatelka argumentuje zásadou pacta sunt servanda a tím, že soudy nesprávně právně interpretovaly ustanovení dohody o zrušení koprodukčního smlouvy s poukazem na výkladová ustanovení obchodního a občanského zákoníku. Dovolatelka tedy shrnuje, že jelikož původní licenční smlouvy s H. F. a J. M., nebyly řádně ukončeny a žalobkyně je stále spolunabyvatelkou licencí, jsou následné smlouvy, které s týmiž poskytovateli licencí následně uzavřela druhá žalovaná, absolutně neplatné. Je-li totiž žalobkyně dosud spolunabyvatelkou licencí k předmětným dílům a druhá žalovaná tato díla neoprávněně bez souhlasu užívá, tak je uplatňovaný zadržovací nárok oprávněný a soudy obou soudů pochybily, když zaujaly názor opačný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatelka v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatelka v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, zaměřil svá skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry na otázku, zda prvá žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila smluvní závazek týkající se postoupení licence, či podlicencí. Soudy obou stupňů přitom vyšly ze zjištění, že postoupení licencí nebo udělení podlicencí nebylo u prvé žalované zjištěno a u druhé žalované nebyl zjištěn žádný smluvní vztah k žalobkyni, z něhož by vůbec bylo možno uvažovat o případné sankční povinnosti. Na závěru odvolacího soudu, že první žalovaná byla oprávněna nakládat s právy v rozsahu omezeném toliko co do postoupení licencí a udělení podlicencí a mohla proto (smlouva nestanovila jinak) tyto vztahy s autory i ukončit, nespatřuje ani dovolací soud ničeho svévolného. Dovolatelkou formulovaná otázka zásadního právního významu přitom nemůže zodpovězena, aniž by se dovolací soud vypořádal s obsahem předmětné Dohody o zrušení koprodukční smlouvy. To je zřejmé i z dovolatelkou uplatněné argumentace v dovolání, která se zabývá zjišťováním obsahu čl. 4.1 předmětné dohody. Pak by již ovšem nešlo o posouzení otázky právní, ale otázky skutkové, podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tedy z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Konečně ani k dovolatelem tvrzené námitce podjatosti soudce, resp. k námitce, že měl v dané věci rozhodovat vyloučený soudce, nebylo možno při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout. Je tomu tak z toho důvodu, že podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, bylo dovolacímu soudu zapovězeno zabývat se otázkou existence uvedených vad, resp. jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s tím, že žalovaným, které by měly podle §243b odst. 5 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na jejich náhradu, takové náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2012
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu