ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2918.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2918/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s ., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalované Ing. I. K. , zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, o zaplacení částky 2,367.041,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 230/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2009, č. j. 14 Co 46/2009-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2009, č. j. 14 Co 46/2009-145, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 28. ledna 2003 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení doplatku úplaty ve výši 2,367.041,52 Kč s příslušenstvím za postoupení pohledávky podle smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 4. ledna 1999.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. března 2008, č. j. 7 C 230/2004-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,367.041,52 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. jako postupitelka uzavřela se žalovanou 4. ledna 1999 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“ nebo „smlouva“) ve výši 5,122.284,19 Kč za dlužníkem ARCADE, spol. s r. o. (dále též jen „dlužník“) z nesplaceného úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru č. 100/S/049/97 z 27. října 1993, ve znění dodatků, za úplatu ve výši 100 % hodnoty postoupené pohledávky, která měla být splatná ve třech splátkách. Podle čl. III smlouvy se postupník stává věřitelem dlužníka dnem kompletního zaplacení úplaty. Smlouva byla změněna dodatky č. 1 až 3. Dodatkem č. 2 byla změněna výše úplaty na 5,394.155,- Kč. Podle poslední změny provedené dodatkem č. 3 z 22. listopadu 1999, týkající se čl. II smlouvy, měla být poslední splátka úplaty zaplacena nejpozději do 31. ledna 2000 ve výši 2,379.155,- Kč, a čl. VI smlouvy má postupitel právo od smlouvy odstoupit v případě nedodržení poslední splátky splatné 31. ledna 2000 (odstavec 1) a v případě odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 má postupitel právo inkasovat z účtu (na který byla postupnice povinna zasílat splátky na úhradu úplaty) částku 1,000.000,- Kč jako smluvní pokutu. Článek III smlouvy nebyl dodatky změněn. Žalovaná uhradila podle smlouvy jen část úplaty a k úhradě zbývá 2,367.041,52 Kč. Žalobkyně od smlouvy neodstoupila a v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 149/2000 vymáhá po dlužníkovi zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 6,813.792,56 Kč s příslušenstvím, tedy pohledávku, která je předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná je jedinou společnicí společnosti ARCADE, spol. s r. o., které byl úvěr poskytnut.
Zabývaje se k námitkám žalované úvahou, zda smlouva o postoupení pohledávky je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 726/2005, dovodil, že dohoda o tom, že postupník zaplatí postupiteli sjednanou úplatu za postoupenou pohledávku v delším časovém horizontu, není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak ujednání o tom, že pohledávka přejde na žalovanou až po úplném zaplacení úplaty, tedy sjednaná odkládací podmínka, není v rozporu se zákonem.
Odvolací soud přitakal rovněž závěru soudu prvního stupně, podle něhož jednání žalobkyně, která odmítá odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky, není v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníka nelze nutit k odstoupení od smlouvy, jestliže to sám neučiní. Žalobkyně vede spor o zaplacení dluhu z úvěru proti dlužníkovi již od roku 2000 a současně vymáhá úplatu za postoupení pohledávky.
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná nemá na rozdíl od žalobkyně možnost od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit, není s ní proto v rovném postavení, když právu žalobkyně neodpovídá stejné právo žalované. Uvedl, že zvážil i tu skutečnost, že původním právním důvodem plnění bylo poskytnutí a zaplacení úvěru společnosti ARCADE, spol. s r. o., jejímž jediným společníkem je žalovaná, která se snažila narůstající dluh společnosti převzít na sebe. Jelikož však nesplácela ani úvěr a úplatu za postoupení pohledávky splatila jen ze dvou třetin, dostala se do situace, kdy žalobkyně jí po velmi dlouhou dobu zadržuje již zaplacenou část úplaty za postoupení pohledávky ve výši 3,027.114,- Kč, aniž má žalovaná možnost snížit o tuto částku dluh z úvěru. Vzhledem k tomu, že na společnost ARCADE, spol. s r. o. je vedena exekuce prodejem obchodního podílu, není reálný předpoklad vyššího příjmu na straně žalované.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o jednostranné možnosti odstoupení od smlouvy v souvislosti s neúměrně dlouhým vymáháním úplaty za postoupení pohledávky při současném zadržování více jak dvou třetin této úplaty není v souladu s představami o poctivém a slušném jednání. Smlouvu o postoupení pohledávky lze s přihlédnutím k důvodům jejího vzniku a s ohledem na dlouhou dobu vymáhání zbytku úplaty, bez přechodu vlastnického práva k pohledávce, za současného zadržování značně vysoké finanční částky považovat za smlouvu, která neodpovídá mravním zásadám společnosti a proto se příčí dobrým mravům. Jelikož jednotlivá ujednání smlouvy nelze oddělit od ostatních, je podle ustanovení §39 obč. zák. smlouva neplatná jako celek.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolacích námitek jen proti měnícímu výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, aniž by odkázala na ustanovení, o něž opírá přípustnost dovolání a označila dovolací důvody.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, ani s důvody, o které opřel tento závěr, a úvahy odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné. Namítá, že spor o úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru vede před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 31 Cm 149/2000 s odlišnou osobou, byť personálně propojenou se žalovanou, a ukončení tohoto sporu z její strany by nebylo možné posuzovat za řádnou péči věřitele o pohledávku, zvláště je-li tato pohledávka předmětem postupní smlouvy. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uplatněna před promlčením a dlouhodobost vymáhání jí nelze přičítat k tíži, natož s touto okolností spojovat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Má za to, že nelze dávat do souvislosti neplatnost smlouvy a dobu trvání vymáhání pohledávky, neboť z této navozené souvislosti není zřejmé, po jaké době by se již smlouva stala neplatnou.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž s názorem, že není v souladu s poctivým a slušným chováním ponechat si na účtu zaplacenou část úplaty, byť tato představuje 2/3 úplaty. Pohledávku chce i nadále postoupit, proto nejde ani o jednání, kterým by mohlo být zmařeno naplnění smlouvy o postoupení pohledávky.
Dovolatelka dále oponuje závěru, že v budoucnu není předpoklad, že by společnost ARCADE, spol. s r. o. dosáhla vyššího příjmu k úhradě svých závazků, je-li na ni vedena exekuce. Pohledávka ze smlouvy o úvěru je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví společnosti, což je významné pro budoucí uspokojení pohledávky.
Za nesprávný považuje rovněž závěr o nerovném postavení smluvních stran, má-li právo odstoupit od smlouvy jen postupitel. Uvádí, že uzavřením smlouvy vyšla vstříc žalované, neboť jí umožnila nabýt pohledávku za dlužníkem za úplatu, jejíž výše byla fixována a rovnala se výši pohledávky ke dni uzavření smlouvy. Zaplacení úplaty podle smlouvy je tak pro žalovanou výhodnější, než plnění dlužníka podle smlouvy o úvěru. Postoupením pohledávky by zároveň bylo vyřešeno uspokojení pohledávky dovolatelky z prodeje zastavené nemovitosti. Z těchto důvodů nebylo právo odstoupit od smlouvy pro žalovanou sjednáno, protože by pro ni bylo bez významu. Zdůrazňuje, že právo odstoupit od smlouvy je vázáno na porušení povinnosti druhou smluvní stranou. Dovolatelka nemohla smlouvu o postoupení pohledávky ani porušit, protože převod pohledávky byl vázán jen na zaplacení úplaty žalovanou. Nebylo proto nutné - ani možné - sjednávat právo odstoupit od smlouvy pro žalovanou a nejde tak o nerovné postavení smluvních stran. Ochrana žalované jako postupníka pak vyplývá z ustanovení §527 obč. zák.
Dovolatelka namítá, že pro rozpor s dobrými mravy může být smlouva neplatná jen od počátku. Nemůže se proto stát neplatnou později jen proto, že vymáhání splnění povinnosti druhé smluvní strany trvá dlouhou dobu, zvláště když dovolatelka na délce vymáhání nenese žádnou vinu. Nesouhlasí rovněž s názorem, že jednotlivá ujednání smlouvy nelze od ostatních oddělit a smlouva je proto neplatná jako celek. Ujednání o odstoupení od smlouvy je podle jejího názoru od ostatního obsahu smlouvy oddělitelné.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že je dán i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť některé skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Jde o závěr o nemožnosti dlužníka snížit dluh z úvěru a o závěr, že není reálný předpoklad vyšších příjmů žalované k úhradě zbytku úplaty.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné, protože je jím napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), v dovolání nejsou namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Přestože dovolatelka neoznačila uplatněný dovolací důvod odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, podle obsahu dovolacích námitek lze dovodit dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími námitkami (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), co do správnosti právního posouzení věci.
Posoudit, zda napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu je správný, znamená v projednávané věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustanovení §48 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že ujednání o právu odstoupit od smlouvy jen jedné smluvní strany v souvislosti s neúměrně dlouhým vymáháním úplaty za postoupení pohledávky, při současném zadržování více jak 2/3 zaplacené úplaty bez přechodu vlastnického práva k postupované pohledávce, se příčí dobrým mravům a smlouva o postoupení pohledávky je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Podle výslovné úpravy §2 odst. 3 obč. zák. jsou normy občanského práva zásadně normami dispozitivního charakteru. Subjektům občanskoprávních vztahů je tak umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly své vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, uspořádat smlouvou odchylně od úpravy občanského zákoníku. To znamená, že rozhodující je to, co si smluvní strany dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se zákonem (§39 obč. zák.).
Právní úkon je podle ustanovení §39 obč. zák. považován za příčící se dobrým mravům, jestliže je jeho obsah v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními mravními zásadami společnosti. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny většinovou částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu uveřejněný pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Ve světle těchto východisek se dovolací soud neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ze všech důvodů, které odvolací soud uvedl a pro které považoval za smlouvu příčící se dobrým mravům, by mohl být relevantní z pohledu ustanovení §39 obč. zák. a neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, jen důvod nerovného postavení smluvních stran s ohledem na jednostrannou možnost odstoupení od smlouvy.
Podle názoru dovolacího soudu právo postupitele odstoupit od smlouvy pro nezaplacení úplaty za postoupení pohledávky v dohodnuté lhůtě postupníkem, aniž by bylo dohodnuto i právo postupníka odstoupit od smlouvy pro nesplnění povinnosti postupitele, nelze považovat za ujednání, které se příčí dobrým mravům s následkem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák.
Z výše citovaných ustanovení §48 odst. 1 a §517 odst. 1 obč. zák. jednoznačně vyplývá právo účastníka odstoupit od smlouvy v případě, že druhá smluvní strana je v prodlení se splněním svého dluhu a nesplní-li jej ani v dodatečné, věřitelem poskytnuté, přiměřené lhůtě. Právo postupitele (jako věřitele) odstoupit od smlouvy v případě, že postupník (jako dlužník) nezaplatí v dohodnuté lhůtě, ani v dodatečné přiměřené poskytnuté lhůtě, smluvenou úplatu za postoupení pohledávky tak vyplývá přímo z občanského zákoníku, i kdyby nebylo dohodnuto ve smlouvě o postoupení pohledávky.
Bylo-li právo postupitele odstoupit od smlouvy pro nezaplacení úplaty ve stanovené lhůtě dohodnuto ve smlouvě, nebylo založeno pro postupitele nové právo, které by nevyplývalo ze zákona a jemuž by muselo odpovídat i právo postupníka odstoupit od smlouvy. Pro ujednání o právu postupitele odstoupit od smlouvy, kterému neodpovídá obdobné právo postupníka, tak nelze považovat smlouvu o postoupení pohledávky za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nerovného postavení smluvních stran.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy pak neobstojí rovněž z toho důvodu, že považoval pro posouzení, zda smlouva se příčí dobrým mravům, za rozhodné i skutečnosti, které nemají původ v ujednáních smlouvy, ale jde o skutečnosti nastalé po uzavření smlouvy při uplatnění práva na zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, která byla předmětem postupní smlouvy, a při uplatňování práva na zaplacení zbývající části úplaty za postoupení pohledávky, je-li postupitelem zadržována po dlouhou dobu již zaplacená převážná část úplaty (aniž by došlo k převodu pohledávky), která nemůže být využita k úhradě dluhu z úvěru. Jde o skutečnosti, pro které by výkon práva věřitele na zaplacení zbývající části úplaty mohl být v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jehož důsledkem však není neplatnost smlouvy, jako je tomu u neplatné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák., ale jen to, že výkon práva je nemravný a proto nepožívá právní ochrany.
Právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím zamítavém výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) v souladu s ustanovením §243b odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud již nezabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, neboť nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu