ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2508.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2508/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Vězeňské služby České republiky , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích - Semtíně, Budova P9, č.p. 81, proti žalovanému F. B. , o 21.215,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 58 C 19/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2011, č.j. 20 Co 117/2011-17, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 2. 2011, č.j. 58 C 19/2011-5, kterým Okresní soud v Náchodě zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice v P. Odvolací soud vzal za svůj závěr soudu prvního stupně, podle něhož projednání a rozhodnutí sporu o úhradu nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody nespadá do pravomoci soudů (§7 odst. 1, §103, §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“); o těchto nárocích rozhoduje ve správním řízení ředitel věznice (§9, §11 vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška č. 10/2000 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. oponuje závěru, podle něhož soud není k rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou pravomocný. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody dopadá na vzájemné vztahy orgánů zajišťujících výkon trestu a odsouzených jen po dobu výkonu trestu odnětí svobody, takže jeho působnost nelze rozšiřovat i na osoby propuštěné. Propuštěním žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody se nárok na úhradu nákladů výkonu vazby a trestu stal nárokem soukromoprávním vyplývajícím z bezdůvodného obohacení (věznice plnila za žalovaného po dobu výkonu vazby a trestu to, co měl plnit sám). Žalovaný navíc svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznal a zavázal se jej splácet. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. – důvodné není.
Podle ustanovení §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §152 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu (mimo jiné) náklady spojené s výkonem vazby a náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. O povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby rozhoduje po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně (srov. §155 odst. 1 trestního řádu). Úhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody (§152 odst. 4 trestního řádu).
Podle ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2004 (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“), je odsouzený povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici.
Podle ustanovení §9 vyhlášky č. 10/2000 Sb. rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle §8 vydá ředitel věznice (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může odsouzený do tří dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal; stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje do šedesáti dnů od jejího obdržení generální ředitel Vězeňské služby (odstavec 2).
Podle ustanovení §11 vyhlášky č. 10/2000 Sb. rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby vydá ředitel věznice, a to na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla odsouzenému uložena povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může odsouzený do tří dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal. Odsouzený, kterému byla povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby uložena až po propuštění z výkonu trestu nebo vazby, může stížnost podat do pěti dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí podle odstavce 1 doručeno. Stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu vazby a nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje do šedesáti dnů od jejího obdržení generální ředitel Vězeňské služby.
Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v §7 odst. 1 o.s.ř. O žádný z těchto případů se v dané věci nejedná a pravomoc soudu není založena ani jiným zákonem ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Jinak řečeno, je-li rozhodování o věci svěřeno jinému orgánu než soudu, pravomoc soudu ve věci není dána a soud nemůže věc projednat a rozhodnout o ní; takovým případem je i rozhodování ředitele věznice o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody.
O výši nákladů výkonu vazby může – na základě (obecné) povinnosti vyjádřené rozhodnutím soudu – ředitel věznice rozhodnout i po propuštění odsouzeného z výkonu trestu nebo vazby. Z právních předpisů shora citovaných nelze dovodit, že tomu je jinak v případě náhrady nákladů výkonu trestu; ředitel věznice je tedy oprávněn o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody rozhodnout i po propuštění odsouzeného.
Není správný názor žalobkyně, že písemné uznání dluhu (nákladů výkonu vazby a trestu) nebo propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody zakládají mezi účastníky „nový“ (občanskoprávní) závazek, resp. že se uznáním (propuštěním) mění právní důvod vzniku závazku. Pravomoc soudu k rozhodnutí o povinnosti žalovaného nahradit náklady výkonu vazby a trestu odnětí svobody nezakládá ani písemné uznání dluhu žalovaným, ani jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a protože řízení netrpí vadami uvedenými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, který by na jejich náhradu měl právo, žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu